Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život smotaný do kolečka - 5. kapitola

Život smotaný do kolečka - 5. kapitolaDalší díl Žsk. Dneska se budou pořádat nákupy na oslavu Kateinin narozenin a Jane konečně zjistí, kdo je její tajný ctitel. Příští díl bude BOnusovka, něco z Arova deníku, takže budete možná napnutí o něco déle. Doufám že mi napíšete váš názor na tuhle kapitolu a že se vám bude líbit.

Nikdo:

„Jste potom velice vzácný upír Mario,“ řekla dívka a kdyby chlapec mohl, možná by se i červenal.

„Dary mohou často klamat. Není nic jak se zdá. Není vzácnější než vy, než já, než Aro, nebo ten upír za vámi,“ promluvil Raul.

„Proč si to myslíte Raule?“

„Každý kdo má schopnost, je výjimečný. Nikdo nevládne stejným věcem dvakrát.“

„Je ale pošetilé porovnávat vaši schopnost někomu poroučet, a schopnost někomu darovat život nebo brát. Rozhodovat o jeho osudu,“ oponovala dívka, ale Raul se nenechal za hambit.

„Ne, mocný je ten, kdo se naučí svou schopnost využívat ve svůj prospěch.“

„Chcete mi tím říct, že Maria ovládáte? Že ho máte pod svou mocí?“ zeptala se a nadzvedla jedno obočí.

Raul sklopil zrak a zavrtěl hlavou. Potom odstoupil o krok do zadu a už nehodlal říct ani slovo, s touhle krásnou, chytrou a výjimečnou poloupírkou.  Nikdo v místnosti nemluvil. Byli zabráni do svých myšlenek. Které pro tentokrát nikdo nesledoval.

„No,“ odkašlal si ten muž na trůnu, „myslím že by jsme mohli uspořádat ples. To bylo vlastně proč jsem si tě sem zavolal. Máš předci za čtyři narozeniny. Že Katei.“

„Když slíbíš, že po mě Lucius, Oman a ani nikdo jiný nevyskočí,tak proč ne.“

„Neboj se zlatíčko. Všechny pozvané informuji o tom, že jsi poloupírka.“

„Dobře, Alice bude ve svém živlu.“

„Chudák jen, že se nebude moc na oslavě ukázat. Jedině se škraboškou.“

„Proč?“

„Chci pozvat i Cullenovi. Dlouho mi pijou krev a tak jim chci dokázat. Že jsem si našel něco lepšího než jsou oni,“ usmál se na dívku, která si už pomalu spřádala plány.

„Dobře tedy. Jane?“  zavolala dívka na svou kamarádu a vytratila se z hlavního sálu, kde zůstali jenom muži.

Katei:

Vyšla jsem ze sálu a za mnou cupitala poslušně Jane. Všimla jsem si jak vrhá na Aleca vražedné pohledy ať  za námi nechodí a Raul se jí nelíbil o nic víc než mě. Podle mě chudáka Maria ovládal. Aro, i kdy by to věděl, vůbec by mu to nevadilo. Chtělo by to tady silnou upíří schopnost. Hodně silnou. Aby si mohl žít svůj život.

„Tak, myslím že máš o tři nápadníky víc,“ smála se mi Jane, když jsme jim došli z doslechu.

„Hm. Kolik jsem jich měla do sud?“

„Jednoho. Kolik mám já?“ zeptala se mě se smíchem , ale bylo v jejím hlase cítit. Že je smutná že nikoho. Já jsem ale o jednom věděla.

„Jeden by se tady našel,“ řekla jsem jako že zadumaně.

Po očku jsem sledovala Janinu reakci. V jejích očích se rozsvítili radostné jiskřičky, které neměla, ani když mučila největšího hajzla který chtěl ublížit jejím blízkým.

„Kde půjde prvně?“ zeptala se s novou energii Jane.

„Musíme říct Alice, že je ples ať to zařídí.“

„K té replice nejdu,“ zamručela.

„Jane prosím,“ řekla jsem a udělala psí oči.

„Nesnáším tě,“ řekla a už jí nebylo.

„Ale já tebe jo!“ zakřičela jsem do hradu a rozběhla se mě do pokoje.

Vletěla jsem a rychle chytla Arův deník. Zkoušela jsem si najít nějaký obsah, kde by mohla být zmínka o Cullenech. Bohužel, ale za to, jsem zjistila že každá kapitola má svůj název – jedna kapitola byla jeden rok-  listovala jsem a na neuvěřitelné straně 1575 byla kapitola s názvem.

Carlisle Cullen, aneb ten hnusák od nebe. Rozevřela jsem a začala číst. Nepřečetla jsem ani stránku když se na chodbě ozval rachot. Zaklapla jsem knihu a schovala ji pod polštář. Potom jsem šla ke dveřím a otevřela je…

Hned jsem letěla na gauč. Nade mnou byla Jane, vysmátá jak vajíčko. Jen co uviděla můj výraz. Začala se znovu smát.

„Mám tě!“ řekla strašidelně jako upír a hned spadla do panického záchvatu smíchu.

„Jane klid,“ smála jsem se jí.

„Promiň, dobrá nálada.“

„Lepší než obvykle,“ usoudila jsem a ona se jen zazubila.

„Jdeme nakupovat!“ zavelela vesele a už mě táhla z hradu. Musela jsem se jí vážně smát.

Táhla mě přes celý hrad a neustále si něco brebentila. Skoro nic jsem nepochytila. Jen to, že je super že se slaví moje narozky. Že mi bude muset koupit nějaký nádherný dárek, a rovnou kupu.  Že musíme najít perfektní šaty a vypadat perfektně. A tak dál.

Taky jsem ještě pochytila, že mi chce představit nějaké upíry, potom taky prozradit ty, moje “nápadníky“ když já jí řeknu toho jejího a v zápalu radosti si ani nevšimla, že na mostě stál Felix.  Ten se díval jinde a asi počítal s tím, že ho obejdeme a nebo tam stál na schvál. Štvalo ho, že ho Jane přehlíží. No jo, to on byl její nápadník.

Jane byla jako puberťačka a to do slova. Já si pubertu neprodělala, ale ona jí právě žila, teda podle všeho. Šla rychle a tak narazila do Felixe. Naštěstí jsem se jí vykroutila a pěkně jsem sledovala, jak ti dva od sebe letí pět metrů daleko.  Felix se postavil a letěl k Jane, aby jí pomohl postavit, zatím co ona si mnula bolavé čelo.

„Ježíš. Promiň Felixi, já jsem tě neviděla.“

„V pohodě Jane, kde máte namířeno?“

„Katei bude slavit, jdem koupit dárky že jo?“ usmála se na mě a já zuřivě přikyvovala.

Ani jsem nemrkla a Felix stál u mě a svíral mi ruku. Vykuleně jsem se na něj dívala a on se jen zazubil jeho chrupem.  Ten úsměv jsem nesnášela a on to věděl.  Bylo to horší než úsměv nějakého oplzlého angličana. Vytrhla jsem jednu ruku a pleskla jsem ho po hlavě.

„Felixi!“

„Promiň, nemůžu si to odpustit,“ zakřenil se na mě.

„Jo, jo.“

„Všechno nejlepší Katei, doufám že  dostaneš všechno co chceš.“

„Hmm….  Asi nějak tak,“ řekla jsem a mrkla na něho. Začal se šíleně smát. No jo. Nejveselejší kopa hradu.

Tentokrát jsem já popadla Jane a běžela jsem s ní k autu. Měli jsme veliké trauma. Měli jsme si vzít moje Porshe a nebo její Audi? Nakonec jsme to vyřešili pro mě novým, Ferrari od Dema.  Za volant nasedla Jane, podrazačka.

„Nevíš co se tak culil?“

„Kdo?“ zeptala jsem se nechápavě.

„No,“ odmlčela se, ale pak dopověděla. „Felix předci.“

„Jo aha, ten? No líbíš se mu,“ řekla jsem prostě jako by se nic nestalo a pak hrála, že se asi zabiju, protože jsem se prokecla.

„To tvý herectví mě zabije,“ smála se mi. No jo, prokoukla mě.

„No dobře, ale je to pravda.“

„Takže já se líbím Felixi Hassman Volturiovi,“ řekla až skoro pyšně a já se jí začala smát.

***

„Co tyhle?“ zeptala se Jane a vyšla ven v růžových šatech.

„Ne! V žádném případě vypadáš děsně!“ vyjekla jsem a vysloužila jsem si zavrčení.

„To už byly čtrnácté šaty!“ zaúpěla.

„Počkej podívám se po něčem.“

Procházela jsem obchodem. Bylo tu spoustu nádherných šatů, ale Jane musela vyniknout! Chtěla jsem, aby ona byla ta nejpěknější ze všech. Aby si mysleli, že ona je ta tajemná poloupírka a nebo aby zapomněli, že má nějaký dar. Aby zapomněli nad její krásou a nevinností.

Procházela jsem se a na figuríně jsem viděla jedny modré šaty. „Bože.“ Vydechla jsem. Byli kouzelné. Už jsem si v nich představovala Jane, jako královnu plesu. Kouzelnou, nevinnou , dech beroucí. Rychle jsem našla její číslo a letěla k její kabince. Ani jsem nic neřekla a rovnou jí tam ty šaty hodila. Po půl minutě vyšla a tvářila se vystrašeně na to, co jí řeknu.  Přísně jsem si jí prohlédla.

„Jane! Vypadáš kouzelně! Ty šaty bereme,“ řekla jsem a otočila ji, i ona byla překvapená.

Teď jsem vlezla do kabinky já. Hned mi na hlavě přistála kupa šatů.  Už jen na první pohled jsem jich asi pět odsoudila.  Vzala jsem si jedny černobílé a hned si je zamilovala. Bylo mi jedno, co na ně řekne Jane, ale já bych si je vzala tak či tak. Sedli mi přesně na tělo a cítila jsem se v nich velice dobře.

„Tak co?“ zeptala jsem se pyšně, když jsem vyšla z kabiny.

„Lepší sis ani vybrat nemohla,“ usmála se na mě a běžela ostatní šaty vrátit.

Koupili jsme si i boty. No to byl snad nadpřirozený výkon. Já jsem si koupila černé a pro Jane, jsme vybrali stříbrné.  Nikde jsme nemohli najít ty pravé. Sice jsem s těmi mýma nebyla spokojena, ale co. Předci jen přes ně budu mít šaty a když na někoho šlápnu,  aspoň nebude kvičet bolestí.

Protože už se stmívalo a my měli dlouhou cestu domů, vydali jsme se už k autu. Šli jsme pomalým krokem a Jane švitořila, jak se nám nákup povedl a že doufá, že se mi ty dárky budou líbit. Pokaždé když jsem platila, si odběhla někde do obchodu a něco přikoupila. Hrozná upírka.

Došli jsme k autu a dali věci do kufru. Jen tak tak se to tam vlezlo. Sedla jsem si do sedadla spolujezdce, ale z venku se ozval výkřik Jane. Rychle jsem vystoupila a dívala se kolem. Nic jsem neviděla, ale když jsem zaostřila zrak, všimla jsem si, že nějaký upír svírá Janino hrdlo. Pane bože. Z hrdla se mi vydral taky výkřik a ten upír na mě upřel karmínové oči.

 

 

 

Moje shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život smotaný do kolečka - 5. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!