Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 36 - Nový začátek?!

18.11.2009 (20:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1400×

Z pohledu Belly:

Prožívala jsem tři dny plné bolesti. Bolesti plné spalujících vln, které spalovali každou částečku mého těla. Ale tato bolest byla pro mě ničím, ničím oproti bolesti mého srdce. Bolesti z jeho odchodu, bolesti kvůli zhrzené lásce. Lásce která neměla šanci přežít, a ani nikdy tu šanci nebude mít…

Bolest pomalu začala ustupovat. Ustupovala směrem k jednomu jedinému místu. K místu které toho již tolik vytrpělo. Místu které bylo zlomeno a chyběla mu jedna polovina. Všechna bolest ustupovala k mému srdci. Nebylo to pro mě bolestivé, ani nepříjemné. Spíše jsem měla čas nad vším přemýšlet. Nad svou minulostí, a hlavně budoucností. Konečně jsem došla k závěru, sice to bude pro mě bolestivé, ale bude to nejlepší co mohu ted udělat.

Bolest ustoupila naplno. Tichem se nesl poslední úder mého srdce, poslední část z mé lidskosti. Ted jsem již zpět, jsem silnější a nejsem zranitelná. Pomalu jsem otevřela oči a rozhlédla jsem se po místnosti. Byla jsem ve své ložnici v domě Carlisle. Byla jsem v ložnici, kterou pro mě udělal on. Snažila jsem se nevšímat tuto ložnice, a hlavně nevnímat slabý závan jeho vůně. U dveří postávali Carlisle a Esmé. Esmé se na mě pouze usmála a Carlisle začal mluvit:

„Vítej zpátky Bello. Měl jsem co dělat, abych tě vůbec zachránil. Ale ted to tady nechci rozebírat. Máš ted čas na to abys ses dala opět do pořádku. Musíš být v pořádku, kvůli Reneesmé. Víš kde nás najdeš kdyby se cokoliv dělo… “

Jen co to dořekl tak s Esmé odešli z pokoje. Jak jsem si všimla tak jsem na sobě měla to stejné oblečení, jako při tom když se to stalo. Ze skříně jsem si vytáhla čisté oblečení, a s ním jsem odešla do koupelny. Oblečení jsem položila na skřínku, a začala jsem se svlékat. Své špinavé oblečení jsem vyhodila do koše. Nebudu ho již potřebovat.

Voda ze sprchy začala pomalu téct. Nejdřív jsem si dala horkou vodu. Nechala jsem horké kapičky vody stékat po mých vlasech a těle. Do ruky jsem si dala šampon a začala jsem si mýt vlasy. Když jsem s tím byla hotová, tak jsem vzala houbičku a sprchový gel. Pomalu jsem si začala masírovat místa po mém těle. Když jsem byla hotová i s tím, a neměla jsem co dělat. Tak právě ted se to stalo. Opět se dostavila bolest, bolest o které jsem myslela že ji již nikdy nezažiji. Bolest spojená s mými vzpomínkami. Vzpomínkami na něj. Začala jsem se v té bolesti pomalu ale jistě utápět. Vodu jsem si změnila na ledovou, a již jsem to nemohla vydržet. Zhroutila jsem se na zem sprchového koutu. Jen tak jsem tam seděla, seděla a vzlykala. Sice jsem brečet nemohla, ale koupelnou se ozývali mé tiché vzlyky. Opět jsem přestala vnímat čas, čas byl pro mě ničím…

Nevím jak dlouho jsem tam seděla. Nevím jak dlouho jsem měla zapnutou sprchu. Nevím co se to se mnou dělo. Ale v jednu chvíli přišel zvrat. Přestala jsem vzlykat. Přestala jsem nevnímat čas, něco se ve mně změnilo. Tou změnou se změnila celá moje budoucnost. Všechno to bylo způsobené jednou vzpomínkou. Vzpomínkou na mého zrzavovlasého andílka, vzpomínkou na moje malé děvčátko. Našla jsem ten důvod. Našla jsem důvod ze který musím bojovat, důvod pro který musím začít pořádně žít. Začít opět žít přítomností, a ne se utápět ve vzpomínkách minulosti. Došla jsem ke konečnému závěru. Závěru kdy je pro mě téma Edward Cullen zakázané. Závěru kdy jsem vzpomínky na něj uzavřela do truhlice, kterou jsem zamkla. A klíč? Ten jsem zahodila. Musím být silná kvůli moji holčičce, všechno budu dělat jenom pro ni…

Studenou vodu jsem přepnula na horkou. Ještě chvilku jsem si užívala horké sprchy, a potom jsem z ní vyšla. Vzala jsem si ručník, kterým jsem se vysušila. Oblékla jsem si připravené věci a vešla jsem do pokoje. A uvědomila jsem si, že jestli mám začít zase žít od začátku, tak nesmím být v tomhle pokoji. Vzala jsem si všechny potřebné věci, a vynesla jsem je před pokoj. Vůbec jsem se neohlédla, protože jsem věděla že kdybych se ohlédla tak bych to již nedokázala. Zabouchla jsem dveře, a zamkla jsem je. Klíč jsem dala pod jednu ze soch co byli na chodbě. Do toho pokoje již nesmí nikdo nikdy vstoupit…

Vrátila jsem se zpátky do pokoje, ve kterém jsem spávala dříve. Do pokoje pro hosty. Všechny věci jsem si urovnala do příslušných skříněk. Pak jsem přešla k oknu, a pozorovala jsem západ slunce. Pamatuji se na jednu větu, větu která říkala že stmívání je nejbezpečnější část dne. Větu která podle mě nebyla pravdivá, a stejně jako ten kdo ji vyslovil tak lhala. Najednou jsem si uvědomila že mi vůbec nedošlo kolikátého dneska je. Rychle jsem vyskočila od okna a začala jsem hledat kalendář. Když jsem ho našla, tak jsem si všimla že dnes je již 17. Takže ples má být přesně za týden. Máme jenom týden na to abychom všechno potřebné připravili a naplánovali. Vyběhla jsem ze své staronové ložnice a šla jsem do obývacího pokoje. Jen co jsem se tam objevila, tak jsem již byla ve vzduchu. A poté mě dvě velké paže objímali a nechtěli mě pustit. Byl to můj bratříček, můj Emmett. Začala se mnou točit kolem dokola, a pak mě konečně pustil na zem. Šlo na něm vidět jak je štastný, je štastný že jsem naživu. I když sám moc dobře ví, že by štastný neměl být. Ztratil svou lásku, ale aspoň má nějakou šanci že ji získá zpět. Jako další přišla Esmé, která mě uzavřela ve svém mateřském objetí, a také mě nechtěla pustit. Poslední přišel Carlisle, a docela mě překvapilo co udělal. Také mě obejmul a pak mi dal ještě lehký polibek do vlasů. Podobný tomu co mi vždycky dával Edward…Ne dost, na Edwarda musím zapomenout.

Posadila jsem se do křesla a všichni mě napodobili. Emmett si musel sednou hned vedle mě a Esmé s Carlislem naproti nám. Nechtěla jsem aby mě někdo začal litovat a probírat co se tenkrát stalo. A tak jsem začala mluvit:

„Vím že máte určitě spousty otázek, ale promiňte mi. Já nemám sílu, nemám sílu na to abych se vracela zpět k tomu co se stalo. Zároven chci poděkovat Carlislovi, za to že mě zachránil. Vůbec jsem nepřemýšlela, byla jsem sobecká a chtěla jsem ukončit svůj život. Ale až ted jsem si uvědomila, že bych tím způsobila spoustu bolesti kolem sebe. Zapomněla jsem na to nejdůležitější co v tomto životě mám. Zapomněla jsem na svou holčičku, na svou Reneesmé. Zapomněla jsem na to, že na mě určitě někde čeká a doufá že ji najdu. A tak jsem se rozhodla se nevracet k minulosti. Za svou minulostí jsem udělala tlustou čáru, a nikdy ji nesmím již překročit. Musím myslet na budoucnost. A hlavně na to jak ji zachránit. A to je právě to, co s vámi dnes chci probrat. Všimla jsem si že ples je již za týden, a my zatím nemáme nic vymyšleného. Musíme rychle vymyslet nějaký plán, a začít zařizovat potřebné věci. Zárověn se musím ještě zkontaktovat s Jacobem a smečkou. Potřebujeme aby za námi přiletěli, potřebujeme je tady. Proto se ted musíme domluvit na základním plánu… “

Tímto mým proslovem začalo diskusní téma. Všichni předkládali své návrhy, a společně jsem museli vymyslet jeden který uskutečníme…

Když jsem se konečně po dvanácti hodinách tak trochu domluvili, tak jsem si dali trochu větší pauzu. Emmett s Carlislem šli na lov, a Esmé se mnou zůstala doma. Sice tady byla noc, ale znamenalo to že ve Forks je den. Takže Jacob je konečně vzhůru, tedy aspon doufám. Odešla jsem do svého pokoje a vzala jsem do ruky telefon. Sedla jsem si na pohovku a vytočila jsem sobě známé číslo. Číslo do domku v rezervaci La Push, číslo na rodinu Blackových. Chvilku to vyzvánělo a pak jsem slyšela rozespale „Halooo. Tady Blackovi.“

Hned jsem se začala do telefonu smát a pak jsem vysvětlovala:

„ No teda Jakobe. Že se nestydíš, máte odpoledne a ty ještě vyspáváš? No to si ze mě děláš srandu… No nic, přejdu hned k věci. Potřebujeme pomoc, a pokud dobře vím, tak jsme se na tohle téma již bavili. Víš o co se jedná. Zrovna jsem v Londýně, našla jsem Carlisle a Esmé, a pak ještě Emmetta. Dnes jsme začali pomalu plánovat, ale na podrobnější plány potřebujeme vaši přítomnost. Takže bych byla velmi ráda, kdybys zvedl ten svůj psí čumák z postele a co nejrychleji jsi dojel za mnou. A samozřejmě s tebou i celá vaše smečka. Takže co nejrychleji si rezervujte letenky do Londýna a pak dej vědět v kolik tady budete. Budu vás čekat na letišti. Jasný?!"

Slyšela jsem pouze tiché zamručení. Pak jsem se rozloučila a zaklapla telefon. Věděla jsem že tenhle ton si můžu k Jakovi dovolit, vždycky to bere jako žert…

Sešla jsem dolu za Esmé a řekla jsem ji:

„ Myslím si, že by jsme potřebovali nakoupit pár věcí… “

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 36 - Nový začátek?!: