Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zlý sen v realitě - 1. kapitola

Zlý sen v realitě - 1. kapitola Tato povídka je o Belle, která je nekonečně zamilovaná do svého kluka a na kterou se lepí nebezpečí v jednom kole. Bude ale šťastná? Vyrovná se se vším, co se kolem ní děje? Bude její kluk vážně ten pravý?

Doporučuji pustit písničku.

P.S.: Prosím o komentík.

                       


1. kapitola

STRACH

 

Vždycky jsem byla pouhým bezvýznamným člověkem na tomto světě, pouhou miniaturní tečkou. Ale když jsem s Mikem, se kterým momentálně chodím, je to úplně jinak. On mě potřebuje a já potřebuji jeho. Pokaždé mě zvedne nad hladinu, když jsem s ním.

„Myslím, že by sis měla pospíšit. Za chvíli to začíná a my jsme teprve doma," řekl Mike nervózně mezitím, co jsem se tak nesměle koukala do zrcadla. Nevěděla jsem, co na sebe, jelikož můj šatník je skoro celý prázdný, kromě těch džín a obyčejných triček. Takže na školní ples jsem si půjčila Jessičiny šaty, které mi moc nepadnou, protože mi jsou krapet velké. Ale zajisté si je vezmu. Nic jiného mi nezbývá.

Cesta tam byla nepříjemná kvůli dopravní zácpě, která nás zdržela. Jistě, na ples se chystá mnoho lidí, měli jsme s tím počítat. Celá ta kolona mohla mít nejméně půl kilometrů, ale příčinu této zácpy nikdo, kdo zůstal na konci kolony, kde jsme trčeli i my, neznal. Přes toho hada aut nebylo nic vidět.

Po pár minutách, možná hodinách, kdo ví, jsme se pohnuli a konečně jsme zpozorovali příčinu. Přesně v půli křižovatky leželo osobní auto vzhůru nohama. Střechu mělo totálně zdevastovanou. Lidé, co tam seděli, museli být na místě mrtví, pomyslila jsem si. A měla jsem pravdu. O kousek dál stála sanitka, do které sanitáři nesli na vozíčku přikryté, zřejmě mrtvé, lidi. Zamrazilo mě na zádech. Nemohla jsem se na to koukat.

„Takhle tam nikdy nedojedeme!" vztekal se nervózní Mike. „Přijedeme pozdě!" Podívala jsem se mu do obličeje. Jeho výraz byl opravdu vzteklý, tak jak to znělo z jeho hlasu.

„Myslím, že nebudeme sami," uklidňovala jsem ho. Pohled mi opětoval.

Ale já jsem se opět musela podívat zpátky z okýnka. Sanitka tam pořád stála, ale všechny její dveře byly zavřené. Hlavou se mi v tu dobu míjely miliony otázek. Nejvíce mě ale zajímala jen jedna otázka. Jak se to stalo? Přeci se obyčejné jedoucí auto nezvrhne na střechu a neotočí se vzhůru nohama. Tohle mi logicky nedávalo smysl. Byla jsem až moc zvědavá na to, abych na tohle zapomněla. Zeptám se Angely nebo Jessicy, jestli ony náhodou něco neví.

Konečně se kolona rozjela a my mohli pokračovat v cestě. Kolem nehody jsme projeli jako draci na povel Mikea. Hned se mi ulevilo, že na ples posléze dorazíme. 

Před budovou sálu stály stovky aut, až mě to zarazilo. Tady nikdy nebylo tolik aut, natož potom lidí uvnitř sálu. Tam lidé tancovali jako smyslu zbavení. Dívky ve svých dlouhých róbách, hoši v černých kvádrech, někdo seděl u baru nebo na svém místě nebo se nechali rozplývat hudbou uprostřed parketu.

Já jsem nikdy na tohle nebyla, nejraději bych i klidně zůstala doma, nebýt Mikea, který mě přemluvil. Proto jsem automaticky zamířila k pohovce u zadního východu. Mike samočinně skočil pro nápoje.

„Co si dáš?" zeptal se předtím, než odešel.

„Dám si colu, dík."

Mezitím, co já jsem čekala na Mikea, se kolem mě absolventi střední školy a jejich kamarádi točili a vášnivě spolu tancovali. Pořád mi přijde, že vždycky musím vyčnívat. Mike se pořád neobjevoval, zůstala jsem tam sama. Ohlížela jsem se okolo, abych ho našla, a také se stalo.

Stál tam s Ericem u sterea a vybavovali se o něčem. Jak jinak. V ten moment se naše pohledy střetly. I na tu dálku jsem viděla, jak zvedl ruku a prstem mi naznačoval, ať se k nim přidám. Zakroutila jsem hlavou. Nehnula jsem se z místa. Očima jsem po nich pořád těkala, až se Mike zbavil Erica a pelášil ke mně.

„Bells, pojď za námi. Přeci tu nebudeš sedět sama," pobídl mě.

„Ne, já tu zůstanu. Opravdu, neměj strach. Já... já půjdu najít Angelu s Jessicou." Opětovala jsem mu úsměv, aby neměl starosti. Vážně jsem chtěla zůstat neviditelná. 

„Ale... No tak dobře, jak chceš," promluvil poraženě. „Tak zatím." Políbil mě, položil mi nápoj na stůl a mířil zpátky k Ericovi. 

Opět jsem se rozhlížela po sálu, ale tentokrát po Angele a Jessice. Nemohla jsem je najít.

„Ahoj. Zaslechl jsem, že hledáš Angelu Weberovou," promluvil na mě čísi hlas.

Ani jsem si nevšimla, že vedle mě stojí nějaká osoba lákající si mou pozornost. Když ale promluvil, podívala jsem se tím směrem a myslela, že omdlím.

Moje ústa se od sebe oddělila a brada mi spadla. Nikdy v životě jsem neviděla takové nádherné stvoření. Vypadal jako anděl. Nádherný anděl s rozcuchanými zlatohnědými vlasy, usmívající se na mě pokřiveným úsměvem. Jeho černé oči planuly touhou, ale netušila jsem jakou. Zpříma se díval do mých očí, a tím mě neskutečně zhypnotizoval. Uvědomila jsem si, že jsem zasekla. Vzpamatuj se, sakra, řekla jsem si pro sebe. Ústa se mi vrátila do normálu a já mohla konečně promluvit. I když s tíhou. Nadechla jsem se.

„Já... Ehm... Ano, hledám," zakoktala jsem.

„Před chvilkou jsem ji viděl, jak odchází. Vím, kde je. Chceš za ní dovést?" Spiklenecky se usmál, i když mi bylo jasné, že to myslí vážně. Přesto, že jsem ho viděla poprvé v životě a vůbec nevím, kdo to je, jsem nemohla odolat. Byl tak okouzlující a já tak zhypnotizovaná jeho pohledem a krásou! 

„Jo, to bych ráda," vydala jsem ze sebe a nadále z něj nespouštěla oči. Vybídl zdvořile ruku a já ji uchopila. Zachvěla jsem se. Jeho ruka byla ledová jak led a mě chladila na mé rozpálené kůži. Bylo to příjemné, ale přesto divné. Člověk s takovouto tělesnou teplotou není schopen života. Vlastně je mi to jedno. Právě teď jsem s andělem, který mě táhne ven z plesu vysvobodit mě, jako kdyby mi četl myšlenky. Můj princ.

Mířili jsme k lesu. Moment, k lesu? Co to má znamenat? Začínala jsem mít strach. Co Angela dělá v lese? Skoro jsme už utíkali. Táhl mě takovou rychlostí, že jsem zakopávala o své nohy a nejen o ně. Krev mi ztuhla v žilách, když jsme se ponořovali do temného lesa.

„Proč jdeme sem?!" zpanikařila jsem. Chtěla jsem domů. Měla jsem strach!

Jeho tempo zpomalilo, až po chvilce úplně zastavil. Mé srdce muselo být slyšet snad i deset kilometrů daleko, jak poskakovalo v rychlostním tempu. Ten kluk, ten anděl, stál pořád zády ke mně. Nechápu to. 

„Co se děje?" strachovala jsem se. „Kde je Angela?"

Ale on zmizel! Nebyl tu! Před chvilkou tu stál, ale teď tu není! Panebože! Chtělo se mi plakat. Rozhlížela jsem se kolem sebe, abych ho našla, ale ve tmě jsem viděla jen černočerné obrysy stromů. Ztuhla jsem. Nemohla jsem se pohnout z místa. Bála jsem se. Slzy se mi draly do očí. Nechal mě tu samotnou!

Najednou jsem u svého těla cítila vítr, studený vítr. Co to, sakra, je?! Někdo mě najednou chytil za krk a já vykřikla. Špičatý kámen, kameny, který mi zapíchl do krku. Byla to bolest, drtivá bolest, která mi ničila krk. Nevěděla jsem, co to je! Hořela jsem, ale přesto kámen byl hrozně ledový! Připadala jsem si tak bezmocná. Cítila jsem, jak mi tělo postupně ochabuje, nechce hrát hru se srdcem a mozkem. Neposlouchalo mě, a tak se skácelo na zem, a tím mě uvolnilo od sevření kamene. Ale byl to kámen? 

Sáhla jsem si na krk a tam mě překvapilo cosi mokrého a teplého. Byla jsem tak moc dezorientovaná, že jsem nemohla rozpoznat, co to je. Nahmatala jsem si pár malinkých dírek. Má otázka se pořád stáčela na jedinou otázku. Co to bylo?

Náhle jsem si uvědomila, že pořád ležím uprostřed lesa. Musela jsem se vzchopit. Opět mě polil strach! Vzpamatuj se! Jsi v nebezpečí, říkal mi můj vnitřní hlas. 

„Au!" zasténala jsem. Krk. Vtom se mi vzpomínky opět vrátily a já ztuhla. Ne! Musela jsem odtud vypadnout! Zvedla jsem se ze země s rukou na krku a upalovala k autu. Utíkala jsem takovou rychlostí, že jsem se sama divila, jak to ze sebe můžu vydat. 

Trochu se mi ulevilo, když jsem se blížila k autu. Rychle jsem otevřela dveře a strčila klíčky do zapalování. Rozklepanýma rukama jsem nastartovala a pádila s náklaďáčkem ve tmě domů. Vzpomínky se pořád točily k lesu a já pořád měla strach. Slzy už úplně přetékaly přes dolní oční víčka, až jsem se náhle rozplakala. Nevěděla jsem, co to bylo, a byla jsem vyděšená. Sáhla jsem si na krk a vyděsila se. Krev! Až teď jsem pochopila, že mi odtam teče krev. 

„Au," znovu jsem zasténala.

Můj mozek to nebral, nechápal to stejně jako já. Jak by někdo mohl člověku ublížit takovým způsobem? Proč? To není možné! A ten anděl. Ta nádherná osoba, která mě tam zavedla. Copak by mi mohl ublížit?  Ne, tuhle možnost jsem vyloučila. Ale tak proč... Proč mě zavedl do toho lesa? Chci ho znovu vidět a zeptat se ho. Ale co když... Co když skončím jako dnes? Přemýšlela jsem nad tím celou cestu. Maturitní ples se po dnešní noci stal noční můrou. 

 


 

Vaše BellaBarčaCullen



Následující díl »


Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Zlý sen v realitě - 1. kapitola :

 1
27.06.2012 [21:41]

Rena16 Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

5. martty555
27.06.2012 [20:13]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

27.06.2012 [19:47]

BellaBarcaCullenDobře, mockrát děkuji. Emoticon Emoticon

27.06.2012 [19:12]

SiReeNAno, název už je nyní v pořádku. Emoticon

Pro příště - do kolonky pro odkaz na následující kapitolu nedávej odkaz na článek do administrace, ale přímo odkaz k článku (www.stmivani.eu/10-fanfiction-na-pokracovani-/zly-sen-v-realite-2-kapitola/), jinak by ti v něm mohl kdokoliv cokoliv změnit. Také si znovu vygeneruj odkaz u druhé kapitoly, který následně vlož do příslušné kolonky v tomto článku (nemohla jsem ti to udělat já, jelikož ho u dvojky nemáš ve správném tvaru). Emoticon

Také si dej příště větší pozor na čárky (!), shodu podmětu s přísudkem, skloňování jmen (jména Mike a Eric), význam vět, přímou řeč, chybějící mezery, malá/velká písmena, dělení slov a střídání časů. Díky. Emoticon

27.06.2012 [18:37]

BellaBarcaCullenAhoj, už je to v pořádku? Emoticon Emoticon

27.06.2012 [18:19]

SiReeNAhoj, povídka s tímto názvem už na webu je, proto tě poprosím, aby sis tu svou přejmenovala. Poté zaškrtni "Článek je hotov". Díky. Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!