Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 14. kapitola

Zůstaň - 14. kapitola„Ale proč posílá armádu na vás všechny?“ Zakroutila hlavou Bree. „Proč je nepošle jen na Bellu?“
„Bree!“ okřiknul jsem ji a ona se podívala dozadu, kde jsem seděl.
„No co?“ Nevinně na mě mrkala těma jejíma očima, jako by ani nevěděla, co říká.
Začínalo mě to vytáčet. Jako korek z flašky od vína.

 

Celou cestu autem jsme mlčeli. Cítil jsem se provinile za to, jak jsem se choval. Ale její krev… Bylo to tak lákavé, takovému pokušení jsem snad ještě vystaven nebyl. A nebýt Bree… Ani nechci smýšlet o tom, jak by to bývalo dopadlo, kdybych tu byl bez ní.

„Pár věcí mám nachystaných už doma, bude se vám to líbit,“ zacvrlikala Alice, když zatáčela ze silnice na postranní cestu. Blížili jsme se k domu a já stále nevěděl, jak jsem měl reagovat a jak jsem měl dané situaci uzpůsobit své chování.
Jistě, že jsem mohl použít mou schopnost, to jsem ale nechtěl. Věděl jsem, že by to stejně poznali a nechtěl jsem riskovat, že mě někteří z nich – jako třeba Edward – budou nenávidět ještě víc.
Navíc jsem jim slíbil, že je nebudu ovlivňovat. A já sliby plním. Teda spíš se je snažím plnit – s Rileym to moc nešlo.

Taky jsem nechápal, proč musel být maturitní večírek právě v tu chvíli, kdy se to hodilo snad nejméně. Za necelý týden sem nastoupí velmi početná armáda novorozených v čele s Rileym a možná i tou existencí, která za tím vším stojí, a my, místo toho, abychom se na jejich útok připravovali, tady budeme chystat nějaký žárovičky, svíčičky a sladkou hudbu, při které se po sobě ti puberťáci budou plazit?
Já na tohle nikdy moc nebyl.

Přítelkyni jsem sice měl, to ano, ale nepotřeboval jsem své city vyjevovat před tuctem dalších zpomalených, do sebe zavěšených děcek.
Ale ona pro to měla pochopení, proto jsem ji měl taky rád. Jmenovala se Ayla. Měla černé vlasy a průzračné, pomněnkovité oči. Její roztomilý obličej jsem byl pokaždé nucen vzít do dlaní a políbit, tak roztomilá byla.
Ale teď, když jsem se podíval na Alici, jsem zjistil, že Ayla byla pouze nějakým matným přeludem v mé minulosti. A že jsem s ní v podstatě neměl nic společného.

„Můžeš mi říct, jakto, že seš tak v klidu?“ vychrlila Bree otázku a na sedadle spolujezdce se netrpělivě zavrtěla.
„Teď nám rozbroje moc nepomůžou. Nebo ano?“ Alice se zkoumavě zadívala do zpětného zrcátka.
„Rozbroje si sice neděláš s námi, ale s Edwardem ano,“ podotkla Bree a Alice musela nad odpovědí chvíli přemýšlet. Ve vzduchu viselo tolik nevyřčených požadavků. Myslel jsem, že se mi z toho rozskočí hlava.
„Řekni to, Alice,“ vyhrknul jsem, protože jsem cítil nadcházející tlak, který nebyl moc příjemný a já se nechtěl cítit jako po kocovině.
„Co mám říct?“ Zalapala po dechu.
„To, co říct musíš, ale očividně nechceš.“ Naklonil jsem hlavu na stranu a čekal, co z ní vypadne. Bree vypadala zadumaně, koukala před sebe.

Alice sešlápla brzdu. Zastavili jsme se asi dvacet metrů od domu.

„Dobře. Pochopím, když se vám můj návrh nebude líbit a odejdete.“ Zamračil jsem se nad jejími slovy, ale čekal jsem, jak bude pokračovat.
„Moje rodina není dost silná na to, aby zvládla útok tolika novorozených, tak početné armády silných upírů,“ odkašlala si a pokračovala. „Proto potřebuji vaši pomoc. Bez vás jsme ztraceni a je jasné, že bez vás nás Victoria porazí.“
„Victoria? Jaká Victoria?“ podivil jsem se. Vždyť jsme se o nějaké Victorii nikdy nebavili.
Alice polkla a její nervozita se začínala ještě víc prohlubovat.
„Victoria je nejspíš ta, která za tím vším stojí.“
„Ta, která udělala z Rileyho loutku a tahá za provázky?“ tipovala Bree.
„Ale proč jsi nám to neřekla?“ zeptal jsem se a opravdu toužil znát odpověď.
„Nebyla jsem si jistá. Ona se snaží držet své myšlenky do co nejkrajnější chvíle, aby se nevědělo, že to ona všechno chystá.“
„Ale proč by to někdo dělal?“ divila se Bree.
„Um.“ Alice své dlaně opřela o volant a neposlušný pramínek vlasů si zastrčila za ucho.
Odkašlala si. „Do Forks jednou přišli lovit lidi tři upíři – James, Laurent a Victoria…“



„Ale proč posílá armádu na vás všechny?“ Zakroutila hlavou Bree. „Proč je nepošle jen na Bellu?“
„Bree!“ okřiknul jsem ji a ona se podívala dozadu, kde jsem seděl.
„No co?“ Nevinně na mě mrkala těma jejíma očima, jako by ani nevěděla, co říká. Začínalo mě to vytáčet. Jako korek z flašky od vína.
„Chce se pomstít Edwardovi,“ zdůraznila Alice.
„No právě proto! Neměla by tedy nechat na živu aspoň Edwarda?“
„Promiň, Bree, ale o tomhle se bavit nehodlám.“
„Nehodláme,“ zdůraznil jsem.

„Dobře. Tak o co tedy jde?“ řekla věcně Bree a složila si ruce do klína.
„Hádám, že potřebuješ naši pomoc, abychom vám pomohli zvládnout armádu a Victorii,“ odpověděl jsem za Alici.
„Ano,“ potvrdila a sklonila hlavu.

Asi minutu jsme nehybně seděli, každý ponořený do vlastních myšlenek.

Ale – proč bychom jim nepomohli? Stejně nemáme nic lepšího na práci. A navíc jsem chtěl Rileyho položit na lopatky. Má síla proti jeho. A žádná schopnost tam nebude hrát roli.

„Já s tím souhlasím. Pokud se mi podaří ovlivnit větší část armády, potom není problém a porazíme je,“ rozhodnul jsem se.
Alice se na mě vděčně podívala. Ale nic neříkala.
„Um,“ zahučela Bree. „Je tu jeden problém. Já můžu ovlivňovat pouze, když na lidi šáhnu. A to je celkem handicap. Ale jo, risknu to. Sice budeme potřebovat ještě nějakou pomoc, abychom to zvládli, ale nakonec si to ještě užijeme!“ Mrkla na Alici a přes rameno se na mě uculila.
„Z toho by sis neměla dělat legraci, Bree,“ napomenul jsem ji, ale ona tomu nepřikládala velkou váhu.
„Jaspere, nebuď pořád tak vážný. Rileyho máš zmáknutýho hned, všechny můžeš ovlivnit jako mávnutím kouzelnýho proutku a ty máš strach? Bude to sranda! Takový zpestření dlouhých dní,“ zaštěbetala a začala vyhazovat rukama.

Alice mlčela, pouze si odkašlala a sešlápla znovu plyn. Auto se rozjelo, slyšel jsem, jak pneumatiky drtí drobné kamínky v prach, jak pod koly praskají.

„Jedeme zdobit,“ pronesla Alice, její nadšení ale nedávala najevo jako jindy.
„Doufám, že tam ta Jessica nepřijde,“ usykla neslyšně Bree.
„No, po tom tvém výstupu bych se ani nedivila.“ Pokrčila Alice rameny.
„Můžu vědět, co se stalo?“ nechápal jsem to a celkem jsem byl zvědavý.

„Tady Bree ti to určitě ráda řekne,“ usmála se na ni.
„Je to kráva. Stačí?“ vyštěkla Bree, čím mi zmrazila mou nadcházející otázku.

Přijeli jsme k velkému kamennému domu. Byl zasazen do podzimního počasí, opadaných stromů, žlutě zbarvených listů…

Alice vystoupila z auta jako první. Bree pořád mumlala nadávky, které neznaly mezí. Vystoupil jsem jako poslední, oparně přibouchnul dveře kanárkově žlutého autíčka a zadíval se na Bree, jak otevírá těžké vstupní dveře a vchází dovnitř.
Alice byla do půl pasu ponořená v kufru, zřejmě něco hledala. Obešel jsem bok vozidla a do kufru jsem se nahnul také.
„Co hledáš?“
„Um… Nafukovací balónky a barevné stužky a provázky…“ zaznělo zkroušeně z útrob všemožných igelitek a nákupních tašek, obrovských kabel a všemožných dalších věcí, ve kterých jsem se vůbec neorientoval.

„Něco vidím tady.“ Odsunul jsem na bok jeden přecpaný igelitový sáček a zamžikal na obrys koule vedle mě.
Ta koule byla Alicina hlava. Prudce se otočila a narazila silou do té mé.
„Au!“ Reflex. Doopravdy to nebolelo, ale chvilka překvapení dokázala své.
„P-promiň,“ koktala.
„Nic se… nestalo,“ zadrhával se mi hlas a rozhodně to nebylo díky otřesu mozku. Tak sem tyto situace nenáviděl.
„Jsi v pořádku?“ zeptala se opatrně. Byla tak starostlivá, tak jemná. Všechny rysy její hebké tváře jsem najednou viděl v úplně jiném světle. Náhle to nebyla Alice… Byl to Anděl.
Zvednul jsem pravou ruku, takže jsem se už opíral pouze tou druhou. Temenem hlavy jsem se dotýkal stropu, to mi ale nevadilo.
Opět jí neposedný pramínek vlasů spadl do čela a já jí ho prostě musel…
„Máš tady… Ehm, vlas,“ vymáčknul jsem ze sebe a doopravdy to muselo znít strašně inteligentně.

Sklopila stydlivě hlavu a než jsem si stačil uvědomit, že ruku v úleku stahuji dolů, uslyšel jsem zapištět Bree.
„Šmarjá, nechte si to na jindy a radši mi pojďte pomoct!“

Být člověkem, už dávno bych se červenal. A už dávno bych měl otřes mozku.

 



 

13. kapitola <°°> 15. kapitola



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 14. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!