Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 2.

13.09.2009 (15:45) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2465×

Zastavili jsme se až před Port Angeles. Potřebovala jsem si koupit nové šaty, protože kalhoty, triko i mikinu, ve kterých mě tehdy Laurent polapil v lese, byly plné děr a skvrn od krve toho chudáka z loděnice, který mi posloužil jako mé první jídlo. Bylo to opravdu jen šest dní, co mě proměnil? Bože, mě to připadalo jako věčnost. A to přitom ta pravá věčnost byla teprve přede mnou.

Laurentovi neušlo, že čím víc jsme se blížili Forks, tím jsem byla nejistější. Nechal mě být, vytušil, že mé mlčení má svůj důvod a já mu za to byla nesmírně vděčná. Teď, s odstupem času, jsem si nedokázala vysvětlit, jak jsem ho mohla nenávidět. Byl to přeci jen Nomád, který se připojil k těm nesprávným. Nemohl za Jamese ani Victorii. Nebyli jeho smečkou. Byl sám o sobě tak neskutečnou osobností, že jsem mu nemohla vyčítat ani to, co udělal mně. Dal mi to, po čem jsem toužila, aniž by to tušil.

Myšlenky na Edwarda už jsem ale nemohla zasouvat do pozadí. Věděla jsem, že je jen kousek ode mě. Jeho oči, tvář… Sevřela jsem čelisti a bojovně pozvedla bradu. Musela jsem to zvládnout! To poslední rozloučení, slova, pohledy…

Bude mě nenávidět. A Laurenta taky, o tom jsem byla přesvědčená. Nemohla jsem ale dopustit, aby mu ublížili. Budu ho muset držet v pozadí. Bez něj, svého učitele a rádce, bych byla ztracená. Můj stvořitel… Stal se vším, co mám.

Podívala jsem se na něj, jak ležel vedle mě v orosené trávě a díval se na hvězdy, které se mu třpytily v očích. Vycítil můj pohled a opětoval ho. „Bojíš se?“ Věděla jsem, že myslí Forks. Nedokázala jsem mu lhát. „Trochu.“

Otočil se bokem ke mně a ruku mi přátelsky položil kolem boků. „Nemusíme tam, jestli nechceš.“ Přivřela jsem oči. „Ne, já tam musím. Rozloučit se. Nemůžu jen tak odejít, po tom všem… Jsou pro mě příliš důležití.“ „A Edward?“

S povzdechem jsem se ze sedu položila vedle něj a dala si ruku přes oči. „Miluješ ho?“ S úšklebkem jsem ruku zase sundala. Cynik! „Prosím tě, neptej se, když to víš.“ „A ty si myslíš, že tě nechá jen tak odejít?“

„Nechá. Až mě uvidí, mé rudé oči, to, čím jsem se stala… Jsem tím, co nikdy nechtěl, abych byla – upírkou a navíc sající lidskou krev. Tohle nepřekousne.“ „Opravdu?“ Tentokrát už jsem se opravdu zatvrdila. „O to už se postarám. Nedovolím, aby se kvůli mně musel přemáhat nebo snad porušil základní pravidla Cullenů. Nenechám ho, aby se zničil. Věř mi.“

Příštího dne po ránu jsme konečně dorazili. Napsala jsem tátovi dost obsáhlý dopis, abych ho alespoň trochu uklidnila a vhodila mu ho do schránky, když byl v práci. Pod zamračenou oblohou a s vlasy vlajícími ve větru jsem stála před domem, který pro mě tolik znamenal… A já už se tam nemohla vrátit. Už nikdy.

Vyčítala jsem si, že jsem s Charliem nebyla víc. Že jsem se mu nevěnovala a netrávila s ním víc času. Věděla jsem, že jeho introvertní slupka je celkem křehká a stačila by trocha snahy ji prolomit. Ale já si na to nikdy nenašla čas ani náladu. Kvůli sobě. Kvůli času stráveným s Edwardem. A teď už bylo pozdě.

Laurent mě objal kolem ramen. „Tak co?“ Rysy mi ztvrdly a tělo se napjalo. „Jdeme.“

Cestu ke Cullenům už jsem znala i poslepu, ale teď, s novými schopnostmi, jsem jí viděla, jako by to bylo poprvé. Každý list, každý kamínek, světlo už z dálky viditelné mezi stromy. A pach. Sladká, jemná upíří vůně.

Hrdlo se mi sevřelo a kdyby mi ještě tlouklo srdce, nasadilo by v tu chvíli nejvyšší obrátky. Cítila jsem je, všechny dohromady i každého zvlášť. Laurent po naší předchozí domluvě zůstal stát na cestě, takže k domu jsem se již lidským krokem přibližovala sama. I přes svůj strach a obavy jsem byla pevně přesvědčená, že dělám to jediné správné.

Mezi dveřmi stál Carlisle. Zřejmě ucítili Laurenta a můj pach ještě neznali, takže to vypadalo, že nevědí, kdo přichází. Copak to Alice neviděla? Neřekla jim, co se stalo? Neupozornila je? No, teď už to bylo jedno.

„Bello…“ vydechl takřka poděšeně Carlisle. Ve vteřině se kolem něj před dům vyrojili všichni ostatní. Tentokrát i Emmett postrádal svůj úsměv, bez kterého jsem si ho už ani neuměla představit. Vypadali tak překvapeně, šokovaně, vyděšeně… Přišlo mi to skoro až líto, i když jsem se na podobnou reakci celou cestu do Forks snažila připravit. Přesto mě to zasáhlo až kamsi hluboko do duše, pokud jsem ještě nějakou měla. O to snazší snad bude rozloučení.

V popředí stál Edward a já od něj nemohla odtrhnout oči. Bože, byl ještě krásnější, než jsem si jako člověk myslela! Jeho oči, rty, ruce… Nemohla jsem ho přestat milovat. Nikdy. Prostě to bylo nemožné. Byl mým andělem, i když jsem se já sama svým počínáním už zřejmě upsala ďáblu.

První se ke mně vrhla Esme. Ta bolest a strach v jejích očích byly tak hluboké, až mi to vyrazilo dech, který jsem měla připravený k mluvení. Bez jediného zaváhání mě objala, pevně jako skutečná matka. „Bello, holčičko, proč?“ Kdyby mohla, plakala by. A já náhle také. Ale já chtěla být silná. Byla jsem silná. Musela jsem kvůli nim. Kvůli Edwardovi, který ještě neměl sil se pohnout.

Chytila jsem Esme za obě ruce. Bylo příjemné necítit jen studené, tvrdé doteky, protože už jsem byla jako ona. V jejích očích jsem zahlédla odraz sebe samé a to mě… poděsilo? Ne, jen ještě více posílilo. Byla jsem jiná. A to nejen v jejích očích. Cítila jsem to a chtěla jsem to.

Pousmála jsem se na ni. „Esme…“ Pak jsem se přes její rameno podívala na všechny ostatní. „Stalo se, co se stalo. A já jsem tomu ráda. Jsem takhle šťastná. Chci, abyste to věděli. A taky to, že vás mám všechny hrozně moc ráda.“ Pak jsem pohled věnovala jen Edwardovi. „Že vás miluju.“

Konečně našel sílu se ke mně přiblížit. Esme uhnula stranou, zřejmě vytušila, že to hlavní, proč jsem tady, je on. Utrpení v jeho tváři se zračilo se stejnou intenzitou jako hvězdy na půlnočním nebi. Ale já nemohla jinak. Musela jsem mu ublížit, abych ho ochránila sama před sebou.

„Lásko, kdo ti mohl něco takového udělat?“ Usmála jsem se při pomyšlení, že Laurent stojí jen několik set metrů od nás, což museli všichni cítit. „Laurent. A…“ promluvila jsem do Edwardova náhlého hrdelního zavrčení, „a jsem mu za to nesmírně vděčná. Navíc je to skvělý učitel. Záleží mi na něm. Moc. A já nechci, aby mu kdokoli z vás ublížil. Znamená teď pro mě strašně moc.“

Jeho zavrčení přešlo ve sten. Byl tak… dokonalý. Nemohla jsem se nabažit pohledu na něj svýma novýma očima. Znamenal pro mě všechno na světě, to, co milujete, pro co dýcháte, pro co žijete. Důvod, proč se snažíte být lepším člověkem. Nebo upírem.

Chtěl mě obejmout, ale já raději o krok ustoupila. Bála jsem se, že kdybychom se objali jako sobě rovni, kdybych ho ucítila bez pocitu chladu a mramorové tvrdosti, polevila bych ve svém rozhodnutí, co chci. A to jsem si nemohla dovolit.

„Edwarde, jestli mě začneš nenávidět, pochopím to. A pochopím to i u ostatních. Ale Laurent mi dal to, co si mi ty chtěl odepřít. Chtěla jsem, abys to byl ty. Ale dopadlo to takhle. A mně se tenhle život líbí. Jezdit po celém světě, pít sladkou, opojnou lidskou krev, poznávat další upíry a zase se s nimi loučit, abych mohla běžet dál. Život Nomáda není tak špatný, jak si myslíš. Bude to tak lepší. Pro nás dva. Pro nás pro všechny.“

Nemohl mluvit. Neměl slov. Pohlédla jsem směrem k ostatním, kteří stáli kousek od nás a stále se na mě nechápavě, rozrušeně dívali, a usmála se. „Nedokázala bych pít jen krev zvířat. Teď, když jsem poznala tu sílu, kterou mi dává krev lidská, bych se s tím nikdy nedokázala spokojit. A vy žijete jinak. Možná lépe, dalo by se říct. Ale já taková nejsem. Nejsem jako vy.“

Konečně našel sílu promluvit. „Ale takhle to přeci nemusí být. Můžeme to změnit.“ Zavrtěla jsem hlavou. „Změnit mě? Ne, Edwarde. Jsem taková, jaká jsem. A vím, že se ti to hnusí. Časem bys mnou začal opovrhovat a to bych nesnesla. Takhle to bude lepší.“

„Proto jsi tady? Aby ses rozloučila?“ Bolest a úzkost v jeho hlase mě dostávaly na kolena. „Ano. Právě proto. Nechtěla jsem odejít bez toho, abych vám všechno vysvětlila a řekla vám, jak moc pro mě znamenáte. A jak moc tě miluju. Ale tohle by náš vztah nevydržel. Tohle by nevydržel žádný vztah.“

Pak jsem poodstoupila o několik dalších kroků, náhle téměř skrytá pod stromy. Kdesi za sebou jsem cítila Laurenta a to mi dodávalo sílu a odvahu. Odvahu to ukončit. Sílu odejít.

„Nikdy na vás nezapomenu. Nikdy. A tebe, Edwarde, nikdy nepřestanu milovat. Buďte šťastní, mí nejdražší. Šťastnější než já.“ Pak jsem se otočila a během několika vteřin skončila v Laurentově náruči.

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 2.: