Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbouchnutá 10. kapitola s epilogem

EDIT: Článok neprešiel korekciou.

10.  Kapitola

Už jsem byla na chodbě před hlavním sálem, když se otevřely dveře a já se najednou objevila v Edwardově náruči. Pevně mě svíral a na malou se usmíval. Nic jí nevyčítal. Podívala jsem se mu do očí a v nich se zračil smutek a zároveň starost.

„Nechci vás tu nechat,“ zašeptal mi do ouška a mně hned bylo jasné, která bije. Mamka je neústupná. Podívala jsem se ke dveřím sálu a stála tam.

„Je mi to líto, ale tentokrát už to není jen na mně. Tvůj strýc osud už minule vyváděl a já bych na oživení Edwarda tentokrát musela pozabíjet polovinu zeměkoule,“ vysvětlila smutně. S těmi slovy se otočila a nechala nás v soukromí na chodbě s Edwardem.

Nemohla jsem jí nic vyčítat. Už tehdy mi prokázala velkou laskavost. Edward se na mě smutně usmál a poprosil mě, jestli bych mu nepůjčila naši dceru. Bez přemýšlení jsem mu ji podala a on se na ni usmál tím svým pokřiveným úsměvem. Prohlížel si ji a ona jeho. Tak moc bych si přála, aby si tuto chvíli pamatovala.

„Jak ji pojmenujeme?“ zeptal se mě najednou. Chvíli jsem nad tím přemýšlela a nic mě nenapadalo. Nechtěla jsem mít v rodině třetí Bellu, a tak jsem udělala něco, co jsem neměla naprosto promyšlené.

„Pojmenujeme ji po tvé matce,“ navrhla jsem.

„Esmé?“ opáčil.

„Ne, myslela jsem po tvé pravé matce. Elizabeth,“ hlesla jsem. Edward se na mě láskyplně podíval a malá se na souhlas poprvé usmála. Byl to tak krásný pohled, takový že mi unikla slza radosti. Edward mi ji setřel a potom mě hned políbil. Jenže polibek byl studený a minimálně jsem ho cítila. Byl jako od ducha.

To byl náznak, že už bude muset jít. Vrátil mi Elizabeth do rukou a naposled mě políbil na tvář.

„Je mi líto, že jsme se nestihli vzít. Doufám, že to stihneme minimálně v dalším životě,“ dodal. S těmi slovy odcházel do hlavní síně. Tentokrát už se nevrátí.

…

Vrátila jsem se do vily rozhodnutá to tam poklidit a připravit Edwardovo tělo na pohřeb. Jenže když jsem dorazila, tak už tam byl zbytek rodiny a nechápavě na mě koukali. Smutně jsem jim vysvětlila celou situaci a všichni mě objali. Krutou pravdu museli přijmout.

Každý z nich se s Edwardovou smrtí nějak popral, a aby si svou náladu zlepšili, tak se seznámili s malou Elizabeth. Pojmenování mi všichni až na Emmetta odsouhlasili. Chtěl, aby se malá jmenovala Emmettka. Jenže něco takového jsem nikdy dovolit nemohla.

…

Stála jsem na břehu jezera a vzpomínala na každou chvíli, kterou jsem s Edwardem prožila. Byly to nejkrásnější časy mého dlouhého života. První naše pohledy, první polibek s milováním se v autě, které dopadlo smrtí, pokusy o to se navzájem nezabít, první dotažené milování a nakonec milování se v předvečer porodu a jeho smrti.

Na ruce se mi stále vyjímal zásnubní prsten a já věděla, že zbytek mého života bude patřit jen a jen jemu. Budu na něj čekat a s láskou vychovávat naše dítě.

Kluci připravili Edwardovo tělo na vor a před vysláním na vodu ho zapálili. Při prvních náznacích větších plamenů vor odstrčili na vodu a my pozorovali, jak vor s Edwardovým tělem odplouvá a hoří. Smutně jsme hleděli do dálky a přáli si, aby se nám velmi brzy vrátil zpět. Doufali jsme, že nás dlouho nenechá čekat.

Jak jsem tam tak stála, tak mi došla jedna velmi zásadní věc:

„Teď už budu navždycky jen zbouchnutá.“

EPILOG

Utíkala sem často, minimálně třikrát do týdne svěřila Elizabeth do vřelé náruče tety Rose a odešla meditovat do ticha přírody. Naslouchala jemnému šplouchání vody, která narážela na oblázkový břeh a hledala vedle odrazu své tváře na hladině i povědomý křivý úsměv a oči, zlatější než samo slunce.

Nebyly tam.

Jen ona sama na temné hladině, sama v temnotě stejně jako byla její matka. Konečně dokázala pochopit její pocity, když už tolikrát ztratila někoho, koho milovala, a když ho teď viděla v náručí jiné, nesmrtelné ženy. Skončí ona sama stejně? Bude ji Edward zase milovat? Nebo jí bez povšimnutí mine na ulici a své srdce věnuje cizí ženě nebo cizímu muži?

Den za dnem s napětím čekala na jakoukoli zprávu od své matky, kde je Edwardova duše, ale spojení s oním světem bylo hluché. Nikdo na její volání do hlubin lesa neodpovídal a ona sama nechtěla odejít od malé Lizzie do jiného světa.

Její dcera už dokázala mluvit ve větách, jejich dcera. A on to neviděl.

Tři měsíce uplynuly od loučení v záhrobí, než uslyšela absolutní ticho, značící, že na zem vkročila smrt. Nehnutě seděla u vody a čekala, až se návštěvník usadí po jejím boku. Byla to jedna ze sudiček, Atropos, která ji objala kolem ramen a tvářila se poněkud rozpačitě.

„Ahoj Bello, konečně mám pro tebe nějaké zprávy.“ Tmavovláska se k ní otočila s nadějí v očích. „Edwardova duše je již zpátky na Zemi. Všichni jsme dělali, co jsme mohli.“

„To znamená? Cítím ve tvé odpovědi nějaké ale.“

„Hmm, no… Bello, Edward nebyl člověk ale monstrum, to sama víš. Navíc za svou existenci zabil.“

„Edward nebyl žádné monstrum!“ rozkřičela se Bella na sudičku.

„Já vím, ale v tabulkách máš: upír rovná se monstrum. Takže by měl v tomhle životě nárok možná tak na mloka? Ale my se snažily, vážně.“

„Takže?“ hlesla.

„Tady máš adresu, je to docela blízko“ podala jí malý lístek, a pak s omluvným úsměvem zmizela.

Bella vyrazila hned druhý den a nebylo ani poledne, když přešlapovala před rodinným domkem na kraji Seattlu. Nevěděla, co má udělat. Zazvoní a otevře jí Edwardova matka? Byla by schopná ji zabít a odnést dítě?

Zazvonila a čekala, co přijde. Otevřela jí postarší paní s kruhama pod očima.

„Dobrý den, já jsem…“ vykoktala Bella a v ruce žmoulala papír s adresou.

„Vy jste se přišla podívat na štěňátka, že? No pojďte dál, ty malí teroristi už jsou zase vzhůru.“

Bella prošla chodbou a nechala se zavést do obývacího pokoje, kde na ní upírala z pohovky unaveně zvědavý pohled fenka irského setra a pod ní na parketách klouzalo pět štěňat, která se snažila dostat nahoru. Chytla se za pusu, aby po prvotním šoku utlumila smích.

„Jsou to tři chlapečci a dvě holčičky, o kterého byste měla zájem?“

„Já nevím, počkám, který si vybere mě,“ odvětila Bella a podle úsměvu majitelky poznala, že zvolila správnou odpověď. Klekla si proto na podlahu a psíci se vydaly objevovat nový mazlící předmět.

Poznala ho na první pohled, když si přišlápnul packu a zvedl k ní netypicky zlatavé oči. Zvedl se, docapkal k ní a samou radostí jí počůral kabelku. Podrbala ho za ouškama a nejraději by i s ním rovnou utekla z baráku. Nakonec se však dohodla, že si ho vyzvedne tak za tři neděle, které trávila modlením se, aby upíři nejedli psy. Tutlala před nimi pravdu, ale Alicin výraz počínajícího záchvatu smíchu, když kolem ní na chodbě procházela a špitla jí do ouška „haf“, jen utvrdil, že to byla marná snaha.

Nadešel den D a ona konečně dovezla muže svého srdce do vily. Co na tom, že byl pes, hleděl na ni stejně oddaně jako dřív a Lizzie by samou láskou oblízal a snědl.

A BONUS NEJBONUSOVATĚJŠÍ

Co tomu všemu říkal Edward?

O tři měsíce později

Edward se nenápadně plížil chodbou směrem koupelna. Dveře zůstaly přiotevřené a on měl konečně příležitost dosáhnout svého cíle. Čumákem drcnul do dřeva a ocitl se na dlaždičkách. Má jí. Hurá. Opřel se a převrhnul koš se špinavým prádlem.

Ponožka! Moje ponožka! Zlá ponožko, ty se chceš se mnou prát? Vrrr, tak pojď a já ti ukážu, kdo je tady Edward.

„Eddie!“

To jako já?

„Tak vylezeš z tý koupelny?“

Tady nikdo není, vůbec. Jenom hromada špinavého prádla. Kník. No ták Belli, přeci by ses nezlobila? Koukej jak se na tebe hezky koukám jako štěňátko.

Ale víš co, já mám nápad! Vrrr.

Dáš mi tenisák? Kde je můj tenisák? Hele! Tady je!

Hoď mi ho!

„Haf, vrrrauf!“

Hoď mi ho! No ták. Ty mi ho jako hodíš a já ho jako poběžím chytit, a ty mi ho pak hodíš…

Tenisáááááááák!

Haf! Hááááf!

Jak už to tak bývá je také čas na velkou děkovačku. Nejprve bych chtěla poděkovat Lily, která poctivě musela číst mé povídky, protože dělala první korekturu kapitolek a adminům, kteří to pak poctivě vydávali. Mé další díky patří Joaně, pomáhající mi denně vymýšlet střeštěné nápady a také za dopsání krásného epilogu. Ten já totiž napsat nemohla, protože jsem pořád brečela a nic vtipného ani roztomilého na konec mě nenapadalo. Jen bych vás víc rozbrečela.

Povídka mi během půl roku přirostla k srdci a s brekem končím. Moc jsem si vážila každého komentáře, který byl jak pozitivní či kritický a vždy si s radostí četla vše, co jste mi u povídek nechali. I nadále budu očekávat jakýkoliv komentář od vás a moc se omlouvám, že jsem vás sem jednotlivě nevypsala, ale bylo vás tu hrozně moc a já bych si vyčítala, kdybych někoho přehlédla.

P.S.: Budu vám moc vděčná za jakýkoliv komentář. Ráda bych věděla, kolik vás povídku četlo a co se vám na ni líbilo, ať to pak můžu aplikovat do dalších povídek.

Vaše El

Shrnutí