Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 35 - Tohle není konec,ale začátek

11.11.2009 (19:45) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1508×

Z pohledu Carlisle:

Byl jsem rád že jsem jim s tím mohl pomoct. Těchto pár dnů jsme sice Belle museli lhát, ale mělo to být překvapení. Vymysleli to spolu Esmé a Edward. Ano,Edward…

Ztracený syn který se nám opět vrátil domů. Našel svou Bellu, a mohou být opět štastni. Sice ne ještě úplně, chybí velká část naši rodiny. Kdyby nebylo Ara, tak se tohle nikdy nemuselo stát. Všechno je to jeho vina, jeho hloupá pomsta. Ale tentokrát to budu já kdo se bude mstít. Chtěl zničit moji rodinu, rodinu svého dlouholetého přítele. Tentokrát to dobře neskončí, ale ne pro nás, ale pro něj. Vzal mi mou vnučku, a všem ostatním členům vymazal pamět.

Ale hold mu to nějak nevyšlo. Nepočítal s tím že Bella nás najde, a společně je všechny zachráníme.

Edward chtěl Bells něčím udělat radost. A když se od Esmé dozvěděl že se Belle líbil jeden domek za městem, tak ho ihned koupil. Poprosil Esmé jestli by mu nepomohl s jeho rekonstrukcí, a tak právě tím začala naše hra. Museli jsme předstírat že nějak odjíždíme nebo musíme jet pracovat. Ve skutečnosti jsme všichni tři odjížděli k tomu domku, a pomalu jsme ho začali upravovat a rekonstruovat. Když jsme s tím byli konečně hotový, tak výsledek stál za to. Ten dům byl úchvatný, moje manželka má úžasný vkus. Všechno to mělo skončit tím, že jeden den Esmé Bellu vytáhla na nákupy, a potom dnes večer ji řekla že pojedou do divadla. Nasedli do auta, ale místo do divadla ji Esmé odvezla k domu, kde na ni měl čekat Edward. Měli by mít večer sami pro sebe…

Zrovna jsem slyšel brzdy auta, takže se mi konečně vrátila Esmé. Šel jsem ke dveřím, a hned jak přišla tak jsem ji přivítal polibkem. Vzal jsem ji za ruku, a šli jsem do obýváku. Ona se posadila na gauč, a já jsem mezitím zapálil ohen v krbu. Dneska jsme měli taky jenom večer pro sebe, a tak jsem připravil speciální večer. Po obýváku jsme rozestavěl svíčky a ty jsem zapálil. Ohen v krbu také hořel, a na stole jsem měl připravenou knížku. Knížku jehož autorem je Shakespeare, její oblíbený. Sednul jsem si k ní, vzal do ruky knížku a začal jsem ji předčítat. Esmé se krásně na mě usmála, opřela se o mě a poslouchala.

Bylo nějak kolem půl druhé ráno, když jsme dočetli jednu z jeho komedií. Ted jsem chtěl s ní zajít na lov. Odložil jsem knížku, vzal Esmé do náruče a rozeběhl jsem se s ní pryč od domu. Utíkal jsem směrem do hlubokého lesa. Tam jsem ji opět položil na zem, políbil jsem ji a na krátkou chvíli jsem zmizel. Rychle jsem ukořistil první srnku co byla poblíž, a donesl jsem ji Esmé. Nechtěl jsem aby dnes cokoliv dělala. Když jsme se společným lovem skončili, tak jsme ještě jen tak pobíhali po lese. Nejdřív jsme si utíkali, a pak jsme jen tak běželi vedle sebe. Když už i to nás přestalo bavit, tak jsme se rozhodli že se vrátíme domů. Slunce začalo pomalu vycházet, a já jsem se s Esmé v náručí vracel domů. Když jsem došel až ke dveřím, tak mě překvapila bílá obálka která tam byla položena. Vrátil jsem Esmé zpět na zem, a vzal jsem obálku. Vešli jsem dovnitř, a Esmé se odešla převléknout. Já jsem mezitím došel ke křeslu, posadil jsem se a otevřel obálku. Čekal jsem nějaký dopis, ale v obálce byl pouze malý papírek. Začal jsem ho číst, a když jsem to dočetl tak se málem začali klepat ruce. Stálo tam :

„ Co nejrychleji najděte Bellu. Musíte ji zachránit, jde ji o život. Rychle, at nepřijdete pozdě…“

Cože? Bella? Co se s ní děje? Jak přijít pozdě….Ne, to nesmíme, musíme ji zachránit…

Rychle jsem vyběhl schody, vtrhl jsem do ložnice kde Esmé již byla oblečená. Chytil jsem ji za ruku a táhl jsem ji do auta. Nasedli jsme, Esmé pořád mlčela a pouze se na mě nechápavě dívala. Zatímco já jsem řídil auto, tak jsem ji dal přečíst tu zprávu. Když to dočetla, tak jsem na ni viděl, že kdyby byla ještě pořád člověk tak by ted tady brečela a byla by v šoku. Bella byla pro nás dcerou, a hlavně to byla žena která naši rodinu udělala šťastnější. Byl to prostě někdo koho nesmíme ztratit. Esmé nervozně podupávala nohou, zatímco já jsem poprvé za svoji věčnost překročil povolenou rychlost. Už jenom deset minut a budeme tam, deset minut a všechno bude zase v pořádku…

To jsem si myslel, ale když jsem vystoupil z auta, tak nic nebylo v pořádku. Jen co jsem vystoupil tak jsem ucítil krev, vůni čerstvé krve. Naznačil jsem Esmé at raději zůstane v autě, nechci aby se jí něco stalo a také co kdyby se neudržela z hlediska krve. Rychle jsem vtrhl dovnitř do domu, nikde nikdo nebyl. Cítil jsem upíří pach, pach Edwarda, ale ten tady již nebyl. A pak jsem ji uslyšel. Její srdce tlouklo velice slabě a pomalu, její srdce vydávalo poslední údery. Rychle jsem vyběhl schody, a podle pachu jsem ji našel. Ležela na zemi v koupelně, ležela v kaluži krve. Hned vedle její ruky měla dva velké střepy, střepy kterými si to udělala. Sice mi zatím nebyla známo proč to udělala, ale to ted neřeším. Musím ji zachránit. Má podřezaná obě zápěstí, přišla o hodně krve. Normálně bych ji nestihl zachránit, ale nezbývá mi nic jiného než to udělat. Udělat všechno pro její záchranu. Opatrně jsem se k ní sklonil, zašeptal jsem ji do ucha tiché „Promin“ a zakousl jsem se. Když jsem již věděl že má dostatek jedu v sobě, tak jsem přestal. Odtáhl jsem se a opatrně jsem vzal Bellu do náruče. Konečně jsem uslyšel jak srdce začalo zesilovat a více tlouci. Podařilo se, přeměna začala…

Odnesl jsem ji do auta, kde jsem ji položil na zadní sedadlo. Viděl jsem ten strach v Esméiných očích, ale zároven i to že se trochu uklidnila, když viděla že je zachráněná. Nechal jsem Bellu s Esmé v autě a ještě jsem se sám vydal do domu. Setřel jsem krev ze země, aby po ní nebyla žádná stopa. Posbíral jsem střepy, a zrovna když jsem byl na odchodu, tak jsem si všiml papíru, který byl zmuchlaný na podlaze. Sebral jsem ho s úmyslem že si ho později přečtu. Ted je na prvním místě Bells….

Z pohledu Belly:

Propadala jsem se temnotě. Padala jsem stále, a stále dolů, pryč z tohohle světa plného jenom bolesti a zklamání. Slyšela jsem pomalý tlukot svého srdce, posledních pár úderů a bude po všem. Odejdu a nikdy se už nevrátím…

Pomalu se mi začali před očima objevovat něco jako vzpomínky. Všichni z mé rodiny. Nejdřív z mé minulé rodiny… Charlie, Renné, Phil…Pak Quilleté…Všechno se zastavilo u Jacoba, smutně se na mě podíval a řekl pouze „Proč? „ A hned na to přišla má novější rodina, v podstatě již minulá rodina. Nejdřív Esmé, milující matka… Carlisle, člověk s dobrým srdcem a duší….Rosalie, sestra která mi pomohla v nejtěžší situaci… Emmett, věčný vtipálek a můj velký bráška… Jasper, ten kdo se dokáže vcítit do každé situace… Alice, nejúžasnější sestra a kamarádka na světě… když se na mě podívala, tak na ten výraz bych nemohla zapomenout. V jejích očích byl smutek, a zároven nesouhlas s tím co dělám. Byla zklamaná, pouze koukala a nic neřekla. Její obraz náhle zmizel, a nahradil ho něčí jiný…

Obraz někoho kvůli komu to všechno skončilo. Osoby která mě chtěla vždycky chránit, chránit před jeho světem. Ale ve skutečnosti to spíše zhoršil, a neublížil jenom nám dvoum, ale i ostatním. Obraz mého milovaného Edwarda. Ale už nebyl usměvavý, byl smutný. Smutný a zničený, zničený z toho co jsem udělala. Jeho oči ztratili zlatavý nádech, byli černé a bez života. Jeho tvář nezdobil úsměv, nebyl to ten starý usměvavý Edward, kdy se mi při jeho úsměvu zastavilo srdce. Tohle bylo pouze tělo, tělo bez duše…

Ještě naposledy se na mě podíval, a pak zmizel… Místo něj se objevila osoba na kterou jsem úplně zapomněla. Osoba kvůli které jsem začínala mít výčitky pro to co jsem udělala. Osoba která mi byla celým světem. Moje dcerka, moje Renessmé. Ta jediná se na mě usmívala, usmívala se na mě svým krásným úsměvem. Své bronzové vlásky měla krásně rozpuštěné, nazrzlé lokýnky. Byla mu tolik podobná, byla dokonalá. Její hnědé větší očka se na mě trochu smutněji koukala, ale jako by tím chtěla říct nevzdávej to. Pak se na mě ještě jednou usmála a řekla: „ Nesmíš to vzdát. Už kvůli mně to nesmíš prohrát. Nevzdávej to…“

A jak náhle se objevila, tak přesně tak náhle zmizela. Všechno zmizelo, mé vzpomínky, a dokonce i ta temnota. Že by to znamenalo konec? Ale to bych již neměla žít…

A pak jsem to uslyšela. Slyšela jsem tiché promin, a najednou jsem ucítila velikou bolest. Bolest která se rozestupovala celým mým tělem, nedala se nijak zastavit. Bolest která mi byla hodně povědomá. A najednou mi to došlo…

Proměna začala…. Já nejsem mrtvá… Není konec, ale začátek…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 35 - Tohle není konec,ale začátek: