Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 18. kapitola

Zůstaň - 18. kapitola„Co se to stalo?“ ozvalo se vedle mě. Tak jsem sebou škubnul, tolik jsem se lekl, jakoby se mi scvrkly všechny orgány v těle.
„To nevíme. Jak sis asi stačila všimnout, Liam má díky tomu dědkovi, kterej leží támhle a kterýho Jasper nechce vysát, kolík v krku a jaksi nemůže normálně komunikovat.“ Vysvětlila pohotově Bree a já na ni jen koukal, jestli to opravdu myslí vážně.

Podotýkám, že kapitolka je oproti té poslední delší. :)

 

Běželi jsme černou, chladnou nocí na lov. Bree tvrdila, že když nejsme pod jejich dozorem, máme právo na trochu lidské krve.
„Když už, tak už.“ Tvrdila.
„Ale,  Bree, moc se mi to nelíbí,“ kroutil jsem hlavou. Její nápad se mi opravdu nelíbil.
„Jen jednoho, to nám neublíží. Musíme si zvykat na nápor lidské krve a jak jí odolat.“

Na to nebylo co říct. V tomto měla nejspíš pravdu. Třeba je to něco, po čem se budu k lidem stavět jinak, než jako k obětem dávající mi potravu. I když je to dost velký paradox.

„Koho si vezmem?“ mrkla na mě. Hlavou pohodila směrem k zapadlé uličce, ze které se ozývaly duté, kovové rány.
Pouze jsem přikývnul.

Doběhli jsme k uličce, ze které se ty zvláštní zvuky ozývaly. Bree nehybně stála vedle mě, já jsem tiše mžikal do tmy.

„Je tam někdo? Prosím,“ skuhral pištivý hlásek pár metrů od nás. „Pomozte mi někdo!“

Zdi, které temnou postranní uličku lemovaly, byly chladné, všechen zvuk od nich se rozléhal do okolního prostoru. I něčí neustálé nářky byly slyšet víc, než normálně. Rvalo mi to ušní bubínky. V uších mi dunělo jako na nějaké techno party. Co to sakra je? Říkal jsem si.

„Jaspere?“ zavolala na mě Bree. Odnikud. Neviděl jsem ji, necítil jsem ji. Jak to, že jsem ji necítil? Najednou nestála vedle mne, ani jsem si toho nevšimnul.
Její hlas se ozýval odevšad, věděl jsem, že se nachází někde v útrobách tohoto zapomenutého místa.
„Jaspere!“ Její hlas zněl naléhavěji. „Jaspere, pohni!“ zaječela.
„Už jdu!“

Přibližoval jsem se k onomu místu, stále jsem nic neviděl. Ale najednou na mě dolehla ta vůně. Ta síla, jež mě praštila přímo do obličeje. Odér nebyl tak silný jako u Edwardovy přítelkyně, ale stejně jsem ho zaznamenal.
Mísila se ve mně chuť na lidskou krev. Na pořádnou, hustou, nefalšovanou krev. Sbíhaly se mi sliny. Cítil jsem ty plamínky usazující se v mé hrudi, jak se zvolna derou na povrch…

„Sakra, Jaspere!“

Zavrčel jsem. Měl jsem takovou chuť na tu voňavou, opečovávanou krev kolující v oběhu nějakého silného člověka, plného krve.

Ucítil jsem vedle sebe nepatrný pohyb a silný tlak vyvinutý na mou paži.
„Nezajímáš se o krev, ale o to, co před sebou uvidíš. Domluvíme se na řešení a ty se budeš chovat tak, jako kdyby tady žádná krev, ani žádný člověk, nebyla.“ Zašeptala mi Bree do ucha.
Noční vánek mi smyl zbytky pachu něčí krve a moje mysl náhle prozřela.

„Co se děje?“ otočil jsem se k Bree.
„Podívej se sám,“ vydechla a popošla o krok dopředu. Napodobil jsem ji.
To, co jsem spatřil…
Na zemi ležel Liam. Hluboce oddechoval, hruď se mu zběsile pohybovala nahoru a zase zpátky. Do jeho chřtánu byl vražen dřevěný kolík, ke kterému marně vztahoval ruku. Něco nepřítomně chrčel.
„Co to…“
Bree mě dloubla do žeber.
„Sleduj tohle.“ Ukázala směrem napravo.

Podíval jsem se tam a spatřil šedovlasého staříka sedícího na studené zemi. Byl opřený o zeď, asi dva metry od místa, kde ležel Liam. Vedle sebe měl položenou hůl, která byla celá od krve. Muž s námahou otočil hlavu směrem ke mně.
Vidět mě nemohl, na to byla až příliš velká tma.

„Měli bychom ho někam odnést.“ Dumal jsem.
„No to bychom měli, zvlášť, aby ho nenašla Alice.“
„Myslel jsem toho zraněného muže, Bree!“ O Liama jsem se v tuto chvíli příliš nezajímal. Zajímalo mě spíš to, co se stalo.
„Z toho se nakrmíme. Je zraněný, stejně by nepřežil.“
„Jak, že by nepřežil? Je slabý, nemůže se ani bránit!“
„No tak, Jaspere,“ uculila se na mě. „Podívej se na něj. Je starej, moc času už mu stejně nezbývá. To bys chtěl, abychom si radši našli nějakou nebohou holčičku v růžovejch šatičkách a opatlaným lízátkem kolem pusy?“ poznamenala jedovatě.
„Nechci nic. Nechci se krmit na lidech!“ Co to melu! Tohle jsem přeci vůbec říct nechtěl!

„Už vím, v čem je problém,“ povzdechla si. Opět se dotkla mého ramene a řekla: „Chovej se jako Jasper, ale nechci, abys jančil jenom kvůli tomu, že tady cítíš krev.“

„Chci prvně vědět, co se tady stalo,“ hlesnul jsem. Chtěl jsem zjistit, co se na tom místě událo. Co Liam chtěl od toho muže? Byl vegetarián, tak proč by…

„No to nemyslíš vážně!“
„Myslím, Bree. A nesnaž se mě ovládat.“
„Tak ty mě ale taky ne.“
„Platí.“

„Ale Jaspere,“ kvikla přiškrceným hlasem, „já mám fakt hlad. A chuť na krev! Neříkej, že ty nemáš!“ Dloubla mě do ramene.
„Měl jsem, ale už mě přešla.“
„Jak tě může přejít chuť na něco takovýho!?“
„Teď není vhodná chvíle Bree.“ Okřiknul jsem ji a ona mlčela.

„Co se to stalo?“ ozvalo se vedle mě. Tak jsem sebou škubnul, tolik jsem se lekl, jakoby se mi scvrkly všechny orgány v těle.
„To nevíme. Jak sis asi stačila všimnout, Liam má, díky tomu dědkovi, kterej leží támhle a kterýho Jasper nechce vysát, kolík v krku a jaksi nemůže normálně komunikovat.“ Vysvětlila pohotově Bree a já na ni jen koukal, jestli to opravdu myslí vážně.
„Ehm… Asi se ho snažil…“ Polknul jsem. Věděl jsem, jak to pro ni asi musí být těžké. Přiznat si, že celou tu dobu…
„Tohle ne, to by Liam neudělal…,“ pronesla přiškrceně.
„Alice,“ zašeptal jsem.

Přešla k Liamovi a vyrvala mu kolík z krku. Vyděl jsem mu mandle, byl to nechutný obraz, ze kterého bych se, kdybych mohl, klidně pozvracel.
Zachrčel a z díry v krku mu začala vytékat nažloutlá tekutina s drobnými bublinkami.
„A…“ Chroptěl a já odvrátil zrak.

„Alice?“ zaslechl jsem Bree. „Přestaň. Ty víš, že to tak není správně.“
„Nemůžu, Bree,“ odříkávala se zatnutými zuby.

Najednou jsem zaslechl křupnutí. Tisknul jsem víčka, co nejvíc to šlo. Další. Nechtěl jsem se na to dívat. Proboha, ať toho nechá! Opakoval jsem si v hlavě neustále.
Byl jsem šokován. Ano, Alice byla upírka, ale proč takové ukvapené závěry? Copak to nebyla ta křehká hnědovláska, za níž jsem ji považoval? 

Najednou jsem zaslechl praskání a brumlání. Přiotevřel jsem oči. Necelé dva metry ode mě byl založen požár. Přesně jak říkal Edward o pálení upírů.
Necítil jsem se vůbec dobře blízko takového ohně. Byl až příliš zákeřný a nebezpečný.
Raději jsem ustoupil. Stále jsem se ale díval šokovaně, na Alici jsem se však podívat nedokázal. 

„Jaspere?“ zaslechl jsem. Hlas jakoby šel z ohně. Jakoby ke mně promlouvaly vyšší síly, kterým jsem nerozuměl, kterým jsem nechtěl rozumět.
Zadíval jsem se skrz oheň. Viděl jsem pouze šlehající plameny, kterých jsem se štítil, kterých jsem se bál.

Nevím jak to, ale najednou mi v mysli vytanulo to, že oheň jsem nikdy neměl rád – ani za svého lidského života.

A ten hlas mě stále volal. Zněl naléhavěji, jeho frekvence se ale nestupňovaly.
„Jaspere…“ Už to byl pouze šepot protkaný téměř neslyšnými vzlyky.

Svůj pohled jsem stočil na Bree. „Slyšíš to?“
„Zkus obejít ten oheň, chytráku,“ vyštěkla.
Alice po mně střihla pohledem, ale viděla, že jsem se na ni také zadíval, a tak svůj pohled odvrátila. Bylo to tím?

Obával jsem se těch plamenů a mé obavy se ještě zvýšily, když jsem od nich byl pouhý metr. Větší oklikou to vzít nešlo, jedinou výhodou byla má upíří rychlost.

Stál jsem tam a stále slyšel ten naléhavý hlas. Najednou jsem si vzpomněl na staříka, který se stal Liamovou obětí.
„Jaspere…“ Stočil jsem k němu hlavu. Opravdu to vycházelo z jeho úst, ale jakby…
„Promiňte?“ Kleknul jsem si k němu a s obavami v hlase jsem se mu zadíval do očí. Byla v nich bolest, ale také jakási jiskra, která mu dodávala nepatrnou naději života.
„Jas… Jaspere,“ zachroptěl. „Dostal jsem ho… Už ti neublíží…“ Pohnul slabě hlavou k ohni. Na místo, kde před chvíli ležel Liam. Přes plameny jsem na Bree, ani na Alici, neviděl. A byl jsem za to rád. Liam tedy zemřel zbytečně? Alice…

Cítil jsem zesláblý tlak na mou ruku. „Jaspere… Slib mi, že matce nic neřekneš o…“
„Kdo jste?“ Zadíval jsem se do své dlaně. Mužova vrásčitá ruka mi křečovitě svírala zápěstí.
„Slib mi to, Jaspere,“ naléhal. „Slib mi to!“
„Neřeknu. Slibuju.“
„Ještě ti musím něco povědět… Něco moc důležitého… synu,“ zachroptěl a stisk jeho ruky povolil.

 

 

 



 

17. kapitola <°°> 19. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 18. kapitola:

 1
1. emam
18.10.2013 [21:02]

MAzec! To je panečku zvrat Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!