Ahoj! Mám tu nový dílek! V tomto díle Bells pustí domů z nemocnice a dozvíte se, jaké má tajemství. Takže doufám, že se bude líbit. Díky, Adula57.
16.09.2010 (08:30) • Adula57 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 770×
Cítila jsem dotek na mém čele. Co to je? Pokusila jsem se otevřít oči a podařilo se, přestože jsem viděla rozmazaně. Byl tu Emmett.
„Ahoj,“ pozdravila jsem ho rozespale. Když jsem viděla už dobře, tak jsem si ho prohlédla. Byl ztrhaný. Jeho tvář tvořily obrovské kruhy pod očima. Ale v nich bylo štěstí. Když uviděl, že jsem vzhůru, tak ke mně přišel.
„Sestřičko, já jsem tak rád že si se probrala! Víš, jak dlouho jsi spala? Normálně jsi prospala dva týdny!“ Tak to jsem nečekala, nesměle jsem se na něj usmála. Úsměv mi ihned oplatil.
Asi bych se měla omluvit za to, že jsem utekla. Budu mít veliký poprask? Snad ne…
„Omlouvám se, že jsem utekla, ale já nechtěla, abys někam chodil zabíjet zvířátka.“ Nešťastně jsem se zatvářila.
„Já vím, ale jít tam musím, víš? Potřebují mě tam. Slibuju, brzo se vrátím domů!“
„Tak dobře, ale nezabiješ jich moc?“
„Pokusím se ani jednoho!“ Alespoň něco, mohlo by to dopadnou hůř.
„Děkuju.“
„Bez problémů, pro tebe vždycky všechno!“ zvolal radostně.
„Zavoláš mi mamku? Chci se jí omluvit.“
„Jasně.“
Ihned, co to dořekl, odcházel a po chvilce se vrátil jak s mamkou, tak i tátou.
„Zlatíčko, jsme tak rádi, že si se konečně probudila.“
„Já taky.“ A usmívající mánie přišla nanovo.
„Isabello, ještě dnes tě propustí domů. Takže doufám, že nebudeš už víckrát utíkat z domu, ale budeš se starat o domácnost, jasné?“ No jo, otec mě nikdy neměl v lásce, spíš mě používal jako hračku. Vždy si užil a potom jsem měla jít uklízet. Emmett ani mamka to neví.
Oba dva se na něj podívali zaraženě, že to snad nemyslí vážně, ale já byla zvyklá.
„Ano, tati.“ Na slově tati, jsem použila dost sarkasmu, který asi vycítil, tak se na mě zamračil, co nejvíc to šlo
„Už jsem ti sbalila věci, tak jenom vstaň a pojď do auta, zvládneš to?“
„Radši ji vezmu, mami,“ ozval se Emmett, který měl zvláštní výraz, připadal mi jako nenávistný. Ale, co já vím? Asi se pletu.
Bez jediného slovíčka mě vzal do náruče a šel směr auto. Položil mě na sedačku a sedl si vedle mě.
„Klidně si lehni, jestli chceš.“ Dával mi na vybranou. To je po dlouhé době, co se můžu sama rozhodnout. Opřela jsem se o něj a on mi ještě zapnul pás.
„Díky.“ Na to jen kývnul. Co mu je? O tom jsem přemýšlela až domů. Táta zastavil a řekl, abychom každý sám vystoupil. Jak on si užívá mojí nemohoucnosti. I přes tu bolest jsem vystoupila, Emmett se na mě koukal s bolestí v očích, táta s radostí a mamka to ani nepostřehla. Co nejrychleji jsem šla do svého pokoje, abych měla chvilku klidu, ale to mi někdo nepřál.
„Dále!“ zavolala jsem. Emmett vešel a zavřel za sebou dveře. Přišel ke mně a sedl si na kraj postele. Co mě překvapilo, bylo, jak začal náš rozhovor.
„Máš přede mnou nějaké tajemství?“ Důrazně jsem kývala hlavou, že ne.
„Já vím, že máš, vím jaké, a nejraději bych ho zabil!“ A jsem v průšvihu. Tohle jestli se dozví táta, tak mě zmlátí dvojnásobně. I když to mě asi čeká už za ten útěk.
„Ale já žádné nemám!“ Musím ho zmást.
„Nelži mi, prosím. Kolikrát ti to udělal? Jednou, dvakrát?“
„Kdyby jen tolikrát!“ odfrkla jsem si. Zvláštně se na mě podíval.
„Kolikrát?“ řekl už o velké poznání tišeji.
„Já nevím.“ Lehl si ke mně a objal mě.
„Je mi to líto, slibuju, že se tě už ani nedotkne!“
„Děkuju!“ Už jsem to všechno nevydržela a naplno se rozbrečela.
Pohled Emmetta:
Už to nevydržela a rozplakala se. Je mi jí tak líto! Co jí to ten hajzl, který si říká táta, udělal? Nejraději bych ho zabil. Vždyť je ještě malinká! Krucinál! To je kretén! Doufám, že jí nic neudělá, když půjdu na ten lov. K mé smůle tam musím jít už teď, abych to stihl. Bells mezitím usnula, tak jsem se opatrně, abych jí nevzbudil, zvedl a šel se převléct.
…
Vydal jsem se na sever a Joe na jih. Joe je můj nejlepší kamarád. Šel jsem pořád po cestě, ale teď už musím jít sám. Jsou tu vykymácené stromy. Ti medvědi tu ale zařádili. Když jsem se koukal kolem sebe, tak jsem něco zaslechl. Co to bylo? Znovu. Jsem v háji. Když jsem se otočil, tak přímo za mnou se objevil medvěd. Rychle jsem vyndal pušku a střelil. Byl rychlejší. Svou obrovskou tlapou mě odhodil několik metrů dál. Hrozně to bolelo. Začal jsem zvracet krev. Ta se ze mě řinula obrovským množstvím. Ozval se výstřel a medvěd padl k zemi. Byla to rána. Joe doběhl ke mně.
„Co je ti, Emme?“
„Joe, je konec. Vyřiď Bells, že ji miluju a že se omlouvám.“
Chtěl něco říct, ale přihnal se asi další medvěd a zabil ho. Bože! Je to můj nejlepší kamarád a skončí takhle. Bella měla pravdu, neměl jsem sem chodit. Už jsem zavíral oči a uviděl jsem anděla. Byl krásný. Nejkrásnější žena na světě. Její úsměv.
„Omlouvám se.“ Kousla mě do krku. Ozvala se tisíckrát horší bolest…
Autor: Adula57, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Ztracená v osudu - 2. kapitola:
Přidat komentář:
- Abi Swanová kapitola 12
- Abi Swanová kapitola 11
- Abi Swanová kapitola 10
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola

Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!



