Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 5. kapitola

12.01.2013 (13:45) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 25× • zobrazeno 2698×

Edward

Tak jo. Bella by neměla chodit na biologii, dokud probíráme tyhle hnusy. Když jsme se jen tak něco učili o těhle potvůrkách, tak mi bylo špatně ještě týden. Jenže Bella je těhotná a zvrací. To je normální, ale já ji tak nerad vidím. Navrhl jsem jí, jestli nechce domů, a ona souhlasila, ale udělalo se jí líp a my jsme čekali na dívčích záchodech na zvonění. Zazvonilo a my jsme šli do knihovny za ostatními.

Zrovna řešili ředitelku a nějakého žáka.

„Prý spolu něco měli,“ šeptala Jessica.

„Ne. On je velkej srab a bojí se i Angely,“ pochyboval Eric.

„Ahoj, lidi,“ zdravila nás Angela.

„Ježíši, Bello! Vypadáš, jako kdybys právě utekla smrtce,“ blábolila Jessica, ale dívala se na mě.

„Udělalo se mi špatně z tasemnice. Odporná obluda,“ vyplázla jazyk Bella.

Bavili jsme se o všem možném a prozkoumávali jsme knihovnu. Měli jsme dvě hodiny volna a potom zase angličtinu, matiku a já nevím, co ještě.

„Edwarde,“ šeptla Bella a chytila se pevně mého předloktí.

„Je mi nějak špatně. Hodně špatně,“ zakňučela.

„Budeš zvracet?“ zvedl jsem jí palcem bradu.

„Ne, ale je mi hrozně.“ Chytila se za břicho a zmáčkla mi ruku.

„Pojď.“ Odvedl jsem ji před školu a posadil jsem ji na zadní sedadlo.

„Lehni si,“ řekl jsem jí.

Plánoval jsem, že ji odvezu do nemocnice. Bella nesnášela nemocnice, dokonce z nich měla silnou fobii. Jel jsem rychle, ale dával jsem pozor na díry v silnici. Povídal jsem si s ní, protože oba nesnášíme ticho. Pomohl jsem jí vystoupit z auta a dělal jsem jí berličku.

„Ne, do nemocnice ne. Třeba to nic není a za chvíli zase budu zvracet,“ přemýšlela.

„Vím, jak nemocnice nesnášíš, ale nech se vyšetřit,“ usmál jsem se a vedl ji dál.

Vstoupili jsme do nemocnice a po chodbách chodili pacienti, sestřičky a doktoři. Uviděl jsem na chodbě Carlislea a předal jsem mu Bellu. Ten ji předal nějaké mladé doktorce a ta jí udělala nějaká vyšetření. Potom ji dali na pokoj a já jsem si sedl k ní na postel.

„Ššš, to bude dobré. Řeknou ti, co to je, a půjdeš domů,“ konejšil jsem ji a ona mi brečela do košile.

„Já chci domů,“ vzlykala dál a dál.

„Taky pojedeš,“ šeptal jsem.

Do pokoje vstoupila sestřička a starostlivě si prohlížela uplakanou Bellu. Bylo jí Belly líto.

„Nebojte se, slečno Swanová. Nic vážného to nebylo,“ uklidňovala ji.

„Ona se nebojí. Jen má silnou fobii z nemocnic,“ řekl jsem zrzavé sestřičce.

„Byl to jen nějaký vir nebo bakterie. To způsobilo nevolnost a stačí brát tyhle prášky,“ podala mi předpis na prášky a udělala oči. No tak, ženský! Já nejsem přitažlivý upír, ale člověk!

„Já chci domů,“ vzlykla znovu Bella.

„Jistě, můžete domů. Omlouvám se, že nepřišla paní doktorka osobně, ale přišlo něco vážnějšího,“ usmála se sestřička a já pomáhal Belle na nohy.

Posadil jsem ji do auta a ona si opět lehla na zadní sedadla. Nasedl jsem a vyrazil směrem k lékárně. Rozepnul jsem si pás a otočil se k Belle.

„Jdu ti koupit ty prášky, dobře?“ Přikývla.

Koupil jsem nějaké prášky, jejichž název jsem nedokázal správně přečíst, a nasedl jsem zpět do auta. Bella už spokojeně spala. Jel jsem pomalu k ní domů. Charlie na mě ještě vrhal divné pohledy, ale Renée mě vždy ráda viděla. Zaparkoval jsem před domem a vzal Bellu do náruče. Neprobudil jsem ji.

„Charlie? Renée?“ zakřičel jsem.

„Co se stalo?“ přiběhla Renée.

„Belle bylo hodně špatně, tak jsem ji odvezl do nemocnice. Řekli, že to byl jen nějaký vir nebo tak něco a má brát tyhle prášky. No a kvůli tomu svému strachu z nemocnic pěkně brečela, až usnula,“ odpověděl jsem.

„Dobře. Jsem ráda, že tě má. Dej ji do pokoje a zůstaň s ní, kdyby se náhodou probudila,“ usmála se nenuceně teta.

Cestou do Bellina pokoje, jsem potkal Charlieho, který se na mě opět tak zvláštně díval. Sundal jsem Belle bundu, boty a položil jsem ji do postele. Nechtěla se mě pustit, a tak jsem jí opatrně vymotal prsty z mé mikiny. Potichounku jsem sešel do kuchyně udělat Belle čaj.

„Bella je nemocná, takže nepůjde do školy,“ oznámila po telefonu ředitelce teta.

„Dobrý den, promiňte, že ruším, ale Bella je nemocná. Takže půjde do školy, až se jí udělá lépe. Ano, vyřídím. A řekněte to prosím Irině. Ano, budu. Na shledanou,“ zavěsila to nějaké té abatyši.

„Jsi moc hodný,“ řekla mi a podala mi hrnek pro mě a pro Bellu.

„Když myslíš,“ napil jsem se.

„Je hezké, že se o ni takhle staráš,“ poplácala mě po zádech.

„To je samozřejmost. Já za to můžu, takže se o ni musím postarat,“ odpověděl jsem ledabyle.

„Hele, to není tvoje práce, takže jestli nechceš, nemusíš. Bella se o sebe postará sama. Já vím, že já i Charlie jsme od rána do večera v práci a volno máme jednou nebo dvakrát týdně, ale snažíme se,“ odsekla.

„Víš, jak jsem to myslel. Já tě nechtěl urazit a ani jsem nechtěl nic naznačit,“ podíval jsem se jí do očí.

„Já vím, jen mě mrzí, že se jí víc nevěnuju. Taky jsem si všimla, jak je šťastná. Chodí do normální školy, má přátelé, tebe a bude mít dítě. Ovšem nejsem si jistá, že je na to připravená,“ povzdechla si.

„Počkej, ty jí to dítě chceš sebrat? Ani nevíš, jak ho má ráda.“ Zhrozila se a šibalsky usmála.

„To víš, že nechci. Jen říkám, že je pro ni příliš brzo, a tak to mělo být,“ zamumlala si pod nos a já jsem radši odešel.

Popadl jsem Bellin hrnek a šel jsem do jejího pokoje. Seděla na posteli, hladila si břicho a něco mumlala. Když si mě všimla, přestala a natáhla ke mně ruce. Objal jsem ji.

„Tak co? Ty moje princezno,“ zasmál jsem se. Nesnášela, když jsem jí tak říkal.

„Je mi skvěle. Mohla bych chrlit oheň“ usmála se.

„Jasně, pak ten svůj oheň omylem spolkneš a dáme si dítě na rožni. Taková dobrota,“ olízl jsem se.

„To odvoláš. Žádné dítě na rožni nebude. Jak se opovažuješ,“ křičela a mlátila do mě polštářem.

„Au, nech toho. Odvolávám a tady se napij čaje.“ Podal jsem jí červený hrneček.

„Koukej,“ vyhrnula si tričko a chlubila se mi svým bříškem, které bylo velké jako u každé normální hubené holky.

„No jo, ty můj tlouštíku.“ Stáhl jsem ji zpátky do postele a lechtal ji.

Bella se smála jako pominutá a sundala mi mikinu. Chvilku jsem nedával pozor a ležel jsem já pod ní. Lechtala mě úplně všude! Já jsem asi ten nejlechtivější člověk na planetě. Jsem hodně lechtivý, ale rozhodně nejsem jeden z těch, kterého ulechtáte k smrti jediným dotekem. To ne.

„Bello,“ okřikl ji Charlie. On je mrzutý od té doby na mě i na Bellu.

„Přestaň a běž pomoct mámě. Vidím, že ti je lépe a ty… Jdi domů, Edwarde,“ zamračil se.

„Tak čau, Bello,“ mávl jsem na ni a hrabal se z postele.

„Počkej,“ chytila mě za ruku.

„Že zítra přijdeš?“ Mrkl jsem.

Sešel jsem po schodech dolů, zavolal na tetu, že jdu, a odjel jsem.

Renée

Edward se se mnou rozloučil a odešel. Divné. Poslední dobou byla Bella pořád u něj nebo on u nás. Ze schodů se přiřítil Charlie a něco si mumlal. Sedl si do kuchyně ke stolu a četl si noviny.

„Co to bylo?“ zamrkala jsem.

„Vyhodil jsem ho,“ zabručel a otočil stránku.

„Proč?“ Nevědomky jsem si začala podupávat nohou.

„Protože si tam udělali lechtací párty a já myslel, že má Bella odpočívat. Stejnak není dobré, že se sbližují.“ Otočil další stránku.

„Hele, možná už máme nějaké plány, ale ať si ještě užijí,“ zamračila jsem se.

„Pche, užijí,“ odfrkl si.

Raději jsem se s ním přestala dohadovat a šla jsem se podívat na Bellu. Seděla smutně na posteli a psala textovku.

„Zlatíčko, jak ti je?“ Posadila jsem se k ní.

„Už dobře. Myslela jsem si, že se v té nemocnici zblázním,“ zafuněla.

„Proč je takový?“ podívala se mi upřímně do očí.

„Nevím, možná je naštvaný, anebo měl jen špatný den,“ objala jsem ji kolem ramen.

„Mami,“ přitulila se ke mně.

„Ano?“ políbila jsem jí do vlasů.

„Mám tě ráda,“ dala mi pusu na tvář.

Lehli jsme si a já jí vyprávěla, jaká byla, když byla malá. Měla růžové tvářičky a krásné ďolíčky. Celý den prosmála a pořád měla až příliš energie. Pamatuju si každou radostnou, ale bohužel i smutnou chvilku s ní.

Po chvíli usnula a já jsem se potichounku odplížila pryč. Šla jsem do kuchyně podívat se na kuře v troubě.

„Jedeš, ty!“ načapala jsem Charlieho, jak z kuřete uždibuje.

„No ták,“ zaprosil, ale já jen zakroutila hlavou.

Já mu dám oždibovat mi kuře. To nebohé kuřátko, které někdo zabil, oškubal a poslal do Tesca. Já ho už jen okořenila a dala péct. A Charlie ho ještě znesvětí oždibováním. Já bych teda nechtěla být kuřetem.

„Nepokradeš! Pamatuješ si to ještě?!“ připomněla jsem mu přikázání.

„Ale to kuře je moje, takže nekradu,“ zabručel.

„Tvoje? Já ho koupila a za moje peníze,“ otočila jsem se k němu zády a hrála uraženou. Očekávala jsem, že mě bude utěšovat a omluví se mi, ale ten nezbeda se zase obrátil ke kuřátku.

Bella

Máma na mě zavolala, ať jdu na večeři, a tak mě probrala z uklidňujícího spánku. Unaveně jsem vstala a podívala jsem se do zrcadla. No, špatně jsem nevypadala, takže jsem s pokojem v duši odešla do kuchyně. Máma a táta už seděli u stolu a bylo prostřeno.

Posadila jsem se na židli a spojila ruce. Pomodlili jsme se, ale podle mě zbytečně, a popřáli jsme si dobrou chuť. Podívala jsem se na stehýnko z jiného úhlu a vytřeštila oči.

„Mami, proč mám na tom stehnu oždibky?“ podívala jsem se na ni. Zachichotala se.

„Tvůj táta je nedočkavý jedlík. Tu máš,“ podala mi jeho talíř.

„Ale teď toho mám méně,“ zabědoval.

„Neměl jsi to sežrat,“ zamračila se matka.

„Renée,“ obořil se na ni táta.

Jo, jo. V naší rodině se mluvilo slušně a u jeptišek taky, takže jsem si na místní střední oddychla. A to byl ten problém. Střední byla ve Forks a jeptišky v Seattlu, takže mě Edward vozil autem.

Snědla jsem, co se dalo, a odebrala jsem se do postele. Přikryla jsem se fialovou peřinou a okamžitě jsem usnula.

Jsem vám moc vděčná za komentáře. Takže vám děkuji. Teď bych chtěla říct něco těm, kteří nekomentují. Prosím, copak vás zabije jedno slovo nebo smajlík? Přijímám i kritiku. Jinak doufám, že se vám povídka líbí. Vaše KPT.

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 5. kapitola: