Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Ztracená v osudu - 4. kapitola

28.09.2010 (17:30) • Adula57 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 952×

Po mém dlouhém obdivování sebe samotné, jsem se šla obléct. Ve skříni vážně nic nebylo! I když nákupy nesnáším, tak tenhle budu muset absolvovat už brzy. Našla jsem tady nějaké kalhoty a tričko a o kus dál byl černý plášť. Oblékla jsem se a přemýšlela, jak se dostat do sálu. Vzala jsem za kliku a otevřela dveře. Ihned jsem ucítila snad sto odlišných pachů a mezi nimi byly i ty, které jsem cítila po probuzení. Vydala jsem se po nich. Dostala jsem se před obrovské dveře zdobené zlatými ornamenty. Celý tento hrad byl luxusně zařízený do červené, černé a zlaté. Působilo to dojmem ze starých dob. Ale já byla zvyklá na svou dobu a svůj styl, takže mi to tady přišlo poněkud přehnané.

Zastavila jsem se před nimi a jako na povel se otevřely.

Přede mnou byla plná hala upírů a vepředu tři obrovské trůny a na nich ti upíři, co byli u mého probuzení se do nového života - neživota. Zrak všech se upřel na mě. Bylo mi to docela nepříjemné, ale co já s tím nadělám?

„Vítej, vidím, že jsi se už podívala po svém novém pokoji. Uznej, že brzy musíš jít nakoupit?“ zeptal se ten v prostředním trůně. Jeho pokožka byla skoro průhledná! Toužila jsem se jí dotknout. Okusit jaký je to materiál.

„Dobrý den, ano, už jsem se porozhlédla po pokoji a musím uznat, že ve skříních toho moc není.“ Nikdy jsem neměla ráda nakupování, ale třeba mě to začne bavit? Ne, nakupování mě nikdy nebude bavit!

„Isabello, dovol, abych ti vše vysvětlil od začátku. Jako člověk jsi byla výjimečná a já si myslel, že by ses sem hodila. Takže teď je z tebe upír. Piješ krev, jak jsi se rozhodla zvířecí, i když to tady nikomu nepovoluji, tak ty jsi znovu výjimka. Tak dál je tvoje kůže studená a tvrdá jako led. Jsi krásná. Dokonce můžu říct, že jsi nejkrásnější upír na světě. Jsi nesmrtelná, ale však jediný způsob, jak tebe nebo jiného upíra zabít, je ho roztrhat na kusy a potom je spálit. Na co jsem zapomněl?“ zamyslel se.

„A ještě: upíři mají dokonalou paměť, nespíme, nejíme jídlo, jsou hodně silní a rychlí a někteří mají dary. Jako třeba ty.“

„Já?“

„Ano, budu se znovu opakovat, ale ty jsi výjimečná! Jsi nejkrásnější, nejchytřejší, nejšikovnější, nejsilnější, nejrychlejší, zkrátka nejmocnější!“

Při svém seznamu odpočítával na prstech. Ale asi ho zklamu, protože já tohle všechno rozhodně nejsem.

„Asi jste se zpletli,“ snažím se mu vycouvat, ale nejde to.

„Ne to ne, mám pravdu. Někteří upíři mají jednu schopnost a ty jich máš nespočetně a ještě ti budou přibývat!“ No to je skvělý! Co budu dělat, když nespím? „Takže, má milá, dnes tě budeme učit bojovat a potom tvé schopnosti.“

„Dobře, můžeme už začít?“ No co, na co čekat, když mám teď celou věčnost?

„Těší mě tvá nedočkavost!“ Ihned pokynul muži za mnou. Ani jsem si nevšimla, že někdo přišel.

„Pojďte, Isabello“

Šla jsem za ním. Neustále jsme zatáčeli do prava a potom zase doleva a potom znovu do prava a tak dále. Zastavili jsme. Zastavili jsme se před obrovskými dveřmi.

„Takže, já jsem Demetri a tamto je Felix,“ ukázal na upíra, který postával uprostřed místnosti. „A my tě budeme učit bojovat a ovládat své schopnosti. Jsme na to dva, protože, jak se předpokládá, tak budeš mít více jak jednu schopnost.“

„Dobře, začneme?“

„Ano, začíná Felix. Braň se!“

„Jak?“

„Instinkty!“ To mi to ani neukáže?

„Ale já nevím, jak? Vždyť jste mi to neukázali!“ Začala jsem panikařit, protože už se rozebíhal.

„Bojuj!“ Rozeběhl se. Co mi ihned přišlo divné bylo, že Aro říkal, že máme být rychlí. Ale on se plazil jako šnek! Rozeběhla jsem se naproti němu a srazila ho na zem. Mezitím, co dopadl, se stalo spousta věcí. Slyšela jsem ránu, jak dopadl na zem. Slyšela jsem tolik vydechnutí, že by to nešlo ani spočítat. Ale hlavní bylo, že se vše pohybovalo, jak mělo.

„Co se stalo? Proč jsi se nehýbal? Neměl jsi bojovat? A neměli by být upíři rychlí?“ Tolik otázek a tak málo odpovědí.

„Isabello!“

„Belo,“ opravila jsem ho, protože mi to už začínalo lézt na nervy.

„Dnes se projevila tvá první schopnost! Jsi o tolik rychlejší než ostatní!“ Všimla jsem si, že je to tu plné. Všichni mě sledovali.

„To je skvělý!“ prohlásila jsem nadšeně. Ani netušíte, jak je to skvělé. Můžete udělat o tolik věcí víc než ostatní upíři!

„S radostí ti můžu říct, že jsi nejrychlejší bytost na světě!“

„Na světě? Já jsem nejrychlejší bytost na světě? To je skvělý!“

Všichni se začali smát a já se k nim s radostí přidala. Jsem tak šťastná, i když už nikdy neuvidím svou praštěnou a nevyrovnanou matku. Hrozně mi tu chybí Emmett. Byl by nadšený se mnou!

„Víš, tak mě napadlo, že ještě někdo rychlý tak jako ty možná je.“

„Vážně. A kdo?“

„Až skončíte, přijď ke mně do pracovny.“

„Ano, pane.“

„Tak pokračujme!“ zavelel Demetri.

Zaútočily rovnou oba dva. Znovu se linuli jak šneci. Šla jsem k nim a strčila do nich ukazováčkem. Spadli. To mám takovou sílu?

„Jak se ti to povedlo?“

„Dotkla jsem se vás jen prstem, to jsem až tak silná?“

„Zdá se, že ano.“

„To je skvělý,“ řekla jsem smutným hlasem. Zase jsem jiná. Nikdy nebudu zapadat. Proč vždy musím být výjimka? Nikdo se se mnou nebude bavit. Povzdechla sem si. Já se nikdy nezměním, vždy budu vyčnívat ať tak, či tak. Jaká v tom je ironie, že? Zmrzla jsem. Mé srdce přestalo bít a já už budu vždy stejná a nikdy se nezměním. Jsem zrůda bez srdce a duše. Věčná bestie lačnící se krví.

„Můžeme už končit?“ Přikývli. Vydala jsem se do pracovny za Arem. Jak se tam mám dostat? Otevřela jsem dveře a vydala se po dlouhých chodbách. Kam asi všechny ty chodby vedou? Jednu to zjistím. Jednou, teď ne. Šla jsem po jeho pachu. Po chvíli jsem dorazila před dveře s ochrankou. Na co má ochranku? To zjistím později. Jemně jsem zaklepala na dveře.

„Bello, pojď dál!“ Zabrala jsem za kliku a naskytl se mi pohled na jeho pracovnu.

Měl to tu luxusní a vše draze zařízené. To mají tolik peněz? Asi ano.

Vše bylo sladěné do zlaté, červené a černé. Zahlédla jsem jeho knihovnu. Měl ji obrovskou. Má tam snad tisíce knih. Uprostřed místnosti byl pracovní stůl a za ním seděl on, v křesle otočený zády a hledící se ven. Koukla jsem se do okna. Byla noc. Na obloze bylo miliony hvězd svítících každému na cestu svého osudu. Osudu. Mám já vůbec nějaký osud. Jestli ano, jak dlouhý? Je tam hodně překážek? Končí někde nebo je věčný? Spousty otázek a jedna jediná odpověď. Nikdo nezná osud. Ani vy, ani já.

Autor: Adula57, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Ztracená v osudu - 4. kapitola: