Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život po životě - Prolog

RP001(GIF)


Alex to neměla v životě lehké. Ale přichází nový život, život po životě. Ale brzy všechno nečekaně nabere nové obrátky. Jakou roli v tom hrají Cullenovi a Volturiovi?

Narodila jsem se jednoho deštivého dne v Londýně. Tedy alespoň tak mi to vyprávěla sestra Emilia. O jeden rok starší. Ta, se kterou matka mluvila častěji. Než nás obě dvě opustila.

Když mi bylo dvanáct let, dostala jsem se do dětského domova. Emilia se stala miláčkem všech okolo, ale já měla jiné problémy. Od malička jsem trpěla nemocí, která napadala imunitu. Byla jsem v jednom kuse nemocná. A tak jsem trávila dny v podkrovním pokoji s knihovničkou, zataženými závěsy a častými kontrolami. To, že mě opustila matka, mi ani v nejmenším nepomohlo. Šílenou rychlostí jsem ztrácela váhu. Ve svých patnácti jsem vypadala na deset. Chyběla mi prsa a spíš než člověka jsem připomínala kostru. Ale nikdy jsem si nestěžovala.

Hodně jsem četla. Vlastně to bylo to jediné, co mě kdy bavilo. A abych řekla pravdu, v realitě jsem trávila minimum času.

Přežívala jsem prakticky ze dne na den. A pak se něco změnilo. Můj stav se lepšil, a tak se vedení rozhodlo, že mohu chodit do jídelny s ostatními. Na ten den nikdy nezapomenu. Kráčela jsem pomalu, Emilia mě podpírala z jedné a ošetřovatelka z druhé strany. Najedla jsem se. Nepamatuji se, co jsem měla. Ale cestou zpátky se stalo něco, co změnilo můj život. Pohřbilo mé naděje.

Jeden kluk, Steve, měl mentální postižení. Často kolem sebe kopal a museli jste se mít na pozoru, aby vás nějak nezranil. Toho dne stál nad schody. Já šla nahoru, tentokrát bez opory. Řekla jsem, že to zvládnu. Když se má noha dostala na poslední schod, Steve dostal další ze svých záchvatů. Jednou rukou mě zasáhl do obličeje. Mohla jsem mít tak třicet kilo, což na mých sto padesát osm centimetrů fakt nebylo moc. To, co se stalo, není žádné překvapení. Náraz mě odhodil dozadu. Pustila jsem se zábradlí a padala dolů.

V průběhu jsem omdlela. Když jsem se probrala, krve by se ve mně nedořezal. Otevřela jsem oči a… nic. Prostě tma. Neviděla jsem. Později mi lékaři řekli, že jsem si poškodila jeden nerv. A že se to zase vrátí do normálu. Ale neřekli, za jak dlouho.

„U průměrného člověka se zrak navrací po týdnu, maximálně po dvou. Ale u vás si tak jistý nejsem, Alexandro. Regenerujete se tak špatně, že se divím, že jste se vůbec probrala. Určitě jste neoslepla napořád, ale takový rok nebo dva toho moc neuvidíte.“

Zhrozila jsem se.  Život bez očí, život bez knih… to není život.

Zavázali mi oči černým šátkem. Věděla jsem to díky Emilii. Celé dny u mě seděla a popisovala mi, co se v okolí děje. Jaké ptáky slyším zpívat za oknem a kdo to jde po schodech. Jakou barvu má jídlo, které jím. Vodila mě skoro všude, kromě koupelny. Zavřeli mě do mého podkrovního bytečku pro zvláštní případy, nechaliy mě hubnout. Jednou, to mi bylo šestnáct, jsem Emilii slyšela. Řekla ošetřovatelce, že vypadám jako upírka. Jako slepá upírka.

Jednoho dne se u dveří domova zastavila skupinka oděná v pláštích. Ten den hustě pršelo, slyšela jsem kapky dopadat na okenní tabulky. Museli jsme se všichni, včetně mě, nastoupit do jídelny. Požadovali dívky a chlapce od šestnácti let. Tehdy mi bylo sedmnáct. Ještě rok do chvíle, kdy mě vyrazí na ulici.

První muž se představil jako Eric Carter, majitel nějaké firmy. Měl příjemný hlas, takový libozvučný. Nic jiného jsem o něm nevěděla, Emilii přišlo trapné šeptat mi všechno do ucha.

Rozhodl se vybrat mezi námi jednoho, popřípadě dva, a poskytnout jim zázemí, vzdělání a práci. Tak to řekl. Nerozhodoval se dlouho. Jakmile viděl mě, přišel za mnou a řekl, že se o mě postará. Řekla jsem, jestli by nemohl vzít i mou sestru. Za měsíc bude plnoletá.

Sbalili nám věci a posadili nás do auta. Zatímco se tam tahali s taškami a všichni stáli venku, Emilia mi popsala pana Cartera jako vysokého, bledého muže se zvláštní barvou očí. Měl tu manželku – stejně krásnou a bledou jako byl on sám. A s úplně stejnýma očima.

Vyjeli jsme a mně se začal zvedat žaludek. Když jedete autem, nevidíte a ještě navíc trpíte nevolností, jste vychrtlí a cpou do vás hory jídla, nedopadne to nikdy dobře. Ale nějak se mi povedlo přežít to – jen s několika modřinami od toho, jak jsem narážela do předního sedadla, na okno a na sestru. Ale nějak jsem přežila.

Zastavili jsme se u nějakého zámečku, jak řekla Em. Eric nás slyšel. Řekl, že je to hrad. A že jsme ve Skotsku. To jsme ujeli tak dlouhou cestu jen za tři hodiny?

Nastěhovali mě do pokoje v přízemí. Měla jsem tu krb, vlastní koupelnu a obrovskou postel s nebesy. První hodinu jsem trávila tím, že mi Em popisovala pokoj a já se snažila vtisknout si ho do paměti. Pak jsme se odebraly do jídelny. Eric ani jeho žena tu nebyli. Jen jedna služebná, která se na nás prý dívala velmi zvláštně.

Najedla jsem se a Em mě odvedla do mého pokoje. Osprchovala jsem se, vzala si od sestry připravené oblečení, našla křeslo u krbu a zachumlala se do deky. Náhle se mě něco dotklo. Vyskočila jsem leknutím a málem bych spadla na zem. Kdyby mě nezachytily něčí ruce.

„Jsem upír,“ ozvalo se mi u ucha. Nechápala jsem smysl téhle věty. Nevěřila jsem, že je to pravda, ale ten zvláštní tón, kterým byla vyslovena, nezněl falešně. Pak jsem ucítila bolest, strašlivou bolest vycházející z mé hlavy. Kdybych mohla vidět, asi by se mi zatmělo před očima. Upadla jsem do nepříjemné, kruté agonie.

 

***

 

Chtěla jsem otevřít oči, ale nešlo to. Mé tělo spaloval žár. Slyšela jsem hlas, ale nevěděla jsem, komu patří. Cítila jsem doteky, chladivou látku na mém těle, pod sebou něco tvrdého. Věděla jsem, že mám ruku zaťatou v pěst.

„Alex?“

„Probírá se.“

Emilia a Eric. Slyšela jsem je neobvykle ostře, prakticky jako by mi stáli přímo před obličejem.

Sakra, probuď se už! Jsou to tři dny, sakra, probuď se! Trhla jsem sebou. Něco na mě mluvilo. Něco uvnitř mé hlavy. Prudce jsem otevřela oči a náhle jsem zůstala sedět, naprosto šokovaná. A pak jsem to ucítila. Můj život se změnil.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život po životě - Prolog:

 1
4. Liz
26.12.2012 [11:15]

Super, vyzera to fakt zaujimavo Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

3. telka99
26.12.2012 [1:21]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

2. Jana
25.12.2012 [21:30]

Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon Emoticon

25.12.2012 [21:11]

NikiiVypadá to na zajímavou povídku! Emoticon Emoticon
Jsem zvědava na další díly. Emoticon Emoticon

 1

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!