Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna životů - Kapitola 28 - Plán - 2část

21.09.2009 (09:30) • Marianne • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1474×

Z pohledu Emmetta:

Už jenom pár hodin a konečně se ji vydáme hledat. A pak až ji najdeme, to zase budu já a moje Rose. Jen doufám že je v pořádku a že si na mě pamatuje. Snad….

Konečně jsme mohli odejít z těchto pokojů. Carlisle ještě akorát zamknul a už jsme byli všichni ve výtahu a sjížděli jsme dolu. Já jsem s Edem čekal zase v hale a mezitím náš „tatka“ vyřizoval půjčení auta. Když se konečně vracel tak měl v ruce klíčky od auta. Chtěl jsem si sednout na místo řidiče, ale Edward mě odstrčil. Zatímco jsme se tam s Edwardem dohadovali o tom kdo bude řídit, tak nás Carlisle obešel, sedl si na místo řidiče a nastartoval. Takže naše dohadování bylo k ničemu, když nás Carlisle obešel. Vydal se směrem po dálnici do centra města. Bylo to zde krásné, doslova úchvatné. Moc dobře si vzpomínám na naše vydařené líbánky v Paříži, rozbili jsme tři postele. Rose se zde líbilo a tak jsem ji jako dárek k výročí koupil byt. Je v centru města, odkud je nádherný výhled na Eiffelovku. Čím blíž jsme se blížili k našemu cíli, tím víc jsem byl nervozní. Co když mě nebude chtít?

Zaparkovali jsme poblíž domu, ale ne příliš blízko. A pomalým krokem jsme vyšli na náměstí. Když jsme došli na druhý konec náměstí, tak jsme zabočili do takové malé uličky. Na úplném konci byli obyčejné dveře, byl to vlastně náš tajný vchod do našeho bytečku. Ted nastal čas pro můj úkol, musel jsem opatrně a hlavně potichu vytrhnout dveře. Nikdo nás totiž nesmí vidět a ani slyšet.

Myslel jsem si že to bude těžší, ale povedlo se. Potichu jsem vešli a pak jsem ji již slyšel. Nikde nebyl cítit pach nějakého upíra, ale slyšel jsem tlukot srdce a oddychování. Takže v bytě je člověk, a podle toho dechu nejspíš spí. Rozhodl jsem se že to prozkoumám na vlastní pěst, mezitím Edward s Carlislem se šli porozhlédnout po domě. Vyšel jsem nejdřív jedny schody a pak druhé. Úplně v podkroví bývala naše nejoblíbenější ložnice, a právě v ní ted byla. Opatrně jsem otevřel dveře a nemohl jsem uvěřit. Na velké posteli, ležela moje bohyně, moje láska. Byla snad ještě krásnější než předtím, a hlavně krásné bylo ji vidět jak sní a usmívá se. Nechtěl jsem ji probudit a tak jsem ji vzal do své náruče a opatrně i s ní jsem šel po schodech dolů. Ostatní jsem našel v obývacím pokoji, jak sedí na sedačce. Rose jsem položil na gauč a nechal jsem ji ještě dále snít. Začínal jsem se bát její reakce, co když mě nebude chtít? Co když mě již nemiluje?

Z mých úvah mě probralo až hlasité odkašlání Edwarda a jeho otázka: „ A co se bude dít ted? Hnedka s ní odejdeme, nebo jak? „

Zamyslel jsem se a odpověděl: „ Vy dva můžete již odejít. Chci tady zůstat s ní sám, nechci aby se nás lekla. Ještě nevíme jestli si vůbec něco pamatuje, a tak bude lepší když ji to jenom já vysvětlím. Jen co budeme moct odejít, tak přijdeme za vámi. A ted už jděte… „

Naštěstí s tím souhlasili a odešli. Zůstal jsem v pokoji jenom já a můj anděl, moje Rose. Ještě tak hodinku ležela a pak už se začala trochu probouzet. Za tu dobu jsem si přisedl k ní na pohovku a přesunul jsem si jí do mé náruče. Dal jsem si polštář na klín a na něj sem pak položil její hlavu, opatrně jsem ji hladil po vlasech a moc se mi líbilo když se u toho usmívala. A pak se to najednou stalo, konečně otevřela oči a já jsem se v nich začal utápět, měla je krásně pomněnkově modré. Ale její reakce byla úplně jiná…

Zmateně se začala dívat po pokoji a pak dokonce spadla z pohovky. Chtěl jsem ji pomoct, ale ona rychle vstala a přešla co nejdál ode mě. Najednou na mě začala něco mluvit francouzsky. Ale jak já jsem tomu měl rozumět, já jsem byl vždycky ten z rodiny, který se nejméně věnoval učení, takže jsem toho moc neuměl. Asi se v nejbližší době ponaučím a začnu se učit francouzsky. Pak se trochu uklidnila, když si všimla že jí nic nerozumím a tak trochu jsem toho využil. Vstal jsem a řekl: „ Umíš mluvit anglicky? Já vím že určitě jo, a moc rád bych ti vysvětlil tuhle situaci. „ Najednou se mi podívala do očí a opatrně kývla hlavou. A tak jsem musel začít vysvětlovat. „ Nevím jestli si na mě vzpomínáš, a jestli ne, tak budu doufat že si časem vzpomeneš. Bolí mě to když vidím že mě neznáš. Já jsem Emmet, Emmet Cullen a známe se již dlouhou řadu let. Před pár lety jsi mi zachránila život, a já jsem v tobě viděl svého anděla. A od té doby jsme již zůstali spolu. Zamilovali jsme se do sebe a pak se vzali. Žili jsme s našimi adoptivními rodiči a sourozenci Alice, Jasperem a Edwardem. Nedávno měl Edward svatbu, kde si vzal za ženu Bellu a pak se jim narodila dcera Reneesmé. Byla jsi z ní unešená, protože mi jsme děti mít nemohli. No a pak se to stalo, jisté rodině jsme byli trnem v oku a tak nás rozdělili a vymazali pamět. Proto si na mě nevzpomínáš a mě to ničí. Miluji tě, a ty si vůbec na nic nevzpomínáš. Ty chvíle bez tebe byli pro mě hroznými a ted tady stojím před tebou a čekám na tvou reakci. „

Vím, to hlavní jsem ji neřekl. Jak by asi ted v téhle situaci vypadala věta „ A jen tak mimochodem celá moje rodina a já jsme upíři, a ty jsi jím byla taky…“ Myslím si že by z křikem odsud utekla, už ted jsem se bál její reakce. Pomalu přešla ke mně, teda vlastně za mě a sedla si do křesla. Zavřela oči a přemýšlela. Chtěl jsem ji dopřát čas a tak jsem ji nechal. Byla to již hodina co jsem ji řekl zhruba část našeho života, pak se konečně pohnula a vstala z křesla. Opatrně přešla ke mně a zničehonic mě obejmula. Byl to nádherný pocit ji mít zase ve svém náručí. Doslova jsem si to užíval jak se ke mně opět tiskla. Pak se odtáhla a podívala se na mě a začala svým jemným hláskem mluvit: „ Takže Emmette, jsi Emmet že jo? Nejdřív jsem se lekla kdo je v mém bytě, ale pak když jsem tě uviděla, tak jsem myslela že jsem snad v nebi, kde stojí přede mnou anděl. Nevím proč, ale něco mě k tobě táhne, a zárověn mi to i říká abych ti věřila. Vůbec nic si nepamatuji z mého předchozího života, ale myslela jsem si že jsem se nějak zranila a tím jsem přišla o pamět. Nevím co ti ted mám říct, je mi to opravdu líto ale neznám tě. Možná je to všechno pravda, možná jsme opravdu byli manželé, ale já nic nevím. Je toho na mě příliš, takže nemůžeš čekat na to že ti ted hned skočím do náruče a z tebou odkráčím. Ráda bych si na všechno vzpomněla a zároven taky potřebuji čas, abych si to všechno rozmyslela. Nechci abys ted hned odešel, zůstan tady se mnou a vyprávěj mi ještě něco z minulosti. Třeba mi to pomůže a vzpomenu si. A zároven tě chci poprosit, dej mi do zítřka čas na rozmyšlenou, potřebuji si všechno v hlavě urovnat. „

Ani nevím proč, ale některá její slova mě tak trochu zabolela. Ale taky mě potěšila její slova že chce abych zde zůstal. I když vím že mě pak bude čekat vysvětlování Edwardovi a Carlislovi. Pokud to dobře dopadne, tak již zítra večer budu i s Rose sedět v letadle a budeme se vracet do Londýna. Ani sem si nevšiml že ještě pořád čeká na moji reakci a tak jsem se na ni usmál, přičemž se ji rozbušilo srdce. Usmál jsem se a odpověděl: „ Samozřejmě že chci tady s tebou zůstat a budu rád když ti pomůžu si vzpomenout. A ten čas na rozmyšlenou ti taky nechám, zítra zase přijdu a počkám si na tvé rozhodnutí. Budu doufat že se rozhodneš správně. „

Celý den jsme strávili společně. Vyprávěl jsem ji dál o naši rodině a taky něco málo o nás. Pomohl jsem ji uvařit a prostě dělali jsme spolu různé věci. Bylo mi s ní dobře a vůbec si nedovedu představit jak budu moct žít bez ní jestli se rozhodne jinak. Ted jsem byl na cestě zpátky do hotelu a pořád jsem vzpomínal na dnešek.

Již jsem byl před dveřmi do našeho společného apartmá, když se otevřeli dveře a v nich byl Carlisle. Vstoupil jsem dovnitř a všiml jsem si Edwarda jak již netrpělivě čeká. Chápal jsem ho, již chce být zase s Bells. Já si taky už ted nedovedu představit dlouhou chvíli být bez Rose. Čekali na moje vysvětlování, i když Eda to již věděl z moji hlavy. Že jo Edo?

Všechno jsem Carlislovi vysvětlil a domluvili jsme se co se bude dít dál. Hned ráno zajdu za Rose a pak společně odejdeme na letiště. Carlisle na nás bude čekat v autě a mezitím Edward bude na letišti. Sežene nám soukromé letadlo a budeme se moct vrátit zpátky do Londýna.

Vůbec jsem se nemohl dočkat rána. Edward celou noc skládal nějakou novou ukolébavku a Carlisle si četl nějaká nová lekařská studia. A já? Já jsem byl zavřený u sebe v ložnici a vzpomínal jsem na svého anděla.

Bylo již osm hodin, když jsme i s našimi kufry scházeli dolu na recepci, abychom se odhlásili z apartmá. Já s Carlislem jsme jeli v našem vypůjčeném autě a Edward jel na letiště taxíkem. Naštěstí nikde po cestě nebyla dopravní zácpa, takže jsme v centru byli během chvilky. Zase jsme zaparkovali na stejném místě jako včera, a znovu jsme šli uličkou k zadnímu vchodu. Již když jsem přicházel ke dveřím tak mi se zde něco nezdálo. Otevřel jsem dveře a do nosu mě uhodil upíří pach, lépe řečeno pach větší skupiny upírů. V obýváku byl všude rozházen nábytek, byla to pro mě dost velká rána když jsem to viděl. Ale nejhorší na tom bylo to, že jsem v celém domě neslyšel tlukot Rosalininého srdce. Rychle jsem prohledal skoro všechny místnosti a nikde nic nebylo kromě zničeného nábytku. Poslední místnost která mi zbývala byla její ložnice. Vyběhl jsem schody a otevřel jsem dveře….

Postel byla rozlámána na menší díly, oblečení bylo rozházené a roztrhané po zemi. Nikde tady nebyla, a odpověd přišla teprve až když jsem se podíval na stěnu. Již když jsem přišel, tak jsem cítil pach krve. Už jsem se lekl že něco udělali moji Rose, ale byla to vůně krve z medvěda. Celá stěna naproti mně byla od té krve, lépe řečeno byl tam napsaný vzkaz, a nejspíš pro mě: „ Našli jsme tvou bohyni, a tak jsem si ji tak trochu vypůjčil. Opovaž se ji znovu hledat, protože ji nenajdeš. Jestli budete dělat problémy, tak radši nechtěj vědět co se s ní stane. Přeci sám moc dobře víš jak je člověk slabý a křehký… „

Ještě pod tímto vzkazem byl namalován malý znak. Znak ve kterém je „ V „ , takže ted vím jistě že to udělali Volturiovi. Vzal jsem noční stolek a praštil jsem jím o stěnu. Byl jsem naštvaný, proč se tohle musí stát zrovna nám. Na celý pokoj jsem zakřičel „ Rose!!! Carlisle, rychle pojd sem. „

Jen co jsem se otočil, tak Carlisle byl hned za mnou a pročítal si nápis na stěně. Všechno jsem přestal vnímat a sedl jsem si na zem. Celý svět se mi zhroutil a vnímal jsem jenom to že sedím na zemi. Akorát jsem si všiml že Carlisle s někým telefonuje, a pak nic. Jen tak jsem seděl a nevnímal, zase mi vzali smysl mé existence. A šance že ji znovu najdu je mizerná…

Autor: Marianne (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna životů - Kapitola 28 - Plán - 2část: