Další vývoj konverzace Tiny a Edwarda a překvapivý telefonát :).
25.02.2012 (08:15) • Milley • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 626×
2. kapitola
Po našem představení jsem sklopila oči a snažila se provrtat do jádra země. Bohužel tuto schopnost jsem nezískala.
„A co tady děláš sama uprostřed lesa v pravé poledne?“ zeptal se Edward a podíval se na mě. Jeho oči byly tak tmavé, jako jsem předtím nikdy v životě neviděla. Úplně jsem se v neznámém cizinci ztratila. Došlo mi, že už kvůli tomu mému civění nějakou dobu mlčím, proto jsem si musela hned rychle něco vymyslet.
„Já… já jsem měla chuť se jít projít, když je dneska takové hezké počasí.“ V hlavě mi běželo milion věcí, které jsem mu chtěla říct, nebo se ho zeptat, ale já ze sebe dostala pouhé plky o počasí. Výborně, teď si o mně ještě myslí, že jsem bezduchá a nudná k tomu.
„To máš pravdu, dneska je mimořádně hezky,“ odvětil na mou příšernou větu o počasí a nádherně se usmál. „Taky proto jsem si udělal procházku.“ Na chvíli se porozhlédl ze strany na stranu. „Je tu moc hezky, bydlím s rodinou asi dvacet kilometrů odsud, ale lesy jsou tam stejně veliké a krásné jako u vás.“ Znovu mě obdaroval tím krásným úsměvem. Uvědomila jsem si, že moje kolena necítí najednou vůbec nic. Každou chvíli jsem se bála, že se mi podlomí a on si toho všimne. V hlavě mě napadaly všelijaké myšlenky, dokonce i takové, které bych sama nečekala, vždyť mám přítele! Usmál se znova. Vypadalo to spíš tak, že teď se nemohl ubránit cukání koutků. Ale proč? Nevím, jestli na mně v tu chvíli bylo něco vtipného, ale byla jsem z toho ještě víc vykolejená než předtím, a dokonce i naštvaná. Nemohla jsem přijít na to, proč se mi směje. Nebudu se tím zatěžovat. Stejně ho ani neznám. Rozhodla jsem se naší nudnou a roztěkanou konverzaci rázně ukončit a tudíž se z mojí strany vyhnout dalších trapasů.
„Tak mě tedy moc těšilo, budu už muset jít.“ Najednou nadzvedl obočí a upřel na mě zvláštní výraz, z kterého jsem přesně nevěděla, co si mám myslet. „Máma na mě čeká s obědem.“ On nemohl vědět, že to byl jen můj výmysl.
„Určitě?“ zeptal se a zase na mě upřel ty jeho oči. Proč se vůbec takhle ptal? Co ho k tomu vedlo? Ani mě nezná a zpochybňuje tu moje vymyšlené důvody, proč musím jít domů. Naposledy jsem se chtěla ztratit v jeho očích. Málem se mi to povedlo, nebýt té vzpomínky jak jsem ho něčím dohnala k smíchu. Vzpomínka mi úplně zakryla oči a já se ztratit už nemohla. Na jednu stranu mě ta osoba vytáčela a na druhou mě něčím neskutečně přitahovala. Zase jsme chvíli jen mlčeli. Musela jsem už odejít.
„Ano, určitě už musím jít,“ řekla jsem velmi odhodlaným tónem (nebo to byla zase jen moje domněnka).
„To je škoda, rád jsem tě poznal, třeba se tu ještě uvidíme.“ To určitě. Když bydlí dvacet kilometrů odtud, co by tady tak dělal. Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, co tady dělal vlastně teď? Aspoň ze slušnosti jsem se ho na tuhle věc mohla zeptat. Můžu si k nudné a bezduché přičíst ještě nezdvořilá.
„Tak ahoj.“ Doufala jsem, že to bude už konec naší konverzace. Nasadila jsem rychlý krok a vydala se domů „na oběd“ hladová. Bohužel i po tom, co bude doma oběd, mě hlad neopustí. Trochu paradox, že? To už je holt můj věčný úděl.
Zbytek dne jsem strávila v posteli přemýšlením nad tím dnešním setkáním. Když si shrnu celou konverzaci, moc jsme si toho opravdu neřekli. Tak proč mi tak vrtá hlavou? Odkud se tu vzal? Co tady jen tak sám v poledne v lese dělal? Stále jsem si představovala jeho tvář. Najednou mě z mého přemýšlení vytrhlo zvonění mobilu. Sáhla jsem pro něj na noční stolek.
„Ahoj zlato,“ odpověděla jsem trochu zahanbeně, že jsem v tu chvíli, co mi Lucas volal, myslela na někoho jiného, než na něj.
„Ahoj lásko, co pořád děláš? Naposled jsi mi volala někdy před týdnem!“
„Já vím, omlouvám se, ale jak je tady ten časový posun, stále nevím, kolik je u vás v Americe.“ Jedna výmluva za druhou, měla bych se stydět!
„Tak se podívej na internet příště, tyhle informace tam v klidu najdeš i ty,“ zasmál se, protože věděl, že jsem úplný antitalent na jakoukoliv techniku. „Kdy tě tetička míní z té Paříže pustit?“
Ano, bohužel svému příteli musím lhát, že jsem na léto u tetičky v Paříži. On to bohužel ještě neví, že se ze mě stává to. Nechce se mi to ani vyslovovat.
Autor: Milley, v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Zase bude dobře - 2. kapitola:
Rychle dal!
Ahoj,
článek jsem Ti opravila, ale dávej si pozor na:
* čárky;
* přímou řeč;
* napoužívej kapitálu, chceš-li ěco zvýraznit, použij kurzívu;
* Ti/Tě/Vy/Vaši; se používá spíše v úředním psaní, nikoli v povídce;
Příště si dávej, prosím, pozor.
Děkuji...
*
Přidat komentář:
- Abi Swanová kapitola 12
- Abi Swanová kapitola 11
- Abi Swanová kapitola 10
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola

Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!



