Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život smotaný do kolečka - 4. kapitola

Život smotaný do kolečka - 4. kapitolaPo dlouhé době jsem zase napsala další kapitolu ŽSK. Tuhle kapitolu bych ráda věnovala Anie240. Chtěla bych jí poděkovat za její popichování, které je místy až otravné, ale bez kterého by nebyla tahle kapitola už dneska. Takže, pěkné počtení. Přeje RenesmeCullen

Ve Volteře to nebylo o moc jinčí. Sice na mě nevrhali pohledy jako na odpad, ale teď jako na někoho vzácného a vlastně jím jsem i byla. Jen někdy jsem se viděla s jinými upíry než byla Lucy, Jane, Felix, Alec a bratři.

S Lucy jsme byly kamarádky, takže po pár měsíců v hradě byla mou celodenní zábavou. Jane a Felix mě učili bojovým sportům a taky mi dělali osobní ochranku, kdybych se dostala do potíží. Čímž Jane zprostili chvilkové zásahy.

Ale moc si neztěžovala, i tak měla koho mučit a já jsem to nebyla. Potom jsem se vídala i s Alecem. Sice on mě neměl za úkol hlídat, ale chtěl trávit čas se sestrou, tudíž i se mnou. Vůbec mu to podle jeho pohledů, co na mě házel vůbec nevadilo.

S bratry jsem se vídala asi jednou do týdne, kdy se chtěl Aro ujistit, že je všechno jak má být. Jednou mě chtěl představit veřejnosti, ale skončilo to tak, že se na mě dva nomádi vrhli a tím si vysloužili rychlý zásah mé ochranky a velice rozhněvaného Ara.

Holt vypadala jsem hodně jako člověk. Sama jsem v zrcadle nenacházela nic upírského. Teda kromě toho, že se mi oči měnily podle hladu. Měla jsem je však šedé a intenzivně tmavly. Nejedla jsem moc lidské jídlo, protože každého kuchaře snědli a vařit od upírů jsem si vážně nenechala.

Nakonec to skončilo tak, že mi Gianna někdy převezme objednávky a společně pojíme o její odpolední pauze. Ona je vlastně další člověk, s kterým se stýkám. Už jí je asi kolem třiceti, ale čtyřicítky se dožít nechce. Zatím se rozhoduje, jestli má být člověk nebo upír.

S Demetrim jsem se neviděla od té doby, co mě zavedl do pokoje. Na rozdíl od ostatních, byl plně zaúkolován a byl taky nezbytnou součástí gardy díky jeho daru. Já sama žádný dar neměla, teda aspoň myslím, protože se mi ještě žádný neobjevil. Jak jsem řekla, jsem příliš lidská.

Je to asi týden, co Lucy odjela. Zase se pohádala s Arem a mě v návalu vzteku radila, ať raději taky odjedu, jenže jsem nevěděla kam. Ale měla jsem v plánu opustit už brzo Volterru, i  když mi tady bylo dobře.

Ozvalo se klepání na dveře a já začala uvažovat, kdo by to mohl být. Ti tři, které jsem znala, už se ani neobtěžovali klepat. Po skoro jednom roce usoudili, že mě asi nevylekají, tak mi tady lítají jako velká voda a je jim jedno, že zrovna nevhodnou chvíli. Nikdo jiný ke mně nechodil.

„Dále,“ řekla jsem a zase jsem si začala číst kroniku Ara Volturiho. Jako jedna z mála, jsem k ní měla přístup. Aro si ji psal od začátku svého zrození. Nevím proč, když má hlavu, co si všechno pamatuje, ale mu to v hlavě nikdy nešlo v pořádku.

„Slečno?“ ozval se nejistý mužský hlas.

Dočetla jsem větu a pečlivě si zapamatovala stránku 457, byl to teprve druhý rok po jeho přeměně. Naštěstí jsem něco zdědila po otci a paměť jsem měl vynikající. Zaklapla jsem ji a položila na můj stoleček v obýváku.

„Ano?“ zeptala jsem se, aniž bych se otočila.

Upír pořád nic neříkal a tak jsem na něj natočila hlavu. Ve dveřích stál Demetri. Jaké štěstí, zrovna říkám, že jsem ho dlouho neviděla a on je u mě v pokoji. Nepatrně jsem slyšela, jak zalapal po dechu. Z čeho prosím vás?  Může mít upír srdeční záchvat? Asi ne.

„Promiňte, asi jsem si spletl pokoj,“ řekl za chvilku, když se mu podařilo zavřít pusu.

Nakrčila jsem obočí, proč mi sem leze, když se spletl? Já myslela, že je upír a že mu nikdo nemůže udělat výplach mozku, aby zapomněl, kam leze. Pravda ale byla, že všechny dveře byly stejné a hledat se dalo jen podle pachu. Ale on byl stopař!

„Jste si jistý? Myslela jsem si, že Demetri Volturi je stopař a nejlepší, podle toho jak vás Aro chválil,“ řekla jsem trochu uraženě.

„Vy mě znáte?“ zeptal se.

„Pamatuji si vás,“ pokývala jsem hlavou.

„Já ne,“ řekl rozhodně.

Jasně, určitě mu někdo vymyl mozek, ještě teď si pamatuji jak byl udivený, že beru poklonu, když mi řekl, že vypadám na pět.

„Měl bych si vás pamatovat?“

„Nevím, říkal jste mi, že jste potkal jen jednu takovou jako jsem já.“

„Promiňte, vážně si nevzpomínám. Nevíte, kde má pokoj malá Katie?“

„Malá? Vždyť už mi jsou skoro čtyři roky!“ zavrčela jsem na něj.

„Aha a nevíte, kam ji přestěhovali?“

„Demetri! Ty tupče! Stojím před tebou!“ už jsem se neudržela.

Nejdřív mluví z cesty, potom mě nepozná, říká mi, že jsem malá, i když on není o moc větší. Možná jen o půlku hlavy, ale i tak!

„Katie jsi to ty?“ vykřikl nedůvěřivě, protočila jsem nad jeho hloupostí panenky.

„Ne, víš, já jsem Indiana Jones.“

„Na tohle ti neskočím,“ zamračil se na mě, ale pak hned dodal: „Vyrostla jsi, a hodně.“

„To je mi novinka u poloupírů.“

„Taky je z tebe kus, škoda že jen tak mladá,“ řekl skoro neslyšně a myslím, že jsem to ani slyšet neměla.

„Co tady děláš Demetri? Přišel jsi mě ze staré známosti navštívit?“

„Vlastně ne.“ Zašklebil se. „Aro tě volá a říkal, že by bylo fajn kdybych se podíval, jaký je z tebe klenot.“

Znovu jsem protočila oči. Aro a ty jeho názvy pro upíry. Divím se, že nám nedává jména kamenů. Třeba Jane by byla diamant. Alec platina. On sám by byl křída – ta taky pronikne všude a nikdo ji nemá rád – a tak dále.

Vykročila jsem ze svého pokoje a šla rovnou k sálu. Cítila jsem pohled Demetriho na zádech. Takže jsem měla jasno, že s ním si v brzké době zažiju spoustu legrace. Po cestě jsme nepotkali ani jednoho upíra. Což byla závratně divné, třeba právě papali tu jejich vlkodlačí pochoutku.

U sálu mě Demetri předběhl a otevřel dveře jako gentleman. Udiveně jsem se na něj podívala, ale vešla jsem dovnitř. Za sebou jsem slyšela, jak se dveře znovu zavřely a upír se vydal za mnou.

Nikdo:

V prostorné místnosti, kde uprostřed stály tři královské trůny. Seděl jen jeden muž. Kolem něj byla rozestavena dívčina hlídací garda a dva cizinci, které neznala. Přišla před muže, kterému v očích zářily jiskry a lehce se uklonila.

„Drahá Katie!“

„Aro,“ pozdravila a pokynula bradou k mužům.

„Tohle je Mario a Raul,“ řekl.

Oba chlapci si podali s dívkou ruku. Byli okouzleni její krásou, vlastně to byl i třetí muž v místnosti a Aro to nebyl. Jeho zajímala jen výjimečnost a schopnosti a tahle dívka byla výjimečná. Měla i dar, ale o něm nikdo nevěděl, ani dívka sama.

„Co umíte?“ zeptala se mile.

„Já umím člověku, upíru i vlkodlakovi vsugerovat, co si zamanu. Třeba teď bych ti mohl namluvit, že se ti líbím a že ses do mě zamilovala,“ řekl a koketně se usmál Raul.

Měl ale asi smůlu. Z dvou hrudí se ozvalo nepěkné zavrčení. Dívka sama nebyla nadšena jeho nápadem. Sice byl Raul docela kouzelný. Měl menší postavu, blonďaté vlasy a vlastně vůbec vypadal celkově pěkně. Ale přesto.

„Ale to bys mi neudělal. Kdo by chtěl obdiv jen kvůli toho, že si ho vyžádal?“ zasmála se dívka a Raul poznal, že je u ní odepsaný.

Znovu se usmála a otočila se na druhého chlapce. Maria. Ten však mlčel a o svém daru nic neříkal. On byl nejmocnější upír, jenže si to neuvědomoval. Ani nemohl. Raul mu to zakázal. Zakazoval mu spoustu věcí, ale on o tom neměl ani tušení. Věděl to jen Raul a Aro.

„A co ty Mario?“ pohlédla na chlapce.

Jmenovaný se nepříjemně ošil. Nebyly mu příjemné pohledy všech. Byl docela vysoký a pod trikem se mu rýsovaly menší svaly. Tvář měl ještě trochu dětskou. Bylo mu asi kolem šestnácti nebo sedmnácti. Přesto upírem už byl dlouho na to, aby si v hlavě urovnal, co je správné a co ne.

„Já -“ začal ale pak zmlkl. Podíval se na dívku a když uviděl její povzbuzující pohled, dodal si odvahy a začal povídat. „Mám dar. Mocný dar. Můžu lidi proměnit v upíra, bez kousnutí. Můžu upíra proměnit v člověka, ale s hroznou bolestí. Můžu vlkodlakovi vrátit lidský život. Můžu nechat zemřít kytku nebo zvíře a pak je znovu oživit. Můžu upíra zabít. Mohu tebe proměnit v plnohodnotného upíra,“ řekl a jeho slova vyzněla do ztracena.

Moje shrnutí povídek



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život smotaný do kolečka - 4. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!