Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zoufalá duše - 3. kapitola

RLC


Zoufalá duše - 3. kapitolaPo dlouhé dob je tu další kapitola Zoufalé duše. Kdo je ona záhadná osoba v telefonu? A jak dopadne výlet Alice a Isabelly? Přeji hezké čtení. Vaše AlizieCullen.

3. kapitola:

Edward:

Co je to za zmetka?“ vrčel jsem na Alice do telefonu. Hned jsem jí zavolal a už byla na cestě k Isabelle.

Já nevím. Nemůžu se na něj zaměřit, když ho neznám,“ posmutněla má sestra. Zbystřil jsem uši a zaslechl její kroky asi tak míli od domu. Zaklapl jsem telefon a dál objímal Isabellu. Byla tak křehká a zranitelná. Moc jsem se o ni bál a nenáviděl toho člověka, který jí volal. Horečně jsem přemýšlel, co to může být za zmetka, když terorizuje nevinnou dívku a ještě ke všemu mojí dívku.

Asi je jen v bezvědomí. Musel jí říct něco strašnýho,“ konstatovala Alice. Hladil jsem Isabellu po tváři a šeptal jí slova útěchy. Už budu pořád s ní. Musím být pořád s ní, aby jí nikdo neublížil. Alice zavolala Carlisleovi, aby se naboural na telefonní společnost a zjistil, jaké číslo volalo. Potom Isabellu převlékla do pyžama a já ji uložil do postele. Rozhodl jsem se zůstat s ní celou noc a hlídat její spánek. S Alice jsme usoudili, že bude lepší nechat ji v přesvědčení, že šla spát a celá věc s telefonátem se jí prostě jen zdála. Snad nám to vyjde.

Isabella sebou v noci házela, dokonce jednou vykřikla. Položil jsem jí dlaň na čelo, byla horká. Jakoby jí můj dotek uklidnil, usmála se a schoulila hlouběji pod peřinu. Najednou vypadala jako malá holčička. Holčička, kterou musím ve dne v noci chránit.

Hlavou se mi honila spousta otázek, na které jsem neznal odpovědi. Čí byl ten slizký hlas v telefonu? Proč by měla být Isabella jeho? A další podivnost. Proč Alice najednou vidí Isabellinu budoucnost? Ještě donedávna přece neviděla nic. Jen co se rozední, musím se vydat domů a probrat všechno s ostatními. Víc hlav na to jistě přijde.

Carlisle?“ zavolal jsem svého otce, když jsem bral za kliku domovních dveří. Celou cestu jsem uháněl jako splašený. U Isabelly byla Alice. Každou chvíli mělo vyjít slunce, a protože byl víkend, nikdo z nás nemusel do školy. V obýváku seděla celá rodina. Všichni čekali na mě.

Jak je Isabelle?“ ptala se starostlivě Esmé. S každým měla soucit a s lidmi ještě víc.

Už spí klidně. Snad si bude myslet, že to byl jen sen,“ zadoufal jsem. Esmé se povzbudivě usmála.

Carlisle, co jsi zjistil o tom čísle?“ obrátil jsem se k němu.

Nebude se ti to líbit, Edwarde.“

Tak už mluv,“ pobídl jsem ho nervózně. Trpělivosti jsem měl míň a míň.

Dobře. Je to číslo telefonní budky,“ vysoukal ze sebe. Popravdě jsem to tak trochu tušil.

A kde je ta telefonní budka?“

Mno... to je právě ono. Ta budka je v Římě.“ Jako by do mě zhodil blesk. Řím! Volterra! Myšlenky ostatních šly stejným směrem jako ty mé.

Třeba je to jenom náhoda,“ špitla Esmé, ale věděla stejně dobře jako já, že by to byla až příliš velká náhoda.

Jdu k sobě,“ hlesl jsem a jako mátoha se doplazil do svého pokoje. Seděl jsem na posteli a zíral do prázdna. Snažil jsem se urovnat vše v hlavě do jediného smysluplného závěru.

Volterra. Volterra je už po tisíce let sídlem upírů, královských upírů. V jejich čele stojí tři bratři, Aro, Caius a Marcus. Tito tři mají na starosti dodržování upířích zákonů a jejich prosazování, k čemuž jim slouží grada, skládající se ze stovek upírů, jenž jsou obdařeni schopnostmi stejně jako já, Alice a Jasper. Samozřejmě nemají schopnosti všichni, jenom část. To je také hlavní důvod, proč Volterští upíři vládnou. Aro, jehož darem je čtení veškerých myšlenek pomocí jediného doteku, s oblibou vyhledává „schopné“ upíry a snaží se je dostat do své gardy. Caius a Marcus žádné dary nemají, přesto jsou schopnými vládci. Ze své poslední návštěvy Volterry před 50-ti lety si pamatuji, že má Aro upíra s nebezpečným darem. Tedy nebezpečným pro člověka. Tento upír, tuším že se jmenoval Eleazar, pozná na člověku, zda by jako upír vládl nějakému daru. Takového člověka pak Aro přemění na upíra. Eleazarův dar funguje i na upíry, se kterými pak není tolik práce. I mě s Alice se bratři snažili dostat do svých řad, ale tvrdě narazili. Mohl by snad tohle být důvod toho prapodivného telefonátu? Ale proč by Isabellu takhle děsili? Bylo by pro ně snadnější, kdyby ji rovnou přeměnili. Možná, že v tom Volturiovi nehrají vůbec žádnou roli, a je to skutečně jen náhoda, jak říkala Esmé. Ať tak či tak, musíme Isabellu hlídat na každém kroku. Nesmím dopustit, aby se jí ještě něco stalo. Obětuji klidně vlastní život, jen aby byla má láska v pořádku.

Edwarde, Isabella se za 2 minuty probudí,“ promluvila ke mně Alice z obýváku.

Děkuju, Alice.“

Isabella:

Sotva jsem otevřela oči, vzpomněla jsem si na ten ohavný hlas v telefonu. Byl odporný, slizký a šel z něj strach. Přesně jsem si pamatovala, co řekl, když jsem přiložila sluchátko k uchu.

Bello, Bello, má Isabello.“ Při těch slovech mi ztuhla krev v žilách. Bello mi říkali jenom rodiče. Tímhle oslovením se mi vysmíval vrah, vrah mé rodiny. Zrůda! Příšera s rudýma očima, tak krutá, že si to žádný na světě neumí představit.

Stačila čtyři slova od té bestie a já upadla zřejmě do mdlob, protože jsem si nic víc nepamatovala. Počkat! Jaktože mám pyžamo a jsem v posteli? To přece není možné. Byla bych přísahala, že jsem telefon zvedala oblečená a na vozíku. Že by se mi to všechno jenom zdálo? Ale bylo to tak... skutečné, opravdové. Tak živý sen jsem snad nikdy neměla.

Pomalu jsem se smiřovala s realitou a uvědomila si, že je sobota. Co vlastně budu dělat? Moc jsem si přála, aby se mnou byla Alice. S ní jsem vždycky zapomněla na svoje trápení a dokázala se radovat. Alice byla prostě skvělá.

Crr, crr!“ zatrylkoval zvonek. Kdo sem leze? S vypětím sil jsem se přesunula na vozík a loudala se ke dveřím. Přemýšlela jsem, kdo tam tak může být. Z okna kuchyně, kterou jsem projížděla, jsem zahlédla žluté lamborghini. Alice! Nadšeně jsem se rozjela takovou rychlostí, až jsem nestihla zabrzdit a narazila do dveří.

Isabello? Jsi v pořádku?“ strachovala se má kamarádka.

Jo, jo... jasně. Jen jsem to neubrzdila.“ Rozezněla se zvonkohra jejího smíchu a já se musela smát s ní. Otevřel jsem zrovna ve chvíli, kdy už brala za kliku. Vplula dovnitř a noblesně se posadila doprostřed gauče.

Co budeme dneska dělat?“ zeptala se. Chvíli jsem na ni mrkala a pak pokrčila rameny.

Nevím. Neměla jsem nic v plánu.“ A byla to pravda. Jen jsem nechtěla být sama, protože o samotě mi bylo vždycky nejhůř.

Tak bysme si mohly udělat holčičí víkend, ne? Budeme koukat na filmy, lakovat si nehty a tak různě. Viděla jsem v časopise pár skvělých účesů. Mohla bych je na tobě zkusit, že jo?“ valila na mě dotazy Alice. Přišlo mi to trochu dětinské, ale s Alice bude určitě zábava.

Dobře, Alice. Hele, já se zajedu převléct a pak všechno domluvíme.“ Vydala jsem se do koupelny. Vyčistila jsem si zuby, rozčesala vlasy a opláchla obličej. V ložnici jsem se převlékla a pospíchala do kuchyně pro něco k snídani. Z ledničky se na mě usmíval sýr. Popadla jsem k němu rohlík a už jsem jela do obýváku. Alice zuřivě mačkala tlačítka na ovladači.

Vůbec tam nic není,“ odhodila znechuceně ovladač na stolek. Uchechtla jsem se a ládovala do sebe snídani, div jsem se hltáním nezadusila. Najednou se Alice zastavila v pohybu a zírala před sebe. Nasucho jsem polkla a šťouchla do ní. Nic. Stále zírala. Dostala jsem strach. Vypadal jako v transu nebo tak něco.

Alice!!" křikla jsem na ni a doufala, že se probere. Párkrát zamrkala a rozsvítila se jako sluníčko.

Isabello, já mám skvělej nápad. Naše rodina má srub u jezera. Pojedeme tam a zítra se vrátíme, co ty na to?“ Líbila se mi představa klidu v přírodě, ale přeci jen...

A nebude to nikomu vadit?“

Kdepak. Hlavně si zbal teplé oblečení. U jezera bývá chladno,“ dirigovala mě.

Počkej! To jako pojedem hned?“ divila jsem se. Bylo sotva devět hodin ráno, venku byla ještě mlha a rosa se třpytila na oknech.

Jasně. Cesta zabere něco přes hodinu,“ vysvětlila mi. Moc jsem to tu neznala, tudíž jsem neměla potuchy o nějakém jezeře v okolí Forks. Alice vyskočila na nohy a mrkla na hodinky.

Dojedu se sbalit a pro klíče. V deset tě vyzvednu, platí?“

Jo, jasně. Snad to stihnu,“ zadoufala jsem. Alice se usmála.

Jedem jen na jednu noc, tak si neber celý šatník,“ mrkla na mne a vydala se ke dveřím.

Zatím pa, Isabello,“ zamávala mi a zmizela. Slyšela jsem motor jejího auta burácet a už byla pryč.

Zajímalo mě, jak bude vypadat srub Cullenů. Hlavně ať není tak honosný a přepychový jako jejich sídlo. Sice jsem uvnitř nikdy nebyla, ale i zvenčí na mě dýchal luxus. Peníze se u nich tedy nezapřou. Stačí se podívat, čím jezdí do školy. Nejkrásnější auto měl ovšem Edward. Stříbrné volvo k němu patřilo. Nedovedla jsem si ho představit v nějakém jiném.

Edward. Pořád se mi líbil, ale taky jsem mu pořád nemohla odpustit ten jeho trapný vtípek. S každým pohledem, který Edward věnoval mé osobě, jsem se na něj zlobila méně a méně. Jeho ústa se vždy zvlnila do kouzelného úsměvu. Vypadal jako anděl, nebesky krásný anděl, který, ač to netušil, se mi zarýval hluboko do srdce. Štval mě, ale přesto jsem věděla, že jeho tvář z mysli už nikdy nedostanu a pořád jsem litovala, že jeho vtípek nebyl myšlen skutečně. Kdo ví, třeba bychom se do sebe zamilovali. Pomalu ale jistě jsem se do něj platonicky zamilovávala. Už mě i napadlo za ním jít, jenže strach z odmítnutí byl vždycky silnější. Stejně by se mi nejspíš vysmál jako jeho bratři.

S Alice jsme se o Edwardovi bavily jenom párkrát. Snažila se mi vysvětlit, jak to vlastně bylo. Edward prý za nic nemohl, ale mně se tomu moc věřit nechtělo. Koneckonců, byla jeho sestra, tak na něj přece nebude házet špínu. Červíček pochybnosti tu však zůstal. Jak to tedy vlastně bylo?

Rychle jsem naházela do batohu pár nejnutnějších věcí, nějaké oblečení a převlékla se. Desátá hodina se blížila a já už stála před domem s batohem v klíně. Z dálky jsem zaslechla známé troubení a vydala se k chodníku.

Dvě dívky seděly v autě a živě spolu debatovaly. Neměly však ani tušení, co se skrývá v křoví nedaleko od nich. Dva páry rudých očí zkoumavě pozorovaly nesourodou dvojici. Upíra a člověka. Dvě rasy, které k sobě nepatřily, ale zvláštním způsobem žily vedle sebe. Obě dívky byly pro ně zajímavé a důležité. Jedna byla již nyní důležitá, ta druhá se brzy stane ještě důležitější a také zajímavější. Měla cenu zlata. Byla tak vzácná, že jejich pán jim nařídil sledovat každičký její krok, dokud nenastane ten správný čas získat ji pro sebe. A až se jejich pán dozví, kdo jsou její přátelé, jistě bude chtít i je.

Alice, zpomal! Jedeš jako kdybys to auto ukradla,“ napomínala jsem ji. Bylo to už asi po padesáté, ale pořád to bylo k ničemu. Stále jela jako šílenec, až mi z toho cvakaly zuby strachy. V každé zatáčce jsem nás viděla rozmašírované na některém stromě u silnice.

Uklidni se, Isabello.“

Alice byla podivným způsobem šťastná a rozesmátá. Byla jsem tomu ráda, protože její dobrá nálada přecházela i na mě. Zničeho nic Alice zpomalila a odbočila na lesní cestu. Pozorovala jsem lesy kolem nás a dýchala na mě příroda. Stromy i tráva tady byly zelené jako nikde jinde na světě. Slunce se schovávalo za mraky a les šuměl. V dálce přeběhla přes cestu srnka. Pěšina, po níž jsme jely, se zužovala, až se na konci lesa rozplynula a před námi se rozprostřelo křišťálové jezero s průzračnou vodou a malým srubem na břehu. Byl malý, ale odhadovala jsem, že má tak tři místnosti.

Alice, to je krása,“ zašeptala jsem, abych neporušila tu posvátnou nádheru.

Počkej uvnitř, to bude teprve něco,“ mrkla na mě a vystoupila z auta. Počkala jsem, až mi rozloží vozík a vystoupila jsem také.

Tady máš klíče. Běž dovnitř a já zatím vyndám věci,“ podávala mi malý svazek s třemi klíči. Nadšeně jsem se rozjela ke srubu. Zámek pod náporem klíče zarachotil a dveře se pomalu otvíraly. Těšila jsem se na srub, ale to, co stálo za dveřmi, bych v životě nečekala. Němě jsem zírala a za mými zády slyšela Alicino ujíždějící auto.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zoufalá duše - 3. kapitola:

 1
1. marcela
02.06.2011 [13:38]

Prosíím,prosíím další. Emoticon Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!