Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zelená karta - 3. kapitola

10.09.2012 (12:45) • domcamerci • FanFiction na pokračování • komentováno 47× • zobrazeno 6945×

Měřil jsem si ji ve zpětném zrcátku, jak se přikrášluje. Nesnášel jsem ji. Tak moc jsem ji nesnášel. Snažil jsem se tu nenávist trochu zchladit – zkorigovat, protože je to přece jen člověk. Nemůže tak otřást mým světem a mojí sto let starou perspektivou. To není racionální.

„Ten debil na mě pořád zírá,“ mumlala si pod nos bez artikulace, když si kreslila červenou konturovací tužkou novou fasádu.

Debil? Kašlu na gentlemana.

„Lepší už to nebude,“ zazpíval jsem a prudce zabočil doprava. Můj plán vyšel, protože v tom momentě jí tužka sklouzla z koutku úst skoro až k uchu. Nezáleželo na tom, že teď musím objet celý blok. Hlavně, že má švédská kopřiva nový make-up.

„To jsi udělal schválně!“ obvinila mě zcela pravdivě.

„Ne. Vzpomněl jsem si, že tu je zkratka,“ odvětil jsem nevinně. Alice protočila oči, no, snažila se mezi nás nevměšovat, protože by to údajně bylo ještě horší. Ale stejně se musela zapojit do konverzace, protože si uvědomila, že teď ještě přichází část, kdy by byla terčem ona, kdyby se na to přišlo. Chtěla si zachránit svůj zadek.

„Bello,“ oslovila ji.

„Ano, miláčku?“ odvětila sladce a kdybych byl člověk, tak je mi dozajista na zvracení. Pevněji jsem stiskl volant a připravil se na to, že teď budu muset poslouchat jejich štěbetání.

„Naši rodiče a sourozenci na to nesmí přijít – na to, že to jen hrajete,“ specifikovala to. Zasmál jsem se a obě ke mně střelily očima.

„Co?“ prskly. To je vybraná společnost. Moji sestru miluju, ale v kombinaci s její imigrantskou kamarádkou bych ji radši poslal s Jasperem na druhý konec světa.

„Jen… Alice, naše rodiče jsou detektory lži. Tohle ti nevyjde,“ slíbil jsem jí. Aspoň z toho taky něco bude mít. Já budu mít plevel, ona rozhněvanou rodinu. Rosalie si s ní určitě důrazně pohovoří.

Podíval jsem se znovu do zpětného zrcátka. Pořád jsem na tom ale hůř.

„Drahý kreté… Chci říct – Edwarde,“ začala kopřiva arogantně a s nosem nahoru. „Já lžu celý svůj život. Moje práce to vyžaduje a oklamala jsem už stovky lidí. Všichni lžou, ale já nejlíp,“ vysvětlila mi hrdě, jako kdyby mi právě popisovala, jak dostala Nobelovu cenu.

„Tak se ukaž,“ rozkázal jsem. Bez zaváhání zabodla v zrcátku své čokoládové oči do mých.

„Včera jsem měla k obědu ústřice,“ pronesla a já jasně viděl, jak se jí mírně rozšířily zornice, takže to byla lež. Nehledě na to, že jí poskočilo samozřejmě srdce. Ale dokázala se mi dívat do očí a říct to klidně. Když lidé lžou, uhýbají pohledem doleva, ale ona ani nemrkla a dech měla stále vyrovnaný. Musel jsem uznat, že to vážně uměla a člověk nemá šanci. Carlisle i Esmé si můžou vysvětlovat ty další reakce různě. Třeba jako láskyplný projev tlukoucího srdce. Zornice může rozšiřovat jen kvůli tomu, že se bude dívat do tváře upírům. No, výborně. Stejně jim nakonec ještě vážně pomáhám.

„Lež,“ odpověděl jsem okamžitě, protože pro ni uběhlo půl sekundy, zatímco pro mě deset vteřin. Lidé a jejich pomalé myšlenky.

„To sis tipnul!“ štěkla a napnula bojovně bradu.

„Když myslíš,“ utrousil jsem a už se o ni nestaral. Rozhodl jsem se počítat stromy.

Potom cesta probíhala tak, že Alice učila moji – bože můj, za co – snoubenku jména členů naší rodiny, jejich zájmy, vztahy mezi nimi samými a nakonec začala i s mým životopisem. Samozřejmě se nezmínila o tom, že jsme všichni stovky let mrtví. To je přece nepodstatný a zanedbatelný detail. Zachmuřeně jsem poslouchal její vyprávění o mně. Nezapomněla dodat, kdo byl při volbách prezidenta můj favorit, a že nemám barvené vlasy a ta podivná zrzavá je přírodní. Protočil jsem oči a snažil se tomu nevěnovat pozornost.

„Edwarde!“ vykřikla najednou Alice, když se dostala ke klavíru.

„Co zase?“ zeptal jsem se kvůli naší společnosti, ačkoliv jsem věděl, o co jde.

„Musíš pro ni složit skladbu, protože jinak na to přijdou. Je láska tvé existence. Je jasné, že jí hraješ na klavír pořád.“

„Mám ji vymyslet za jízdy,“ konstatoval jsem. Ta už vážně neví, co by.

„No, to bude stát za to,“ utrousila kopřiva.

„Nech si to. Na tvůj názor se nikdo neptal,“ zasyčel jsem.

„Víš, co mi můžeš?“ pronesla řečnicky.

„Obmotat hlavu igelitovým pytlem?“

„To snad není pravda,“ mumlala moje sestra a třeštila oči z okýnka. Prý nám na tohle v životě naše rodina neskočí, a že ji Carlisle roztrhá. Na jeho poměry to znamenalo, že ji pokárá a řekne něco v tom smyslu, aby to už příště nedělala. Náš otec totiž razí ideologii Petra Chelčického. Alice se nemusí bát, že ji Jasper bude muset skládat zase dohromady a ona to moc dobře věděla.

„Ne, můžeš mi políbit prdel,“ opravila mě ta milá, něžná osoba.

„To by se ti líbilo,“ odvětil jsem pohotově a vjel na most ve Forks. Jsme doma.

„To určitě,“ prskla a já naklonil hlavu překvapeně na stranu, protože tohle byla lež. Kriste pane, já se jí asi líbím. Jistě, že se jí líbím. Ani tahle nebude jiná. Vídám to kolem sebe stovku let na každém rohu. Vzdychající ženy bez rozdílu věku… I vzdychající muži. To, že je ona výjimečně protivná, neznamená, že je taky imunní proti našemu kouzlu vzhledu. Budu se s tím muset smířit.

Edwarde, teď už se nesmíte hádat. Jsme skoro u odbočky.

Alice měla pravdu. Já už slyšel myšlenky mé rodiny a každou chvíli to tak doplní i o zvuky. K upířím uším by naše prskání dolehlo a bylo po legraci. Jak smutné.

Doufal jsem, že naše bylinka bude držet ústa zavřená. Divadlo začíná, ale to ona ještě neví. Naštěstí mlčela a nad něčím bloumala. Asi to moc slavné nebude, protože její mozek toho nejspíš moc nevyprodukuje.

„Vítej u nás, Bello,“ řekl jsem zdvořile a snažil se do toho vloudit nějaký příjemnější tón. Teď jí budu muset říkat jménem. Nevím, jak bych mé matce vysvětloval, že kopřiva je ve skutečnosti roztomilé, romantické oslovení.

„Hm,“ zamručela kysele a přimhouřila oči, jak si můj domov prohlížela. Hlavně, že mě neseřvala. Jestli se tohle povede, tak má Alice víc štěstí než rozumu. Naše rodina zpozorněla, když jsme jim přivezli někoho jménem Bella – že jsme hlavně přivezli člověka.

Hned se vyhrnuli ze dveří a zaraženě skenovali situaci. Alice mi rychle stiskla ruku a popřála nám všem v mysli hodně štěstí.

Vystoupil jsem z auta a přeběhl po mé rodině pohledem. Zazubil jsem se, když na mě házeli nechápavé výrazy a myšlenky. Otočil jsem se k nim zády a úsměv mi zmizel z tváře. Nenávistně jsem zabodl oči do ní a ona mi to plně opětovala přes sklo auta. Zkontroloval jsem, jestli se v něm můj výraz neodráží. Otevřel jsem jí dveře a modlil se, ať to nekomentuje.

„Otevřela bych si sama,“ zasyčela na mě tiše, no, pro upíry ne.

„Já vím. Jsi emancipovaná, lásko,“ odvětil jsem sladce. Ten tón jsem měl naučený. Nechť Romeo vystoupí na jeviště a oslní.

„Co to mel…“

„Tak pojď,“ přerušil jsem ji dřív, než to stačila dokončit, a přivinul si ji za pas k sobě. Byla horká, a když jsem se jí dotkl, začala vydávat ještě větší teplo.

Nestačila protestovat, protože to už jsme stáli tváří k mojí rodině a já ji s sebou rychle táhnul, aby to pro člověka nebyla taková vzdálenost, kdy už si nechává uštěpačné poznámky pro sebe, protože má společnost.

„Mami, tati… A všichni ostatní,“ dodal jsem. Přišel čas. „Rád bych vám představil svoji přítelkyni, Bellu Ölandovou,“ řekl jsem tu příšernou, sebedestrukční lež osobám, na kterých mi záleží nejvíc, a kterým jsem nelhal. Ještě jsem radši vynechal titul snoubenka, protože už tak Esmé kolabovala. Emmett a Jasper otevřeli ústa oba dva naráz, takže to vypadalo celkem komicky. Hodil bych jim tam dolar.

Tvářil jsem se jako mílius a namáhavě jsem hledal i špetku hrdosti, k čemuž mi dopomohly právě myšlenky mužského osazenstva mé rodiny. Bella měla sexy, dlouhé nohy a prsa sice menší, ale akorát do ruky. Probodl jsem Emmetta pohledem a on jen pokrčil rameny.

„Paní Cullenová, pane Cullene, ráda vás poznávám,“ pronesla uctivě a mile a podala si s nimi ruce. Ti z toho byli na větvi a bombardovali mě zmatenými myšlenkami. Přímo na mě řvali.

„Paní Cullenová,“ oslovila Rosalii. Rose jí zrovna dvakrát ruku podat nechtěla, ale Carlisle ji k tomu nenápadně pobídnul. Přesně tak, Rose. Nic jí nedaruj.

„Pane Hale,“ pokračovala k Jasperovi. U něj jsem trochu pokročil dopředu, protože jsem si nebyl jistý. Ústa měl plné jedu, ale díky tomu tlaku, který z nás všech cítil, to ustál. On to samozřejmě pozná. Už teď cítil ty kvanta nenávisti a nechutenství, co jsme k sobě s kopřivou cítili. Ale Alice spoléhala na to, že ten udělá, co jí na očích uvidí. A zrovna teď mu naznačovala, ať mlčí.

„A pane Cullene,“ dostala se nakonec k Emmettovi. Emmett si změřil její ruku jako nějaký podivný přírodní úkaz a já se modlil, aby udělal nějakou kravinu a přinutil tu Švédku padnout na zadek. Dost pěkný zadek, což jsem zjistil, když mě pustila a šla k mým sourozencům.

Emmett sevřel její ruku a stáhnul si ji na hruď.

„Vítej do naší rodiny, švagřičko,“ zpíval a točil se s ní dokola. Vyzdvihnul ji tak, že ji držel pod lýtky a ona mu mlátila pěstičkami do kamenných ramen. Jen si dej… Jasně jsem slyšel, jak jí prasknul její umělý nehet a viděl ho letět na podlahu verandy.

„Proboha, pusť mě! Ááá!“ ječela, jako kdyby ji na nože brali. Esmé ke mně střelila pohledem a já tak nasadil vražedný výraz. Ale uvnitř jsem se lámal smíchy.

„Emmette, okamžitě ji pusť!“ zavrčel jsem dost přesvědčivě.

„Lämna mig ifred, din idiot!“ zařvala na něj švédsky, ať ji nechá být. Když ji něco vyvedlo z míry, očividně vždycky sklouzla k rodnému jazyku. A ona netušila, že tady všichni švédsky umíme ještě nakonec lépe, než Švédové sami. To bude ještě legrace. Já jí to totiž říct nehodlám.

„Ono to žvatlá švédsky! Kdes to sebral? Já věděl, že ten můj vzkaz v koupelně zabere,“ oznámil mi a pustil ji. Belle se podlomily nohy a já ji zachytil. Očividně byla mimo, protože se mě bez protestů chytila jako záchranného kruhu. Ta toho moc nevydrží. Prý velká šéfredaktorka.

Všichni, kdo nevěděli pravdu, čekali, že teď Emmettovi udělám přednášku a potom si to s ním za domem vyřídím. No, jistě. Reakce na to, že ublížil mojí přítelkyni.

„Jsi normální?“ vyprsknul jsem na něj.

„Proč? Jen jsem jí ukázal trochu bratrské lásky,“ odpověděl se samozřejmostí.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ zašeptal jsem s velkým sebezapřením. Kopřiva zakroutila stonkem, a tak jsem jí podtrhnul nohy. Vypískla a já potlačil zavrčení, protože teď jsem byl pod rentgenem. Nesl jsem ji do obývacího pokoje, abych ji citlivě položil na pohovku. To je komedie.

Bella ke mně zvedla malátně oči. Přiložil jsem si ukazovák ke rtům, aby byla zticha. Rychle jsem od ní vstal, než mohla udělat přesný opak toho, co jsem jí řekl, jak to má v oblibě.

Alice se šla proběhnout s Jasperem – tedy, to tvrdila. Ve skutečnosti mu to šla vysvětlit. Rosalie se držela opodál a častovala mě šťavnatými nadávkami. Esmé donesla kopřivě zálivku a já bych ještě dodal hnojivo, no, Carlisle se mnou chtěl mluvit. Šel jsem s ním na verandu a připravil se na to, že budu muset lhát mezi čtyřma očima bytosti, která mi dala život a bezmezně mi věří.

„Edwarde, já jsem… zmatený,“ začal a čekal, až mu objasním tu prazvláštní situaci.

„Já jsem byl taky. Ani nevíš, jak moc,“ dodal jsem. Zmatený… Rozzuřený a připravený zabíjet.

„Jak se to stalo?“ zeptal se a myslel na to, že my dva se určitě na houbách nepotkali, když jsem byl zrovna na lovu. Bella na svých jehličkách v lese… Ta byla nejblíže lesu, když vytahovala ze schránky letáky.

„No…“

„Edwarde!“ zařvala Bella a utíkala před Emmettem, který jí chtěl přiložit studený obklad. Utíkala kolem pohovky dokola a pořád se otáčela, aby zjistila, jestli ji už nedohání. „Hjälp! Min Gud, där jag fick?“

„Je milá,“ poznamenal Carlisle, i když to tedy na mysli neměl. Stáli jsme tam s rukama v kapsách ve dveřích a chvíli na ně zírali, jak si hrají na honěnou. Měřil jsem si ji s nechápavým a otráveným výrazem, protože když tak lítala kolem s tou šílenou fyziognomií a ječela jako píchlé tele, došlo mi, že to bude vážně hrozné.

„No, tak, švagřičko, dám ti jen studený obkládek,“ chechtal se Emmett. „Potom budeš zdravá jako rys,“ básnil a já obrátil oči v sloup.

„Emmette, okamžitě nech to děvče být!“ přidala se k nim Esmé s šálkem čaje v ruce.

„Já vím, že je trochu zvláštní,“ řekl jsem Carlisleovi. „Ale když ji poznáš lépe, zjistíš, jaká doopravdy je.“ Příšerná. „Skvělá,“ šeptl jsem a podíval se mu do očí. Věřil mi. Tak to je úžasné. Esmé chytila Emmetta za tričko a stáhla ho k sobě. Bella běžela směrem ke mně a já myslel, že kolem mě jen proběhne, protože jsem stál v jejím únikovém východu. Ale ona se mě pevně chytila za paži a schovala se za ni. Vykukovala jí jen hlava a udýchaně sledovala mého bratra jako ostříž.

„Chtěl jsem jí jen pomoct,“ bránil se Emmett a sednul si uraženě do křesla. Dotáhnul jsem Bellu na pohovku a nejradši bych si od ní sednul co nejdál, ale držela se mě jako klíště. Na jednu stranu jsme díky tomu vypadali celkem věrohodně, jak se mi tiskla k boku a tvář měla nalepenou na mém rameni. A já musel jen dělat, že mi to vůbec nevadí. To je ale mission impossible.

„Bello, můj bratr to vážně nemyslel zle,“ konejšil jsem ji hloupě a váhavě jí položil ruku na hlavu. Chtěl jsem ji pohladit, ale místo toho jsem ji poplácal po temeni jako psa. Radši jsem tu ruku stáhnul a potlačoval všechny ty nenávistné pocity.

„Bello, heřmánkový,“ hlesla Esmé a opatrně před ni položila čaj, aby ji ještě víc nevyděsila. Ani ona nebyla z Belly dvakrát nadšená, ale věřila, že to se jí jen zdá, a že si ji zamiluje stejně jako já.

„Děkuji, paní Cullenová,“ špitla moje snoubenka, což oni ještě nevěděli. To už se vrátili Alice s Jasperem, který nemohl uvěřit tomu, že mě přemluvila, abych tohle absolvoval.

„Tak jak jste se vy dva vlastně poznali?“ vypálil hned a já po něm hodil vražedný výraz. On si tohle hodlal užít. Parchant.

„No, to bylo zajímavé setkání,“ začal jsem vymýšlet. Tohle jsme nějak vynechali. Hlavně, že jsem měl složit klavírní skladbu, ale naše setkání… To na programu nebylo.

„Moc zajímavé,“ souhlasila Bella.

„My jsme…“

„Byli na letišti…“

„A tam do sebe…“

„Vrazili.“ Využili jsme té skutečné události. „Já jsem šla tam a on sem,“ specifikovala to Bella a ukazovala přitom dlaněmi směr sem a tam.

„Miláčku, uchvacuje mě tvoje slovní zásoba,“ zašeptal jsem jí a ona se na mě podívala se širokým úsměvem.

„Mně na tobě uchvacuje všechno. Nejvíc to, že je ti neznámý pojem hřeben,“ zatrylkovala sladce.

„Ty jsi úžasná,“ odvětil jsem.

„Ne, ty jsi úžasný.“

„Fuj,“ hlesl Emmett znechuceně.

„Takže jsme do sebe vrazili a váš syn mi pak tak galantně nabídnul ruku, a když jsem se ho dotkla, něco se stalo… Výbuch čisté energie,“ básnila Bella skoro zastřeně a vážně to dost prožívala. Já jsem sklonil hlavu k jejímu ramenu, jakože ji na něj políbím, ale ve skutečnosti jsem skrýval svůj otrávený a znechucený výraz. Nasál jsem tak její vůni a musel jsem uznat, že ona vážně voněla jako samotný Eden.

To nejhorší a nejlepší na tom bylo, že Esmé jí to žrala i s navijákem a nemohla se nabažit toho, jak o mně Bella vypráví jako o princi na bílém koni. Obalamutila moji matku sladkými řečičkami.

„Potom se hned omluvil, že to byla jeho vina, ale já jsem věděla, že ve skutečnosti jsem vrazila já do něj. Je takový gentleman,“ dovyprávěla a pyšně se na mě podívala. Chytila moji ruku, kterou jsem měl položenou na stehně, a spojila ji se svojí. Co se týká chuťové stránky – mňam. Ale té pocitové… Ble.

Emmettovi se v hlavě honily přesně ty věci, které jsem očekával. Sex s člověkem na všechny způsoby.

„Tady ale nezůstanete, ne?“ vyprskla Rosalie. Ta měla nervy v hajzlu. Neměl jsem jí to za zlé, ačkoliv jsem to musel hrát. Chodím v jejích očích s člověkem. To je katastrofa.

„Ne, já se budu k Belle stěhovat,“ oznámil jsem. To bylo nevyhnutelné.

„Kam?“

„Do Chicaga,“ odpověděl jsem, protože v autě bylo zmíněno, kde má ta sedmihlavá saň hnízdo.

Budu toho ještě muset hodně vysvětlovat, ale v soukromí. Nemohli jsme to před ní rozebírat, a tak se konverzace začala točit kolem toho, jak jsem já dokonalý, a co má na mně Bella nejradši. Carlisle a Jasper často dusili smích, ale Emmett ji napjatě poslouchal, protože ten byl hotový z toho, že mám vážně přítelkyni. Navíc pořád čenichal a divil se tomu, že nejsme nasáklý aromou toho druhého. Protože to on jediný tady pořád spekuloval nad tím sexem.

Rozhodl jsem se jim to ještě neříct – o té svatbě. Už to, že se budu stěhovat a mám známost, byla rána.

A potom přišla otázka, na kterou jsem čekal.

„A cos jí složil, Edwarde?“ chtěla vědět nedočkavě Esmé.

„Složil jsem jí… Jmenuje se to Bellina ukolébavka,“ vymyslel jsem si a vynechal tak sentimentální tituly jako letištní láska a podobně.

„Zahraj nám to,“ přidal se nadšeně Jasper. To je bratr za všechny peníze.

„Já nevím. Je to Bellina skladba…“

„Já si to ráda znovu poslechnu,“ utnula mě kopřiva. No, to si dělá legraci? Pomalu jsme vstal a šel ke klavíru. Jedinou výhodu to mělo, a to, že už kolem mě ta zmije nebyla obtočená.

Posadil jsem se na malou, tmavou židli a otevřel klavír. Vařil ve mně jed a ona to ještě umocnila tím, že mě do toho navezla. Potřeboval jsem něco rozmlátit, ale nemohl jsem.

Obsadil jsem slonovinové klávesy všemi prsty a začal kouzlit z hlavy agresivní skladbu, ve které byla všechna nenávist, co jsem k ní cítil. Mlátil jsem do kláves ohromnou rychlostí a občas mi uniklo tiché zavrčení, jak jsem se přestával ovládat.

Ještě dobrou chvíli se z mého klavíru linuly naštvané, spletité tóny, jak jsem si vybíjel svůj hněv. Zároveň to byla jedna z nejlepších skladeb, co jsem ale složil.

Všemi deseti jsem uhodil do kláves, abych skladbu uzavřel. Zvednul jsem hlavu, abych se podíval, jak na mě všichni vykuleně zírají.

„Ukolébavka? U toho ty usneš?“ zeptal se zaraženě Emmett Belly.

„Okamžitě.“

Autor: domcamerci (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zelená karta - 3. kapitola: