Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 29 - Že by hádka ?

22.09.2009 (11:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1744×

Z pohledu Belly :

Bude to již týden. Týden co odjeli, týden co jsem bez něj. Občas se přistihnu jak jen tak sedím a nevnímám, ten čas bez něj je pro mě nejhorší. Již se těším až se vrátí zpět, ale zatím vůbec nic nevíme. Mezitím co oni tady nejsou, tak se mě snaží Esmé zabavit. Jen tak chodíme na nákupy a vypomáhám ji s její prací. Pomáhám ji navrhovat nové pokoje a pak je ještě tak zařídit. Aspon nám společně ubíhal čas rychleji. Zrovna dneska jsme měli na plánu odjet mimo Londýn. Kousek od Londýna je jedno malé město a tak Esmé dělá rekonstrukci celého domu. Dneska se tam máme jet konečně podívat. Takže celý den budeme mimo město.

Ještě jsem se jen tak válela v posteli, ale nakonec jsem se zdvihla a šla jsem do koupelny. Dala jsem si horkou sprchu, aby mě trochu uklidnila a rovnou jsem si umyla vlasy. Oblékla jsem si světlé jeany a k nim tmavě modrou tuniku. K tomu jsem si nazula tmavě modré baleríny a vlasy jsem si nechala jen tak rozpuštěné. Sešla jsem dolu za Esmé, která opět byla v kuchyni a připravovala mi snídani. Dneska mi připravila lívance s ovocem. Hned jsem si sedla za stůl a začala jsem snídat. Bylo to výborné, jako vždy, Esmé by mohla klidně pracovat v nějaké restauraci. Jen co jsem dojedla, tak na mě již Esmé čekala v obýváku. Vzala jsem si kabelku a mohli jsme vyrazit. Esmé řídila, a její styl řízení se hodně lišil od toho Edwardova. Jela podle předpisů, aspon někdo z rodiny má rozum. Jeli jsme zhruba hodinu když jsem přijeli na naše stanovené místo. Bylo to krásné malé město, v krásné krajině plné kopců, lesů, útesů a s mořem. Když jsme přijeli na adresu kde má být ten dům, tak jsem nemohla věřit vlastním očím. Jednalo se o typický anglický dům, nebyl příliš velký a ani malý. Přesto byl nádherný, zvlášt když jeho omítku tvořili rezavé cihly. Vystoupili jsme z auta a Esmé vyndala klíče. Podala mi je, at si zatím projdu dům a ona že musí jet ještě něco zařídit k majiteli domu. Odjela a já jsem tam zůstala sama. Otevřela jsem dveře a vešla dovnitř. Nikde nebyl nábytek, pouze prázdné místnosti a přesto překrásné. Vešla jsem do větší chodby, ve které bylo kulaté schodiště které vedlo do prvního patra. Ve spodním patře ještě byl obývací pokoj, kuchyn, jídelna a malá koupelna. Když jsem si prohlédla spodní díl domu tak jsem se po schodech vydala do prvního patra. Tam byla zase menší chodba a z ní vedli dveře do ostatních místností. Byla tam velká koupelna, větší ložnice s krásným výhledem a ještě další dva menší pokoje. Z ložnice vedli dveře na menší terasu, z které jsme viděli na les. Bylo to překrásné. Esmé se ještě nevrátila a tak jsem se vrátila dolu a šla jsem se projít na zahradu. Vůbec jsem si nevšimla té překrásné zahrady, která zde byla. Dokonce byl kousek za domem postaven dřevěný altánek a v něm byla lavička. Na zahradě byli zasázeny různé květiny, stromky a keře. Sedla jsem si na jednu lavičku mezi záhony, zavřela jsem oči a vnímala jsem přírodu. Z mého relaxování mě vyrušil až příjezd auta, a pak jsem již za sebou viděla Esmé. V ruce měla tašky, nejspíš v nich byli vzorníky barev. Esmé mi podala jednu tašku a ještě k tomu dodala že se po cestě stavila koupit mi oběd. Pak odešla si prohlédnout dům a já jsem si mezitím snědla svůj oběd. Pak jsem šla vyhodit tašku a vrátila jsem se za Esmé. Ta si postupně prohlížela dům a přemýšlela.

Zbytek dne jsme strávili tím že jsme se rozhodovali pro barvy místností a nějaký nábytek. Domů jsme se vraceli až když byla tma. Cesta nám zase trvala hodinu a já jsem si během cesty zdřímla. Probudila mě Esmé až když jsme byli před domem. Vystoupili jsme a pak jsem se zastavili. V domě se svítilo, takže tam někdo je. Šli jsme pomalu a Esmé šla přede mnou, aby mě mohla popřípadě bránit. Opatrně otevřela dveře a vešli jsme dovnitř. Přes Esmé jsem viděla pouze dva stíny, jeden seděl pořád v křesle a druhý vstal. Esmé se posunula na stranu a přede mnou stál Carlisle. Hned mě přišel obejmout a pak s Esmé odešel ven, nejspíš na lov. V pokoji panovalo příliš velké ticho, a osoba na kterou jsem se těšila nejvíc, mě ani nepozdravila. Tak zrovna on si bude hrát na uraženého, ani za pohled mu snad nestojím? Trochu se mi nahrnuli slzy do očí a tak jsem se vydala směrem ke schodišti, již jsem chtěla našlápnout na první schod tak prolomil to ticho: „ Ty ani nevíš jak jsem se o tebe bál. Vůbec nevíš jaký to byl pro mě šok, když jsme dorazili domů a ty ani Esmé jste tady nebyly. Vůbec nevíš jak jsem se lekl, že se ti něco stalo. Už jsem se chtěl vydat do Voltery tě zachránit, kdyby mě Carlisle nezastavil at počkáme. A vy si jen tak odjedete, a nikde nenecháte žádný vzkaz, prostě nic. Zachovali jste se docela nezodpovědně. „

Tak přesně tohle na mi řekl, teda spíše než řekl to zakřičel. To si jako myslí že na mě bude řvát, tohle ale opravdu nemám zapotřebí. Odjedou si na nevím jak dlouho, a ted já jsem ta nezodpovědná. Přišlo mi to hrozně líto, a tak jsem rychle vyběhla schody a bouchla jsem dveřmi do svého pokoje. Pro jistotu jsem ještě zamkla dveře, nechtěla jsem ho ted vidět. Proč by zrovna on měl na mě ječet…

Na chvíli jsem si lehla na postel, ale to mi moc nepomohlo. Tak jsem vstala, a šla jsem do koupelny. Ještě štěstí že dveře do koupelny mám u sebe v pokoji. Začala jsem pouštět horkou vodu do vany a k tomu jsem si tam ještě nalila trochu levandulové pěny na uklidnění. Ponořila jsem se do vany a začala jsem relaxovat. Zavřela jsem oči a nechala jsem na sebe působit uklidňující levanduli.

Byla jsem ve vaně už přes hodinu, když jsem to uslyšela. Někdo pořád klepal na dveře do pokoje, pak do nich bouchl a nakonec řekl „ Bello „ . To si jako myslí že ho jen tak pustím dovnitř? A pak mě to napadlo. Napadl mě doslova dábelský plán. Vyšla jsem z vany, a zabalila jsem se jenom do ručníku. Vypustila jsem vodu a pořádně jsem se osušila. Jenom v ručníku jsem přešla zpátky do pokoje, a otevřela jsem skřín. Původně jsem si chtěla na sebe vzít nějaké obyčejné pyžamo, ale ted jsem si vybrala jednu z hedvábných košilek. Košilka byla hrozně krátká a byla z tmavě modrého hedvábí. Byla krásná. Zavřela jsem dveře od skříně a chtěla jsem si jít lehnout do postele, když v tom jsem ho zase uslyšela: „ No tak Bello, Berlinko. Tohle mi přece nemůžeš udělat. Moc se za to omlouvám, nechtěl jsem tak křičet. Pouze jsem se nechal unést. Měl jsem o tebe hrozný strach. No tak Bells, miluji tě. Nenech mě tady jen tak sedět přede dveřmi. „

Už jsem mu chtěla otevřít dveře a pustit ho, ale menší ponaučení by mi neuškodilo. Ze šuplíku jsem vytáhla takové ty malé papírky, vzala jsem si propisku a jeden z nich. A napsala jsem : „ Tvrdíš že mě miluješ? Tak mi to dokaž a dostan se ke mně, ale nesmíš nic prorazit. „

Vím že to bylo ode mě tak trochu kruté, ale on na mě byl dole nepříjemný. Tak to ho chci vidět jak se sem dostane. Papírek jsem přeložila a přešla jsem ke dveřím. Pomalu jsem ho podsunula pode dveřmi a čekala jsem než si ho vezme. Najednou papírek zmizel a nic jsem už neslyšela. No nic, tohle stejně nemůže vyřešit, možná že mu nad ránem otevřu.

Lehla jsem si do postele, přikryla jsem se dekou a snažila jsem se usnout. Pořád jsem nemohla usnout, čekala jsem co se bude dít. Byla již půlnoc a pořád nic. Nakonec mě moje únava přemohla a já jsem usnula.

V tom mě však něco vzbudilo. Najednou jsem ucítila jak mě kolem pasu objali dvoje studené paže, a přitáhli si mě k němu. Tím jak jsem byla unavená tak jsem to nechtěla ted řešit, nechám to na ráno. A stejně se nejlépe usíná u něj v náručí. Pohodlně jsem se uvelebila u něj a vydala jsem se do říše snů…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 29 - Že by hádka ?: