Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Změna plánu - 1. kapitola

25.08.2012 (16:15) • Irmicka1 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 2706×

V kabelce jsem lovila svůj svazek klíčů od vchodových dveří mé restaurace. Je to až k neuvěření, že zrovna moje restaurace je ta, kterou si oblíbilo hodně známých i neznámých lidí. Každý můj zákazník si naši kuchyni chválí, a to mě neuvěřitelně těší. Moje restaurace má působit přátelsky a hlavně obyčejně a možná je to ten důvod, proč se sem všichni vrací.

Nalezený klíč jsem strčila do zámku a chtěla odemknout, ale ono už bylo odemknuto.

To je divné! První vždy do práce chodím já!

Otevřela jsem dveře a opatrně se rozhlížela po místnosti. Co nejtišeji jsem pokračovala dál a kousek od sebe jsem uslyšela zvuky…

„Ahoj, šéfová,“ pozdravila mě Tara a já jsem leknutím nadskočila.

„Ahoj, víš, jaký jsem měla strach? Myslela jsem, že je tu nějaký lupič. Co tu děláš takhle brzy? Směna ti začíná až za hodinu,“ řekla jsem a podezřívavě jsem se na ni dívala. Tohle není jen tak, ona něco chce!

„No… Za prvé - promiň, no a za druhé – mohla bych tě o něco poprosit?“ zeptala se a provinile se na mě dívala. Opatrně jsem kývla a s otázkou v očích jsem se na ni dívala.

„Víš, jak mám v pátek ty narozeniny?“ Přikývla jsem. „Chtěla bych tě poprosit, jestli bys mi nepůjčila ty tvoje červené minišaty.“ Dívala jsem se jí do modrých očí, kterýma mě prosila a já nebyla schopná jí odporovat.

„Můžeš,“ řekla jsem rezignovaně a ona se na mě usmála. „Jsou v čistírně, ale do narozenin by měly být hotové,“ dodala jsem a mile se na ni usmála.

Ona se na mě s úsměvem dívala a já měla pocit, že by snad samou radostí skákala až ke stropu. Zkoumavě jsem se na ni zadívala a vyslovila jsem svou nezodpovězenou otázku:

„Proč jsi tu tak brzy?“

„No… Nemohla jsem spát a tak jsem přišla dřív, nevadí?“

„Jasně že nevadí, ale příště mě, prosím tě, upozorni. Stačí mi napsat na mobil něco ve smyslu: ‚Nepanikař, když najdeš odemčené dveře, jsem v práci´ anebo ‚Už jsem v práci…´ Je ti to jasné?“ Rozpačitě se na mě usmála a pokračovala s umíváním stolů. Kývla jsem a vydala se ke své kanceláři.

„Kdybys něco potřebovala, jsem u sebe!“ zavolala jsem na ni a šla po schodech nahoru.

Šouravým krokem jsem šla k sobě a uvažovala nad svým životem. Má tohle všechno smysl? Mám přátele, kteří mě mají rádi takovou, jaká jsem. Mám rodinu, ba přímo dokonalou rodinu, se kterou jsem toho hodně prožila. Mám svoji vysněnou práci, kterou jsem si přála už od dvanácti let a kvůli které jsem se ničeho nevzdávala.

Moje rodina nebyla zrovna ta nejbohatší, ale ustáli jsme to. Můj táta byl a stále ještě je policistou a maminka je žena v domácnosti. Dá se říct, že rodiče žili od výplaty k výplatě, a to jsem si přála vždy změnit. Měla jsem vždy, co jsem chtěla, ale co měli oni? Dá se říct, že nic. Táta chodil domů pozdě v noci a maminka se snažila, aby nám jeho lásku vynahrazovala… Ve svých šestnácti jsem si našla brigádu jako servírka a ta práce mě uchvátila ještě víc, že jsem chtěla, aby tohle byla moje práce.

A tak se i stalo. Mám to, co jsem chtěla. Rodiče si žijí lépe než kdykoliv předtím. Z mých prvních velkých výdělků jsem jim přispěla peníze, aby táta nemusel až tak dřít a aby se měli celkově líp. Moje sestřička se po vystudování střední školy přestěhovala sem do New Yorku, kde studuje svoji vysněnou vysokou školu, kterou jsem jí já, jako hodná sestra, dopřála.

Když se nad tím zamyslím, tak ona je člověk, který mě chápal a stále chápe a za to jsem jí vděčná. Je ode mě o pět let mladší, ale i tak si vyslechne mé problémy a někdy, pokud si ví rady, mi poradí.

Opustila jsem svoje dosavadní myšlenky a otevřela jsem dveře od své kanceláře. Rozhlídla jsem se a musím přiznat, že za ty čtyři roky vypadá pořád stejně, až na pár menších úprav a fotek, které tady za těch pár let přibyly.

Šouravým krokem jsem se vydala ke svému stolu a zadívala se na fotku, na které jsem já a moje sestra. Je to fotka z naší první společné dovolené, na kterou si ona přála jet. Byly jsme v Riu, vybírala ji ona a právě kvůli tomu místu jsme se i pohádaly. Já jsem tam nechtěla, ale nakonec jsem musela ustoupit a ještě teď mám na paměti, co jsme tam zažily.

***

Stála jsem před hotel a čekala na Daniel, než se nachystá. Rozhlížela jsem se po okolí a na sobě jsem měla krásné květinkové letní šaty. Čekala jsem na ni už půl hodiny a ona ještě nedorazila. Rozhodla jsem se, že pro ni zajdu. Otevřela jsem si dveře do hotelu a vletěla jsem tam jako velká voda, ale moje nohy se mi zamotaly a já padala. Čekala jsem, že moje tvář políbí podlahu, ale nestalo se tak. Těsně před dopadem mě zachytily mužské ruce a já jsem si s úlevou oddechla.

Podívala jsem se na svého zachránce a byl to ten nejúžasnější chlap, kterého jsem kdy spatřila. Rozpačitě jsem se na něj usmála a chtěla jsem promluvit, ale hlas se mi zadrhl a já se na nic nezmohla. A v tom si to ke mně štrádovala Daniel a s úsměvem na tváři se dívala na scénu před sebou. Došla ke mně a zadívala se na mě. Očima jsem ji prosila o pomoc. Naštěstí to pochopila.

„Děkuji, že jste mi ji zachránil, co já bych si bez ní počala, kdo by to tady zaplatil,“ zasmála se svému vtipu Daniela. Vděčně jsem se na ni usmála a ona mi jen lehce přikývla. Zkusila jsem znovu promluvit a povedlo se.

„Děkuji vám,“ poděkovala jsem mu.

„Není vůbec za co,“ odpověděl mi a usmál se na mě. Úsměv jsem mu opětovala.

„Jak se jmenujete?“ zeptala jsem se ho nesměle. 

„Richard a vy, krásko?“

„Isabella, ale pro přátele Bella.“ Přátelsky jsme si potřásli rukou. „A tohle je moje sestra Daniel.“

„Těší mě,“ řekl a podíval se jí do očí, pohled pak vrátil zpátky ke mně.

„Bylo by moc troufalé vás pozvat na skleničku?“ zeptal se mě.

„Bude mi potěšením. V sedm v hotelovém baru?“ zeptala jsem se ho na rovinu.

„Budu se na tebe těšit,“ rošťáčky se na mě usmál a pokračoval v cestě. Já a Dani jsme měly výhled na jeho dokonalé pozadí.

„Co jsi to zase vyváděla, Bello?“ zeptala se mě žertovně ta, co si říká moje sestra.

S Richardem jsem potom měla svůj dovolenkový úlet. Vyklubal se z něj gentleman a hlavně muž, který se mi od prvního pohledu líbil. Na konci dovolené jsme si vyměnili čísla, ale už jsme si potom nenapsali.

***

V Riu jsme zažily ještě další úžasné časy a po některých trapasech si mě moje sestra dobírala. Třeba, když byl vítr, jsem si oblékla šaty a pak to taky dopadlo. Ukázala jsem lidem, víc než jsem chtěla. Nebo třeba…

Tiché zaklepání mě vzbudilo z transu a já jsem se zadívala na dveře.

„Dále,“ pozvala jsem dotyčného dál.

Vykoukla na mě zpoza dveří hlava Marka, mého bývalého přítele, ale zároveň i toho nejlepšího kamaráda. S Markem jsem se potkala na vysoké a zažila jsem s ním úžasné čtyři roky. Rozešli jsme se naštěstí v dobrém a teď se stal mým asistentem a občas i pomocným číšníkem.

„Tara říkala, že už tu jsi,“ řekl s úsměvem.

„Jo, jsem tu, jen jsem se teď nějak zamyslela. Co jsi potřeboval?“ 

„Jen jsem se chtěl zeptat, jestli ty něco nepotřebuješ? Mám ti donést kafe, čaj nebo chceš něco alkoholického?“ zeptal se a u posledního slova se ušklíbl.

Asi si ještě teď pamatuje moje první alkoholické tažení. V prvním ročníku jsem se s ním a pár dalšími přáteli vydala oslavit své devatenácté narozeniny a zrovna v ten den jsem se i poprvé pořádně opila. Vše jsem míchala, a tak to taky na druhý den vypadalo. Nebyla jsem schopná jít ani na přednášky, protože mě neskutečně bolela hlava a měla jsem chuť zvracet a právě on byl ten, kdo se o mě staral a byl to taky on, co mi podával skleničky se vším možným…

„Ahm…,“ odkašlal si a tím upoutal mou pozornost.

„Kafe, díky.“

„Hned to bude, šéfko.“ Kývla jsem na něj a on už odcházel pryč.

Zapnula jsem si svůj notebook a začala jsem pracovat. Někdy během toho mi Mark donesl moji kávu, ale moc pozornosti jsem mu nevěnovala. Svoji práci jsem dokončila a vstala ze židle. Dnes jsem měla za úkol účetnictví, objednávky a další věci.

S hrníčkem od kávy jsem se vydala ke dveřím. Šla jsem rovnou do kuchyně, kde jsem hrnek odložila, a pak jsem pokračovala dál. V restauraci bylo skoro narváno, nevěděla jsem, kam bych si sedla, ale stůl jsem našla. Pokaždé tu zbude tenhle stůl, ke kterému si obvykle sedám a pozoruji výrazy lidí.

Rozhlédla jsem se po místnosti a pokývnutím hlavy jsem pozdravila všechny známé tváře, které si všimly mého příchodu. Po několika krátkých minutách ke mně přišla Tara a mile se na mě usmála.

„Co si dáš dnes?“ zeptala se prostě.

„Kuřecí steak v sýrové omáčce a s brambory,“ usmála jsem se na ni a ona lehce přikývla.

Občas, když si připadám v té obrovské kanceláři opuštěná, se vydám sem dolů mezi lidi a objednám si to, na co mám právě chuť.

Tara mi na stůl položila můj oběd s denní dávkou kávy a odešla obsluhovat. Vzala jsem příbor a ukrojila kousek steaku. Opatrně jsem ho položila do úst a začala žvýkat. Při každém soustu jsem cítila pocit domova se směsicí dalších pocitů… Prostě dokonalost sama.

Nasycená jsem se zabořila do stoličky ještě hlouběji a rukou jsem si hladila svůj plný žaludek.  Rozhlížela jsem se. Většina lidí se tvářila spokojeně. Někdy se najdou i lidé, kteří si nechtějí přiznat, že jídlo je výborné a tváří se znechuceně, ale to jsou jen mimořádné případy.

Po chvíli jsem vstala od stolu a vydala se do kanceláře. Cestou jsem okolo kuchyně zavolala:

„Bylo to výborné, Tony.“

„Díky, šéfko,“ zavolal na mě zpět.

S úsměvem na tváři jsem šla zpět do své kanceláře.

Gratuluji, dostali jste se na konec. Zajímalo by mě, co si myslíte? Má to cenu pokračovat?

Zvláštní poděkování patří BellaNess, která měla se mnou tolik trpělivosti a pomohla mi. Díky :-*

Díky za komentáře, Irmicka1

Autor: Irmicka1 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Změna plánu - 1. kapitola: