Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 3.

23.09.2009 (19:15) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1972×

Snažila jsem se, abychom byly z Forks a jeho okolí co nejdříve. Laurent mi neodporoval, byl rád, že mě vůbec stíhá. Běžela jsem jako šílená, stále dál a dál, dokud jsme nebyli nuceni opět použít auto. Nejraději jsem však byla v přírodě, která mě svou detailní rozmanitostí ve spojení s mým dokonalým zrakem nepřestávala uchvacovat.

Vydali jsme se z Washingtonu přes Oregon a Idaho zpátky k severu směrem do Kanady. Byla to dlouhá cesta trvající několik týdnů a má bolest z opuštění Forks postupně otupovala pod náporem nových zážitků.

Až na potřetí se mi podařilo nakrmit se bez toho, abych byla celá od krve, kterou jsem dříve tak bezostyšně promrhávala hltavým, zuřivým sáním. Naučila jsem se, jak si tu chuť opravdu užít, vychutnat si slábnoucí tep člověka pode mnou, spatřit v jejich očích poslední jiskřičky života.

Často jsme s Laurentem po nocích lehávali ve vysoké trávě, povídali si a dívali se na hvězdy. Za těch tři sta let, co byl upírem, už znal všechny. Učil mě jejich názvy, souhvězdí a co která z nich pro některé lidi vlastně znamená. Bylo zvláštní poslouchat jeho melodický hlas, dívat se přitom na nebe a zapomínat na to, co jsem nechala za sebou. Na všechny ty spálené mosty, které za mnou zůstaly. Na zklamání, které jsem v duši svých blízkých zanechala. Na poraněná srdce, do kterých jsem svým náhlým odchodem zabodla dýky.

Bolest ze ztráty Edwarda však jako jediná neotupovala. Ve vlnách do mě narážela jako vzduté moře do vlnolamů a ač jsem nemusela dýchat, vyrážela mi ta krutá trýzeň dech. Neplakala jsem, nemohla jsem. Ale byly chvíle, kdy bych dala cokoliv za možnost prolít proudy slz kvůli lásce svého života, kterou jsem tak náhle opustila.

Až na severu Kanady, kam jsme se zatoulali spíše z rozmaru než hladu, jsme je potkali. První skupinku upírů. Narazili jsme na ně náhodně, uprostřed mýtiny, kde uštvali jakéhosi lesního dělníka. Jeho tělo už bylo vychladlé a kromě několika malých zvířátek v okolí nebyl slyšet žádný tlukot srdce.

Byli čtyři. Seděli kousek od nehybného těla a se zavřenýma očima se o sebe navzájem opírali. Zřejmě si užívali siestu po nakrmení. Ano, už i takové pocity jsem znala. Možná proto nás v první chvíli neslyšeli ani necítili přicházet.

Pak nás však zaregistrovali a prudce se postavili. Jeden z mužů zůstal nehybně stát, druhý muž a obě ženy se však nakrčili do útočné pozice. Usmála jsem se na ně a v mírovém gestu pozvedla ruce dlaněmi vzhůru do výšky hlavy.

„Jdeme v míru. Jen tudy procházíme.“ Věděla jsem, že můj hlas i přes tu vzdálenost dobře slyší. Ti tři přikrčení se váhavě napřímili a tázavě se podívali na muže, jenž byl zřejmě jejich vůdce. Ten lehce pokývl a ve vteřině i s ostatními dorazil přímo k nám.

Laurent mi položil ruku na rameno a o krok mě předešel. „Jmenuji se Laurent a ona,“ ukázal rukou směrem ke mně, „je moje chráněnka Bella.“ Po vteřině zaváhání muž pokývl. „Já jsem Michael a tohle je má sestra Celine a přátelé Gabriel a Samantha.“

I my pokývli. Michael z nich měl největší charisma, učiněný vůdce. Světle hnědé vlasy měl svázány do ohonu a oči mu, stejně jako ostatním, zářily sytou červení. Celine byla drobná dívka s vlasy stejné barvy jako jejího bratra, ale až po pás dlouhých. Svou křehkou něžností mi s náhlým bodnutím u srdce připomněla Alice…

Gabriel byl hromotluk se širokými rameny vypadající zhruba na třicet, s blond vlasy ostříhanými velmi na krátko. Netvářil se zrovna přívětivě, asi neměl rád hosty. Zato Samantha vypadala, jako by nás ráda viděla. S černými hustými kudrnatými vlasy do půl zad, velkýma očima a krásnou postavou vypadala jako nějaká bohyně pomsty. Ale s jemným úsměvem ve svém tak mladičkém obličeji.

„Kam máte namířeno?“ podíval se na mě Michael. To mě trochu zaskočilo, sama jsem to nevěděla. Čekala jsem, že odpoví Laurent, ale Michael chtěl zjevně odpověď ode mne. Pokrčila jsem tedy s bezradným úsměvem rameny.

„Ani nevím. Prostě se jen tak touláme.“ Stále se na mě velmi upřeně díval a já nevěděla, co si o tom myslet. Ostatním z Michaelovy smečky to zřejmě divné nepřipadalo, ale já netušila, co to znamená. Ani Laurent.

Po několika vteřinách tíživého ticha Michael konečně promluvil. Jeho výraz trochu změkl a ruce v přátelském gestu rozhodil kolem sebe. „A co kdybyste se na nějakou dobu připojili k nám?“ Gabriel na něj ostře pohlédl, ale nic nenamítal. Michael mu ostatně ani nevěnoval pozornost. Stále se na mě díval a čekal, co odpovím.

Nerozhodně jsem se podívala na Laurenta. Ten mi ale překvapivě s úsměvem pokývnul a pak se podíval na našeho nového přítele. „Proč ne? Nikdy není na škodu poznat novou zem s novými přáteli.“ Usmáli se na sebe, ale měla jsem z toho ne úplně příjemný pocit. Bylo to tak… falešné.

Beze slov jsme se za Michaelem v čele řítili takřka neprostupnými kanadskými lesy. Kromě pachu několika stád vysoké zvěře nebylo v širokém okolí nic živého. Ostrá, příjemná vůně vysokých borovic, nasládlý pach vlhkého mechu a nezaměnitelný zvuk zvysoka padající průzračné vody do místních bystřin nás doprovázely celé dva dny, než jsme se dostali k momentálnímu útočišti Michaelovy smečky.

Velký srub byl postaven na malé mýtině v hloubi lesů, daleko ode všeho a ode všech. Nevedla k němu žádná silnice, ba ani žádná cesta. Byl to prostě dům uprostřed ničeho.

Samantha mi půjčila oblečení, které mi skoro přesně sedlo. Oproti Celine a Gabrielovi mi připadala opravdu milá. Nebrala nás jako vetřelce ani jako přítěž, ale spíš jako zpestření. Vysvětlila mi, že Michael je upírem už skoro čtyři sta let, byl tedy starší než Laurent. Pokousal ho neznámý upír přímo v ulicích nočního velkoměsta, alespoň na tehdejší poměry.

Dlouho se snažil skrývat, ale jeho sestra Celine ho o několik týdnů později našla v jedné ze stok. Chtěla pak být jako on a tak jí po čase splnil její přání. Dlouho se spolu toulali celým východním pobřežím, až narazili na Gabriela, který o své minulosti nikdy nemluvil a tak ani nevěděli, kolik mu je vlastně let. A Samanthu pak jedné noci před skoro sto padesáti lety zachránili z rukou jakéhosi šíleného upíra, kterého pak zničili. Bylo jí tehdy patnáct let. Pouhých patnáct, bože…

Laurent s Michaelem spolu dlouho mluvili usazeni na prostorné verandě. Nerušili jsme je, dokud nám neřekli, ať přijdeme k nim. Oba se tvářili zvláštně potěšeně a sledovali mě svýma bystrýma očima, když jsem se jim posadila k nohám.

„Co se děje? Trochu mě děsíte.“ „K tomu není důvod,“ pohladil mě Laurent po rameni. „Díky Michaelově schopnosti jsme totiž konečně zjistili, co se v tobě skrývá.“ Nakrčila jsem obočí. „A to?“

„Jak už víš,“ sepjal Michael ruce na kolenou, „každý upír, nebo alespoň skoro každý upír, má nějakou schopnost. Někdy to jsou schopnosti mentálního rázu, někdy zase fyzického. Vždy je to ale jen jedna z těchto věcí a mnohdy navíc i dlouhou dobu omezená, dokud jí daný jedinec nedokáže plně využívat. Ty si ale jedna z mála výjimek, o kterých jsem kdy v životě slyšel.“

Tajemně se odmlčel a čekal, co řeknu. Já ale neměla slov a tak raději pokračoval sám. „Bello, ty si obdařena dvěma schopnostmi. Jedna je psychická a to určitý obranný štít, který, až ho budeš znát a naučíš se s ním pracovat, tě nejenže ochrání před jakoukoliv jinou upíří schopností, ale většinu z nich tak dokonce budeš moci vrhnout zpátky na jejich původce.“

Na chvíli jsem složila hlavu do dlaní a ostatní mi dali čas, abych to strávila. „Fajn. Sice vůbec nevím, o čem to mluvíš, ale pobírám to. A ta druhá věc?“ „Mou schopností je vycítit to, co je v tobě, tvůj možný potenciál. A v tobě cítím ještě jednu schopnost. Energetickou.“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 3.: