Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zmatení upíři aneb Hra na lidi - prolog

22.05.2011 (17:15) • NissiBell • FanFiction na pokračování • komentováno 19× • zobrazeno 2343×

Prolog

Pohled nikoho:

Dvě malé děti se houpaly na houpačkách. Chlapec a dívka. Tihle dva byli nerozluční snad od narození. Jejich rodiče se dobře znali, protože byli sousedé a nejlepší přátelé. Chlapci bylo pouhých šest let a dívce pět. I přestože to byli ještě děti, k sobě cítili stejné sympatie jako dva milenci.

V chlapcových očích byla právě ta rozcuchaná, hnědooká, neohrabaná a stále zapomínající dívka, se kterou se chtěl jako Superman rozletět do oblak, nebo jako Spiderman přeskákat celé město a svět by byl jen jejich.

Dívka opětovala chlapcovu dětskou lásku, jak nejvíce to šlo. Ten hodný, až příliš ochranitelský a bronzovlasý chlapec pro ni byl střed jejich bláznivých, dívčích představ.

Obě děti se smály a soutěžily, kdo při skoku z houpačky vyskočí výš. Dívka vyskočila z houpačky a spadla do písku na zadek. Chlapec jí pomohl zvednout se a společně oprašovali kalhoty pokryté vrstvou písku.

„Hej! Bello, tady je to jen pro správný chlapy! Zmizni! Nechceme tady žádný holčičí kecy!“ křičel na dívku jeden ze starších kluků. Bylo mu už osm let a choval se, jako by bylo celé hřiště jen jeho.

Malá Bella se rozplakala a chlapec, také známý jako Edward, ji starostlivě utěšoval hlazením po vlasech plných písku. Pak jeho pohled zůstal na dotyčném rozmazleném klukovi.

„Okamžitě se jí omluv! A Bella tady může být kdykoli!“ křičel na něj malý Edward a stále utěšoval plačící Bellu.

„To si teda nemyslím!“

S tím už se Edward zvedl a měřil si chlapce nenávistným pohledem.

„Odejdi! Tady tě nikdo nechce!“ křičel Edward na chlapce.

„Neodejdu, dokud ona nezmizí!“ křičel chlapec a ukázal na Bellu, ve které to probudilo další vlnu pláče.

S tím do něj Edward, plně naštvaný, strčil a chlapec spadl na zadek.

Chlapec se rozbrečel a utekl.

Edward se hrdě podíval na Bellu, která teď už nadšeně tleskala. Usmáli se na sebe a Edward pomohl nemotorné Belle vstát.

„Bello! Edwarde!“ volala je k sobě Edwardova maminka. V ruku v ruce se společně rozběhli a přiběhli až k ní.

„Bello, co jsi to zase prováděla?“ brblala a rukou prohrábla malé Belle její rozcuchané vlasy plné písku.

Od hřiště to bylo jen kousek, ale i tak to pro malého Edwarda a Bellu bylo jako cesta do ráje a to jen, když se mohli dívat na toho druhého.

Edward Bellu doprovodil až ke dveřím a tam se rozloučili. Bellu její maminka už čekala v kuchyni.

„Bello, mohla bys sem přijít?“ přivolala ji její maminka. Bella k ní nadšeně přitancovala a sedla si na židli.

„Bello, my se s tvým tatínkem rozešli. A do opatrovnictví jsem tě dostala já. Vše už je připraveno, ve Phoenixu se ti bude moc líbit a navíc se tatínek bude stěhovat také. Už si našel místo u policie v městě Forks. Bello, budeš se se mnou stěhovat,“ řekla a pokoušela se vyčíst jakékoli emoce z dceřiny tváře. Malá Bella na svou maminku jen nevěřícně zírala.

„Edwardovi to jeho maminka už řekla. Předpokládám, že se chcete rozloučit,“ šeptla Renée, a v tu chvíli se rozezvonil zvonek u dveří.

Bella vylétla ze židle jako střela a hned, jak s námahou otevřela dveře, vpadla Edwardovi, plačící, do náruče.

Ten ji vzal za ruku a odběhli spolu na zahradu, kde vyšplhali na jejich strom.

„Bellí, chtěl bych ti něco dát, než odjedeš,“ šeptal také plačící Edward a z kapsy u kalhot vytáhl stříbrný náhrdelník. Zapnul ho Belle na krk. Bella si jej prohlédla. Bylo na něm drobné srdíčko a na něm okrasná písmena E+B.

„Nikdy si to nesundej a můžeme tak zůstat spolu,“ šeptal zlomeně Edward. Tohle mu dala jeho maminka, že jí to má dát a i na jeho krku se houpal stejný náhrdelník.

„Věřím, že se ještě setkáme,“ šeptal plačící Edward a silně Bellu objal.

„Bello! Už musíme jít!“ popoháněla ji maminka a párkrát zatroubila na klakson.

Edward se k Belle naklonil a stejně, jak to vídával ve filmech, Bellu lehce políbil na rty. Ta se na něj nádherně usmála a ještě jednou jej objala, než ji maminka donutila nastoupit do auta.

Téměř nikdy nepršelo, ale zrovna teď, jako by obloha plakala nad rozdělením dvou osudných duší.

Déšť Edwardovi nevadil, a i když se auto vzdalovalo, stále Belle mával, zatímco zima a voda pokrývaly celé jeho tělo.

Bella byla přitisknutá na skle okna a snažila se Edwarda co nejdéle pozorovat.

V oblaku deště opustila své rodné město, otce a nejlepšího kamaráda, kterého kdy měla.

Slzy na jejich tvářích zůstával po několik dní, a každou noc byl její polštář navlhlý hořkými slzami.

A takhle to šlo čtrnáct let. Nyní je Belle devatenáct a stále žije v tom samém městě, do kterého se před čtrnácti lety donucením nastěhovala. Neměla tu přátele a s matkou skoro nepromluvila. Strádala na tomhle místě, ale to její matka neviděla. Byla zaslepena láskou k Philovi, což byl teď už Bellin otčím. Nikdo se o ubohou Bellu nezajímal, jedinou útěchou byl stříbrný náhrdelník na Bellině krku, který ani jednou jedinkrát ze svého krku nesundala, stejně, jak to před čtrnácti lety slíbila Edwardovi, její srdce vždy patřila tomu bronzovlasému rozcuchanci, který byl jejím osobním andělem. Nikdy nedokázala milovat někoho jiného.

Před čtrnácti lety se její život osudově změnil a ani samotná Bella nevěděla, že právě dnes se to stane opět.

Bella jako vždy přišila domů brzy, ale něco jí nesedělo. Neměla by teď Renée jako poslušná matka a žena stát u plotny a vyvařovat? Vždy to tak dělala, tak proč ne teď? A Phil by se teď měl dívat na zápas, tak proč ne teď?!

Bella trochu vystrašená tou změnou nahlédla do kuchyně a překvapením vykřikla.

Renée a Phil leželi na podlaze v kaluži krve. Ve tvářích měli pohled bez života. Nad jejich těly se skláněla postava a při pohledu na ni se mlsně olízla.

„Škoda, že jsi přišla tak pozdě, na tobě bych si pochutnal mnohem víc. Mladá krev…  Avšak byla by tě škoda… Stejně tě už žádná budoucnost nečeká…“ S tím se Belle zakousl do krku a hladově sál. Bella byla pořád v šoku, nebyla schopna pohybu. To přece nemůže být pravda! Upíři neexistují! Avšak ostré zuby zaryté hluboko v jejím krku ji přesvědčovaly o opaku.

Zmocnila se jí tma. Jediné, co cítila, byla ostrá bolest a pálení. Když upalují její tělo… proč se nebrání? Proč není schopna pohybu…

Minuta pro ni byla jako hodina, jedna hodina byl jako rok a den jako věčnost… Čas už pro Bellu neměl význam.

Po uběhlých třech dnech se Bella probrala.

Probrala se sama v nějakém sklepě. Byla neuvěřitelně zmatená, ale pud sebezáchovy jí radil, ať odtamtud okamžitě zmizí. Vyskočila pootevřeným oknem a co největší rychlostí utekla. Bála se sama sebe.

Co se stalo? Proč to pálení úplně nepřestalo? Au! Ten krk! V křečích se zmítala a ničila věci kolem sebe.

Z jejího běsnění ji vyrušil příchod mladého jelena, který se v lese napájel z mělké studánky. Bella se nechala řídit instinkty a ty neomylně vedly k jelenově tepně.

S chutí se do jelena zakousla a celého ho vypila. Z části to nechutnou bolest potlačilo.

Myslela, že už přišla na podstatu upírství. Pít krev, ovládat se a pít krev.

Celý její svět se točil jen a pouze kolem krve. Bella zapomněla na své mrtvé rodiče, zapomněla na svou dětskou lásku k Edwardovi. Všechny lidské city v jejím těle ztratily význam.

A takhle to šlo ještě rok. Krok po kroku se Belle začala blíže přibližovat k lidem. Začala chodit do školy a pokoušela se najít si přátele, avšak když jste monstrum bez citů, nikdy nejste úplní.

Autor: NissiBell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zmatení upíři aneb Hra na lidi - prolog: