Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 34 - Proč? Proč jsi to zase udělal?

20.10.2009 (18:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1598×

Z pohledu Belly :

Nemohla jsem se vůbec hnout. Ještě pořád jsem byla v šoku z toho co se stalo. Obvinovala jsem sebe, že jsem vůbec to zrcátko vzala do ruky. Byla to jenom moje chyba…

Zrcátko mi vypadlo z ruky, a já hloupá jsem to chtěla rychle uklidit. Jak jsem brala do ruky ten velký střep, tak jsem si vůbec nevšimla že jeho jeden vrchol je hodně ostrý. Vzala jsem ho do ruky, a právě tím jsem si probodla kůži. A všechno se stalo tak rychle. Z ruky mi začala téct krev, a pak jsem ho již viděla ve dveřích. Už to nebyl můj milující Edward, byla to jeho upíří podstata. Měl oči ztmavlé touhou po mé krvi, pomalu začínal vrčet a viděla jsem jeho řadu bílých zubů. Moje srdce začalo zběsile tlouct, ne kvůli tomu že bych měla zemřít. Ale kvůli němu a mé dcerunce, jestli mě zabije tak by si to do konce věčnosti vyčítal a kdo by se potom postaral o naši dceru. Bylo mi úplně jedno co se s mnou stane, ale záleželo mi na ostatních. Začal se ke mně pomalu blížit a já jsem začala ustupovat. Ustupovala jsem dozadu dokud jsem mohla, a pak jsem narazila do zdi, byla jsem tak trochu v pasti. Ještě pořád jsem mu věřili, věřila jsem mu že to zvíře uvnitř sebe potlačí a bude vše jako do ted. Byl již kousek ode mě, jenom pár centimetrů nás dělilo a pak se to stalo…

Jeho tmavé oči nahradili zase ty zlaté, které jsem tolik milovala. Přestal vrčet, a jeho výraz se změnil. Dokázal to potlačit, avšak se náhle jeho výraz změnil. Byl to provinilý výraz, a jeho oči se na mě dívali smutným výrazem. Byl ještě stále přede mnou a pak zmizel. Zmizel, odešel pryč. Rychle jsem vyběhla z koupelny, seběhla jsem schody a otevřela jsem hlavní dveře. Nikde jsem ho neviděla, ale i přesto jsem vyběhla před dům a zakřičela jsem :

„Edwarde. Edwarde, vrat se. Nebylo to tvoje chyba, ale moje. Prosím tě vrat se mi. Edwarde! „

Ale nic se nestalo. Stále jsem tam čekala a doufala. Doufala jsem že se najednou objeví přede mnou, políbí mě a řekne „Všechno je v pořádku. „ Ale nic, všechno bylo při starém. Já jsem tam jen tak stála, stála jsem tam ještě v ručníku kolem těla a pozorovala jsem okolí. Po deseti minutách, kdy jsem došla k závěru, že nejspíš potřebuje čas aby si všechno v hlavě urovnal. Otočila jsem se zpátky k domu a vešla jsem dovnitř. Vrátila jsem do pokoje, a všimla jsem si pyžamka které mi přichystal. Bylo tmavě modré a ze saténu, skládalo se ze šortek a tílka. Bylo to naše oblíbená barva, tmavě modrá. Sundala jsem si ručník, a oblékla jsem si pyžamko. Vrátila jsem se zpátky do koupelny, a tentokrát opatrně jsem sesbírala všechny střepy. Ještě jsem podlahu zametla, a nakonec jsem setřela všechnu krev. Všechno jsem vyhodila do koše, a vrátila jsem se zpátky do koupelny. Byla zase taková, jakou by měla být. Vůbec na ni nešlo poznat, že by se tam něco takového stalo. Zavřela jsem koupelnu a vrátila jsem se zpátky do ložnice. Ustlala jsem postel, a vzpomínala jsem na to co jsme v ní před tím dělali, na naše štastné chvilky, kdy jsem si byli tolik blízcí.

Když jsem byla se vším hotová, tak jsem si všimla hodin. Byla to již hodina a půl, hodina a půl co jsem sama, co odešel. Seběhla jsem zpátky do obýváku, a posadila jsem se do křesla. Posadila jsem se a čekala, čekala jsem na něj. Stále jsem čekala. A pak mě již přemohla únava z dnešní noci, bylo toho na mě hodně. Začali mi klesat víčka, a pak jsem nedobrovolně usnula.

Najednou jsem pod sebou ucítila chladné paže, jak si mě přitáhli a zvedli mě z křesla. Mohla jsem z klidem dále spát, když jsem věděla že je tu se mnou. Ucítila jsem jak mě položil na postel a lehl si vedle mě. Zase jsem se vrátila do říše snů, kde jsme byli spolu…

Paprsky slunce mi začali lechtat, a tak jsem pomalu začala otevírat oči. Budila jsem se s dobrou náladou, kvůli tomu že se vrátil a bude tady se mnou. Jen kdybych věděla jak jsem se mýlila…

Otočila jsem se na druhou stranu postele, a myslela jsem si že tam bude. Že tam bude ležet a bude se na mě usmívat. Ale spletla jsem se. On tam nebyl, neležel tam. Nikde v celé místnosti nebyl, všude panovala ticho. Rychle jsem vstala z postele a vyběhla jsem z ložnice. Začala jsem prohledávat všechny pokoje, začínala jsem být čím dál více zoufalá. Nikde nebyl, nebyl v žádném pokoji v tomhle patře. Ještě jsem doufala že je v kuchyni, že tam na mě bude čekat a bude mi připravovat snídani. Rychle jsem běžela po schodech, a vůbec jsem si nevšimla posledního schodu. Zakopla jsem a upadla. Upadla jsem na zem, ale nic se mi nestalo. Vstala jsem ze země, a vběhla jsem do kuchyně. Ale nic, nikdo tam nebyl. Oběhla jsem všechny místnosti v domě, ale nikde nebyl. Všude bylo prázdno, ticho a prázdno. Znovu jsem vyběhla před dům a začala jsem volat jeho jméno. Neozýval se, všude panovalo ticho. Pomalu mi začali stékat slzy, byli to slzy zoufalství z toho že tu není. Ještě u mě pořád převládala naděje že se vrátí, vrátí se a budeme spolu. Ale ta naděje zmizela hned, jen co jsem se vrátila zpátky do ložnice. Zavřela jsem za sebou dveře ložnice a chtěla jsem si lehnout na postel, když v tom jsem to uviděla. Na posteli byla položená bílá obálka, byla položená na místo kde obvykle lehával on. Pomalu jsem přešla k posteli a vzala jsem ji do ruky. Posadila jsem se na postel a začala jsem pozorovat obálku. Jeho rukopisem na ní bylo napsání „Bella“ .

Otevřela jsem ji, byl v ní dopis. Dopis určený mě, a tak jsem začala číst:

„ Vím že to, co ti ted napíši bude pro tebe hodně bolestivé. Ale věř mi, jeto to nejlepší co pro tebe mohu udělat. To co se před tím stalo, se nikdy nemělo stát….

Opět jsem tě ohrozil, opět jsem to udělal. A to jsem neměl. Mohl jsem tě zabít Bells, a to bych si nikdy neodpustil. Tohle se nikdy nemělo stát, a taky že už se to nikdy nestane. Jistě jsi si všimla že tu již nejsem. Musel jsem odejít. Odejít a nechat tě žít tvůj lidsky život, život ve kterém já již nikdy nebude. Odešel jsem, vrátil jsem se zpět, zpět tam kde bych měl být. A pak odejdu navždy, navždy zmizím pryč. Nikdo mě již nenajde. Nechci opět ohrozit tvůj život, na to tě až příliš miluji.

Stalo se to již podruhé, a nehodlám riskovat, aby se to stalo i potřetí. Osud nám nepřál, nepřál nám být spolu. Nejsme si souzeni, a tak tě prosím zapomeň na mě, jako bych nikdy neexistoval. Nikdy jsem se nesetkali…

Hlavně nedělej žádné ukvapené závěry. Zkus žít dál, máš rodinu a tak aspon kvůli ní žij svůj život. Ty víš že tě navždy budu milovat, ale není nám umožněno zůstat spolu.

Miluji tě Bells. Navždy tvůj Edward…. „

Když jsem ten dopis dočetla, tak jsem se sesunula na zem. Sesunula jsem se na zem, a slzy mi začali téct ve větším proudu. Poslední část naděje která ve mně ještě byla, tak ta právě ted zemřela. Nezbyla mi již žádná naděje, umřela. A s ní zemřela i část mě. Ta velká část která ho milovala, ta část zemřela…

On odešel, odešel, a odešel. Bez jediného rozloučení, odešel a nechal mě tady. Stačila jedna nehoda aby opět odešel. A opět kvůli mé lidskosti. A bojím se že odešel navždy. Přesto něco ve mně mi říkalo, že ho ještě uvidím.

Bolelo to, hrozně to bolelo. Ještě víc než tenkrát, když mě opustil. Tenkrát jsem aspon přežívala, přežívala jsem díky Charliemu a Jakovi. Ale ted, ted jsem zůstala sama. Zůstala jsem zoufalá, zoufalá a sama na tomto světě.

Pořád jsem brečela, brečela jsem a nemohla jsem přestat. Schoulila jsem se do klubíčka, pořád mi tekli slzy, které nešli zastavit. Přestala jsem vnímat, nic pro mě již neexistovalo. Nevím kolik uběhlo minut, hodin nebo i dnů. Vše mi bylo jedno…

A pak se to stalo. Vstala jsem, byla jsem již úplně bez síly. Vstala jsem a vrátila jsem se do koupelny. Podívala jsem se na svůj odraz v zrcadle, již jsem nebyla ta Bella. Ta Bella umřela, ted tam stál někdo jiný. Bledá kůže, kruhy pod očima, mrtvolný výraz ve tváři, popraskané rty a uslzené oči. To jsem ted byla já. Jak jsem se na sebe dívala, tak mě napadlo proč bych se měla dál takhle trápit. Na nic jsem nečekala, začala jsem bezmyšlenkovitě jednat.

Vzala jsem do ruky ručník, omotala jsem si ho kolem ruky. Tou rukou jsem bouchla do zrcadla, které vyselo na zdi. Jeho obsah se vysypal na zem, opět byli po zemi rozházené střepy. Všimla jsem si toho největšího, vzala jsem ho do ruky. Sesunula jsem se na zem, nastavila jsem druhou ruku a udělala jsem to. Tím střepem jsem se řízla do tepny, cítila jsem tu bolest, ale nevnímala jsem ji. To samé jsem udělala i s druhou rukou. Krev stékala po mých rukou a já jsem pomalu cítila jak ztrácím vědomí. Odcházela jsem…

Odcházela jsem z tohohle světa plné bolesti. Světa, kde mi nebylo souzeno s ním být. Přiznala jsem porážku. A já jsem se začala propadat temnotě…

Vyhráli jste Volturiovi….

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 34 - Proč? Proč jsi to zase udělal?: