Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zbloudilá duše 6

13.07.2009 (11:32) • Terola • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1821×

Byl tak…

Byl tak úchvatný, až moc krásný aby to byl člověk. Ano jeho srdce bilo, dá se i říct, že skoro v pravidelných intervalech ale jeho kůže byla studená, sice o pár stupínků teplejší než má, ale přesto, divil jsem se. A ty jeho oči? Kdyby mé vzpomínky z mého předešlého lidského života byly natrvalo vybledlé, myslel bych si, že mám halucinace. (Mohou mít upíři halucinace?) Sebastien má krásně zelené oči, přesně jako jsem je měl já v lidském světě. Bella si dozajista všimla mého rozpoložení, a jak se užasle dívám na jejího syna…Nebo bych měl říci na našeho syna?

Ale to není prakticky ani teoreticky možné říkal jsem si, když jsem jí podával Sebastiena do náruče a otáčel se k odchodu. V tu samou chvíli jsem slyšel děsivé vrčení hned vedle mého ucha. Věděl jsem co tím má náš milý hafánek Jacob na mysli, ale slušně mezi námi jsem mu vysvětlil, že není můj otec, tudíž si můžu dělat co chci. Zavrčel ještě jednou, ale nechal mě odejít, přeci jen oba dva jsme byli momentálně na upířím poli. Opět jsem běžel směrem k našemu domu. Potřeboval jsem, aby mi vítr pročistil hlavu a já mohl v klidu přemýšlet. Došel jsem domů a jak bylo vidět všichni byli připraveni se hájit a omlouvat, jejich myšlenky byly tak zmatené, že jsem se je nesnažil ani rozlušti a raději jsem se odebral do svého pokoje.

-Z pohledu Belly-

Otočil se a běžel pryč. Ve mně v tu chvíli začal hlodat ten pocit bezmocnosti z toho, že jsem ho oklamala společně s jeho rodinou. Ale nikdo v tu dobu netušil, že by se mohl takovýto experiment povést a já odnosím Edwardovo dítě. Sebastien není normální chlapec a já to moc dobře vím, ale miluju ho a on je to  poslední co mi zbylo po Edwardovi. To že jsme se po 50 dlouhých letech shledali je prostá náhoda a já začínám pociťovat tu prázdnotu, která se objevila a následně zůstala po jeho odchodu. Zůstal mi tu ještě můj věrný přítel Jacob, ale ten semnou tráví také čím dál méně času než dřív. Konečně se otiskl. Sice do největší potvory co ve Forks může žít, ale už je konečně šťastný a já mu to přeji. Děkuji Alici za to, že mě přeměnila, ale současně ji lituji, protože teď musí doma prožívat dokonale utvořené peklo. Chtěla bych je vidět, alespoň na chviličku se zasmát Emmetovým vtipům a s Alicí prochodit celý den po nákupních centrech. Jenže takový risk si nemůžu dovolit. Volturiovy mi pořád vyhrožují, že mi Sebastiena seberou kvůli jeho výjimečným schopnostem. Na to, že je mu pouhých 5 let umí spoustu věcí a nejhorší na tom asi bude, že i on je napůl smrtelný, proto se od něj bojím vzdálit, ikdyž jdu jen na krátký lov. Slyšela jsem pláč a uvědomila si, že můj syn už není v mé náruči, ale běží hustým lesem, kterým ještě před chviličkou běžel Edward. Rozeběhla jsem se za ním, ale měla jsem co dělat, abych ho neztratila z dohledu. On byl tak dokonale rychlý, přesně jako jeho otec. Neuvědomila jsem si kam běží, až když se zastavil a řekl: Mamí jdi tam… Ukazoval mi svým malinkým prstíčkem příjezdovou cestu přímo před sebou. Ano přesně, stála jsem před domem Cullenů. Chtěla jsem popadnout syna utíkat co nejrychleji pryč, ale otevřeli se dveře a…

-Pohled Edwarda-

Když jsem ležel na své pohovce a poslouchal svého milovaného Debussyho, slyšel jsem zvenku silné myšlenky dítěte. On mě našel. To božské dítě si mě našlo. Letěl jsem dolů ze schodů, jak nejrychleji jsem mohl, protože jsem znal Bellu. Nezůstala by tu dlouho. Otevřel jsem dveře a spatřil tu božskou krásu. Tu krásu, kterou jsem před tolika lety opustil. Sžírá mě ten pocit bezmocnosti, ale vím, že tu hroznou událost a kruté vzpomínky nevrátím. Scházel jsem dolů, když mě něco opět chytlo za nohu. Ano byl to on, bylo to božské dítě, které mi bylo tak podobné. Jeho myšlenky mi však nedávaly smysl. Křičeli na mě,, tatí, tati to jsem já…‘‘ Nechápal jsem, teprve až sem uslyšel myšlenky mé drahé sestry Alice.

Autor: Terola (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zbloudilá duše 6: