Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zoufalá duše - 1. kapitola

19.08.2010 (09:15) • AlizieCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2514×

1. kapitola:

Isabella Swanová se probudila do mlhavého rána celá zborcená potem. Bylo skoro šest hodin, takže nejvyšší čas na přípravu do školy. Spolu se svým všudypřítomným vozíčkem se přemístila do koupelny a pracně dávala do pořádku vlasy a make-up. I když byla invalidní, nikdy o sebe nepřestala pečovat. Nechtěla před lidmi vypadat uboze a zbídačeně. K tomu bohatě posloužil vozík. V kuchyni zapnula rádio s místní stanicí, kde právě vysílali předpověď počasí pro dnešní den. Bude pršet a pršet. Isabella si nad tím jen povzdychla a dál připravovala sendvič do školy. Spolu s učením ho strčila do batohu a jela se do ložnice převléknout. Oblečení v její skříni bylo sportovní a nenápadné. Sukně a hluboké výstřihy by se u ní těžko hledaly. Vždycky byla toho názoru, že o mrzáka by stejně nikdo neměl zájem, tudíž nemá smysl svádět výstřihem. Popadla batoh, vypnula rádio a zamknula dům. Dojela k autu, vyhoupla se na místo řidiče a batoh odhodila vedle sebe. Naklonila se k vozíku, zručně ho složila a položila na sedadlo spolujezdce. Nastartovala motor a vyrazila pomalu ke škole. Zmocňovala se jí panika z cizího prostředí. Prsty na volantu vyťukávala melodii písničky z rádia. Snažila se nemyslet na všechny ty oči, které se na ni budou dívat a hlavně na její vozík. Občas svou nemohoucnost z duše nenáviděla, ale byla si vědoma toho, že mohla být taky mrtvá, takže ochrnutí je jen daň, kterou platí za život. Pokud se tomu jejímu přežívání dá vůbec říkat život.

Škola ležela uprostřed města v místním parku. Ředitel Isabelle vytvořil individuální rozvrh, aby měla všechny hodiny pouze v přízemí. Zastavila na malém parkovišti a rozhlížela se kolem. U ostatních aut postávaly hloučky studentů a všichni po očku sledovali její auto. Byl to černý terénní Land Rover. Isabella se zhluboka nadechla a otevřela dveře. Bleskovou rychlostí rozložila vozík, usadila se do něj a na klín si položila batoh. Osazenstvo školního parkoviště jen němě zíralo, jako by snad nikdy neviděli člověka na vozíčku. Tedy skoro všichni zírali.

Na parkovišti bylo také pět sourozenců Cullenových, kteří na ni hleděli s pochopením. Sami zde byli ještě do nedávna noví, a tudíž středem pozornosti. Jeden z nich, Edward, se na ni dlouze díval a nebyl schopen pohybu. Pozoroval tu nádhernou bytost, jak se prodírá zástupem studentů a líčka při tom měla krásně růžová. Bylo mu jí líto. Tak krásná dívka přece neměla být upoutána na invalidní vozík. Při pohledu do její tváře se chlapci zastavilo srdce. Zamiloval se. Na první pohled věděl, že ona je ta pravá pro jeho pouť po světě. Přistoupila k němu jedna z jeho sester a položila mu ruku na rameno.

„Nic nevidím, Edwarde. Musí mít nějaký štít nebo co," pronesla šeptem. Edwardovi se v duši rozlyl smutek. Když jeho sestra nevidí budoucnost oné dívky, nemá on jistotu, že se do něj zamiluje. Nezbývá mu nic jiného, než ji získat všemi možnými prostředky. Už při pohledu na tu líbeznou tvář mu bylo jasné, jak těžké to bude. Nikomu se nedívala do tváře a její obličej připomínal nepřístupnou masku, ale Edward tušil, co se za ní skrývá. Slyšel zběsilý tlukot jejího srdce a splašený tep. Ta dívka byla jen vyděšená. Díky svému ostřížímu zraku viděl, jak křečovitě svírá kola vozíku a marně se snaží dostat ke dveřím školní budovy. Nikdo ze studentů se jí však neuhnul. Nikdo v sobě neměl ani trošku té slušnosti, aby jí o krok ustoupil. Všichni se soustředili jen na sebe samotné a nevnímali tu bytost, která byla na pokraji zhroucení. Brada a rty se jí chvěly zadržovaným pláčem a oči těkaly kolem sebe a prosily o špetku porozumění, jenže nikdo se na ni ani koutkem oka nepodíval. Celý ten hlouček, který jí stál v cestě ji zkrátka ignoroval. Isabella bojovala  s touhou otočit se a ujet někam pryč, někam daleko od těch bezohledných tupců, kteří se měli stát jejími spolužáky.

Cullenovic děti však nechtěly nechat Isabellu bez pomoci. Byli to poslední slušně vychovaní lidé na škole, i když mezi lidi se počítat vlastně nemohou. Sourozenci utvořili široký zástup v čele s Edwardem a rychle se blížili k oné bezmocné dívce. Všichni si stoupli před ni a jedna z nich, Alice, dívce zašeptala.

„Drž se těsně za námi," Isabella na ni ohromeně koukala uslzenýma očima. Před jejím vozíkem se už mezitím rozprostřela skupinka pěti bledých, ale přesto nádherných bytostí. Všechny ty tváře se na ni usmívaly tak srdečně, až jí z toho málem vyhrkly slzy.

„Proč?" zeptala se Isabella tichým hláskem, který prozrazoval všechen strach i nejistotu, odrážející se jí v očích.

„Pomůžeme ti projít," mrkla na ni ta malá tmavovláska a jako na povel se všichni otočili směrem ke škole. Isabella jen napjatě sledovala chování ostatních studentů. Šumění jejich hlasů utichlo a před Cullenovými ustupoval jeden student za druhým. Cullenovi pomalu procházeli špalírem a Isabella s nimi. Byla vděčná za pomoc, kterou jí nabídli. Vyzařovala z nich jakási síla, která k nim Isabellu přitahovala. Držela se za nimi v závěsu až do poloviny přízemní chodby, kde se zastavili.

Celou cestu musel Edward poslouchat v hlavě myšlenky ostaních. Všichni jeho krásku v duchu uráželi a schazovali. Nejraději by je roztrhal na kousíčky, ale na veřejnosti a ještě ke všemu ve škole si něco takového nemohl dovolit. Jeden blbeček dokonce myslel na to, jak by bylo snadné ji dostat do postele a pak odkopnout. Edwardovi hlavou prolétla myšlenka rychlé a nehlučné vraždy, ale ihned ji zaplašil. Raději se soustředil na svou vyvolenou. Seděla bezmocně ve svém vozíku, ruce složené v klíně a vděčně se na ně usmála. Najednou, jakoby se celá školní chodba rozjasnila. Její úsměv na Edwarda působil jako nejjasnější slunce, jenž rozzáří i sebetmavší kout. Isabella jim pohledem děkovala, ale bála se promluvit. Nevěděla už, jak se děkuje. Za uplynulé tři roky života neměla v podstatě zač děkovat. Snad jen doktorům a ani tím si nebyla dodnes jistá.

Isabella se očima zastavila u Edwarda. Zkoumala jeho bronzové vlasy, laskavý úsměv a jiskru v zlatohnědých očích. Líbil se jí, ale hned si domyslela, že tak krásný kluk nebude mít zájem o ošklivou, invalidní ubožačku. Od něj a těch ostatních to bylo prostě jen soucitné gesto.

Edward už nevydržel to napjaté ticho a oslovil svého anděla.

„Ahoj. Já jsem Edward Cullen," řekl.

„Já... já jsem Isabella Swanová," odpověděla mu stydlivě a sklopila oči k podlaze. On byl tak hezký a ona byla oproti němu tak ubohá a obyčejná.

„Tohle jsou moji sourozenci. Emmett, Rosalie, Alice a Jasper," představil Edward ostatní.

„Moc mě těší. Ehm... no... já... moc vám děkuju za pomoc. Už... už budu muset jít. Ahoj," vykoktala ze sebe Isabella a pádila vozíkem do učebny. Po třech letech s někým cizím mluvila a měla z toho divný pocit. Jejím hlavním pravidlem bylo držet si každého od těla. Jen jednou to neudělala a draze za to zaplatila. Nesmí dopustit, aby se to znovu opakovalo.

Edward za ní hleděl, jak mu ujíždí z dosahu a netušil, co si s tím má počít. Chtěl si s ní alespoň malou chvilku povídat, jenom trošku ji poznat, ale nedovolila mu to. Utíkala před ním a on nechápal proč. Zdálo se, jako by snad měla strach z lidí. Edward cítil, že je Isabella nešťastná a drásalo mu to srdce. Viděl to v její tváři, to zoufalství a beznaděj. V tu chvíli si umanul, že zjistí, co se jí stalo a že ten, který jí tento stav způsobil, za to zaplatí vlastním životem.

Dny utíkaly jako voda a Isabella si pomalu zvykala na školu. Spolužáci si jí sice pořád nevšímali, ale aspoň se jí vyhýbali a nikdo ji neotravoval. Občas vyslechla rozhovory holek na záchodcích. Skoro celá škola si myslela, že je Isabella nějaká bohatá slečinka. Prý, že i když je na vozíčku, mohla by se s ostatními bavit. Zkrátka se nikomu nelíbila a to ji trápilo. Stýskalo se jí po přátelích, které dříve měla. Toužila také po někom, kdo by ji miloval a nevadil mu ten prokletý vozík, který jí tolik ztrpčoval život. Nenáviděla ho a ještě víc nenáviděla sebe, protože kdyby nebylo jí, 3 skvělí lidé by byli ještě naživu.

Edward svou krásku každý den pozoroval a byl z jejího chování čím dál víc zachmuřený. S nikým nemluvila, dokonce ani s učiteli. Ti se jí raději na nic o hodinách neptali, protože už věděli, že se žádné odpovědi nedočkají. Každou hodinu jen strnule seděla, hleděla před sebe a nebo si psala poznámky. Její srdce tlouklo stále stejným rytmem, který se zrychlil pouze ve chvíli, kdy se dotýkala medailonku na svém krku. Musel pro ni jistě hodně znamenat. Pomyslel si vždy Edward a neustále mu to vrtalo hlavou. Společně se svými sourozenci a rodiči se snažil o ní něco vypátrat. Ze školních spisů zjistil, že pochází z New Yorku, kde žila s rodiči a bratrem, kteří však přišli o život při tragické nehodě. Z celé rodiny přežila pouze ona, Isabella, ale zůstala upoutána na invalidní vozík. Edward si přál vědět o ní vše, jenže spisy více informací nenabízely. Jeho otec, doktor Carlisle, si vyžádal tajné dokumenty z policejní stanice 38. okrsku v New Yorku od svého dávného přítele, ale na ty si musel Edward ještě nějaký ten týden počkat, protože úředního šimla ke cvalu nikdo jen tak nepřinutí. Mezi tím bude muset Edward alespoň zjistit, jak to že neslyší její myšlenky a jak to že Alice nevidí její budoucnost. Byl to pro něj velice frustrující pocit, neboť se ještě nikdy nesetkal s osobou, které by neviděl do hlavy. Bral to jako znamení osudu, znamení, které mu říkalo, že oni dva prostě patří k sobě. Rozhodl se. Zkusí ji pozvat na rande, nejlépe na večeři do nějaké malé a romantické restaurace. Ačkolic to nikdy dříve nedělal, modlil se, aby ho neodmítla. Pečlivě vymýšlel každé slovo, každou větu, kterou jí řekne.

Byly skoro tři hodiny ráno. V domě Cullenů se nikdy nespalo. Ani to nešlo, neboť upíři spát nemohou. Cullenovi byla stará rodina upírů. Živili se zvířecí krví a snažili se zapadnout do lidského světa. Vyhýbali se styku s krví, kromě otce Carlislea, jelikož ten jí dokázal odolat i běhěm svých operací. Vyhýbali se také slunci, neb na jeho světle jim pokožka zářila jako tisíce diamantů. Snažili se nikomu neprozradit své tajemství, ale nevěděli o jedné osobě, která o upíří existenci věděla. Ta osoba byla ve stejném městě, ve stejné škole, ale nevěděla o jejich "stavu".

Edward seděl ve svém pokoji a přehraboval se hromadou triček a košil. Chtěl udělat co největší dojem, avšak netušil, co by se jí na něm líbilo. Nakonec sáhl po černé košili a tmavě modrých džínách. Jeho bratři, Emmett a Jasper, se mu však neustále posmívali.

„Edwarde, vždyť je to jen lidská buchta, tak proč to tak prožíváš?" zeptal se ho věčně vysmátý Emmett. Edward na něj jen zavrčel a dál si ho nevšímal. Nechtěl se dát vyprovokovat, ale nebylo mu přáno, neboť Jasper také přispěl svou troškou do mlýna.

„Nech ho, Emmette. Edward má strach, přotože když ho ta Swanová odmítne, zůstane jediným upířím panicem na světě!" Bratři se rozřehtali na celé kolo. Edwarda tím natolik vytočili, že po Jasperovi skočil, mrštil s ním do zavřeného okna a pak už bylo slyšet jen ohlučující ránu doprovázenou řinčením skla. Seběhla se celá rodina a jejich matka, Esmé, si káravým pohledem měřila tři bratry.

„Pořád se chováte jako děti. Kluci, styďte se. Žádný z vás si nemusel najít patrnerku normálním způsobem, tak se Edwardovi omluvte. Hned!" Emmett s Jazzem došli k Edwardoi a poplácali ho po zádech.

„Promiň, brácho," řekli jednohlasně. Edward jim pouze kývl.

„A ty, zasklíš to okno," ukázala na něj prstem Esmé a zase odkráčela do své pracovny. Alice s Rosalie se nepřestávaly hihňat jejich zkroušeným výrazům. Obě přistoupily ke svým protějškům a odvedly je do svých ložnic. Edward zůstal sám s rozbitým oknem a uraženou dušičkou.

V tutéž dobu, kdy Jasper prolétával oknem, Isabella ležela v posteli a zírala do stropu. Celou noc nezamhouřila oči, dokonce jí nepomohl ani prášek na spaní. Stále myslela na Edwarda a jeho rodinu. Všichni jsou na ni takoví milí a pořád se usmívají. Ráda je potkávala na školních chodbách a především Edwarda. Při pohledu do jeho andělské tváře si do paměti vrývala každičký detail jeho tváře. Nepřestávala se divit kráse jeho medově zlatých očí a pokřivenému úsměvu. Často se usmíval, aniž by na něj někdo mluvil. Isabelle se prostě Edward líbil. Sice každá holka na škole tvrdila, že je určitě na kluky, ona tomu nevěřila. Pro ni byl Edward ztělesněním nadlidské krásy a dokonalosti. I když se jí to líbilo, zároveň jí to bylo líto, protože kdyby Edward nebyl tak dokonalý, možná by měl zájem o takovou chudinku, jako je ona. A v tom byl hlavní problém. Ona byla jen obyčejná, šedá, ošklivá a ubohá myš na vozíčku. Neměla nárok na lásku, přesto si ji z celé hloubi duše přála. Mít někoho ráda, milovat ho a strávit s ním zbytek života. V jejím věku to byly sice zvláštní myšlenky, ale pro ni ne. Pro Isabellu byla rodinna to nejdůležitejší a přála si mít ji znovu. Z úvah ji vytrhlo zvonění budíku. Neochotně se přesunula do vozíku a po dlouhých výpravách se vydala do školy. Těšila se, až zase uvidí Edwardův srdečný úsměv, který jí tolik hřál u srdce, a až se bude moci alespoň na pár vteřin utápět v jeho očích.

Ve škole byl Edward celý den jako na trní. Měl v úmyslu jít za Isabellou hned ráno, ale Alice ho zastavila. Poradila mu, ať raději počká na konec vyučování. Poslechl ji tedy a snažil se vymyslet originální pozvání na romantirckou večeři. Konečně jeho uši uslyšely poslední úder vteřinové ručičky školních hodin a rozezněl se zvuk hodin, oznamující konec školy. Vždycky ten zvuk nesnášel, ale dnes ho měl chuť oslavit šampaňským. Rychle vyběhl ze třídy a rozhlížel se kolem sebe. Je tu! Isabella seděla schovaná se svým vozíkem u schodiště. Čekala, až se dav vyvalí ven a ona by mohla v klidu vyjít z budovy, aniž by ji někdo srazil. Edward k ní vykročil pomalým a váhavým krokem. Z prvu ho nepostřehla, ale pak koutkem oka zahlédla jeho pohyb. Otočila k němu hlavu a se zaujetím se opět začala utápět v medových studánkách.

„Ahoj, Isabello," začal pomalu Edward. Isabella chvíli jen koukala, pak, jakoby se probudila, odpověděla.

„Ahoj."

„Víš, chtěl jsem se tě na něco zeptat," sypal ze sebe neobratně Edward. Isabella okamžitě přemýšlela, co jí asi tak může chtít. Nic ji však nenapadlo.

„No... nešla bys se mnou na večeři?" vyhrkl. Odpovědí mu však byly jen vykulené oči Isabelly. Ta chtěla už odpovědět, ale pak se zahleděla za jeho záda. Na konci chodby stáli Emmett s Jasperem a váleli se smíchy. Proč se tak smějí? Nechápala je. A pak jí to došlo. No jistě, dělají si z ní srandu! Určitě! Rychle se nadechla a zpříma se podívala na Edwarda.

„Že jsem na vozíčku neznamená, že si ze mě budete dělat šaška! Jsi stejný jako všichni!" vyprskla a se slzami v očích uháněla chodbou, seč jí síly stačily. Edward tam stál a vůbec jí nerozuměl. Dolehl k němu smích dvou mužů. No jistě, Emmett a Jasepr!

„Já to nevzdám, Isabello," zašeptal a s nenávistným pohledem se otočil na ty dva pitomce.

Dlouho očekávaná první kapitolka je za vámi. Doufám, že vás tento styl psaní moc neotrávil a vyhlašuji docela malinkou anketku. Ráda bych, kdybyste mi do komentářu napsali, zda mám dál psát z pohledu "nikoho" a nebo jestli by se vám líbil spíše pohled Isabelly nebo Edwarda. Předem moc děkuju. Vaše AlizieCullen.

Autor: AlizieCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zoufalá duše - 1. kapitola: