Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá jeptiška - 11. kapitola

20.04.2013 (19:00) • KristenPattinsonTwilight • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 1371×

Zazvonil budík a já ho ospale vypnul. Dneska měl být turnaj a já byl jako by mě právě z rakve vytáhli. Promnul jsem si obličej a šel se osprchovat. Ani ta ledová sprcha mě neprobrala a já se – již převlečený – došoural do obýváku.

„Odcházím, přátelé,“ zvolal jsem a svalil se na gauč.

Esmé mi dala svačinu, já si ji dal do tašky a běžel do garáže pro auto. Nasedl jsem do svého miláčka, rozjel se směr škola.

„Čau, chlape,“ plácl jsem si na parkovišti s Jackem.

Konečně jsem se probral a čekali jsme na ostatní kluky. Asi po sté jsme probrali strategii a se smíchem se vydali do školy. Ostatní měli všichni ještě první hodinu, ale mi ne. I holky, které hrajou jako poslední, měli volno. Připravovali jsme se v šatně, smáli se a povídali si. Ještě před zvoněním přišla Jennifer a Hank ji vyhnal s antiperspirantem v ruce.

I s týmy z druhé školy jsme počkali před tělocvičnou a malými okénky ve dveřích jsme pozorovali vystoupení roztleskávaček z obou škol. Kluci z Seattlské školy nebyli takoví, že by mluvili o tom, jak nás rozdrtí a podobně. Docela jsme si všichni sedli a málem jsme zapomněli jít hrát. Ještě před prvním zápasem jsem všechny poprosil, aby se mi netrefili do obličeje, protože můj zlomený nos by to rozhodně nepotěšilo.

Nejdřív se hrál florbal. Hra byla z počátku nerozhodná a bez faulů. Potom jeden kluk nejen, že udělal vysokou hůl, ale dokonce mě tou hokejkou omylem praštil do obličeje. Bolelo to jako... nechci být sprostý. Normálně se mi omluvil, rozhodčí – učitel – zapískal a hrálo se dál. Nakonec vyhráli oni a šli jsme na basket.

„Kurva,“ zaklel jsem, když mi ten samý hráč hodil míč do obličeje.

„Ou,“ vzdychlo celé publikum a já jsem si otíral krev do ruky.

Pásku na nose jsem si přelepil a hrálo se dál. Basket jsme vyhráli my a zbytek ostatních turnajů taky ušel. Holkám to taky šlo, i když prohráli, ale celkovými vítězi jsme byli my. Měli jsme ohromnou radost. Potřásli jsme si rukama s ostatními a převzali jsme si pohár. Jack – jako kapitán – pozdvihl pohár nad hlavu a my ostatní jsme se seskupili okolo něj. Krev na obličeji mi zůstala, aby se ukázalo, jak jsme se rvali.

Na obědě jsem si sedl ke klukům a ještě jsme si povídali o dnešním vítězství. Oběd byl dneska – na naši školní kuchyni – vynikající. V kapse mi zabzučel telefon. Jennifer, která seděla Jackovi na klíně, se naklonila, aby viděla. Esmé mi psala. Esemeska mě vůbec nepotěšila.

„Co se šklebíš?“ ptal se Hank.

„Ale nic,“ zabručel jsem a zvedl se od stolu.

Pomalým krokem jsem mířil ke stolu, u kterého jsem dřív sedával. Zastavil jsem se Belle u zad. Neotočila se.

„Co tu děláš?!“ zeptal se znechuceně Mike. Protočil jsem panenky. Jessica bouchla Mika do hlavy Angelinou knížkou.

„Bello,“ zašeptal jsem. Překvapeně se otočila.

„Příjdeš dneska se svými rodičemi k nám na večeři? Esmé říkala, že se chce s vámi více stýkat, když teď všichni bydlíme v jednom měste,“ oznámil jsem jí celkem mile.

„Jasně, já... to... mámě vyřídím,“ přikývla.

Mávl jsem na ni rukou a odešel. Odnesl jsem svoje jídlo a šel na parkoviště. Sourozenci už byli doma. Esmé nadšeně telefonovala. Usoudil jsem, že s Renée. Všichni byli v obýváku kromě Jaspera, který byl na lovu, a Carlislea, který měl teprve přijet z práce.

„Přijdou dřív. Ať si můžem dýl povídat,“ usmála se Esmé. Zamračil jsem se.

„Bež se osprchovat,“ popostrčila mě Alice ke schodům.

Šel jsem do své koupelny a osprchoval se. Zrovna jsem si v pokoji oblékal kalhoty, když Swanovi přijeli. Pomalu jsem šel dolů do obýváku a postavil jsem se ke schodům. Slyšel jsem i Carlisleovo auto.

„Ahoj.“ Objala je postupně máma.

„Ahoj,“ pozdravili se s nimi ostatní a taky se objali.

Já jsem objal Reneé, na Bellu jsem se nenuceně usmál a s Charliem se jenom pozdravil. Sedli jsme si. Na gauč se nás vešlo pět. Já, Renée, Bella, Esmé a Rosalie. Na jedno křeslo si sedl Charlie a na druhé Carlisle. Jasper a Alice seděli na schodech a Emmett stál u krbu.

„Tak, co je nového?“ ptala se nadšeně Renée. Byla ráda, že je se svou sestrou.

„Ale, co ti mám povídat. Nic. Akorát támhle ten má pubertální období, ale nějak pozdě,“ uchychtla se Esmé a ukázala na mě.

„To není pravda. Mami, pokud sis nevšimla, tak Emmett mě štve už sedmnáct let. Kdo to má vydržet?“ udělal jsem smutný pohled na Renée.

„To víš, Esmé. Být člověk a bydlet s upíry není taková výhra.“ Zasmáli jsme se.

Na jednu stranu mi nebylo příjemné, že vedle mě sedí Bella. Naopak na druhou stranu bych nejraději skákal štěstím. Po mé levici seděla teta. Vedle ní máma a úplně na kraji Rose.

„A co ty, Bello? Je něco nového,“ usmála se máma.

„No, není,“ usmála se Bella a opřela se víc do sedačky.

Máma a teta se pořád radostně bavily. Charlie si povídal s Carlislem a Emmettem a Rose se přidávala do všech řečí. Alice a Jasper si přinesli židle a povídali si se mnou a Bellou.

„Kdo to byl?“ podívala se mě Bella.

„Co? Kdo?“ nechápal jsem.

„Ten indián. Co ti udělal todle,“ ukázala na můj nos.

„Jacob Black z La Push. Dávej si na ty indiány pozor,“ odpověděl za mě Jasper.

„Jé, Edwarde. Co kdybys zahrál?“ zaprosila Renée.

„Jo,“ usmál jsem se a přešel ke klavíru.

Klavír stál až na druhém konci obýváku, přímo u okna. Sedl jsem si na židličku. Všichni se shromáždili okolo. Dokonce i Charlie, což jsem pokládal za úspěch. Bylo ticho. Položil jsem prsty na klávesy a začal hrát. Dlouho jsem si nezahrál, a tak jsem zapomněl, jak je to uklidňující. Esmé vybrala tu nejdelší skladbu, kterou jsem udělal sám. Byla to ta pro moji celou rodinu.

„Nádhera,“ usmála se Renée, když jsem dohrál.

„No, myslím, že je čas na večeři,“ usmála se máma a mně zakručelo v břiše. Zasmála se tomu.

Všicni jsme šli do kuchyně. Jasperovi a Emmettovi přišlo lidské jídlo příliš odporné, a tak si šli zalovit. Rose a Alici to vůbec nevadilo, ale zůstali v obýváku. Carlisle se omluvil, že musí zpět do nemocnice a odjel. Já jsem pomáhal Esmé. Měla už uvařeno a jen něco dodělávala. Já nakrájel chleba.

„Ááá, všichni utečte. Edík má v ruce nůž,“ křičel Emmett ještě před svým odchodem.

„Cože?“ nechápala Bella.

„Emmett Edwarda před několika lety naštval a ten se ho pokusil zneškodnit nožem, ale je samozřejmé, že se mu to nepovedlo. Mimochodem, Edwarde. S tím nožem se dobře krájelo,“ odpověděla s úsměvem Esmé a dávala na stůl polévku.

Moc jsme si na ní pochutnali a ona nám dala na stůl hlavní chod. Kuřecí stehýnka s bamborovou kaší. Já moc nemusel ty její tři chody. Předkrm, hlavní chod a dezert. Jenže při káždé návštěvě to tak dělala.

„Bylo to vynikající,“ mlaskal Charlie.

Jedli jsme a jedli, povídali jsme si a bavili se.

„A tak...“ udělal jsem odmlku a vložil si velký kousek masa do pusy. Mezitím začala Esmé něco veselého vyprávět a já se zasmál.

„Ach, ech, ech...“ sténal jsem a začal kašlat. Zaskočilo mi něco a nechtělo se tomu ven.

„Co je?“ přišla Alice.

Esmé neváhala a praštila mě do zad. Naposledy jsem zasténal a z pusy mi přímo do talíře vylétla malá kostička. Koukal jsem na ni jako na zlatého křečka a na nic se nezmohl. Esmé a Alice se začaly šíleně smát. To se zbláznily?

„Co je?“ zašeptal jsem, neboť jsem překvapením nemohl mluvit.

„Žiješ s upíry, bydlíš v domě s Emmettem, který tě přiotrávil, dostal jsi pukem do hlavy. Teď jsi se málem udusil kostičkou. No, já nevím, jestli se ti ta smrtka vyhýbá obloukem, a já bych měla skákat štěstím. A nebo, jestli tě mám zabít sama, ať už máš pokoj,“ smála se dál.

„Pukem?“ zděsila se Renée. Ach jo.

„Jo, když mi bylo čtrnáct, hrál jsem na Aljašce hokej. Když jsme měli pauzu, tak jsem si zajel k brankáři a sundal si helmu, to byla ta chyba. Kluci si zkoušeli trefu do brány a já dostal pukem do hlavy. Byl to otřes mozku, ale dostal jsem se z toho,“ usmál jsem se a talíř raději odstrčil stranou.

Dezert byl jen malinký kousek nějakého dortíčku. Charlie jako vždy snědl všechno. Bella kvůli svému těhotenskému apetitu snědla taky skoro všechno a lechce se začervenala. Já a Renée jsme spoustu jídla nechali.

„A co ty, Bello? Skoro nemluvíš.“ Pohladila ji po vlasech máma. Emm a Jazz dorazili.

„Není o čem bych mluvila,“ zamračila se Bella.

„Jak sis zlomila ruku?“ zeptal jsem se zničehonic.

„Vylila jsem vodu na schody, lekla se a uklouzla. Naštěstí jsem spadla na ruce a kolena, takže to odnesla jenom ruka,“ odpověděla a ruku, kterou neměla v sádře, si položila na břicho. Věděl jsem, na co myslela. Uf, ještěže to dopadlo takhle.

Zbytek večera byl velmi příjemný. Bella nebyla tak nesmělá, Charlie nebyl mrzutý a hodně jsme si toho řekli. Hodně dlouhou dobu jsem se takhle nenasmál. Emmett byl samý vtip a většina byla o mně, jak jinak.

Kolem desáté se Renée omluvila, že už musejí jít. Rozloučili jsme se a já si šel lehnout. Další den měl být ten Halloweenský večírek a já se těšil na volno. Lehl jsem si. Byl jsem z celého dne unavený a zářivý měsíc mě ukolébal ke spánku.

Objevil jsem se v nějakém parku. Všude rostla zelená tráva a spousta stromů. Opodál se k zemi skláněla stařenka s růžovými tvářemi a vráskami okolo očí. Měla na sobě žluté šaty a slaměný klobouk na hlavně. Zjistil jsem, že mě někdo drží za ruku. Podíval jsem se na osobu stojící vedle mě. Byla to nádherná dívka ve svatebních šatech. Šaty byly letní a kratké, přesto bylo poznat, že jsou na svatbu.

Dívka ve svatebních šatech byla Bella a usmívala se na mě. Nebyla těhotná, a ani neměla na krku řetízek s křížkem, který obyčejně schovávala pod tričkem. Procházeli jsme se parkem a nad hlavami nám poletovali ptáčci. Svítilo slunce a na obloze nebylo ani mráčku. Najednou k nám přišel Jacob a jeho banda. Chtěl jsem se s nimi prát, ale byl jsem příliš slabý. Jejich skutečný vůdce, Sam, Bellu pevně svíral a ona rudla v obličeji. Nemohla dýchat.

Jacob se proměnil v obrovského psa a čumákem mě strkal dozadu. Chtěl jsem se bránit, ale nešlo to. Ztratil jsem pevnou půdu pod nohama a spadl nejspíš do nějaké studně. Nebyla tam voda. Objevil jsem se v černotě. Nikde nic jiného nebylo. Volal jsem o pomoc, ale můj hlas se akorát odrážel od neexistujících stěn jako ozvěna. Zkusil jsem někam běžet, třeba je někde někdo, kdo mi pomůže. Jenže to tam všude bylo stejné. Jenom černo.

Opodál se vynořila postava. Neviděl jsem jí moc dobře do obličeje, ale poznal jsem Esmé. Se sklopenou hlavou se ke mně blížila.

„Mami,“ vydechl jsem a ulevilo se mi. Nebyl jsem tam sám.

„Běž,“ zašeptala.

„Cože?“ nechápal jsem. Kam a proč?

„Utíkej,“ zašeptala znovu.

Nehnul jsem ani vrbou. Pomalu se přibližovala a já uslyšel své instinkty, které po mně chtěly, abych utíkal. Pryč od ní. Když byla jen půl metru ode mě, zastavila se. Zaměřil jsem se pouze na její obličej, který jsem pořád neviděl jasně. Vzhlédla. Zalapal jsem po dechu a ustoupil krok vzad. Její duhovky byly zbravené do karmínově červené. Zašeptala něco, co nejspíš měla být omluva. Chtěl jsem od ní utéct, ale moje nohy neposlouchaly. Esmé se šibalsky usmála a skočila mi s vyceněnými zuby po krku.

„Ááá,“ zařval jsem a zprudka se posadil. Byl jsem u sebe v pokoji a bylo akorát deset hodin dopoledne. Večírek začínal až ve tři a do školy se jinak nešlo.

Promnul jsem si obličej. To byl ten nejhorší sen, co se mi kdy zdál. Doufám, že už se nebude opakovat. Rozhodl jsem se jít se najíst. Podíval jsem se do zrcadla na chodbě. Byl jsem celý zpocený. Na tričku jsem měl mokré fleky od potu. Z vlasů mi dokonce pár kapek potu odkapávalo na šedý koberec a čelo jsem měl asi nejmokřejší. Uf, naštěstí jsem se nepoto. Sešel jsem dolů ze schodů.

„Copak je, zlato? Vypadáš příšerně. V noci jsi se pořád vrtěl,“ konstatovala Esmé.

„Noční můra.“ Blížil jsem se ke stolku, na kterém byla položená sklenička vody.

„A co se ti zdálo?“ ptala se dál.

„Věř mi. To nechceš vědět,“ odpověděl jsem. Mlčela.

Zahleděl jsem se na svoji ruku, která se po skleničce natahovala. Celá se klepala. Podíval jsem se na druhou. Taky se klepala. Uvědomil jsem si, že i krok jsem měl nejistý. Celý jsem se klepal, ale zima mi rozhodně nebyla.

Uchopil jsem skleničku do rukou. Ani jsem si nestihl cucnout vody a všiml jsem si, že za mnou někdo vrčí. V obýváku byla jenom Esmé, Rose a Jasper. Pomalu jsem se otočil. Nikdo si mě nevšímal. Za sebou jsem spatřil Emmetta. Měl karmínové duhovky jako Esmé v tom snu, vyceněné zuby a přibližoval se s vrčením k mému krku.

Zařval jsem, jak nejhlasitěji jsem mohl. Udělal jsem zbrklý krok dozadu. Ovšem jsem zapomněl na stolek za mnou a zakopl jsem o něj. Za stolkem bylo trochu místa a potom zeď. Praštil jsem zády do zdi a to způsobilo pád poličky nad mou hlavou. Sesunul jsem se na zem a sedl si na zadek. Uvědomil jsem si, že už v ruce nemám skleničku. Zbyly z ní jenom střepy, které měl Emmett na hlavě. Smál se, až se mu podlamovala kolena.

„Ty debile! Víš, jak jsi mě vyděsil? Ještě jednou a budu mít infarkt!“ křičel jsem.

„Vážně jsi neuvěřitelný kokot, Emmette,“ souhlasila Rose a pomohla mi postavit se na nohy.

„Jak sis ho mohla vzít?“ zeptal se jí Jasper.

„To vážně nevím, Jaspere. Přinesl bys mi, prosím, mraženou zeleninu?“ usmála se na něj. Přikývl.

Sedl jsem si do křesla a Rose mi přiložila na hlavu mraženou zeleninu. To bude boule. Jasper stál opodál a Esmé s Alicí, která právě přišla, nadávaly Emmettovi.

„Ale to byla pomsta za pana Méďu,“ hájil se.

„Copak Edward může za to, že jsi závislý na nějakém plyšákovi? Navíc jsi ho pěkně naštval,“ zlobila se Alice.

„Edward není tvoje hračka, ale lidská bytost! Jo, s Jasperem si klidně utrhněte ruku, protože ta vám sroste, ale Edwardovi ne. On je křehký,“ zuřila máma.

„Souhlasím s tebou, Esmé. Ale ty nemáš Emmetta co poučovat. Oba dva potřebujete poučit,“ mračil se Carlisle, který zrovna přišel.

Vím, na co narážel. Emmett si se mnou v podstatě dělal, co chtěl, a Esmé mě hodila proti zdi. I s touto vzpomínkou jsem si vybavil tu bolest.

„Esmé, uvař oběd, ať všechny stihnu připravit,“ zavelela Alice znenadání.

A je tu jedenáctá kapitola. Uf. Ano, vím, že se Edward chová jako naprostý dement, ale musíte mít trpělivost. Ono ho to přejde. Já vás ale do ničeho nutit nemůžu. Někdo měl taky námitku, že je Edward až příliš dokonalý. Proti této námitce nic nemám. Jen to, že já znám dvě nebo tři holky, kterým jde malovat, sportovat a mají hudební nadání a taky to nejsou upírky. Ovšem když vám to vadí, budu se ho snažit udělat méně dokonalého. Prosím, ještě nelámejte hůl. Příští kapitola by se vám fakt mohla líbit. A někdo se taky ptal na trailer. Už jsem nad tím přemýšlela a zkusím něco sežmoulat, ale nebude to nic velkolepého. Taky nemůžu říct, kdy to bude. Vaše KPT

Autor: KristenPattinsonTwilight (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá jeptiška - 11. kapitola: