Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá 6. kapitola

25.12.2010 (12:45) • EleanorBrandst • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3330×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola

Chvíli jsme si povídaly a dorazil za námi Carlisle.

„Bello, mohl bych tě, prosím, prohlédnout?“ Otráveně jsem protočila oči.

„No tak, Bello. Chovej se k otci slušně,“ pokárala mě mamka.

„K otci?“ vyhrkla jsem.

„Ups!“ uteklo mamce z pusy.

Snažila jsem se zůstat úplně v klidu a nezačít hysterčit. Určitě k tomu má mamka nějaké normální vysvětlení. Otočila jsem se na ní a čekala.

Povzdechla si a začala vysvětlovat.

„Víš, jak jsem se kdysi snažila vysvětlit Tonymu, že o Sarah nepřišel, a že si ji může znova najít. Jenže on odmítl stále koukat na to, jak jeho milovaná polovička pořád dokola stárne a umírá. Nikdy se přesto nepřenesl,“ vysvětlila a odmlčela se. Začala jsem ji chápat. Vždy když mohla, tak s Carlislem byla, jinak byla ochotná si vždy počkat na to, až se narodí jako člověk, pokud by se tak nestalo, a seznámit se s ním, když by se do ní mohl zamilovat. Zamilovala se do jedné duše a pro tu byla schopná udělat cokoliv. Bohužel, tentokrát se jí to nepovedlo a vypadala, že se s tím smířila.

„Aha,“ odpověděla jsem jí. Nic jiného mě nenapadlo. Všichni ostatní na nás stále nechápavě koukali a já to s nimi probírat nechtěla, tak jsem debatu ukončila slovy:

„Božská záležitost.“ Jenže Carlisle se nedal.

„Tohle byste mi dámy měly vysvětlit,“ ohradil se. Nikdy jsem ho tak neviděla. Vypadal rozhozený a zmatený.

„Carlisle, vzpomínáš, co jsem vyprávěla o Robinu Hoodovi?“ Ten jen přikývl. Pak mamka položila její ruku na jeho tvář a s povzdechem mu pověděla:

„Tak tvoje duše je velmi stará. Tolikrát ses už převtělil,“ vysvětlila mu trochu smutně. Bylo vidět na Carlisleovi, jak začíná rozumět. Mamka stáhla ruku z jeho tváře. Carlisle tam stál jako solný sloup a snažil se rozdýchat vše, co se dozvěděl.

„Měla bych jít. Jinak se nám v podsvětí udělají fronty a to bych moc nerada.“ Pak se otočila na mě.

„Buď opatrná a pěkně se o prcka starej. Těším se, až konečně budu babičkou. Trvalo ti to dlouho.“ A najednou nebyla. Nikdo nebyl, až na Kerba.

Usmála jsem se tomu a přivolala ho k sobě. Do místnosti se přihnal v tu chvíli Emmett.

„Z naší postele najednou zmizela sudička smrti. Je to normální?“ ptal se. Už asi ani nevěděl, co všechno je kolem mě možné.

„Jo, mamka se vrátila se všema domů,“ odpověděla jsem mu.

„A co to psisko?“ ohradil se Emmett.

„To je můj osobní mazlíček. Smiř se s tím, že tu s námi zůstane,“ odsekla jsem mu.

„Tohle není fér. Ty můžeš mít dva mazlíčky? Já když chtěl rybičky, tak mi řekli, že mi Rose musí stačit,“ stěžoval si. Trochu vyděšeně jsem na zbytek rodiny pohlédla a oni jen pokrčili omluvně rukama a já čekala, co z nich vypadne. Nakonec se ozval Carlisle.

„Emmette, Kerb není mazlíček Belly, ale toho malého. Bella má Edwarda, ale protože prcek sídlí v těle Belly, tak Bella svým způsobem může mít dva mazlíčky,“ poučoval Carlisle Emmetta. Jeho vysvětlení mi připadalo naprosto šílené, ale Emmett to vzal poměrně dobře.

„To znamená, že i k Vánocům mám koupit Belle dva dárky?“ ptal se stále jako malé děcko. Rose se jen přiblbě usmívala a čekala, kdy to tomu malému děcku dojde, že se ho snažíme jen obalamutit, ale nic.

Emmett chvíli přemýšlel a nakonec dodal:

„Musím jít nakupovat,“ vybalil najednou. Sebral se a odešel. Pak jsem se podívala po ostatních a všichni jsme vybuchli smíchy. Jak jsem se bavila, tak jsem viděla na Esmé, že ji trochu něco trápí. Měla jsem pocit, že si s ní musím promluvit.

Den ubíhal a všichni dělali všechno možné. Carlisle studoval nějakou knihu. Emmett byl asi stále na nákupu. Rose s Alice si stále prohlížely časopisy. Jasper čistil zbraň a Edward hrál na klavír. Podle všeho Esmé něco kuchtila v kuchyni. Rozhodla jsem se, že vyrazím za ní.

V kuchyni to ohromně vonělo a Esmé si mě hned všimla.

„Už máš hlad?“ zeptala se mě.

„Ne, jen jsem si s tebou chtěla promluvit,“ odpověděla jsem jí.

„Bello, tohle dělat nemusíš. Já to všechno chápu,“ pověděla. „Prostě v minulých životech se tvé mamce Carlislea povedlo sbalit a mají spolu krásnou dceru a pravděpodobně i syna,“ uklidňovala mě. Význam jejích slov mi začal pomalu docházet a já na ní vyděšeně koukala.

„Tak tohle mi nedošlo,“ povzdechla jsem si.

„A myslím, že to nedošlo ani Carlisleovi,“ upozornila mě. Trochu mě Esmé vykolejila, ale byla jsem rozhodnutá ji uklidnit.

„Dobře, ale nelámej si s tím vším hlavu. Mamka se zabaví s nikým jiným na těch několik tisíc let. Takže si užívej Carlislea, co nejdéle. Jasné?“ poučovala jsem ji. Mé narážce se jen usmála.

„Předpovídáš mi tisíce let? To je od tebe milé,“ odpověděla mi mateřsky. Bylo mi s ní velmi příjemně a jídlo, které vařila, vonělo naprosto neodolatelně. Nahla jsem nad sporák a chtěla ochutnat omáčku, ale přes břicho jsme drcla o pánvičku a převrhla se.

Esmé ji naštěstí chytla a katastrofa byla zažehnána. Koukala na mě ustaraně a radši mě posadila na nejbližší židli.

„Zlatíčko, musíš být na vás opatrná.“ S těmi slovy mi položila ruku na bříško. Jenže nikdo z nás nečekal, co se stane dál. Esmé sebou cukla a odskočila na druhou stranu kuchyně. Nechápavě jsem na ni zírala.

„Úžasné,“ pověděla a vracela se ke mně zpět. V ten moment se všichni s baráku nahromadili v kuchyni a pozorovali nás. Pořád jsem se bála, že jsem něco Esmé provedla, ale ona se usmívala, jak měsíček na hnoji. K Esmé přiběhl Carlisle.

„Jsi v pořádku, miláčku?“ staral se o ni.

„Ovšem, jen jsem se lekla.“ Všichni jsme na ni nechápavě koukali a čekali na další vysvětlení.

„To malé mi poslalo myšlenku,“ vzdechla. „Řeklo mi: Babičko.“

Kdyby věděla, jak mě vystrašila.

Bála jsme se, že jsem jí něco udělala. Ale pak jsem si něco uvědomila a položila si ruku na bříško a zjistila, že měla pravdu. To malé posílalo myšlenky. Ještě ani nekopalo a už posílalo myšlenky. Trochu mě to vyděsilo.

Když už teď posílá myšlenky, co bude, až se narodí? Edward na mě musel vidět, že mě něco znepokojuje a přišel ke mně.

„Miláčku, jsi v pořádku?“ strachoval se.

„Už teď toho tolik dokáže. Mám strach, že bude nezvladatelné,“ vyslovila jsem své obavy. Edward mi obmotal ruce kolem pasu a nadzvedl si mě k sobě na klín.

„Neboj, to zvládneme,“ uklidňoval mě a kolébal mě ze strany na stranu. Důvěřovala jsem mu a věřila jeho slovům. Snad se tak stane.                     

5. kapitola 7. kapitola

Autor: EleanorBrandst (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbouchnutá 6. kapitola: