Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žijí mezi námi - Kapitola 9.

10.07.2010 (09:00) • EdBeJa • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4945×

Kapitola 9.

Padla šestá hodina a za pultem se objevila Amanda Cooper. Přejela všechny v místnosti pohledem, usmála se, a když její zrak spočinul na mně, pomyslela si: Konečně se dočkal. Zíral jsem na ni a pomalu mi docházelo, co to znamenalo. Isanne tentokrát opravdu dorazila!

Nahnul jsem se ke své sestře a zašeptal jsem nadšeně: „Alice, ona je skutečně tady.“ Otočila se na mě a ústa se jí roztáhla do úsměvu. Jsem šťastná za tebe, bráško. Poslala mi myšlenkou.

„Drazí přítomní, je mi velkou ctí, představit vám slečnu Isanne Siddon,“ pronesla Amanda a ukázala rukou za sebe.

Netrpělivě jsem čekal, až se Isanne objeví a moje nervozita se ještě zintenzivnila.

Po pár vteřinách se za Amandinou rukou objevila dívka, která vypadala jako obrázek. Z úst se mi samovolně vydral povzdech. A nebyl jsem sám, kdo v sobě neudržel nadšené emoce. Až na pár výjimek si povzdechli všichni přítomní. Isanne došla k pultu, kývnutím hlavy poděkovala Amandě a s úsměvem na tváři přejela očima všechny v místnosti.

„Dobrý den. Jsem tu, abych předešla spekulacím, že možná Isanne Siddon ani neexistuje. Stále jsem nemocná, takže jsem musela zrušit všechna ostatní vystoupení, ale vzhledem k tomu, že je Tacoma město, ve kterém trvale žiji, chtěla jsem vám přečíst kousek z mé knihy osobně. Věřím, že se moje asistentka, slečna Amanda Cooper, zhostila předčítání v ostatních městech tak, jako bych předčítala já sama a za to jí velmi děkuji. Velice mě těší, že se vám kniha Žijí mezi námi, líbí,“ pronesla, znovu se usmála a pokračovala. „A teď, pokud dovolíte, bych ráda přistoupila k četbě.“

Posadila se a chvíli listovala knihou. Nemohl jsem z ní spustit oči, stejně jako ostatní. Byli nadšení, že se mohli konečně setkat s autorkou osobně. Všem se zdála krásná. Zkusil jsem její myšlenky, ale jediné, co jsem z nich vyčetl, byly názvy kapitol v knize. 

Ještě dnes ráno jsem byl přesvědčen, že nedorazí. A teď… byla tady. Dlouhé, tmavě hnědé vlasy jí v pravidelných loknách rámovaly obličej, barva její pleti byla podobná té naší, oči, ty měly tmavě hnědou barvu, byla štíhlá… a neuvěřitelně krásná. Vypadala jako upírka, ale její oči mě mátly. A také jsem v místnosti necítil jiného upíra než svoji sestru. Jenže… jsem z ní necítil ani pach člověka. Což se mi zdálo vážně divné.

„Vybrala jsem pro vás pasáž, ve které se právě Annabella přeměnila na upírku a první, co její bystrý zrak zaznamená, je Edric:

Sledoval jsem, jak se posadila. Zřejmě ji udivilo, s jakou rychlostí ten pohyb zvládla.

„Co… kde…“ zašeptala zmateně svoje slova Annabella. Nemohl jsem se na ni vynadívat. Byla krásná už jako člověk, ale jako upír byla ještě krásnější.

„Lásko, jsi u nás doma,“ řekl jsem jí něžně. Otočila na mě hlavu a měřila si mě od hlavy k patě. Pak se její ústa roztáhla do nádherného úsměvu.

„Edricu, lásko, tolik se mi stýskalo,“ vyhrkla a vrhla se mi kolem krku.

„Tolik jsi mi chyběla,“ zašeptal jsem jí do ucha. Přeměna trvala jen pár dní, ale já jsem měl pocit, jako bych bez ní byl snad měsíc.

Podívala se mi do očí, pohladila mě po tváři, palcem přejela po mých rtech, a pak spojila naše ústa. Hladil jsem ji po celé délce jejích dlouhých vlasů a vychutnával si ten okamžik. Náš polibek se stával intenzivnějším a oba jsme cítili, že pokud to teď nestopneme, za pár chvil už to nepůjde.

Maličko jsem se od ní odtáhl. Podívala se na mě nesouhlasně a snažila se své rty znovu spojit s mými.

„Miluji tě, Annabello,“ řekl jsem šeptem a ona mi opět věnovala svůj krásný úsměv.

„I já tě miluji, Edricu,“ vyhrkla a zase se přisála na moje rty. Překvapovalo mě, že nemá žízeň. Přece jen byla novorozená.

„Lásko, ty nemáš žízeň? Nepálí tě v krku?“ zeptal jsem se jí, když jsem přerušil náš polibek.

Přimhouřila oči a zamyslela se. „Nemám… nepálí. Je to špatně?“

„Nevím. Jsi novorozená, měla bys cítit v krku plameny. Měla bys mít žízeň. Chtít krev,“ řekl jsem jí udiveně. Jak je to možné? Má snad nějakou schopnost, která potlačuje její žízeň?

„Nic takového necítím.“ Zvláštní. Budu se na to muset zeptat otce.

„Chtěla bych teď dělat úplně jiné věci,“ pošeptala mi do ucha a skousla si ret.

Děkuji vám za pozornost,“ řekla Isanne, když dočetla úryvek ze své knihy a zaklapla ji.

Spustil se potlesk. Lidé si dokonce stoupli a tleskali ve stoje.

Edwarde, cítíš její pach? Ptala se mě Alice myšlenkou. Zakroutil jsem hlavou.

Divné. Necítím z ní ani člověka, ani upíra. Vypadá ale jako upírka... Teda až na ty oči. Fakt divné. Dodala ještě.

Takže jsem nebyl sám, komu to přišlo divné. Kdyby byla opravdu upírka, možná by mohla mít schopnost skrýt svůj pach. Ale co ty oči?

„Pokud máte své výtisky knihy, podepíši vám je. Pokud ne, nevadí. Máme tu dost knih, takže se dostane na každého,“ řekla Isanne a přesunula se ke stolku. Tentokrát jsem zaváhal, takže jsem stál až na konci řady. Alice si stoupla vedle mě. Chtěla si tu dívku prohlédnout z blízka. Přemýšlel jsem, zda jí mám předat vzkaz, který jsem napsal včera. Dá najevo to, že ví, kdo jsem? Při proslovu ani při čtení se na mě ani nepodívala.

Netrpělivě jsem sledoval, jak se pomalu, ale jistě blížíme s Alice ke stolečku. Už jsem viděl Amandu, která stála vedle Isanne. Jen co zjistila, že se na ni dívám, usmála se na mě. Vrátil jsem jí úsměv.

Ještě pět lidí a budeme na řadě. 

Je to na tobě, bráško. Četl jsem v myšlenkách Alice, když si žena, která stála přede mnou vzala od Isanne knihu, poděkovala jí a odcházela. Podíval jsem se vedle sebe, ale Alice už stála pár metrů ode mě a povzbudivě na mě mrkala. Potvora, nechala mě tady samotného.

Otočil jsem se na Isanne, udělal jsem dva kroky a postavil se před ni. Nadechl jsem se a než jsem stihl cokoli říct, Isanne zvedla hlavu a podívala se mi do očí.

„Edward? Edward Cullen?“ zeptala se, usmála se a já si mohl prohlédnout její dokonalé zuby.

„Ano,“ řekl jsem stručně. Řekla jí snad Amanda, kdo jsem? Vůbec jsem to nepostřehl.

„Ráda tě poznávám, Edwarde,“ pronesla, vstala a natáhla ke mně ruku. S nejistým úsměvem jsem k ní natáhl svou. Při doteku mnou projelo něco, co jsem nedokázal identifikovat. Byl to takový zvláštní pocit. Pustil jsem ji, ona se zase posadila a sáhla po knize vedle sebe. Sklonila hlavu a před mýma očima do ní napsala věnování.

Drahý Edwarde,

pevně věřím v to, že se nám oběma brzy splní naše tajná přání…

S láskou

Isanne

Tacoma 12. 05. 2010

Zavřela knihu a s úsměvem na rtech mi ji podala. Měl jsem tak málo času.

Mám jí dát ten dopis nebo ne? V mžiku jsem se rozhodl, že by to nemělo smysl. Edwarde! Křikla na mě Alice myšlenkou.

Vzal jsem si od ní knihu a řekl jsem: „Děkuji, i já jsem rád, že jsem tě mohl poznat.“ Ještě jsem jí věnoval jeden úsměv, a pak jsem se otočil a s kývnutím na Alice jsem mířil k východu.

„Proč jsi jí nedal ten dopis?“ zeptala se mě trochu naštvaným hlasem, když jsme vyšli ven.

„Zdálo se mi to zbytečné,“ vysvětlil jsem jí. Docela mě teď mrzelo, že jsem jí ho nedal, ale jak by to vypadalo, kdybych se tam vrátil? Co bych jí asi tak řekl? Ne, bylo pozdě.

Podíval jsem se na knihu, otevřel jsem ji na stránce s věnováním a znovu si ho přečetl. Chtěla mi tím vzkazem něco naznačit? Alice naklonila hlavu, aby si ho mohla také přečíst.

„Působila trochu chladně, ale když píše, je v tom tolik lásky,“ pronesla zamyšleně. Prolistoval jsem knihu, zda v ní není ukrytý dopis, ale nic jsem nenašel. Sáhl jsem si do kapsy a podíval jsem se na obálku s jejím jménem. Zmačkal jsem ji i s jejím obsahem a zahodil jsem ji do koše, který jsme právě s Alice míjeli.

„Je po všem,“ zašeptal jsem zklamaně. Až teď mi to došlo. Několik posledních dní jsem usiloval o to, abych ji mohl vidět, a když jsem se konečně dočkal, trvalo naše setkání jen okamžik. Byl to vlastně přesně týden. Minulou středu objevil Carlisle v novinách článek o knize, a pak jsme se všichni vydali do Seattlu, abychom poznali autorku.

„Není, Edwarde. Mám takové zvláštní tušení, že se váš společný příběh ještě neskončil,“ uklidňovala mě Alice. Podíval jsem se na ni, ale výraz její tváře mě o jejích slovech moc nepřesvědčil.

Cestou domů jsme mlčeli. Alice se snažila dívat do mé budoucnosti, ale neviděla nic, co by mohlo její slova potvrdit.

„Tak co?“ vyhrkl Emmett, jen jsme vstoupili do obýváku. Hodil jsem na něj ztrápený pohled a zamířil jsem do svého pokoje.

„Takže nedorazila,“ řekla Rose, jako reakci na můj výraz v obličeji. To už jsem byl před svým pokojem. Vešel jsem dovnitř, položil jsem knihu na postel a zamyšleně jsem si stoupnul k oknu.

„Ale dorazila.“ Slyšel jsem Alice, která odpovídala na jejich otázky místo mě.

„Jak vypadala?“ zajímalo Emmetta.

„No… měla dlouhé hnědé vlasy, štíhlou postavu… vypadala jako upírka, ale měla hnědé oči. A také jsme s Edwardem necítili její pach.“

„Jak to myslíš?“ vložil se do diskuze Carlisle.

„Tak jak jsem to řekla. Necítili jsme z ní ani upíra, ani člověka,“ vysvětlovala Alice.

To je vskutku zvláštní. Mohl by mít někdo takovou schopnost, aby dokázal skrýt svůj pach? Možná bych se mohl zeptat Eleazara. Ten by mohl vědět víc. Pomyslel si Carlisle. Slyšel jsem, jak jde po schodech nahoru. Pak se zavřely dveře od jeho pracovny.

Otevřel jsem okno a vyskočil jsem ven. Potřeboval jsem se proběhnout. Možná bych si mohl i zalovit. Carlisle mi pak určitě poví, co zjistil od Eleazara.

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

Tak co říkáte na Isanne? ;-)

Myslíte, že se Carlisleovi skutečně podaří zjistit něco od Eleazara?

Uvidíme. ;-)

Děkuji všem za komentáře, moc si jich vážím.

Vaše EdBeJa

Kapitola 8. - Shrnutí - Kapitola 10.

Autor: EdBeJa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Žijí mezi námi - Kapitola 9.: