Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zkouška z filozofie - 7. kapitola

05.05.2012 (21:30) • Klausule • FanFiction na pokračování • komentováno 7× • zobrazeno 1191×

7. kapitola

Bylo sedm hodin a já se probudila do krásného rána. Bohužel moje první myšlenka patřila Edwardovi. Ach jo, jak tohle dopadne. Z příjemné ranní letargie mě vyvedl uširvoucí zvuk zvonku. Velice neochotně jsem vstala a velmi opatrně jsem se odšourala ke dveřím. Kdo to může být takhle po ránu, Lucy a naši mají přeci klíče. Otevřela jsem dveře a spadla mi brada.

„Edwarde, co tu děláš?“

„Teda, s tou hlavou by sis měla dojít k doktorovi. To je už po druhé, co ti během velmi krátké doby vynechala paměť. Mimochodem, dobré ráno.“

„Jo, jasně, promiň, je ráno a já jsem ráno absolutně nepoužitelná a taky dobré ráno.“

„Vidím, že ses asi právě probudila, takže můžu dál, nebo na tebe mám počkat venku?“

„Samozřejmě, pojď dál.“ Edward mě následoval a mně bylo fakt jedno, jak vypadám. No co, nemá tu strašit už v sedm ráno. Ale počkat, vždyť jsme se domlouvali, že se sejdeme až před salonem.

„Edwarde, neměli jsme se sejít až na místě?“

„Měli, ale já se probudil trochu dřív, tak jsem si řekl, že pro tebe zajedu, ale jestli ti to vadí, tak můžu jet a sejdeme se až tam.“

„Neblázni, jasně že mi to nevadí, ale pak mě hezky odvezeš i zpátky domů, jasný?“

„Jasný, ale už by ses měla začít převlíkat, protože tam máme za hoďku být a ten salon je na druhým konci Phoenixu.“

„Jo, jo, já už letím. Nedáš si něco?“

„Díky, nedám, a jdi už!“

„No jo, vždyť už jdu“

„No sláva, už jsem myslel, že dospáváš.“ Edward se smál na celé kolo.

„Ha, ha, ha, to je srandy, náhodou mi to zas tak dlouho netrvalo,“ bránila jsem se.

„Tak už, prosím, pojď.“

„Já přece jdu!“ bránila jsem se. Cestou v autě jsem se o něm dozvěděla, že má vystudovanou psychologii a pracuje, teda spíš bude pracovat, v Seattlu na jedné klinice a na fakultu nastupuje jen na půl roku na částečný úvazek. O čem ale nechtěl mluvit, bylo o rodině. Vždy stočil řeč někam jinam. No nic, nechala jsem to být. George už tam byl, což bylo zvláštní, říkal, že bude mít hodně práce.

„Ahoj, Georgi!“

„Čau, Bells, ahoj, Edwarde,“ pozdravil nás George.

„Jsi tu nějak brzy.“

„Ani mi o tom nemluv, klientovi odročili soud, takže se tím případem budu zabývat další měsíc. Tak co, připraveni? Jdeme?“

„Jasně, pánové, třeste se, mám od Lucy přesný popis její představy.“

„Tak ať už to máme za sebou, za hodinu musím být zase v práci, brášku mám sice rád, ale na kobereček k šéfovi kvůli jeho svatbě fakt jít nechci.“ Ke konci věty se jsme se všichni začali smát, nevím, jak dobře se zná s Georgem Edward, ale já si ho teda na koberečku představit nedokážu.

„Tak jdeme?“ Vešli jsme dovnitř a pánům se mírně přitížilo.

„Bellinko, že na nás budeš hodná,“ začal škemrat George. No to brzo teda.

„Ale, prosím tě, ty musíš být v obchodech s obleky jako doma.“

„No, ona mi obleky tak trochu kupuje většinou maminka.“ Tak to bude zajímavé.

A taky bylo, pánové dělali jeden kyselý ksichtík za druhým a ty jejich komentáře. Div jsem se neválela po zemi smíchy. Za tři čtvrtě hodinky byl George kompletně hotový a u Edwarda chyběla jen kravata, která se teprve objednala, takže jsme to zvládli na výbornou. Hoši ale byli očividně rádi, že to mají za sebou.

„Každopádně buďte rádi, že s vámi nešla Michel, ta by se na vás vyřádila.“

„Michel je ta vaše kamarádka ze sboru?“ ptal se Edward. Teda, na to, že tu je celkem krátkou dobu, je v obraze docela dost.

„Jo, to je ona a řeknu ti, že kdyby tu místo Bellinky byla Michel, tak tu jsme ještě hodně, ale fakt hodně dlouho.“ Všichni jsme se začali smát, protože kdyby Michel nemusela být ve škole, tak by tu na vše, co se týče svatby, dohlížela, a obzvláště pak na oblečení rodiny novomanželů, a kluci by tu byli ještě zítra.

„No nic, tak já letím, nebo mě ředitel fakt roztrhne, máme rozebírat, koho vezmeme do kanceláře na praxi a hlavně ke komu na oddělení.“

„Tak se koukej přimluvit za Lucy, říkala, že se taky dostala do užšího výběru a není nad dobré rodinné vztahy.“ Ke konci věty jsem to nevydržela s vážnou tváří a začaly mi cukat koutky. Lucy by totiž Georgeovi zakroutila krkem, kdyby zjistila, že se za ni, byť jen sebemíň, přimluvil.

„Už fakt musím jít, ahoj.“

„Jasně, ahoj.“

„Ahoj.“ George nám zmizel za rohem a my nastoupili do auta.

„Mohl bych tě o něco poprosit?“ začal v autě Edward.

„Samozřejmě, o co?“

„Moc to tu zatím neznám, tak jsem tě chtěl poprosit, jestli bys mi to tu neukázala. Ta základní místa tady už znám, ale nerad bych tu bloudil, kdybych potřeboval někam mimo okruh několika ulic od Mikeova bytu.“

„Jasně, moc ráda tě tu protáhnu. A kdy?“

„No, pokud jde o mě, tak je mi to fuk.“

„Tak jdeme hned. Docela bych se prošla, teda jestli máš teď čas.“

„I kdybych ho neměl, tak bych si ho udělal.“ Edward se na mě nádherně usmál. Do prčic, já v tom jsem fakt až po uši.

„Tak jdeme,“ zavelela jsem a úsměv mu oplatila.

Autor: Klausule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zkouška z filozofie - 7. kapitola: