Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Život je jen náhoda 1. kapitola

Život je jen náhoda 1. kapitolaBella se vrací z večírku, když se jí stane autonehoda. Řidič auta zemře a ona sama je zraněná. Dokáže žít s pocitem viny? Kdo je vlastně viný...
Je to jen takový úvod do děje, snad se bude líbit. Upozornění: jedná se o Songfic K.

Jednou jsi dole, jednou nahoře

Vzbudila jsem se. Opatrně jsem otevřela oči, bodalo mě do nich bílé světlo, které zaplňovalo místnost, kterou jsem v životě neviděla. Nad hlavou mi poblikávaly malé žárovičky. Rozbolela mě z toho hlava, ale to nebylo jediné, co mě bolelo, bolelo mě všechno, celé tělo. Tisíce jehliček zabodávajících se mi do každé části mého těla.

„Konečně ses probrala,“ řekl někdo v místnosti, dotyčný ke mně přistoupil.

Byl to muž kolem čtyřicítky, sympatický, vlasy protkané stříbrem s ustaraným pohledem a vrásky kolem očí. „Jmenuji se Frederik Yerby,“ představil se „jsem tvůj ošetřující doktor.“

„Můj doktor? Co se děje, kde je táta? Co se stalo?“ Moje vzpomínky byly zamlžené, chtěla jsem se posadit, ale doktor mě zadržel a řekl mi, ať se nenamáhám.

„Víš, jak se jmenuješ?“ zeptal se znenadání, nedumala jsem nad tím, proč chce vědět, jak se jmenuju a odpověděla jsem.

„Bella!“

„Správně, řekni mi ještě datum narození a své telefonní číslo.“ Yerby si začal zapisovat něco do zápisníku, který měl u sebe.

„Takže paměť funguje nejspíš správně, měla jsi nehodu, Isabello. Dnes je 10. dubna, jsi tu přesně dvanáct dní, byla jsi v narkóze, víš, co se před dvanácti dny stalo?“ Cože dvanáct dní?

„No já jsem,“ snažila jsem se vzpomenout, co se stalo před tím, než jsem se ocitla v nemocnici. „Byl zápas ve fotbale a potom oslava… táta?!“ Usilovně jsem pátrala ve vzpomínkách, přišlo mi, jako bych měla mlhu, přes kterou nic nevidím. „Táta? Kde je můj otec?“ Začala jsem znít lehce hystericky.

„Isabello,…“ doktor nestačil už bohužel víc říct, já jsem si vzpomněla…

„Ahoj, Charlie, jsem v baru u Slepého piráta, přijedeš prosím pro mě?“ Trochu se mi zamotal jazyk, ale zvládla jsem to.

„Bello ty jsi pila? Doufám, že nejsi opilá, za chvíli jsem tam.“ A do prkénka, to bude zase přednáška.

„Neboj se, zatím.“ Otráveně jsem zaklapla telefon a vrátila ho do kabelky. Zezadu mě objaly paže mého přítele Lucase.

„Nejezdi, ještě musíme oslavit dnešní vítězství.“ Bylo mi jasné, jak v jeho myšlenkách oslava vypadá, ale to se mi moc nelíbilo. Nebyla jsem připravená. Lucas byl v pohodě, byl milý, ale na můj vkus měl moc rád alkohol a své auto.

„Já tě odvezu domů.“

„Luku, to je dobrý vezme mě táta, uvidíme se zítra.“ Políbila jsem ho na rozloučenou a šla počkat na cestu.

Táta tu byl v cuku letu. Nakonec z toho nedělal takovou vědu, už párkrát jsem byla víc v náladě a taky to přežil. Cestou jsem mu vyprávěla o zápase a o Lukově úžasném gólu. Táta jen kroutil hlavou nad mým nesouvislým vyprávěním. Projížděli jsme kolem lesa na hlavní cestu, když z lesa vyskočilo velké zvíře, pak najednou rána. Cítila jsem, jak mě z auta vytáhly dvě chladné ruce, ve vzduchu byl cítit kouř a spálená umělá hmota. Pak jsem viděla oči, černé oči a pak už jenom tmu…

„Táta…?“ šeptala jsem potichu.

„Je mi to velice líto, váš otec zemřel na vnitřní krvácení. Upřímnou soustrast.“ Doktor se na mě zkoumavě díval, já jsem byla v šoku. „Nechám tě o samotě, lež, když budeš cokoliv potřebovat, zmáčkni tenhle knoflík.“  Odešel a nechal mě samotnou.

Neměla jsem sílu brečet, jen jsem tupě zírala do stropu a dávala si vinu. Věděla jsem, že nic nevyřeším, nemohla jsem si pomoct, můj život byl u konce. Matka tátu opustila, když jsem byla mimino a teď mě opustil i táta. Příbuzných jsem moc nepobrala, byla tu jen tátova sestra Anna, která mě neměla moc ráda, říkala o mě, že jsem zkažená, dítě ďábla. Nechtěla ke mně pouštět moje sestřenice a bratrance, aby se nenakazili zlem. Teta byla silně věřící až fanatická, od té doby co jsem jí oznámila, že nevěřím v Ježíše, byla jsem pro ni nucené zlo.

O pár dní později…

Myslela jsem si, že mě nemůže potkat nic horšího. Nejen že můj otec zemřel, na nemocničním nočním stolku se mi vršila kondolence a květiny. Přijela má teta a její děti. Nevybrala jsem si dostatečnou dávku neštěstí, pan doktor Yerby mi po tom, co jsem se téměř sžila s tím, že táta je navždy pryč, opatrně sdělil, že jsem ochrnula na dolní polovinu těla. Tentokrát jsem to už nevydržela a začala brečet, bylo toho na mě ve dvou dnech moc. To byl konec. Bez rodiny a ještě mrzák. Doktor se mě snažil uklidnit, že to nemusí být trvalé, rehabilitace by mi možná pomohla žít téměř normální život. Já jsem ale věděla, že nic nebude jako dřív.

V tu chvíli se ve mně něco zlomilo, budu tvrdá, neprojevím svou slabost. Nikdy. Nemůžu si dovolit takový luxus něco cítit, prostě budu akceptovat skutečnost. Nic víc, nic míň. Rázně jsem si setřela slzy a čekala.

Dneska jsem měla prvně povolené návštěvy. První přišla April, přinesla mi odtučněnou čokoládu (jak milé) a hned spustila, jak je jí líto, co se stalo a jestli budu potřebovat s čímkoli pomoct, že mi pomůže. Ne s tímhle se musím poprat sama, aby si nepřipadala nevyužitá, poprosila jsem ji, ať dá pozor na Luka. Nezmínila jsem se, že už nejspíš nikdy nebudu chodit, lítost jsem opravdu nepotřebovala.

Následovala návštěva tety, která vkráčela do místnosti rovná jako pravítko, oblečená celá v černém se strohým úsměvem na tváři a chladnýma očima vyčítající mi, co se stalo. A samolibým postojem říkající: „Já sem měla pravdu, zničila jsi ho.“  Připadala jsem si hrozně.

„Ahoj teto,“ pokusila jsem se být zdvořilá.

„Ahoj Bello, tvůj otec je určitě v nebi,“ udělala odmlku, asi chtěla naznačit, že já se do nebe nedostanu, „Ježíš je spravedlivý pastevec a ochraňuje všechny své ovečky. Nikdy není pozdě, začít zpytovat svědomí. Něco jsem ti přinesla.“ Podala mi úzkou krabičku, ve které byl krucifix, vážně hezké, teto!

„Ehm díky,“ zrozpačitěla jsem. A položila dárek na stůl. Teta po mě loupla naštvaným pohledem, asi čekala víc. Vstala a se slovy, že přijde zase zítra, protože musí zařídit pohřeb, zmizela.

„Musím se vzpamatovat! Začít myslet na budoucnost! Bydlet s tetou? Nemožné. Máma? Kdyby se ozvala jednou do roka, tak by to bylo moc.  Zůstala jsem sama.  Je to jasné, budu se prostě muset o sebe postarat sama. Neuvažovala jsem nad tím, že nemůžu chodit nebo že nemám finance, byla jsem pevně rozhodnutá zůstat nezávislá.

Den pohřbu

Poprvé kdy jsem mohla „jít“ ven, bylo v den pohřbu. Teta mi do nemocnice přinesla černé šaty a pomohla mi dorazit do krematoria. Bylo to divné, přivezli mě na kolečkovém křesle. Kdyby to nebyl pohřeb mého otce, asi bych se otočila a šla pryč (pardon odjela, černý humor…). Nebrečela jsem, jen tupě zírala před sebe a přijímala tiché „upřímné soustrasti“. Nikdo z těch lidí, co tu byli, to nemysleli vážně. Nikdo z nich tátu pořádně neznal, natož aby jim záleželo na tom, že už tu není. Přemýšleli jste někdy nad tím, že pohřby jsou vlastně jen taková komedie, zástěrka smutku. Nasadila jsem masku typu „je mi to jedno, jste jen banda kašparů“ a uzavřela se do sebe.

„Isabello, na moment.“ Teta mě odvedla po obřadu od zbytku lidí, netvářila se vůbec příjemně, z očí jí šlehaly blesky a rty měla upjatě semknuté. „Jak si to vůbec představuješ se takhle chovat!“ spustila, „tohle si od tebe tvůj otec nezaslouží, jsi jako malé umíněné dítě, Pane na nebi ty to vidíš a nic neděláš. Isabello, tvoje chování je neodpustitelné, pevně doufám, že se polepšíš!“ To určitě na to ti kašlu… „Zítra se budeš stěhovat k nám domů, uvolníme ti v přízemí pracovnu abys…“

„Ne,“ utnula jsem její monolog a podívala se jí vzdorovitě do očí. „K tobě se stěhovat ne-bu-du,“ odhláskoval jsem jí pomalu „za měsíc budu plnoletá, můžu si dělat, co chci.“  Teta zavrávorala na svých pěticentimetrových podpatcích, párkrát otevřela ústa a potom je rychle zase zavřela, jako ryba lapající po dechu, nemohla na nic přijít.

„A co hodláš jako dělat?" zeptala se jízlivě. „Vždyť by ses neuživila ani jako šlapka! Jsi mrzák,“ jedovatě na mě začala syčet.

„Nepotřebuju žádný milodary, a jak se budu živit, nech laskavě na mně,“ odvětila jsem klidně, otočila jsem vozík a vyjela vstříc nové budoucnosti.

„Bello, miláčku.“ Luk stál za mnou v džínech a barevným tričku, neměl ani tolik slušnosti, aby se uctivě oblékl.

„Ahoj Luku,“ odpověděla jsem mu a kysele se zatvářila na jeho oděv.

„Chyběla jsi mi, to s tvým tátou je mi fakt líto, hele až slezeš z toho vozejku, tak budeme moct spolu truchlit, jo zlato,“ začal.

„Luku, z toho vozejku, jak ty říkáš, pravděpodobně neslezu nikdy, jsem ochrnutá,“ odpověděla jsem mu popravdě, nač si dělat iluze? Luk to pochopí, tolikrát mi řekl, že mě miluje.

„Cože? Hele, kotě, mám tě jako rád, ale tohle je prostě na mě moc, je konec. Určitě mě chápeš… Viď, ale jsme furt kámoši, jo. Měj se.“ Cože? Další hořké zklamání?! Bylo to jako by mi z očí spadly růžové brýle, které jsem měla v jeho přítomnosti vždy nasazené.

„Luku,“ zašeptala jsem, ale to už byl pryč, v dáli jsem viděla, jak objímá April. Úplně jsem si dokázala představit, jak jí vypráví dojemnou historku o tom, jak jsem ho nechala, když mi chtěl pouze pomoct. Koukám, že kamarádka splňuje mou prosbu lépe, než o co jsem ji požádala.

Zhluboka jsem se nadechla, podívala se na nebe, na kterém nebylo ani mráčku a začala žít svůj život. V tu chvíli jsem si vzpomněla na tátu a jeho poslední úsměv v autě, když mě odvážel. „Měla pravdu, je to moje vina!“ zamumlala jsem do ticha. „To není jisté,“ namlouval mi můj druhý hlas. (Už se o mě pokouší i schizofrenie, jak smutné…) Pomalu jsem zavřela oči, cítila jsem něčí pohled na svých zádech, když jsem se otočila, stál za mnou akorát rozložitý dub, který majestátně hlídal vchod na hřbitov. „Sbohem tati,“ pomyslela jsem si, „nemá cenu utápět se v minulosti?!“ Nasála jsem městský vzduch, který byl plný smogu a různých zplodin. Svoboda?!



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Život je jen náhoda 1. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!