Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní zkouška ~ 18. kapitola

01.02.2011 (07:45) • alfa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2134×

18. KAPITOLA ~ Piazzo dei Priori

POHLED BELLY:

„Alice!“ zakřičel někdo zevnitř, až jsem leknutím nadskočila. A než jsem se nadála, tak se venku najednou objevila rozzuřená blondýna.

„Jsi normální?! Nemůžeš sem vozit lidi!“ vyjela na Alici. Absolutně jsem nechápala, proč ji to tak vytočilo.

„Vysvětlím ti to,“ řekla Alice a poodešly kousek dál. To, co říkala Alice, jsem neslyšela, ale následný nesouhlas oné blondýny nešel přeslechnout.

„To přece nejde! Sama pořád říkáš, že není dobré měnit budoucnost! Je to jen obyčejná lidská holka!“ Údivem jsem otevřela pusu. O co tu jde? Co myslela tím, že jsem jen obyčejná lidská holka? Mluvila vůbec o mně?!

Alice začala opět něco šeptem vysvětlovat a vypadala dost zoufale.

„Fajn, ale mě do toho laskavě netahej,“ odsekla blondýna a odkráčela do domu.

„Promiň. Moje sestra Rosalie je trochu... výbušná,“ omlouvala se Al.

„Trochu víc...,“ zamumlala jsem. „Co to vůbec mělo znamenat?!“

„Ale, jen taková sourozenecká hádka...,“ tvrdila.

„Já taky poznám, kdy se mi lže. Řekni mi pravdu!“

„To nemůžu!“ odmítla a začala se na mě dívat takovým tím psím pohledem. Nemohla jsem si pomoct a navzdory vážnosti situace vyprskla smíchy.

„Pojď, ukážu ti dům,“ využila toho rychle a začala mě strkat směrem ke vstupním dveřím. Čekala jsem, že mi ukáže všechny místnosti, ale místo toho jsme jen rychle proletěly halou, vyběhly schody a vešly do prostorné místnosti. Překvapeně jsem zamrkala. Sem by se můj pokoj vešel alespoň pětkrát!

Alice si nevšímala mého úžasu a pokračovala do dalších dveří. Raději jsem se vydala za ní.

„Tohle si zítra vezmeš na sebe,“ podala mi hromádku oblečení, jakmile jsem vstoupila dovnitř a ocitla se tak v šatně, která byla větší než vedlejší pokoj a obsahovala spoustu oblečení.

„No co, já a Rosalie máme módu rády,“ ohradila se, když uviděla můj výraz.

„Moje setra taky, a přesto to v jejím pokoji nevypadá jako v obchoďáku,“ namítla jsem a podívala se, co mi to vlastně dala.

„Víš..., jsi moc milá, Al, ale tohle si vzít nemůžu,“ začala jsem se vymlouvat, když jsem zjistila, že držím tu nejkratší sukni světa a odvážný top.

„Proč ne?!“ rozzlobila se a potom se vylekaně podívala někam za mě.

„Alice!“ zakřičela Rosalie, která se vedle mne zničehonic objevila. „Co děláte v mé šatně?!“

„Chtěla jsem Belle něco půjčit. Podívej se, co má na sobě!“ hájila se. „A moje oblečení by jí bylo malé.“

„To mě nezajímá! Já jí nebudu nic půjčovat! Už jsem ti dnes jednou řekla, abys mě do toho netahala, protože s tím rozhodně nesouhlasím!“ Rosalie ječela jako smyslů zbavená a já opět nechápala, co se to kolem mě děje. Alice mi vůbec připadá celá zvláštní. A to, jak pořád tvrdí, že budeme nejlepší kamarádky... Vždyť si přece nikoho nechci pustit k tělu, ne?! Už nechci bolest! Nechci!

Zatímco se ty dvě hádaly, jsem vycouvala z místnosti a pak se potichu vykradla z domu. Tady už nezůstanu. Nebudu se nikam vnucovat. Nestojím o přátele, nestojím o něčí oblečení!

Po pár krocích jsem se z lesa vrátila zpátky na cestu. Nemám zájem tu ještě dva dny bloudit. Vydala jsem se po hrbolaté lesní cestě. Mohla jsem sice někomu zavolat, ale... komu bych asi tak volala? Dylan bez auta? Zrádci Jacobovi? Otravovi Embrymu? Nedůvěřivému Edwardovi? Ne. Půjdu sama.

Najednou jsem uslyšela auto jedoucí za mnou, a než jsem se stačila někam schovat, tak vedle mě zastavila Alice ve svém Porsche.

„Bello, nastup,“ řekla vesele, jako by se vůbec nic nestalo. Ten její přístup mi už pomalu leze na nervy.

„Ne. Půjdu pěšky.“

„Víš, jak je to domů daleko? Došla bys až za tmy!“ upozornila mě. S nevolí jsem musela připustit, že má pravdu, a nasedla do auta.

„Fajn. Zavez mě ke škole, abych si mohla vyzvednout svoje auto,“ oznámila jsem a nehodlala zbytek cesty promluvit. Alice byla ale zjevně jiného názoru. Dlouho se ze mě snažila něco vydolovat, a když jí konečně došlo, že ze mě nic nedostane, tak začala s monologem.

„Omlouvám se za Rosalii. Nemá ráda cizí lidi a nerada se spřáteluje. Co umřeli rodiče, je dost uzavřená a mluví jen se mnou. Neber jí to za zlé. Hodně toho prožila a hned tak někomu nedůvěřuje. Zkus jí dát šanci. Určitě si tě oblíbí. Pod tou maskou pyšné princezny se skrývá milá holka. Časem ti začne důvěřovat. Vím to. Jenom se tomu nebraň a...“

„Alice!“ přerušila jsem ji. „Měla jsi mě vysadit u školy! Už jsme v naší ulici!“

„Auto si vyzvedneš zítra. Ráno ho nebudeš potřebovat. Svezu tě do školy.“

„Nepřipadá v úvahu!“ rozzlobila jsem se.

„Bello, co se to s tebou stalo? Vždyť jsme si dnes tak rozuměly. Jsme kamarádky,“ divila se.

„Ne! My nejsme kamarádky. Není žádné my! Jsem jenom já. Nechci žádné přátele a nechci se doprošovat tvé sestry! Vystačím si sama!“ Rychle jsem vystoupila a vztekle bouchla s dveřmi od auta.

„Počkej!“ snažila se mě přivolat zpátky, ale já nereagovala. „Takže zítra tě budu čekat!“ zavolala a odjela. Rozhořčeně jsem kopla do vstupních dveří. Co si o sobě myslí?!

„Co tu tak vyvádíš?“ zeptala se Dylan, když nečekaně otevřela dveře.

„Starej se o sebe,“ odsekla jsem jí a chtěla se vydat do pokoje, když mě najednou zadržely něčí ruce.

„Ahoj, Bells! Čekám tu na tebe!“ promluvil Embry a stále mě držel.

„Ty mi nechoď na oči!“ zasyčela jsem a prudce se mu vytrhla. Než se stačila vzpamatovat, byla jsem bezpečně zamčená v pokoji.

Uvnitř jsem se konečně uklidnila a vyčerpaně se svezla na zem. Nevím, co to do mě vjelo, ale rozhodně mi to pomohlo. Ten vztek jsem zadržovala příliš dlouho.

To s Alice mě to mrzí, ale bude lepší, když se nebudeme stýkat. S mým štěstím by ji nejspíš brzo zabil nějaký upír a...

Při slově upír mi to najednou docvaklo. Krása, bledost... Už vím, kde jsem to viděla. U toho upíra tehdy o půlnoci v lese. Jenom oči neseděly. Ale to mohly být třeba kontaktní čočky.

Alice je upír.

POHLED EDWARDA:

Hodil jsem batoh na zem pokoje a kleknul si před starožitnou skříň. Nedočkavě jsem silně zatlačil prsty na falešné dno, které se s tichým skřípáním odsunulo. Už asi po miliónté jsem vytáhnul jeden z deníků a začal číst. Od doby, co se mnou Bella přestala mluvit, čtu postupně všechny deníky. Pomáhá mi to alespoň na chvíli na ni nemyslet. Zatím jsem ale nenarazil na nic, co by mi řeklo něco nového. Carlisle nikdy nezmiňoval místo, kde se nachází panství jeho otce. Vím jedině, že je to v Itálii, ale to mi řekli moji nevlastní rodiče.

Chtěl bych najít svého otce a matku. Chci vědět kdo vlastně jsem, poznat svoji rodinu. Najít sám sebe.

Rychle jsem otevřel deník na straně, kde jsem naposled skončil, a začal číst.

5. října 1911

Dnes bylo výjimečně zataženo, takže jsem mohl jít ven ve dne. Šel jsem na Piazzo dei Priori. Byl tam nějaký trh. Místní lidi využili, že nebylo takové horko jako obvykle, takže jich bylo na náměstí docela hodně. Potkal jsem tam Elezara. Zase ho Aro vyslal hledat talenty. Chvíli jsme spolu mluvili, ale on pak svou pozornost zaměřil na dívku a chlapce, kteří stáli kousek od nás. Byli si hodně podobní. Napadlo mě, jestli to nejsou dvojčata. Oba měli takový dětsky krásný obličej s jemnými rysy. Jediný rozdílem bylo, že dívka měla blonďaté vlasy a chlapec hnědé. Mohlo jim být tak patnáct nebo šestnáct. Vypadali vyděšeně a drželi se za ruce. Dívce tekly slzy po tvářích. Během chvíle si nás všimli a po krátkém zaváhání k nám přistoupili.

„Prosím, pomozte nám! V nedaleké ulici nás přepadl nějaký muž a odvedl naši matku. Nevíme na koho se obrátit. Neznáme to tady. Jsme z vedlejšího města,“ řekl chlapec zatímco dívka se nervózně rozhlížela okolo.

„Ale jistě, pomůžu vám,“ ujistil je Elezar. „Následujte mě a mého přítele.“ Dívka se konečně podívala na nás. Zasekla se, když uviděla Elezarovy černé oči s náznakem oranžové.

„Já jim nevěřím! Nechceš se zeptat někoho jiného?!“ zašeptala bratrovi.

„Uklidni se a pojď,“ odpověděl jí a oba se vydali za námi.

Jakmile jsme vešli do temného sklepení hradu, tak dívka ještě víc znervózněla a zmateně se rozhlížela okolo. I z obličeje jejího bratra se vytrácela odhodlanost.

„Kam to jdeme?“ zeptal se chlapec, když už jsme byli před dveřmi do korunovačního sálu.

„Do bezpečí. Už se na nic neptejte a pojďte dovnitř,“ přikázal Elezar a vešel s nimi do sálu. Dveře se zavřely a já zůstal stát sám na chodbě. Věděl jsem, co je čeká. Elezar by se neobtěžoval o obyčejnými dětmi. Dovnitř se mohou dostat jen ty talentované. Dnes se z dalších dvou nevinných lidí stanou krvelačné zrůdy.

Otočil jsem na další stranu. Zápisy z následujících tří dnů tam nebyly.

9. října 1911

Dnes mě Aro zavolal, abych se seznámil s novými členy gardy. Když jsem vešel do sálu, uviděl jsem ony sourozence, jenže tentokrát vypadali jinak. Jejich pleť byla bledší a rysy výraznější. Chlapec byl ke mně otočený zády a dívka se dívala do země.

„Vítej, synu,“ přivítal mě Aro. Dívka vzhlédla a já uviděl její jasně rudé oči a zlomyslný úsměv.

„Tohle jsou nové klenoty mé gardy. Jane a Alec.“ Při zvuku svého jména se Alec otočil a podíval se na mě lhostejným a mrtvým pohledem.

„Jane, Alecu, tohle je můj syn Carlisle. Ukažte mu, co umíte,“ přikázal jim.

„Těší mě, Carlisle,“ řekla Jane a její úsměv se ještě rozšířil. Potom se mi zatmělo před očima a já pocítil neuvěřitelnou bolest. Neodkázal jsem vnímat nic jiného kromě té síly, který mě mučila. Jen někde v pozadí jsem slyšel smích. Pak bolest přestala.

„Alecu,“ pokynul Aro a Alec se na mě znovu podíval tím mrtvým pohledem.

„Myslím, že stačilo, co předvedla moje sestra,“ odvětil a odešel z místnosti. Aro se zamračil.

„Neboj Aro, brzy se naučí poslušnosti,“ uklidňoval ho Marcus, který seděl spolu s Caiem na trůnech opodál. Za nimi stálo několik silných členů gardy pro případ, že by se některý ze sourozenců pokusil zaútočit.

„I já myslím, že to stačilo,“ promluvil jsem na otce a potom odešel.

Nenávidím ho. Zničil život dalším lidem. Z tiché a nesmělé Jane je teď krvelačná bestie a z Aleca vzdorovitý kluk, který už nikdy nedospěje.

Deník skončil. Zklamaně jsem si povzdechl. Zase jsem se nic bližšího nedozvěděl...

Najednou mě něco napadlo. Znovu jsem rychle otevřel deník a nalistoval zápis z 5. října. Do očí mě uhodila tři slova. Piazzo dei Priori.