Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 19. kapitola

04.11.2010 (14:30) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1375×

„Našel jsi něco?“ ozvalo se ode dveří.
„Ne, Bree. Nenašel. Není tak snadný najít někoho, když ani neznáš jeho jméno a příjmení a ani nevíš, jak vypadá jeho obličej bez krve.“
„Musíš ale uznat, že ta krev voněla přímo božsky!“

Zavrčel jsem. Co si to o sobě vůbec myslí?

„Radši by ses měla zajímat o to, kam se uklidíš na dnešní večer,“ řekl jsem výhružně.
„Kam bych se uklízela?“ zeptala se překvapeně. „Alice jasně řekla, že můžeme zůstat.“
„To sice ano, ale musíme brát ohled na to, co se stalo. Já chci něco zjistit o svém otci. Můžeš mi pomoct.“
„To tak,“ prohodila povrchně. „A navíc… Bude tam Mike.“ Zasněně přivřela víčka.
„Hej!“ lusknul jsem prsty. „Můžeš alespoň na chvilku předstírat, že se zajímáš o ostatní a jejich problémy?“
„Promiň, Jaspíku.“ Co? „Ale nemůžu za to, že jsi toho starce poslouchal. Já si na rozdíl nic z mého předchozího života nepamatuju, a tak jsem volná! Volná jako pták!“ Její zvučný hlas se rozezněl po celém pokoji a lokýnky dlouhých, hnědých vlasů se jí roztančily kolem bledé pleti.

„Ty nechceš vědět, co jsi? Kdo jsi byla, a co jsi dělala?“
„Jsem mladá, umřela jsem mladá, Jaspere,“ mrkla na mě. „Já jsem toho určitě moc neprožila.“
„Ale jak to můžeš vědět? Co tvá rodina?“ nechápal jsem.
„Jaká? Vždyť žádnou nemám. Ty bys ji taky neměl, nebýt toho…“
„No? Čeho? Nebýt toho tvýho Bez jejich kontroly se klidně můžem napít lidský krve, by se to nestalo, a jak Liam, tak můj otec, by ještě žili!?“
„Prosím tě, kdo se o ty dva stará?“

Nevěřícně jsem na ni zíral. Myslel jsem, že její povaha má zajisté nějaké hranice, ale pomalu jsem začínal chápat, že jsem se nejspíš zmýlil.

„Třeba já. A Alice a Cullenovi. Na to, že Liam byl jejich rodina, zapomínat nelze, Bree. Měla by ses začít chovat jinak.“
Zakroutila hlavou a odešla. Další věc, kterou jsem nesnášel, bylo to, že za sebou neuměla zavírat dveře.

Na jednu stranu jsem doufal, že to Cullenovi slyšeli, na druhou jsem to ale nechtěl. Nechtěl jsem, aby si mysleli, že jsem to řekl jenom proto, abych byl s nimi zadobře.

Alice byla v šoku potom… co se v noci stalo.
Domů by sama přijít nezvládla, nebo možná ano, ale opravdu bych se o ni bál. Potom, co ji zbytek rodiny uviděl, všichni zapomenuli na to, co se mezi námi stalo. Byl jsem za to rád. Ale raději bych byl, kdyby byla Alice v pořádku. A oni na mě byli naštvaní.

Potřeboval jsem ji vidět. Potřeboval jsem vědět, že večer bude v pořádku. A byl jediný možný způsob, jak to zjistit.

Vyšel jsem z pokoje pro hosty, který se nacházel v podkroví. To svou velikostí připomínalo spíše druhé patro.
Ramenem jsem zavadil o zavěšenou žlutou kouli. Byla vyleštěná, do očí mi vrhala třpyt, který mě otravoval. Rukou jsem si obě oči zastínil.

Nervózně jsem přešlapoval u schodů vedoucích dolů do prvního patra. Nechtělo se mi za ní jít. Kdybych ji viděl… Její obličej… Byl by stejný jako tam? A kdyby ne, viděl bych ho stále přede mnou? Ta nenávist sršící z jejích očí byla stejná, jako plameny olizující Liamovo tělo.
A potom… To, co řekl můj… otec…

Nenáviděl jsem svůj nový život za to, že jsem si nic nepamatoval. Tak, jak jsem předtím žil. Jak strašné je nevědět! Tolik mě to ubíjelo, nenáviděl jsem být upírem!
Dozvěděl jsem se něco ze svého lidského života. Ale jen něco, jen zatraceně malou část s nemalými následky.
Kdo byl můj otec? Je má matka nemocná? Proto jsem jí to něco nesměl říct? Nesměl jsem jí říct, že existují upíři? Či snad že upírem jsem já?
Ne, to otec nevěděl.

Ale byl to doopravdy můj otec? Jak mne mohl poznat? Podle vizáže těžko, byla tma. Ale podle hlasu…
Jak by tedy znal mé jméno?

Utrápeně jsem si sednul na schody a hlavu sklonil mezi kolena. Četl jsem článek, kde odborníci tvrdili, že to snižuje hladinu stresu.
Vhodná chvíle to zkusit a jejich teorii potvrdit. Doufal jsem, tolik jsem chtěl být stejný, stejně lehkomyslný, jako Bree. Aby mi bylo vše jedno, abych to vše nechal plavat…

Co v té uličce dělal můj otec? Snažil se zabít Liama… Ale proč?
Mohlo to znamenat, že jsem předtím, za svého lidského života, ve Forks už bydlel? Že tam mám rodinu?
Proč jsem ale nikde nespatřil nic o tom, že bych se pohřešoval? Alespoň zmínku, či mou fotku?
Tolik otázek a žádné odpovědi. Ani nikdo, kdo by mi alespoň jednu z nich zodpověděl. Nikdo, kdo mě zná. Kdo mě znal.

„Jaspere?“ Zaslechl jsem jemné zapraskání podlahy. Cítil jsem, jak se mi zvedá tlak v hlavě, a tak jsem ji zvednul. Nebylo to ale proto, že bych byl zvědavý na toho, kdo přišel.
Stačilo mi slyšet její hlas, díky němuž jsem zapomenul, jakou podobu dnes nabyl její obličej. Nechtěl jsem ji vidět. Ale ta její vůně…

Sedla si vedle mě. Nad námi stále poblikávala zářící koule, jejíž barevnost se ve tmě nepatrně měnila. Proudila z ní tak velká dávka optimismu, stejně jako z ní…
Cítil jsem změť lučních květin, ptáky natřepávající si peří,  kvetoucí stébla trávy…
Nacházel jsem se na zelené mýtince poseté barevnými kvítky letních květin… I když venku vládnul podzim, cítil jsem se báječně, v jiném světě, v tom, kde nic není zbytečné.

„Nechci, aby sis myslel… Nechtěla jsem… Já…,“ šeptala a na další slova si musela udělat pauzu.
„Liam už v minulosti překročil hranice a naše pravidla vegetariánství. Nezmínila jsem se o tom, protože na to má rodina i já zapomněla, jeho činy z minulosti se promlčely, dlouhou dobu jsme o tom nemluvili.
Myslela jsem si, že to už bude v pořádku, že by to nemohl udělat, už jen proto, že říkal, jak mě miluje, že i kvůli mně se lidské krve už v životě nedotkne, že si můžu být jistá.“

Seděl jsem stále nehybně vedle ní. Nechal jsem ji vysvětlovat. Potřeboval jsem slyšet odůvodnění jejího chování a ona mi to nejspíš chtěla vysvětlit, chtěla se očistit.

„Jenže se to zopakovalo. Opět se proklínal, dokonce se i odstěhoval, ještě když jsme nebydleli ve Forks a stěhovali se, on byl tam, kam naše rodina vůbec necestovala.
Potřebovala jsem od něj pauzu, i Carlisle usoudil, že je to dobrý nápad.
Ale za několik století se vrátil. Já se od lásky k němu nikdy zcela neodpoutala, byla jsem jím zaslepená.
Ale když jsi přišel ty…,“ zlomil se jí hlas.

„To, že jsem si myslela, že by ublížil tvému otci, bylo oprávněné. To, že jsem už nechtěla dopustit, aby kvůli němu další člověk zemřel…
Jestli mne nenávidíš, Jaspere, chápu to.
Jen chci, abys věděl, že jen díky tobě jsem to dokázala. Že jen díky tobě jsem zase volná a cítím se zase jako dřív.“

Otočil jsem k ní hlavu. Až doteď jsem se neodvažoval… Ale teď, ano, teď ano. Najednou jsem před sebou viděl tolik věcí jasnějších… Všechny díly mi najednou zapadaly tam, kam měly.
Její oči měly krásnou barvu. Ve tmě byly snad ještě hezčí.

Naklonil jsem se k ní a naše rty se spojily v nepopsatelný okamžik, v ten nejkrásnější polibek, který jsem kdy zažil…
Měla tak hebké rty, které voněly po pomněnkách… Chytnul jsem ji kolem pasu a druhou ruku jsem jí položil na tvář. Měla tak jemnou pleť, které jsem mohl ublížit pouhým dotekem, snad… snad se mi to zdálo?

Cítil jsem, jak se jí tvář drobně zvrásčila pod šťastným úsměvem. Přerušila naše spojení a pohladila mě po vlasech. Opřela si čelo o to mé. Povzdechnul jsem si.

„Jak se zbavíme Bree?“ usmál jsem se.
„Není mi dobře,“ předstírala naoko, a pro správný efekt se chytila za břicho.
„To znamená, že se bude muset zrušit maturitní večírek?“ optal jsem se nahlas s předstíraným překvapením.
„Měla bych jít sklidit výzdobu.“
„Vážně nejsi v pořádku.“ Začal jsem se nekontrolovatelně smát.

„Hej, vy dva, nepřeháníte to už?“ ozvala se Bree a následně nato se objevila pod schody, kde jsme seděli, s rukama založenýma v bok.

Alice, mé slunce podzimních dní, se k mému smíchu radostně přidala.

18. kapitola <°°> 20. + 21. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 19. kapitola: