Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Životní omyl - 1. kapitola

15.03.2011 (15:15) • simca310 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1236×

„Bello, je čas,“ zavolala na mě Emily. A je to tady, právě se chystám udělat největší omyl v mém životě.

Roztřásla se mi kolena, ale přesto jsem šla dál. Vstříc novému životu, po boku Jacoba Blacka.
Měla bych ale začít od začátku, začnu tedy od dětství. 

Narodila jsem se v malém deštivém městečku jménem Forks. Vyrůstala jsem tam, ale hodně času jsem trávila v malé rezervaci jménem La Push. Mí rodičové tam znali všechny a já jsem tam měla spoustu kamarádů. Nejvíc jsem si ale rozuměla s Jacobem Blackem. Byl to můj nejlepší kamarád, věděl o mně úplně všechno a já jsem věděla všechno o něm. 

Tehdy nám bylo asi šest, když jsme si slíbili, že až budeme dospělí, tak se vezmeme. Od toho dne jsme spolu trávili snad ještě více času. Byli jsme nerozlučná dvojka. Nikdo nás nebral jako jedince, ale všichni nás brali jako pár. 

Když jsme začali chodit do školy, začali jsme se odcizovat. On chodil do školy v La Push a já ve Forks. Základní škola byla ještě v pohodě. Stýkali jsme se skoro každý den po škole, ale na druhém stupni to bylo trošku horší. Začali mě zajímat kluci, začala jsem chodit na párty a na La Push a Jacoba jsem neměla čas. Pak jsem se mu neustále omlouvala, až mě to přestalo bavit, a my se pohádali.

Byla to naše první hádka, bylo to v osmičce. Jeden kluk, od nás ze třídy, mě pozval do kina a já to přijala. Dodnes nevím, jak se to Jacob dozvěděl, jediné, co vím, je, že na mě byl naštvaný a týden se mnou nemluvil. Nejhorší bylo, že jsem nevěděla, proč je naštvaný, a když se mi to uráčil říct, strašně jsem se na něj naštvala. V tom kině jsem totiž byla s Mikem Newtonem a začali jsme spolu chodit. Pak jsme se s Jacobem nebavili asi tři měsíce. S Mikem jsem chodila až do devítky, když se mi ale má kamarádka Jessica svěřila, že ho miluje, nechala jsem jí ho. 

Já jsem ho doopravdy nemilovala, byla to jen puberťácká láska, ale věděla jsem, že s Jessicou by jim to mohlo vyjít. 

Další dva roky ani nevím, jak utekli, s Jacobem jsme si byli zase blíž a pomalu se z nás stávalo něco víc než přátelé. 

Ve třetím ročníku se to ale zase všechno zhoršilo. Umřela mi matka a já se uzavřela do sebe. To samý udělal taky můj otec a my si v tu doby byli strašně cizí. Jacob se mi snažil pomoct, ale já jeho pomoct odmítala a odháněla jsem ho od sebe. Věděla jsem, že mu to ubližuje, ale v tu dobu mi to bylo jedno. Jediné co jsem chtěla, bylo být sama a litovat se. 

V té samotě jsem si ani nevšimla, že se mi Jacob vzdaluje. Skončil třetí roční a začali prázdniny. Měla jsem jet do La Push jako každý rok, tentokrát to ale bylo jinak, Jacob mě tam nechtěl. Chtěla jsem vědět, co se děje, a tak jsem tam za ním jela. A v ten den jsem zjistila tajemství, která tahle rezervace skrývá. Měniči. Někteří z kmene se měnili ve vlkodlaky, bylo to tak už spoustu desítek let. Bylo to jen pár vybraných jedinců, byli to potomci zakladatelů téhle rezervace. A Jacob byl jedním z nich. Překvapivě jsem se ani nebála. Jacob se do mě otisknul, to bylo něco jako láska na první pohled a trvala až do smrti. Já jsem mu otisk opětovala. 
Poslední ročník střední školy jsem už nějak dochodila, vlastně ani nevím, jak jsem udělala maturitu. 

Měsíc po maturitě jsem zjistila, že jsem těhotná. První, co mě napadlo, když jsem to zjistila, nebyla radost, ale strach – strach z toho, co ve mně roste. Vždyť já v sobě nosila vlkodlaka. Tyhle myšlenky jsem ale zahnala a začala se z miminka těšit. Nikdy bych nečekala Jacobovu reakci, když jsem mu řekla, že jsem těhotná. Začal na mě křičet a obviňovat mě z toho, že jsem ho podvedla.

Když jsem z toho málem omdlela, asi poznal, že mu nelžu a dítě je jeho. Pak měl obrovskou radost a já si říkala, že jeho první reakci nebudu řešit, vždyť já jsem taky nereagovala jako správná matka. Tohle se to dítě nesmí nikdy dozvědět. 

Druhý den mě Jacob požádal o ruku. Nevěřila jsem, že mohu být šťastnější. S radostí jsem Jacobovu nabídku přijala. 

Dnes jsou to přesně dva měsíce, co jsem těhotná, a taky je den mé svatby. Už od rána mám takový divný pocit, jako bych nedělala správně. To jsem si ale určitě jen nalhávala, nemohla jsem couvnout. Všichni byli konečně šťastní, dokonce i otec byl teď veselejší. Sice to pořád nebylo ono, ale byli to alespoň trochu lepší. 

Nevnímala jsem, kde jsem, než jsem se objevila před oltářem. Nevím, co kněz říkal, ale když Jacob řekl ano, začala jsem vnímat. A pak to přišlo, položil otázku a já jsem měla odpovědět. Najednou jsem ale zaváhala. Dělám správně? Běželo mi pořád v hlavě. Asi jsem se rozmýšlela příliš dlouho, protože do mě Jacob trochu strčil. 
A já byla rozhodnuta.

„Ano,“ odpověděla jsem. 

Dál následovala hostina a pak svatební noc. Ale jediný koho jsem vnímala, byl Jacob. Hostina byla v La Push. Byli tam snad všichni z rezervace a skoro celé Forks. Já jsem tak velikou oslavu nechtěla, ale Jacob na tom trval. Tančila jsem snad s každým a pomalu jsem necítila nohy. Měla jsem šaty, které se mi vůbec nelíbily, vždycky jsem si svoje svatební šaty představovala jako pro princeznu, ale ty, co jsem měla, se ani trochu nepodobaly mým vysněným šatům. To jsem ale hodila za hlavu, protože to není zase tak veliký problém, ale jen můj problém, kterým bych všechno zničila. Pomalu mi ale začínalo vadit víc věcí. Nic nebylo tak, jak jsem chtěla. Celou svatbu připravovala Emily a Leah, ale pokyny jim dával Jacob. Já bych si všechno zařídila jinak, na můj názor se ale nikdo neptal...

Zbytek dne utekl strašně rychle a všichni odešli domů. Další věc, která mi vadí. Budeme bydlet s Billym, to je Jacobův otec. On mi samozřejmě nevadil, ale já jsem chtěla bydlet sama s Jacobem a dětmi. Jacob ale nemohl odejít z La Push a stavět nový dům, to by bylo prý zbytečné. Kvůli miminku nemůžeme na svatební cestu, ale není to jen kvůli němu. Je to spíš, protože by Jacob nevydržel bez vlčí podoby. 

Chtěla jsem se před svatební nocí trochu upravit, a tak jsem šla do koupelny. Když jsem se vrátila, Jacob spal jako dřevo. Jen jsem si povzdychla a vlezla si vedle něj. I když jsme neměli svatební noc, přesto jsem usínala s úsměvem na tváři.

To jsem ale ještě nevěděla, že tohle je největší chyba, jakou v životě dělám.

Prosím, napište mi, jestli mám pokračovat. Stačí malý komentář.

Autor: simca310 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Životní omyl - 1. kapitola: