Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Dead Mind 11.

18.10.2009 (20:45) • Marketik • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1843×

Neslyšela jsem, o čem se baví. Mluvili spolu tak tiše, že ani já neměla možnost zaregistrovat slova, která k sobě pronášeli. Edward i Michael však měli ve tváři velmi napjaté výrazy a to, jak blízko u sebe stáli, zavánělo průšvihem.

Povšimli si mě a obrátili své pohledy ke mně. Bylo to děsivé. Dva muži, přičemž já milovala jednoho a druhý zase miloval mě, se na mě dívali z příkrovu černého lesa, oba ruce nevědomky zaťaté v pěst.

Bála jsem se o ně. Záleželo mi na nich, i když na každém z nich jiným způsobem. Konečně jsem se odhodlala jít za nimi. Stačila jsem však udělat jen pár kroků, když ze dveří vyběhl Emmett.

„Už jdou!“ Dvě slova, která mi obrátila žaludek vzhůru nohama. Ještě jednou jsem se ohlédla po mých dvou rivalech, ale ti už byli skoro u mě. Bez jediného slova o tom, co se mezi nimi stalo, však kolem mě prošli za Emmettem do srubu. Neohlédli se.

Zůstala jsem zkoprněle stát, stále ve vysoké trávě několik metrů od srubu, kterou bičoval chladný vítr a vytvářel tak dojem mořských vln. Bavili se o mně, tím jsem si byla jistá. Ale proč? Copak zrovna oni dva něco vyřeší? Věděli přeci moc dobře, jak se věci mají a že z téhle situace už není žádné schůdné východisko. Tak proč sakra…

„Bells, tak kde jsi?“ Alicin hlas mě probral z myšlenek, ve kterých jsem se už začínala utápět. Jsem totální idiot, došlo mi. Řeším tady takovéhle prkotiny a ostatní se zatím připravují na příchod inkvizice z Itálie.

Ve srubu byli všichni kromě miminka, o které tu celou dobu šlo, na nohou. Mapy už Gabriel kamsi odhodil, asi už mu došlo, že utéct je nemožné, ať už se stane cokoli. Ostatní se shlukli kolem Alice, která každou chvíli upadala do svých vizí, které se snažila pochopit a pak nám je přetlumočit.

Edward klečel s Jasperem u ní a nevěnoval mi jediný pohled, ze kterého bych mohla pochopit, o co v lese šlo. Stejně tak Michael, který utěšovatelsky hladil po zádech Celine, která držela jakousi stráž u poklidně spícího, nic netušícího dítěte. Stačil mi jediný pohled na ni, aby mi bylo jasné, že ona se raději vzdá své existence než aby dopustila jakýkoli zásah proti němu.

„Budou tady tak do patnácti minut, nespěchají. Gabriel už je vycítil dokonale. A bohužel nemají v úmyslu vyjednávat,“ otočil se ke mně Carlisle s neskonale utrápeným výrazem ve ušlechtilé tváři.

Zamrazilo mě. To tedy bude znamenat boj. „Kolik jich je?“ „Osm,“ šeptla Alice. „Vidím jich tady na palouku osm. Aro, Caius, Marcus, Jane, Alec, Demetri a Felix. Toho osmého však nepoznávám, je zahalen v nějaké mlze nebo tak něco.“

V mlze? Sakra, co to může znamenat? Mají snad nového člena, který se zařadil rovnou mezi jejich elitu a proto ho vzali s sebou? Gabriel vedle mě se začal slabě třást a oči mu nepřirozeně rychle těkaly z místa na místo.

„U jsou tady,“ pronesla nezvykle dutým hlasem Celine, která už jeho chování v takových situacích zjevně znala. Carlisle vrhnul ještě jeden, poslední pohled na miminko v narychlo sestavené kolíbce a došel ke dveřím.

Jeho ruku na klice jsem však zastavila. Podíval se na mě a pochopil, co chci udělat. Stáhl ruku zpět k tělu. „Buď opatrná.“ Vážně jsem přikývla. „Přijďte, až vás zavolám. Do té doby tady prosím zůstaňte.“

Pak jsem bez ohlédnutí na překvapené a nesouhlasné tváře ostatních vyšla ven a pevně za sebou zavřela dveře. Vítr jako by ještě nabral na síle, cloumal mým oblečením a vlasy mi prudce rozechvíval kolem hlavy. S osvětleným srubem v pozadí bych nezasvěceným připadala nejspíš jako šílený utečenec z ústavu.

Na palouku stálo všech sedm zástupců královské rodiny z Volterry. Aro, Caius a Marcus byli v čele, ostatní stáli krok za nimi v postavení, ze kterých na mě i na srub velmi dobře viděli. Vždy připraveni, napadlo mě s hořkostí.

Aro postoupil ještě o pár kroků blíže ke mně, s překvapeným úsměvem ve tváři a rozpaženýma rukama. „Á, slečna Swanová konečně patří mezi nás. Ani nevíte, jak moc jsem tomu rád. Edward tak konečně dostal rozum? Nebo to provedl Carlisle?“

Byl zjevně potěšen tím, že mě nevidí jako toho otravného člověka, ale jako upíra. Nevím, co mu na tom přišlo tak neskonale úžasné, ale alespoň byl dobře naladěn. Ostatní na to však příliš nevypadali.

„Ani jeden, byl to Nomád. Na tom však nesejde.“ „Přesně tak,“ vložil se do hovoru Marcus, „na tom nesejde. Hlavní je teď účel naší návštěvy. Kde je to upíří dítě?“ Fajn, tak ten na vyjednávání opravdu nevypadal.

Obrátila jsem tedy svůj zrak zpátky k Arovi. „Není to upíří dítě. Je to člověk, lidské mládě. Nemá v sobě ani špetku našeho jedu. Není třeba ho zabíjet.“ „Ale, ale, ale…“ zamlaskal si Caius a tím byl opět narušen můj rozhovor přímo s Arem. Sakra, to se ostatní musí pořád do všeho plést?!

„A to vám řekl kdo, lékař?“ „Ano, Carlisle ho vyšetřil a potvrdil to.“ Úsměšky ve tvářích ostatních poněkud opadly. Caius to však nevzdával. „Dobrá. Přesto ho chceme vidět.“ Vrhla jsem po něm jeden z nejhnusnějších pohledů plného opovržení, kterého jsem byla schopna, což samozřejmě neušlo Arovi.

„Jak je libo. Ale nevěřím vám. Ani jednomu, aby bylo jasno.“ Carlisle na mé zavolání vyšel ze srubu ven s ještě polospícím miminkem v náručí. Hned za ním vyšli ostatní. Zamrazilo mě při pomyšlení, co všechno by se mohlo stát, kdyby Jane, Alecovi a ostatních ruply nervy…

Carlisle bez jediného slova předal dítě do Arových rukou. Nikdo ani nedutal. Celine na něj otupěle zírala. Jako jediná vypadala mimo. Ostatní byli ve střehu. Aro poodešel se svým nákladem k ostatním, kteří se shlukli do kruhu.

Po několika nekončených minutách se k nám Aro otočil zpět, ale dítě už v rukou neměl. Předal ho Jane. Slyšela jsem, jak Celine upadla na zem, ale neohlédla jsem se. Nemohla jsem. Protínala jsem svůj pohled s jeho a čekala, co přijde. A nemýlila jsem se.

„Nikdo nám bohužel nezaručí stoprocentní čistotu jeho krve. Budeme si ho muset ponechat.“ „Co za něj chceš?“ Kromě Cullenů a Michaelovy smečky nebyl nikdo mojí otázkou překvapen.

Došlo mi to už před drahnou chvílí. Celé to byl komplot. Aro už od začátku moc dobře věděl, že jsem upír a navíc i to, co se ve mně skrývá. Chtěl mě do svého arzenálu. Nevěděl ale, jak se mi dostat na kobylku – před Edwarda už to nešlo. Ale to dítě se mu hodilo do krámu. Skoro bych mohla přísahat, že tam tu těhotnou ženu nechal nastrčit, protože vytušil, co Celine udělá. Bylo to sice plné náhod a mezer, ale vyšlo mu to. Zatraceně vyšlo!

„Tebe!“

Autor: Marketik (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Dead Mind 11.: