Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zpátky v čase - 2. kapitola

29.09.2013 (14:30) • scarlett84 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 956×

V kanceláři jsem se dozvěděla, že ten pán, co umí chodit bez toho, že si ho někdo všimne, je pan Cullen. Byl to příjemný pán a také měl jako Edward zlatavé oči. Nevšímala jsem si toho, jelikož pan Cullen začal mluvit.

„Bello, ty nejsi obyčejná dívka, ty máš v sobě gen, který se dědí. Ale ty si byla výjimkou, nikdo z tvé rodiny neví, že můžeš cestovat časem.“ Jo, a co mám dělat? Už zase jako kdyby mi tady někdo četl myšlenky. „Co budeš dělat? Psát si úkoly někde ve sklepě v jiném století. Zábava, ne?“

„Určitě. A to tam budu sama? Já nehodlám být ve sklepě, kde je všelijaká havěť.“

„Neboj, když budu mít čas, tak já, a když ne já, tak jedna z mých sester. Jsou fajn a jestli chceš, můžeme se s nima setkat hned teď. Tady už jsme skončili, že ano?“ Pan Cullen jen pokývl hlavou.

„Jen aby bylo jasno, doufám, že nebudeš mít nikdy čas.“ Zdálo se mi, že má hřebínek moc vysoko. Musela jsem ho trochu sestříhnout.

„Jo, jasný, ty nechceš.“ Ale já vážně nechci. Vedl mě nějakou dlouhou chodbou. Až úplně na konci jsem konečně uviděla velké bílé dveře s krásným zlatým zdobením. Jako gentleman mi otevřel dveře a mohla jsem spatřit obrovský taneční sál. Až Edward mě vyrušil z mých představ na maturiťák v tomhle sále.

„Tohle jsou mé sestry Alice a Renesmé.“ Nevšimla jsem si, že jsou v sále lidé a ještě ke všemu tančící lidé.

„Moc ráda tě poznávám. Můj bratr o tobě básnil, že ještě nic takového neviděl, aby někdo měl gen bez toho, abys ho podědila.“ Wow, tak teď jsme si kvit, Edwarde, takový trapas jsem neměla ani já. Edward radši zase začal mluvit.

„Moje ségry tě budou učit tanec, etiketu a klavír. První hodina ti začíná za hodinu. Ještě tě musíme obléct.“ Jo, tak to teda moje babička neumí, na klavír.

„Jdi za Renesmé.“ Renesmé byla tak třináctiletá holka s krásnýma zlatýma očima. Takové vlasy, co měla, záviděla jsem jí je. A Alice nebyla výjimka – nádherné černé vlasy s také zlatýma očima. Vlastně úplně každý, koho jsem tady potkala, má zlaté oči. Edward, pan Cullen, Renesmé a Alice. Přemýšlela jsem, že jsou sourozenci a pan Cullen je jejich otec, ale oni si vůbec nejsou podobní. Šla jsem za Renesmé. Potichu jsem doufala, že takové šaty, co má na sobě, budu mít i já.

„Tak, jsme tady.“ Stály jsme před dveřmi z tmavého dřeva. Na dveřích byla tabulka, kde bylo napsané paní Cullenová, krejčí. Aha, takže manželka pana Cullena? Renesmé otevřela dveře a paní Cullenová stála před dveřma s krejčovským metrem a blokem. 

„No honem, nemáme moc času. Holka, já jsem paní Cullenová, moc ráda tě poznávám.“

„Mě taky, já jsem Bella Swanová.“ Ha, a teďka si nemůžou myslet, že nemám v sobě trochu vychování.

„Tak pojď, musíme ti změřit míry, učesat, nalíčit a nakonec i obléknout.“ No super, co to ze mě udělají. Sice jsem chtěla hezké šaty, ale ne zase tohle, Edward říkal, že je to jenom výuka.

„Sedni si tady, vymyslíme s tebou něco, co ti bude slušet.“ A začala škatulata hýbejte se.

„Modrá ti nesluší, ale ta červená jo.“ A potom.

„Rovné vlasy nebo natočené?“ Až jsme nakonec skončily. Měla jsem na sobě modré šaty s bílou krajkou. Klobouk jsem nakonec neměla žádný a boty byly také do modré se stříbrnou broží. Ale co bylo nejdivnější, slušelo mi to.

„Tak honem, děvče, ať na tebe nečekají. Cestu si pamatuješ, ne?“

„Ano, snad si ji pamatuju.“

„No, tak honem, děvče.“ Vyšla jsem ze dveří a začala se rozmýšlet, kudy vlastně jít. Rozhodla jsem se pro pravou. Pravá byla vždycky dobrá. Potom už to byla jen a jen hračka. Projít dlouhou chodbou, to snad dokážu. 

„Kde jsi, už jsme na tebe čekali.“ No bezva, zase Edward s tím jeho bezvadným kukučem.

„Já za to nemůžu.“

„Tak zavolej na Růžu.“ Cestou jsme ještě přibrali Renesmé. S tou hned byla lepší mluva. 

„Moc ti to sluší.“ Kdyby mi tohle řekl Edward. A už zase jako na zavolanou se zasmál.

„Díky, co se vlastně budu učit za tance?“

„Barokní, Rokoko a trochu latinu, ale to jen okrajově. Nejvíc záleží na tom, jak ti to půjde.“ Ha, ha, ha, jestli je to o tom, tak to nemám šanci. Jediné, co jsem kdy uměla, byla mazurka.

Konečně jsme dorazili. To je ale dlouhá chodba, nikdy jsem si nevšimla, že ta budova je tak velká, a to chodím okolo vždycky do školy a ze školy. Uprostřed stála Alice a nekoukala se moc přívětivě.

„Kde si myslíte, že jste?“ Já a Renesmé jsme ustopily, asi nejsem jediná, kdo se jejího pohledu bojí. Jen zase Edward byl v klidu.

„Nikde sestřičko. Pustíme se do toho. Takových let jsme promeškali.“ Cože, pustíme?

„Po-počkej, jaký pustíme? Neříkal si, že mě budou učit jen Alice a Renesmé?“

„To jsem zařídil pro tebe, říkal jsem si, že by se ti mohlo líbit, kdybych s tebou byl při tvé první hodině tance.“ Ten jeho úsměv od teďka nesnáším. Taková ironie v těch pár větách smrděla, až mi z toho bylo zle.

„To je moc hezké, ale nemyslím si, že bych si nikdy přála, abys tady byl.“ Alice to nejspíš nemohla vydržet a začala se smát.

„Hele, jestli chcete se takhle kočkovat, fajn, vaše věc. Ale myslím, že mám o hodně lepší nápad. Prostě se polibte a nemusíte okolo sebe poskakovat, vždyť každý vidí, že se chcete, no tak co? Že jo, Renesmé?“ Chudák Renesmé se nejspíš nechtěla ničeho takového zúčastňovat.

„Jo, má pravdu.“ Alice, mezitímco jsem se s triumfálním smíchem koukala na Edwarda, jak neví co říct, pustila muziku a začala tančit. Nic takového jsem ještě neviděla. Alice byla ohebná jak proutek. Tančila s ladností, vůbec jí nevadilo, že na ni koukám pomalu s otevřenou pusou. Koukla na mě, chtělo se mi začít nacvičovat.

Vtom Edward vzal chytil mě za ruku a odtáhl na parket. Začal tancovat, ale co bylo úplně nenormalní, já s ním. Myslím, že nám to šlo. Až z toho Alice přestala tancovat a koukala na nás. Všimla jsem si toho jen koutkem oka. Bože, já tancuju, jde mi to a ke všemu s tím nejhezčím klukem, kterého znám. Už se schylovalo k té nejhezčí chvilce mého života... No prostě, Alice zatleskala, vypla hudbu a začala muka jménem tanec. Nechápu to. S Edwardem mi to jde a bez něj ne?

*  *  *

„Tak co, Bello, jak sis to včera užila?“ Ani jsem si nevšimla že přišel. No prostě Edward.

„Jo, ohromně, ale doufám, že mi dáte teďka pokoj aspoň na týden.“ Po tom mučení mě hrozně bolí svaly, takového sportu jsem ještě nikdy nenadělala.

„To je snad jasné, že dneska jdeš znova, ale máš trochu jiné plány.“

„Jo, a jaké? Já jsem si žádný ještě na dnešek neudělala.“

„Víš, jak jsem ti říkal o tom sklepě?“

„No a?“

„Dneska tam jdeš.“

„Cože? Počkej, počkej, to jsme si nedomluvili.“

„Ale je na tom i něco dobrého.“

„Jo? A co?“

„Budeš tam se mnou.“ No bezva, budu tam s klukem, který si myslí, že jsem úplně do něj blázen. Ae Alice mu to včera nandala s tím jde vidět, že jste do sebe úplně blázni. Je pravda, že by to mělo urazit i mě, ale mně je to úplně šumák.

„Fajn, a co tam budem dělat?“

„Řeknu ti to po hodině, jdeme na hodinu.“

„Počkej, ty máš se mnou fyziku? Ty se mi snad zdáš.“

„Vyměnil jsem si hodiny tak, že máme všechny spolu. Abych na tebe mohl dohlížet.“ Ten jeho škodolibý úsměv a ještě jak mě vzal za ramena, to mi nikdy Rosalie neodpustí. Celá hodina Fyziky se táhla jak žvýkačka. Paní Robbinsonová nám pořád něco vykládala. Na co mi to vlastně je, vždyť budu jen zavřená ve sklepě, a to ještě někdy s Edwardem.

Konečně zazvonilo a všichni se šli najíst do školní jídelny, i Edward, a toho jsem musela využít. Nechtěla jsem ho vidět aspoň na obědě. Před školou máme malý lesík, který tam nechali jenom kvůli nějakým chráněným ptákům. Vlezla jsem si pod nejbližší jehličnan, ale zase tak, aby na mě nebylo vidět. Sedla jsem si a ucítila zem nějak pohodlnější, než jak jsem si vždycky pamatovala. Radši jsem se koukla, na co jsem si to sedla. Ne že by mě to nějak moc zajímalo, sedělo se mi dobře, ale co když jsem si sedla na zvíře. A co jsem viděla, byl Edward. Jak to, že jsem si ho nevšimla. Smál se jak malý a ten jeho výraz jako kdyby říkal mně nikam neutečeš, ty malá nezbedo. Než jsem stačila něco říct, políbil mě. Takový polibek jsem ještě nezažila. Rty měl studené jako kámen, ale bylo to stejnak příjemné.

„Vypadáš krásně, když jsi zmatená.“ Všechno musí zkazit. Kdyby nemluvil, bylo by to mnohem lepší. Chtěla jsem se zvednout. Nešlo to, držel mě a nechtěl pustit.

„Edwarde, co to mělo být?“

„Alice říkala, že jsem do tebe celý blázen a Alice má vždycky pravdu, tak jako já.“ Musela jsem se smát. Políbil mě ještě jednou a postavil na nohy. Ten druhý polibek už nebyl tak pěkný, ale pořád polibek.

„Pojď, už musíme jít. Čeká nás matematika.“

Po škole mě čekali ve sklepení. Ale tentokrát to bylo jiné. Zavedli mě do sklepa a z krabičky vyndali hodinky, které měly ne konci něco jako jehlu. Edward přišel až později, kdy už bylo rozhodnuto datum... Jenom mě píchli do prstu a byla jsem skoro jinde. Nikoho jsem se neptala, jaké to bude, co se bude dít a další otázky, ale Edward bude určitě tak laskav a všechno mi to zodpoví.

Vtom se Edward oběvil hned vedle mě.

„Kde to jsme?“

„Ale, jenom ve sklepení dvanáctého století.“

„Jo aha.“ Fajn, tak takhle jsem si to nepředstavovala. Co budeme dělat? Pamatuju si, že říkal něco, že si budu dělat úkoly, ale školní tašku jsem nechala ve sklepení jednadvacátého století.

„A co budeme dělat? Tašku s úkoly jsem si nechala v jiném století. Jenom jsem uslyšela, jak zašeptal intelekt.

„Já nevím, svlíkat se a běhat, začínáš.“

„Tak to jsi neuhodl, ale vážně.“ Hrozně jsem si přála, abychom zopakovali to, co se stalo při obědě.

„Co já vím, třeba učit se tancovat. Jestli ti to půjde aspoň o něco líp než včera, něco ode mě dostaneš.“ Já si nemyslela, že mi to šlo tak blbě.

„Jo, a kde vezmeme muziku?“

„Bello, i když jsme v šestnáctém století, neznamená to, že nemám mobil s hudbou.“ Přitáhl se ke mně blíž a dal mi ruce tam, kde mají být. Začala hrát hudba, Edward začal tancovat. Zase mi to šlo, teda aspoň podle mě. Vždycky mi to jde s Edwardem. Byli jsme k sobě tak blízko, že mi začalo tlouct srdce. Nic jiného než to moje neposedné srdce a Edwarda jsem necítila. Vtom skladba skončila. Odtáhl se, ale zase přitáh a políbil mě. Vypadalo to jako v Simíkách: políbit v žáru vášně.

„Co to bylo?“

„No, neříkal jsem ti, že dostaneš odměnu?“

Autor: scarlett84 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zpátky v čase - 2. kapitola: