Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 8

25.05.2009 (19:00) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2273×

Letadlem jsme doletěli pouze do Jacksonu , a pak už jsme museli do Meridianu dojet po svých. Jasper během chvilky získal opět černý mercedes s černými skly , jak jinak. Konečně jsme semohli vydat na cestu. Naše cesta uběhla za necelé dvě hodinky , taky aby ne , když celou cestu řídil Jasper, a jezdí jako ještě větší šílenec než Edward. Meridian nebylo ničím zvláštní město , v podstatě to bylo takové malé městečko , kde bylo pouze pár obchodů na hlavní třídě. Ubytovali jsme se v motelu za městem , ale pouze jsme se tam stavili pro klíče. Potřebovali jsme jet dál , dál za město , kde na nás čekali. Konečně jsme byli před tou branou , kterou jsem viděla ve snu , přijeli jsme těsně před ni a Jazz zazvonil. Když se představil , tak jsme mohli projet branou dovnitř. Bylo to tady opravdu moc hezké , byl tu velký park a velké tři budovy propojené chodbou. Alice určitě nemohla být někde v horních patrech , podle mě byla někde v patře pod zemí. Ale to jsem nevěděla jistě. Jak by se nám ted hodila Edwardova schopnost , kéž by tady byl. Ale není a my si budeme muset umět poradit. Když jsem chtěla vystoupit tak mě Jasper zadržel a zeptal se jestli jsem připravená , já odpověděla že ano. A musela jsem se ho zeptat taky , ten jeho jakoby skleslý výraz už prozrazovak jeho odpoved : " Taky ale nejsem si jistý zdali jsou sestřičky připravené. To zase bude emocí až mě spatří a poté to bude jako když je poliješ ledovou vodou až zjistí že jsme manželé. " Pro lepší skrytí identity jsme zvolili možnost že budeme hrát manžele , nepotřebovali jsme aby nás ustavičně při práci rušila nějaká sestřička. No spíše by otravovali Jaspera než mě. Před hlavním vchodem do budovy byli všichni zaměstnanci nastoupeni v řadě jako vojáci , šlo vidět jak byli netrpělivý a tak jsme konečně vystoupili z auta. Jasper jak vyšel tak všem sestrám div nevypadli oči a nezačali slintat , chápu jejich reakci , sama si vzpomínám na to když jsem uviděla Edwarda , obešel auto a otevřel mi dveře a pomohl mi vystoupit. A aby to bylo opravdu přesvědčivé tak mě obtočil ruku kolem mého pasu. A takhle jsme se šli přivítat s ředitelem tohoto centra. Jasper nás okamžitě představil , samozřejmě sem se musela potichu zasmát jak polovina sester nechápavě koukala když mě představil jako svoji manželku. Samozřejmě Jasper vytvořil tu nejlepší náladu , a tak jsme byli mile přivítáni a čekala nás prohlídka. To na co jsem po celou dobu čekali.

Já jsem samozřejmě při prohlídce nedávala moc pozor , prostě mě to nebavilo. Ale Jazz se plně soustředil na všechny možné detaily v budově , nejspíš kvůli případnému útěku. Prohlídka byla skoro u konce a ted nám ředitel šel ukázat Jazzovu pracovna , nevypadala zrovna nejhůře , ale kdyby tady byla Esmé tak by to vypadalo hned mnohem lépe. Ředitel domluvil a ještě se zeptal zdali máme případné otázky , a my jsme měli. Tu část , kvůli které jsme přijeli nám byla zatajena. A Jazz využil situace a hned se zeptal : " Víte , mockrát děkujeme za prohlídku , ale rád bych se dozvěděl co je momentálně pod námi. Slyšel jsem že je tam ještě jedno patro , je to pravda? "

Ředitel se zatvářil trochu mrzutě , ale pokračoval. Ted už jsme byli v pracovně pouze my a ředitel: "Víte moc se o tom nemluví , ale dole je ještě jedno patro , ve kterém jsou takový ti ztracený případy. Lidi s hodně velkýma duševními poruchami , kteří se již nedají léčit. "

A konečně jsem se do rozhovoru zapojila i já :  " A nešlo by se na ty pacienty podívat? Zrovna totiž píšu seminární práci z psychologie , a vybrala jsem si obor neléčitelných psychických chorob , tak by mi to velmi pomohla kdybych se s někým mohla setkat osobně , prosím. " Do rozhovoru se zapojil i Jazz " Já bych ji samozřejmě doprovodil , takže by se nám nemohlo nic stát. Co na to teda říkáte? "

Nezbylo mu nic jiného než souhlasit , a tak jsme dostali speciální klíče do podzemní části budovy. První část plánu úspěšně splněna....

Dohodli jsme se že již dnes zavítáme do podzemí , naštěstí s tím nebyl žádný problém. S Jazzem jsme měli plán že jakmile bude noční směna , tak se vytratíme z kanceláře a půjdeme dolů. Byla jsem celá netrpělivá , a doufala jsem že Alice najdeme.

Bylo již po osmé hodině večer , konečně. Vzala jsem tašku , ve které jsme měli všechny potřebné věci. Bylo tam čisté oblečení a hlavně transfůze s krví , určitě již nemá energii a sílu , tak jí musí stihnou za noc načerpat. S Jazzem jsme se ještě domluvili , že pro mojí bezpečnost já počkám před dveřmi a pouze on půjde dovnitř , zatím jsme nevěděli jak je vyhladovělá. Konečně jsme se vydali do podzemí najít mou sestřičku , šli jsme po schodech , abychom nedělali hluk. A ted čekal nejtěžší úkol na Jazze , musel vycítit ve kterých dveřích je ukrytá Alice. Chodba byla hodně dlouhá , všude bylo spousty dveří a navíc ten pocit jaký jsem z toho měla , nahánělo mi to husí kůži a trochu i hrůzu , úplně na konci se Jazz zastavil před mohutnými ocelovými dveřmi. A do toho ticha promluvil " Tady je něco , za nimi konečně cítím. "

A tak jsem na chodbě zůstala sama a bála jsem se co se bude dít dál , ale pořád jsem Alice důvěřovala....

Z Jasperova pohledu

Musel jsem Belle tak trochu lhát , cítil jsem z ní , že není ve své kůži a taky malé náznaky strachu. Myslel jsem si že nejspíš ta upírka bude za těmi největšími dveřmi , ale její pach jsem vůbec necítil , jako kdyby to již nebyl upír. A ty pocity , to byla pouze beznaděj a strach.

Sám jsem se docela bál , co mě bude čekat za těmi ocelovými dveřmi. Již moje předchozí zkušenosti jasně říkali že kromě novorozených upírů , jsou další velmi nebezpeční vyhladovělý upíři. Ale doufal jsem že se bude ovládat , nechci ji ublížit. Chci se s ní poznat , chci vidět opět svého anděla.

A tak jsem otevřel pomocí karty ty velké ocelové dveře a vešel jsem sám dovnitř. Uvnitř mě čekala tma , teda pro člověka by to byla tma , nikde by nic neviděl. Avšak já jsem viděl jak kdyby tady byl den a svítilo sem slunce. Naproti dveřím byla dána kovová postel , u ní byl malý stolek a lampa. Na levé straně byli nějaké dveře , nejspíš do miniaturní koupelny a pak jsem uviděl něco v rohu místnosti...

Kdosi tam v rohu na zemi ležel , ruce měl obmotané přes kolena a zavřené oči.

Ne , to nemůže být pravda , tohle nemůže být můj anděl. Vždyt ona byla krásná a štastná. A ted jestli to je ona , tak leží na zemi , do obličeje ji nevidím , a hlavně nic nevnímá. Přeci nemůže být mrtvá. Udělal jsem jeden krok blíž k ní , a potichu jsem zašeptal jméno mého anděla: " Alice. "

V tu chvíli se stalo víc věcí najednou...

Ona otevřela oči a to co jsem v nich viděl , jsem ještě nikdy nezažil. Její oči byli černé , úplně bez života. Pokusila se vstát , ale nešlo ji to , byla bez síly. A tak si aspon sedla. Jak si sedla tak se někde z horních pater budovy ozvala velká rána , to znamenalo jediné. Musíme se odsud dostat.

Vůbec jsem nepřemýšlel nad tím jestli mi ublíží , rychle jsem přišel k ní a vzal jsem ji do své náruče. Bál jsem se že nebude chtít , abych ji nesl , ale ona se ještě pevně chytnula , obmotala mi své křehké ruce kolem krku a hlavu položila spokojeně na hrud. Když jsem chtěl vyjít z dveří , tak jsem slyšel jak potichu , ale krásně vyslovila mé jméno: " Jaspere , ty ses pro mě vrátil. " A pak ač to bylo nemožné upadla do spánku , bál jsem se aby se s ní něco nestalo , ale ne nesmí. Ted jsem tady já , abych ji zachránil. Chvilku jsem se na ni díval jak krásně spí v mém náručí , když v tom se ozvala další rána a Bella začala bušit na dveře. Úplně jsem zapomněl že jsem ještě pořád v tom hrozném pokoji. Bella bušila na dveře a přitom kričela : " Jaspere , pospěš si. V budově něco nejspíš vybuchlo , musíme se odsud dostat.Nebo to dopadne stejně jako v tom snu. "

A tak jsem vyšel s mou Alice z dveří , a rychle jsem musel vymyslet plán na naši záchranu...

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 8: