Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní omyl - 2. kapitola

20.03.2011 (10:15) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 996×

Bella:

Už jsou to tři měsíce, co jsem paní Blacková. S Jacobem jsme si užívali náš společný život. Byla jsem si jistá, že Jacob bude ten nejlepší táta. Vždycky se na mě díval s takovou láskou v očích, a pak si položil hlavu na mé bříško a povídal si s miminkem. Byli jsme šťastná rodinka...

Nebyli jsme ale jediní, kteří se těšili na miminko, taky Emily byla těhotná. Já jsem ovšem byla v pátém měsíci a ona ve třetím.

Věděla jsem, že se oba na nový přírůstek těšili. Oni ale nebyli svoji. Sam ji nestihl požádat o ruku před tím, než zjistili, že je těhotná, a teď Emily svatbu mít nechce. A proto bude po narození toho jejich drobečka další svatba. To těhotenství nás s Emily hodně sblížilo, chodily jsme na společné procházky, jezdily jsme spolu nakupovat a vůbec - Emily mi teď připadala jako sestra.

Dneska jsme s Emily jely nakupovat. Naházela jsem do sebe rohlík, když jsem uslyšela zvonek. Jacob doma nebyl, protože byl na hlídce, a tak jsem mu jen napsala dopis, že jedu s Emily do města.

Z věšáku jsem si vzala bundu a vyšla jsem ven. Emily už seděla ve svém autě a čekala na mě. No, ono to je vlastně auto Sama, ale Emily s ním jezdí taky. U nás má taky auto jen Jacob a stačí nám to, takže mi na tom nepřišlo nic divného.

„Ahoj,“ pozdravila mě Emily.
„Ahoj, tak kam to bude?“
„Pojedeme do Seattlu, potřebuju doplnit šatník,“ zasmála se Emily a já s ní. Dál v autě panovala uvolněná atmosféra. S Emily jsem si povídaly o všem možném. Probíraly jsme módu, věci pro miminka a taky kluky. Jo, já vím, jsem vdaná a jiní muži by mě neměli zajímat, ale je mi čerstvých dvacet, takže si myslím, že je naprosto v pořádku, když se chci líbit i jiným mužům a oni se líbí mně. Často jsme s Emily s různými muži flirtovaly, ale nikdy to nebylo nic víc. Jacoba jsem milovala a nikdy bych mu nedokázala jakkoliv ublížit - a už vůbec bych ho nikdy nepodvedla.
„Tak a jsme tu.“ To uteklo nějak moc rychle.
„Tak jdeme nakupovat.“

„Co tohle, myslíš, že se to bude Samovi líbit?“
„A co tohle? Není to moc krátké?“ Takovéhle rozhovory jsme vedly pořád a při tom se u toho smály. Nakupovaly jsme asi čtyři hodiny, když mě přepadl hlad.
„Nepůjdeme se najíst? Už mám docela hlad.“
„Jo, něco bych si dala.“

Když jsme dojely domů, byla už skoro tma.
„Ahoj, lásko, tak jak jste se měly?” zeptal se Jacob a něžně mě políbil na temeno hlavy.
„Ahoj, skvěle jsme si to užily. A co ty, co jste tady dělali? Udělali jste si večeři?”
„Objednali jsme si pizzu,” zašeptal mi do ouška, které pak jemně skousnul. Vzal mě opatrně do náruče a odnesl mě do naší ložnice.

Další den byl táborák. Byli tam všichni, kdo znali tajemství. Takže vlci a jejich otisky. Přitulila jsem se k Jacobovi, aby mi nebyla zima a zaposlouchala se do Billlyho vyprávění.
„Všechno to začalo už dávno. Náš kmen byl vždycky malý, ale měli jsme jednu velkou výhodu – dokázali jsme se měnit ve vlky. Tím jsme dokázali ochránit kmen a ostatní se našemu kmenu vyhýbali. Jednou k nám ale zavítal tvor, který vypadal jako člověk. Ale od člověka se podstatně lišil, měl bílou a tvrdou kůži jako kámen. Jeho oči byly rudé jako krev. Naši bojovníci z něj cítili smrt. Obávali se, že může našemu kmenu ublížit. A obávali se správně. Pozabíjel spoustu žen a dětí z našeho kmene, než se vrátili bojovníci. Ti ho pak zabili, naštěstí věděli, že roztrhat ho nebude stačit, a tak ho spálili. Oheň. To jediné ho může úplně zničit. Ovšem obávali se, že nebyl sám a měli pravdu.

Měl družku, která ho chtěla pomstít. Pozabíjela skoro celou vesnici, než se podařilo bojovníkům ji zničit. Dlouhá léta pak žil kmen v klidu. Žádní studení se už neukázali. Za pár desítek let k nám ovšem znovu přivítali studení. Byli ale jiní než tamti. Tihle s námi nechtěli bojovat. Taky měli jiné oči, nebyly rudé, ale zlaté. Byli tři, dva muži a jedna žena.

Sepsali s námi smlouvu. Můžou být ve Forks, ale nesmějí tam nikoho zabít a nesmějí lovit na našem území. Byly dány hranice, ale ve Forks můžeme být my i oni. Všichni vlci poznají, kde je hranice. Nikdy ji nesmíme překročit, kdybychom tak učinili, nebo kdyby to udělali oni, bylo by po dohodě. Rozpoutala by se válka. Už se tady ale devadesát let neukázali, kdo ví, co se s nimi stalo,” dokončil Billy vypravování.

Už jsem skoro usínala, a tak mě vzal Jacob do náruče. Ještě jsem si stačila všimnout, že Emily pláče. No jo, ty hormony.
Pak už jsem se spadla do říše snů. Zdálo se mi o mém, ještě nenarozeném dítěti. Napřed byl malý a roztomilý, ale když vyrostl vypadal a choval se jinak. Pohádal se s Jacobem a proměnil se. Jako vlkodlak utíkal lesem, kde byla nějaká dívka a on ji zabil.

„Ááá,” zakřičela jsem a mírně se třásla, to byl ale sen.
„Pšt, lásko, to je v pořádku, byl to jen sen. Povíš mi, co se ti zdálo?” začal mě tišit Jacob. Na to jsem jen záporně zakývala hlavou. Přeci mu neřeknu, že se mi zdálo o našem dítěti jako o vrahovi.

Za chvíli už Jacob zase spal, ale já jsem nemohla usnout. Pokaždé, když jsem zavřela oči, viděla jsem svého syna jako vlkodlaka, který zabíjel nevinné lidi. Co když to ale bude holka? Našeptávalo mi něco. A já se toho chytla, když to bude holka, nic takového se nestane. Nakonec jsem taky usnula.

Ráno jsem se ale vůbec necítila vyspale, spíš naopak. Všechno mě bolelo a chtělo se mi spát. Z toho snu jsem byla pořád mimo. Jacob se to ze mě snažil dostat, ale já jsem věděla, že kdybych mu řekla pravdu, odsoudil by mě. Nakonec jsem to ale nevydržela. Potřebovala jsem se někomu svěřit.

Jediný člověk, kterému jsem to mohla říct, byla Emily. Když jsem se jí svěřila, vůbec se na mě nedívala jako na blázna, ale povídala si o tom se mnou. Až jsem se z toho vypovídala - pak to bylo všechno lepší. Žádné sny se mi už nezdály.

Čas ubíhal a já jsem byla v šestém měsíci. Vypadala jsem jako koule a měla jsem šílené chutě. Moje nálady se střídaly snad každou minutu. Večerníček mě dokázal rozplakat, u horrorů jsem se smála a celkově jsme se chovala divně. Jacob to se mnou měl těžké a občas mi to dal najevo. Třeba jednou šel na dlouhou hlídku a já jsem byla doma sama, protože Billy byl někde v hospodě. Ten den mě všechno bolelo a já jsem Jacobovi neudělala večeři. Ten na mě pak začal šíleně křičet, že má hlad a já jsem nevěděla, co mám dělat. Tak jsem utekla do ložnice, kde jsem se zamkla. Jacob se mi pak omlouval a mně přišlo v tu chvíli líto, že se hádáme, a tak jsem mu hned odpustila.

S Jacobem jsme se pak už nehádali, ale horší to bylo s Billym. Každý den chodil do hospody, tvrdil, že zapíjí vnouče. Domů se ale vracel hodně opilý a v podnapilém stavu na mě křičel, že jsem jeho synovi zničila život. Jacob u toho nikdy nebyl, protože býval každý večer na hlídce. Nikomu jsem o tom neřekla, dokonce ani Emily. Nechtěla jsem to rozpitvávat, věděla jsem, že by mi nikdo, hlavně Jacob, nevěřil. A tak jsem to nechala být, vždyť vlastně o nic nešlo, jen na mě párkrát zvýšil hlas.

Byla bych moc ráda, kdybyste mi zanechali nějaký komentík. Mohli byste mi napsat, čí pohled byste chtěli. Děkuji.

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní omyl - 2. kapitola: