Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zůstaň - 10. kapitola

20.10.2010 (07:30) • SaDiablo • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1420×

Stále jsem byl mírně otřesen tím, co dokázala Bree udělat Alici. A to spojení potom mezi námi... Cítila to také? 
Doufal jsem.

Také už jsem nemusel tak často měnit nálady Cullenů, jakoby si na mě s Bree zvykali a už se v naší společnosti cítili trochu jistěji než na začátku. 

Doteď mi nedávalo smysl, proč Riley zbrojil proti Cullenům. Nebylo to logické.

Taky jsem často přemýšlel o tom, zda-li přišel na to, že dva členové armády mu chybí. Jsem zvědav, jak to bude dál. Cullenovi jsou dobrá a čestná rodina, dokonce i ta protivná blondýna se dá snést.

„Brácho, kdo je Bella?“ otázal jsem se Edwarda, se kterým jsem byl v poměrně vzdáleném lese na kraji města. Vzal mě sem, abych se naučil lovit zvěř. Pokud jsem u nich chtěl zůstat, což na delší dobu vypadalo vcelku pravděpodobné, musel jsem toto mučení přetrpět. Na druhou stranu, zvířecí krev nechutnala nijak špatně. Pouze měla zvláštní odér.

„Proč?“ Zamračil se a husté obočí nabylo tvar písmene ‚v‘.

„Zmínil ses o ní.“

„To sice ano, ale raději bych ji z toho vynechal. A zapomeň na to, že mi budeš ovládat náladu.“ Choval se odměřeně, moc se mi to nelíbilo. Nechci je zradit a potřebuji, aby to věděl.

„Vím, že ve mně nemáš důvěru, ale jestli si myslíš, že vám já a Bree chceme nějak uškodit, pleteš se. To, co o Rileym říkám, je pravda. Je to zmetek. Ale to si ostatně můžeš přečíst v mých myšlenkách, ne?“ Při vyslovení Breeina jména se atmosféra v naší konverzaci nepatrně změnila.

„I myšlenky se dají upravit.“

„To sice ano, ale já nemám na upravování myšlenek nervy,“ odmlčel jsem se. A on mlčel taky.

Po chvíli jsem zase začal mluvit a pokusil se o vysvětlení: „Hele, žádnou náladu ti měnit nehodlám. A jestli mi mermomocí nechceš říkat totožnost té záhady zvané Bella, klidně to přežiju. Měla to být přátelská otázka, ale jestli přítelem být nechceš, není problém.“

Teď jsem se pro změnu zamračil já. Ale ne tak nad Edwardovými myšlenkovými pochody jako nad tím šustěním několik metrů od nás. Rvalo mi to uši. Edward taky zpozorněl. Šusot ustal, náhle bylo slyšet jen podzimní listí snášející se ze suchých stromů. Edward po mně tázavě střelil pohledem. 

Nevím, kdo by to mohl být. Riley s novorozenými přebývá na druhé straně města. Pokrčil jsem rameny.

Edward se skrčil a oční zorničky se mu zúžily. Vlastně jsem nic takového nedělal – připravovat se na útok neznámého, vždy to bylo naopak. Proto jsem ho napodobil. Mohl jsem teď dělat pouze to, pro co jsem byl užitečný.

Neměl jsem ani šanci dokončit myšlenku. Ze dvou keřů naproti nám se vyřítili dva novorození. Poznával jsem je. Byli to Stacey a Gage. Vypadali ještě víc krvelačněji, než když jsem je naposledy viděl. 

Letěli vzduchem a z hrudi se jim dralo vrčení tak nebezpečné a zastrašující, že místo toho, abych se jim postavil, jsem se schoulil do pozice „nic mi nedělejte“ a díval se se strachem na Edwarda. Byli to nejmladší upíři, takže také nejsilnější. 

Mysli, mysli… Co by se stalo, kdyby si šli jenom přátelsky pokecat?

Stacey upadla na zem. Začala se kutálet z mírného svážku po vlhké trávě a hlava jí pokaždé odskočila od kamene, do kterého právě narazila. Gage stále letěl vzduchem, jeho tvář ovšem vystřídal pocit naprostého zmatení a překvapení. Dopadnul přímo na Edwarda, ten vycenit tesáky a silné paže začaly kroutit s Gageovou hlavou. Stacey se vzpamatovala a kopeček okamžitě vyběhla. Náhle stála u Edwarda a jen se dívala, jak všechny končetiny jejího partnera leží rozházené po zemi. Co by mohla udělat teď? Ale jistě… Pomalu se blížila k Edwardovi a ten opět zaujal stejný postoj jako před chvílí. 

Počkej chvíli, než ji sejmeš.

A tak čekal. Stacey ukázala prstem na Gageovu hlavu a začala se šíleně smát. Edward na ni udiveně zíral a potom se natočil na mě. Stacey se pořád smála jako hyena a já se začal smát taky.

No není to bezva? Hýkal jsem. Edward pouze zakroutil hlavou a na tváři se mu mihnul letmý úsměv.

„Jsi jako malé dítě.“ Přiskočil ke Stacey a zlomil jí vaz. Měla vypoulené oči a ztuhlý úsměv. Její hlava se dokutálela ke Gageové.

„A ty jako zabijáckej suchar.“

„Někdo normální tady být musí.“ Vyjeveně jsem hleděl do vykulených Staceyiných očí. Byl to vcelku otřesný pohled, vidět upíra takto.

„Co s nimi budeme dělat?“ Nakrčil jsem nos.

„Máš oheň?“

„Proč?“ otočil jsem se na něj a zmateně jsem mžikal.

„Pokud chceš upíra zabít, nestačí s ním udělat jenom toto,“ pohodil rukou po rozkouskovaných částí těl na navlhlé trávě. „Musíš ho spálit.“

„A-aha,“ pokýval jsem hlavou.

„Máš teda ten oheň?“

„N-ne.“ Byl jsem zmaten. Riley se nám nikdy o této věci nezmínil. Začínal jsem se obávat, jestli nám vůbec něco řekl. Něco, co by bylo tak závažné a do bitvy tak užitečné.

„Dobře. Pohlídej to tady, jsem tu za pár minut.“

„Nemůže se nic stát?“ optal jsem se s obavami.

„Nemělo by. Nespálení upíři se začnou dávat dohromady obvykle až po jednom dni.“ Tímto mě trošku uklidnil. Svou rychlostí rozvířil opadané podzimní listí.  

Znuděně jsem si sedl na nedaleký pařez a vyčkával. Neodvažoval jsem se podívat na Gage ani na Stacey. Ale myšlenky mi to stejně nedovolovaly. Musel jsem stále myslet na tu bytost, tu se sytě hnědými vlasy, s omamnou vůní a zvonivým hlasem, který mě vtahoval do nekončícího transu, do pohádky jen nás dvou, ve které neexistovalo nic jiného než my a naše city. Její medový hlas, ta extáze, ve které jsem se stále nacházel. Každé slovo, každá slabika, kterou vyřkla, byla nepopsatelná jako líbezné vílí pohlazení, jako cítit nebe, tu matoucí zář… A když se mé prsty dotkly její chladné dlaně, najednou jsem necítil mrazení, ale žár. Žár plamenů sahající do každého mého nervu, spalující každičkou mou buňku… Na tu vteřinu, kdy jsem cítil její dotek, kdy se každá už dávno mrtvá a nehybná céva rozpohybovala, jsem myslel, jsem doufal, jsem nepochyboval, že ona, to nevšední stvoření, cítí to stejné, ten stejný žár, co já… 

Můj mozek byl naprosto zaslepen touhou, touhou po Alici. Ale nechal jsem se až příliš unést. Někdo mě zezadu chytnul kolem pasu a drtil mi hrudní koš. Necítil jsem nic, pouze chrčení vycházející z mých úst.

„Co sis myslel, ty malá bestie?“ slyšel jsem dunivý šepot. „Že to Riley nechá jen tak?“ Nakrčil jsem se a vypnul prsa. Škubnul jsem rameny a útočníka odmrštil. Necítil jsem kosti v těle, jako bych byl opět člověk. Rychle jsem se otočil a spatřil Gage stojícího deset metrů ode mě.

„Slizký hade.“ Otáčel se. „Riley si pro tebe přijde.“

„Proč? Copak tě nepověřil špinavou prácičkou?“ Neodpověděl mi a chystal se jít. „Zůstaň,“ zavrčel jsem.

„Proč? Bojíš se Rileyho?“ V jeho hlase zněl výsměch.

„Proto.“

Uslyšel jsem koruny stromu nad sebou. Byl to Edward. Viděl jsem zářící kouli letící Gageovým směrem. Ta ho zasáhla a zaplavila živými plameny. Byly spalující, tak nebezpečné. Cítil jsem tu horkost, díky které jsem zapomněl na to, že mě se Edward zabít nepokusí. Bál jsem se. V tom nekončícím teple jsem najednou viděl sebe, jak se marně kroutím pod tou sílou rudého nebezpečí. Gage se svalil na zem. Díky vlhké zemině se oheň dál po jeho těle nerozšiřoval. 
Němě jsem sledoval ten hynoucí obraz.

„Musíme skoncovat ještě s tímto,“ ozval se vedle mě Edward a zapálil Staceyino tělo. Ta se rozhořela stejně rychle jako Gage a hladové plameny ji nemilosrdně olizovaly. 

Oheň postupně dohoříval a z těl nezbylo skoro nic. S Edwardem jsme do té doby nepromluvili ani slovo. Chystali jsme se na cestu zpátky do domu Cullenových.

„A Bella… je to má přítelkyně,“ zakončil Edward naše odpolední dobrodružství a já se cítil mnohem lépe a uznávaněji s částí Edwardovy důvěry na své straně.

Snad se kapitolka líbila. Ráda bych věděla, jestli se líbil Jasperův pohled na věc, a jestli stojí jednou za čas přidat pohled Jaspera.

9. kapitola <°°> 11. kapitola

Autor: SaDiablo (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zůstaň - 10. kapitola: