Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Žebračka 9. kapitola

Žebračka 9. kapitolaAhojte, no tak tady je další díleček a já opět musím přiznat, že je to... úžasné. Vždycky mě dorazíte, vaše fantazie nemá hranice! Wow, no dobře... končím s mým nadšením. Je tu další díleček a já prosím za sharinku o komenty, Vaše ZabZa

9. kapitola

By sharinka

 

„Bells, chci ti někoho představit… tohle je můj… ehm… táta,“ představila mi Alice muže, který mohl být jen o pár let starší jak ona, ale rozhodně ne její táta. Stála jsem před nimi, nemohla jsem z pohledného blonďatého muže spustit oči. Někdo si nejspíš všiml mého nechápavého pohledu a z myšlenek mě vytrhl tichý smích. Samozřejmě Alice.

„Isabello, velice mě těší. Alice mi o tobě mnohé vyprávěla, ale pozoruji, že o sobě ti toho moc neprozradila.“ Z nějakého důvodu ho můj pohled pobavil a vykouzlil mu na tváři úsměv, za který by se nemusel stydět žádný hollywoodský herec. Nebyl to ovšem jen jeho úsměv. Nádherné zlatavě hnědé oči jen doplňovaly krásný obličej s ostře řezanými rysy.

„Víš, Bello, Carlisle vlastně není můj opravdový táta, on a jeho žena Esme mě adoptovali, když mi bylo osm.“ Prohlásila Alice zvonivým hlasem. Očividně to nebylo téma, kterému by se vyhýbala, které by jí bylo nepříjemné. Obdivně jsem na něj pohlédla. Na první pohled z tohohle muže vyzařovala láska a dobrota.

„To od Vás a Vaší ženy bylo velice...“ nenapadalo mě vhodné slovo, „…obdivuhodné. Chci říct, jste tak mladý.“ Připadalo mi podivné mluvit s někým dospělým. Už je to přes pět let, co jsem s někým takto mluvila. Obvykle se veškerá konverzace dala shrnout do jednoduché věty: ,Nemáte nějaký drobný?‘ Alicina otce však moje poněkud chudá slovní zásoba ani v nejmenším neodradila.

„Co kdybychom se zašli někam projít? A Bello, neostýchej se a říkej mi prosím Carlisle.“ Nabídl mi bez váhání. Tak tohle jsem opravdu nečekala. Kdybych si před ním ještě před chvílí nepřipadala jak hlupák kvůli své chabé slovní zásobě, určitě by mě tohle posadilo na zadek. Rozhodla jsem se, že na sobě nedám své rozčarování znát a sotva znatelně jsem přikývla a usmála se.

Alice mě chytla za ruku a ladným krokem, který se spíše podobal tanci, se vydala směrem k parku. V duchu jsem doufala, že znovu nenarazím na ty podivné lidi, co minule. Carlisle kráčel pomalu vedle nás.

„Víš, Bello,“ začala Alice, „něco mě napadlo. Hodně jsme o tobě doma mluvili a myslíme si, že ti můžeme pomoct.“ Nevěřícně jsem na ně zírala neschopná slova.

„Rádi bychom ti nabídli, aby ses k nám přestěhovala…“ nenechala jsem Carlislea domluvit.

„Ne… to... já…“ nemohla jsem najít správná slova. Takovou nabídku jsem neočekávala ani v nejkrásnějším snu, ale tohle jsem nemohla přijmout. A proč vůbec já? Vždyť jsem jen obyčejná holka, která prostě má celý život smůlu. Něco takového se stává jiným, ale ne mě.

„Omlouvám se, ale tohle nemůžu. Vždyť jsem úplně cizí holka, vy neznáte mě, já neznám vás. A takhle zasahovat do vašeho života.“ Snažila jsem se sama sobě odůvodnit, že tohle prostě nejde. Když jsem se dívala do jejich zlatavých očích, které marně zakrývaly lítost vjela do mě zlost. Musela jsem se ovládnout, abych nezačala křičet. Připadala jsem si hloupě, křičet na lidi, kteří se mi snaží pomoct.

„Sice žiju na ulici, ale nejsem žádná chudinka, která se vetře do cizí rodiny jen aby měla co k jídlu a kde přespat! Možná to tak nevypadá, ale mám pořád ještě nějakou hrdost.“ Pomalu mi docházela slova. Cítila jsem se mizerně.

„Alice, Carlisle, moc vám děkuju, ale tohle nejde. Sbohem.“ Otočila jsem se k nim zády a rychlým krokem od nich odcházela.

„Bello, počkej,“ v okamžiku stál Carlisle vedle mě, „neodcházej. Vyslechni si prosím vše. Velice rádi bychom ti nabídli, aby ses k nám přestěhovala, ale podle toho, co o tobě vyprávěla Alice, jsme tak nějak tušili, že je to marný boj a ty by jsi něco takového nejspíš odmítla. Ale museli jsme to alespoň zkusit.“ Dnes jsem se již po několikáté cítila jako naprostý hlupák.

„Carlisle… já… moc se omlouvám, chovala jsem se…“ tentokrát to byl on, kdo mě nenechal domluvit.

„To je v pořádku. Sám bych se asi nezachoval jinak. Máme pro tebe však jinou variantu, která by pro tebe mohla být přijatelnější.“ Myšlenky mi běžely jako o závod, když se snažily odhalit jejich další plán. Tentokrát promluvila Alice, které zářily v očích malé jiskřičky.

„Bello, vím, že tohle se ti taky nebude moc líbit, ale vše si prosím promysli. Stejně nakonec budeš souhlasit.“ Té poslední poznámce jsem nerozuměla. Nemohla vědět jak se rozhodnu.

„Jak jsi dnes byla u mě v kadeřnictví, nad ním je malý byt a ty se tam nastěhuješ,“ Postavila mě před hotovou věc, „a klidně mi budeš moct platit nájem, když je to pro tebe nutné. Ale podle mého názoru je to Bello naprosto absurdní.“ Ukončila svůj divoký monolog. To mě tak zná, aby odhalila jedinou věc, která by mě mohla přesvědčit k nastěhování? Bohužel zapomněla na jednu drobnost.

„Alice, já žiju na ulici. Nemám žádné peníze, abych ti mohla platit nájem.“ Obrátila oči v sloup a usmála se.

„Ale ty si ty peníze vyděláš. V kadeřnictví potřebuju výpomoc. Můžeš pracovat po škole u mě.“ Nedala se odbýt Alice.

„Po škole?“ vytřeštila jsem na ni oči. „Alice, a nepřipadá ti trochu zvláštní abych ti nájem platila penězi, které mi stejně dáš ty?“

„Bello, nebuď paličatá. Ty si ty peníze přece vyděláš…“ Alicino přemlouvání přerušil známý hlas, ve kterém byl slyšet podtón paniky.

„Bello!“ otočila jsem se a sotva pár metrů od nás stál Jacob. V obličeji měl podivný výraz, plný odporu a nenávisti. „Co tu s nimi děláš? Chtějí ti ublížit?“

„Jacobe, co tu děláš?“ nechápala jsem proč se tak tváří, proč se ptá na takové věci. Do rozhovoru vstoupil s velice klidným hlasem Carlisle.

„Drahoušku, co kdybys šla napřed. Za chvíli se potkáme u kadeřnictví.“ Nic z toho jsem nechápala. Proč se Jacob takhle choval? Co se mu nelíbí na lidech, kteří se jako jediní na světě rozhodli, že mi pomůžou?

Souhlasila jsem a pomalu jsem kráčela parkem. Nechala jsem myšlenky volně plynout. Alice měla pravdu, dala mi nabídku, kterou nemůžu odmítnout. Dala mi pocit opět být člověkem. Je mi opravdu záhadou, jak přišla na jedinou podmínku, která by mě přiměla se nastěhovat. Nejspíš jsem moc čitelná. Jak říkala maminka, její otevřená kniha. Při vzpomínce na maminku jsem se přistihla, že slzy mi pomalu tečou po tváři. Poprvé od jejich smrti jsem se začínala cítit jako normální člověk, jako člověk, který snad někam patří. Aniž bych si to uvědomila, moje podvědomí se pomalu začínalo dopracovávat k výsledku. Samozřejmě musím si vše ještě promyslet. Z myšlenek mě vytrhlo, když mě někdo chytil za ruku.

„Alice! Strašně si mě vyděsila!“ rozhněvaně jsem se na ni podívala. Na Alicině tváři však byl tak vřelý a šťastný úsměv, že mě hněv okamžitě opustil a já na ní zůstala jen zírat.

„Bello! Jsem tak šťastná! Budeme ty nejlepší kamarádky, uvidíš. Budeme spolu chodit do školy, samozřejmě ti budu se vším pomáhat, budeme chodit každý den na nákupy, zítra zajedeme nakoupit vybavení do bytu, myslím, že by se tam hodil levandulový koberec, viděla jsem nádherné povlečení, samozřejmě ve stejné barvě, bude se tam dokonale hodit, seznámím tě s mojí rodinou, Esme nám určitě bude chtít se zařizováním pomoct…“ Alice nebyla k zastavení. Vyjmenovávala věci, které musíme zařídit, než se nastěhuju. Bylo mi opravdu líto jí takhle kazit radost.

„Alice, ale já jsem se ještě nerozhodla…“ zase mi skočila do řeči, byla jak rozjetý vlak, nedala si pokazit náladu.

„Isabello, samozřejmě, že ses rozhodla. Dnes večer ještě musíš přespat v hotelu, ale zítra pojedeme nakupovat, Emmett s Jazzem a Rose nám určitě pomůžou dát vše dohromady…Edward se nejspíš vrátí až příští týden.“ Pokračovala Alice, ale tentokrát mluvila spíše sama k sobě.

„Bello, tady máš nějaké peníze,“ strčila mi do ruky deset dolarů, „jdi dnes večer do nějakého hotelu, dobře se vyspi, zítra bude tvůj velký den. V devět hodin se setkáme před kadeřnictvím, ano?“ a opět mě obdařila jedním ze svých nádherných úsměvů.

„Ale Bells, snad to nejsou slzy,“ podívala se na mě dojemně Alice, „už nemusíš holčičko plakat, všechno už bude v pořádku.“ Objala mě a pohladila po vlasech.

„Alice, nevím jak ti mám poděkovat. Vše se událo tak rychle. Znám tě sotva pár dní, ale už teď jsi mi změnila život k nepoznání. Ale řekni mi, proč já? Nerozumím tomu Alice, proč já?“

„Řekněme, že mám takové tušení.“ Spiklenecky se usmála. Vzpomněla jsem si na událost v parku.

„Kde je Carlisle? A Jacob? Co se stalo? Proč si myslel, že mi chcete ublížit?“ Alice odpověděla příliš rychle nato, abych jí to uvěřila, ale rozhodla jsem se dále se tím nezaobírat.

„Carlisle je s Jacobem, je to starý rodinný přítel. A ty jeho vtípky, to je celý Jacob.“rozhodla se raději rychle změnit téma. „Bello, opravdu jsi v pořádku? Nechceš doprovodit do hotelu?“

„Ne, děkuju. Trefím tam sama,“ nebyla jsem zvyklá na to, aby o mě měl někdo starost, „ještě jednou ti Alice moc děkuju. Nemyslím si, že mi bude celý život stačit na to, abych ti dostatečně poděkovala, nebo ti to nějakým způsobem vrátila.“ Alice neodpověděla hned.

„Bello, už teď vím, že mě budeš dělat šťastnou po dobu, co budeme kamarádky a to mi stačí.“ Alice dovedla být tak záhadná. Před kadeřnictvím jsme se rozloučily a každá se vydala svým směrem. Rozhodla jsem se přespat ve stejném hotelu jako minule. Byl sice opravdu daleko, ale byl nejlevnější v okolí. I když se přede mnou teď rýsoval dokonalý život, nemohla jsem si dovolit riskovat. Sama jsem poznala, že se život může změnit během jediného okamžiku. A vím, jak by bylo kruté ocitnout se znovu úplně bez peněz. Nemohla jsem vše, co mi dala Alice, jen tak bez rozmyslu utratit. Zašla jsem jen do nedalekého pekařství, kde jsem si koupila dva rohlíky, a pokračovala jsem pomalu ulicemi k hotelu.

Byla jsem sotva v polovině cesty, když se začalo stmívat. Ulice temněly, lampy se se značnou neochotou rozsvěcovaly. Neměla jsem kam spěchat, ulamovala jsem si kousky rohlíku. Žaludek konečně přestal protestovat a mohla jsem se ponořit do svých myšlenek, které pádily jedna přes duhou. Kolem mě bylo ticho, které občas vyrušilo projíždějící auto. Potkávala jsem lidi, koukali na mě, ale už ne se znechucením, ne s odporem. Vychutnávala jsem si pocit, že zítra už snad nebudu dítětem ulice. Doufala jsem, že život konečně dostane nějaký řád, nějakou jistotu. V jediné, co jsem doufala, byl pocit, že se ráno probudím a budu vědět, co mě čeká. O tomhle pocitu jsem snila už dlouhých pět let a nic jiného jsem od života nechtěla.

Z přemýšlení mě vytrhlo tiché zlostné zasyčení, které do večerního ticha ulic rozhodně nepatřilo. S úlekem jsem se zastavila a podívala se před sebe. Doteď jsem si neuvědomila, jak temná a prázdná je ulička, ve které jsem se ocitla. Pár metrů přede mnou stála nehnutě nějaká žena. Vlasy jí sahaly do půli zad a zářily tou nejjasnější rudou barvou, jakou jsem kdy spatřila. Vlastně ano, už jsem ji jednou spatřila!

„Tak se opět setkáváme, má drahá Isabello,“ sykla rusovláska nenávistně.



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Žebračka 9. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!