Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život nebo smrt? - 2. kapitola

25.11.2010 (16:45) • Adrianne555 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 990×

ROSALIE

„Určitě. Kdy a kde?“ ozvalo se v telefonu. Jeho hlas zněl doslova nadšeně. Určitě čekal, jestli zavolám. Chtěla jsem, ale neustále jsem váhala. Líbil se mi, ale říkala jsem si, že musí mít přítelkyni. Přesto jsem teď vytočila jeho číslo, protože jsem si potřebovala s někým promluvit. Potřebovala jsem se svěřit se svou bolestí. Měla jsem co dělat, abych se do telefonu nerozbrečela. Před pár minutami jsem se uklidnila a byla schopná normálně mluvit. Royce mě zase zmlátil.

„Co třeba za hodinu? V kavárně na náměstí. Je tam jen ta jediná, určitě ji znáš,“ odpověděla jsem.

„Znám. Takže za hodinu. Zatím ahoj,“ rozloučil se.

„Ahoj,“ řekla jsem a zaklapla telefon.

Řekla jsem mu úplně všechno. O Royceově chování, o rodičích, kteří mi odmítají pomoct... Samotnou mě překvapilo, jak jsem se rozpovídala. Ale ulevilo se mi. On celou dobu neřekl ani slovo, jen poslouchal. Když jsem skončila, zhluboka jsem se nadechla a čekala, co mi řekne.

„Je mi tě vážně líto, Rosalie. Můžu nějak pomoct?“ zeptal se. Pokrčila jsem rameny.

„Nevím,“ přiznala jsem.

„Chceš, abych s ním promluvil?“ Upřímně jsem se nad jeho otázkou zděsila.

„Emmette, to ne. Zabil by tě,“ odpověděla jsem mu. Emmett se jen ušklíbl a dál to nekomentoval.

Padlo ještě několik dalších otázek a návrhů, jak z toho všeho ven, ale každý jsem zamítla. Bála jsem se. Měla jsem strach z toho, co by mi udělal, kdybych od něj odešla. A jak by na to doplatila moje rodina. Je možné, že kdyby mě Emmett chránil, rodiče by už neochránil nikdo.

Bavili jsme se o všem možném ještě několik hodin. Bylo mi s ním dobře. Dokázala jsem se v jeho přítomnosti naplno uvolnit a dokonce na chvíli zapomenout. V tom jsem si všimla, že venku už se setmělo. Podívala jsem se na hodinky a lekla jsem se. Možná, že už mě Royce hledal. Ne, že by mi na tom nějak záleželo, ale může mě zbít za to, že nejsem doma, připravená na to, co se se mou chystá udělat. Vlastně na to nejsem připravená nikdy, ale na tom mu nezáleží.

„Emmette, omlouvám se, ale musím jít. Bylo mi s tebou vážně hezky. Snad bychom si to mohli někdy zopakovat?“ usmála jsem se.

„Vážně musíš? Nikdo na tebe nečeká,“ podotkl.

„Royce,“ šeptla jsem. Zamračil se a zavrtěl hlavou.

„Proč od něj prostě neodejdeš? Říkala jsi, že je doma jen v noci. Sbal si přes den kufry a odejdi.“

Tentokrát jsem zavrtěla hlavou zase já.

„Neměla bych kde bydlet. Rodiče by mě u sebe nenechali a přátele jsem vlastně ztratila od té doby, co mě zbil tak, že jsem ležela v nemocnici. Nevěří mi, že to byl on. Myslí si, že jsem se s někým vyspala a ten dotyčný mě pak zmlátil,“ pokrčila jsem rameny.

„Mohla by jsi zůstat u mě...“ řekl. Překvapeně jsem se na něj podívala.

„Tedy... Ne u mě, v domě mých adoptivních rodičů,“ opravil se.

„Ne. Díky za tak velkorysou nabídku. Věř mi, že kdyby to šlo, přijmu ji okamžitě, ale bojím se Royceovy reakce. A navíc... vůbec se neznáme,“ poznamenala jsem.

„Tak proč se neseznámit? Musíme se ještě někdy sejít. Co třeba zítra, na stejném místě?“

Chvíli jsem váhala.

„Proč ne?“ řekla jsem nakonec.

„Tak zítra,“ usmál se.

„Zítra,“ oplatila jsem mu úsměv a odcházela. Za chvíli mě ale doběhl.

„Počkej, doprovodím tě.“

Cestou domů jsme klábosili o všem možném, jen ne o Royceovi. Zákázala jsem si o něm v Emmettově přítomnosti mluvit. Musela jsem mu ale slíbit, že pokud se vyskytnou nějaké problémy, nebo pokud mě Royce bude obtěžovat, mám Emmettovi okamžitě zavolat.

Došli jsme k místu, kde jsem bydlela a v tu chvíli jsem si uvědomila, že se s ním vlastně nechci loučit. Ale musela jsem.

„Tak ahoj,“ rozloučila jsem se.

„Ahoj. A zítra,“ mávl mi rukou. Pomalu odcházel. Rozhodla jsem se k rychlé a výstižné reakci.

„Emmette? Počkej,“ zavolala jsem na něj. Otočil se. Rychlými kroky jsem k němu došla. Zastavila jsem se těsně před ním a vtiskla mu letmý polibek na rty. Překvapilo mě, jak jsou studené. Jako led.

Podívala jsem se mu krátce do očí a bez jediného slova odešla. Emmett tam ještě chvíli stál a pak se obrátil a odcházel. Dívala jsem se za ním a pro sebe se usmála. Myslím, že jsem se zamilovala.

Royce se kupodivu vůbec neukázal. Přišel až ráno, když jsem se chystala na schůzku s Emmettem. A ještě překvapivější bylo, že byl střízlivý.

„Kam jdeš?“ zeptal se, když si mě všiml.

„Mám schůzku,“ odpověděla jsem.

„Schůzku? S kým?“ Při té otázce jsem se zarazila. Ptal se takovým zvláštním tónem. Tak... majetnicky. Chvíli jsem přemýšlela, co mu mám odpovědět. Jestli mu řeknu pravdu, může mě tady zamknout a nepustit.

„S kamarádkou,“ řekla jsem po chvíli.

„Hm. Tak se tam moc nezdržuj,“ zabručel. Podívala jsem se na něj, ale nekomentovala to.

Zastavila jsem se očima na jeho obličeji. Změnil se. Hodně. Už nebyl ten okouzlující mladý muž, kterého jsem poznala před dvěma lety a dokonce se do něj i trochu zamilovala. Na svůj věk vypadal hodně staře. Jeho zarostlá tvář a oči alkoholika vzbuzovaly dojem, že tenhle muž si prošel těžkou zkouškou života a nakonec skončil na ulici. Ale nebylo to tak. Stal se z něj jen nespolehlivý a arogantní opilec. Zavřela jsem oči a odvrátila se. Nemohla jsem se na něj dívat. Na mysl mi vytanula věta, kterou mi včera řekl Emmett:

„Prostě se sbal a odejdi od něj.“

Bylo by to pro mě vysvobození, to ano, ale hlásek uvnitř mě mi říkal, ať to nedělám.

Zatřepala jsem hlavou, abych vyhnala ty myšlenky. Raději jsem se soustředila na čas.

Za pár minut zase uvidím Emmetta. Na tváři se mi rozlil radostný úsměv a ani mi nevadila přítomnost Royce. Doladila jsem poslední věci kolem svého vzhledu a mohla jsem vyrazit.

EMMETT

Nemohl jsem uvěřit tomu, co vidím. Na schůzku nedorazila Rosalie, jak bylo domluveno, ale bohyně krásy. Jinak bych to nenazval. Vážně mi vyrazila dech. Byla krásná a slušelo jí to vždycky, ale dnes přece jen vypadala jinak než dřív. Na sobě měla přiléhavé vínově červené šaty, vlasy si nechala rozpuštěné a líčení bylo dokonalé. Nikdy dřív jsem nehodnotil holku podle líčidel, ale dnes jsem musel.

„Ahoj,“ usmál jsem se na ni, když došla.

„Ahoj, Emmette,“ oplatila mi úsměv.

„Tak kam chceš zajít? Máš hlad, nebo tak něco?“ zeptal jsem se jí.

„Jídlo ještě doma mám,“ zasmála se.

„Ale co takhle se trochu projít?“

„Proč ne?“ souhlasil jsem.

Nějakou chvíli jsme šli mlčky. Tušil jsem, že bude mít nějaké otázky. Po chvilce promluvila.

„Poslyš... Ten polibek... Neurazila jsem tě?“

„Vůbec ne,“ odpověděl jsem jí.

„To jsem ráda. Ale... mám otázku.“ Věděl jsem, že to přijde. Rozhodl jsem se jí říct úplně všechno.

„Proč je tvoje kůže tak studená?“ zeptala se. Mlčel jsem. Nevěděl jsem, co jí na to mám říct. Nebylo to jednuduché.

Tázavě se na mě podívala.

„Musím ti něco říct, Rosalie. Ale myslím, že bychom si na to měli někam sednout,“ řekl jsem nakonec. Všiml jsem si, jak znejistěla. Došli jsme k útulné kavárně na konci města. Shodli jsme se, že poprosíme o soukromý box, který tam naštěstí byl. Když jsme se posadili, Rosalie si objednala a já jako vždycky odmítl. Další věc, kterou jí budu muset vysvětlit. Zhluboka jsem se nadechl a spustil jsem teprve, až nám servírka donesla obejdnávku.

„Musím ti říct něco, co možná ovlivní náš vztah, ale nejdříve ti chci říct jednu věc, kterou bys měla vědět ještě před tím, než se definitivně rozhodneš,“ řekl jsem. Vyčkávala.

„Zamiloval jsem se do tebe,“ zašeptal jsem. Sklopila oči.

„Já do tebe taky,“ řekla stejně neslyšně. Přiznám se, že kdyby mi řekla opak, uklidnilo by mě to.

„Rosalie... Já...“ nemohl jsem to ze sebe dostat.

„Já vlastně nejsem člověk,“ vydechl jsem a sledoval její reakci.

„Máš pravdu. Ty jsi bůh,“ řekla. Zasmál jsem se.

„Díky, ale... Já to myslím vážně.“ Překvapeně se na mě podívala.

„Jak vážně? Co teda jsi?“ Byl na ní vidět strach.

„Slib mi, že zůstaneš klidná,“ poprosil jsem ji. Přikývla.

„Jsem... upír.“ Tohle bylo nejtěžší slovo, které jsem kdy řekl. Raději jsem se na ni ani nepodíval a čekal, co bude. Rosalie mlčela. Když jsem pomalu vzhlédl, abych jí viděl do tváře, nemohl jsem přesně říct, co vidím. Byla to jakási směs strachu a údivu.

„To proto mám tak studenou kůži, a proto si taky nic neobjednávám, když jsme spolu,“ promluvil jsem.

„Chceš mě zabít?“ zeptala se. Zavrtěl jsem hlavou.

„Nezabíjím lidi. Živím se zvířecí krví,“ odpověděl jsem. Všiml jsem si, že se jí ulevilo.

„Čekáš, že s křikem uteču, viď?“ usmála se. Přikývl jsem. Vážně jsem něco takového čekal.

„Možná je to zvláštní, ale se mnou tahle informace vlastně nic neudělala. Jsem jen ráda, že tě mám,“ řekla a znělo to upřímně.

„Povíš mi něco o sobě?“ řekla najednou. Přikývl jsem a pustil se do vyprávění.

Řekl jsem jí téměř vše o svém životě. Byla stále fascinovanější a některým věcem nechtěla věřit. Ale hlavní bylo, že se nebála.

Cestou zpátky mě opatrně chytila za ruku. Stiskl jsem ji a zastavil se. Ona udělala totéž a přistoupila ke mně. Obejmul jsem ji a přitiskl k sobě.

„Miluju tě,“ zašeptal jsem jí do vlasů.

„Taky tě miluju,“ řekla. Sklonil jsem se k ní a opatrně ji políbil. Nepohnula se z místa ani o centimetr, jen mě začala líbat taky. Tak jsme tam stáli v obětí a beze slov si vyznávali svou lásku...

Autor: Adrianne555, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Život nebo smrt? - 2. kapitola: