Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapovězená láska 3. kapitola

27.04.2012 (16:00) • eivliS • FanFiction na pokračování • komentováno 9× • zobrazeno 2152×

Bella

Trhaně mi podal svou ruku a já do ní svou vklouzla. Jeho dotek byl mrazivý, zato můj hořel.

Oheň a led.

Když se naše ruce spojily, uslyšela jsem jakoby zaskřípání zubů.

 „Velmi mě těší, Isabello. Moc jsem o vás slyšel,“ doslova procedil mezi rty Edward.

 „Bello, prosím,“ opravila jsem ho. „I já jsem o vás opravdu moc slyšela. Táta vás má rád, věřte mi,“ dodala jsem, ani nevím proč.

 Jeho slova mě překvapila.

 „Musím vám věřit, nic jiného mi nezbývá. Teď mě omluvte. Bello, Charlie,“ kývl na mého otce a doslova se hnal pryč.

Protáhla jsem obličej a povytáhla obočí směrem k tátovi. Ten jen zavrtěl hlavou a šťouchal mě směrem k lavici.

 Ne, ne, ne. Tady ne. Tady nechci sedět. Ne vedle Jessicy, prosila jsem v duchu mého otce. Marně.

 „Ahoj Bello, tak co na něj říkáš? Měla jsem pravdu, že?“ hlaholila Jessica.

 „Hm,“ odpověděla jsem jí. Nic jiného mě nenapadlo a na toto téma jsem se s ní nehodlala bavit. Vůbec jsem se s ní nechtěla bavit.

 Edward měl docela pohodové a nadčasové kázání, ale zdál se mi trochu nervózní. Vlastně hodně nervózní. Častokrát se přeřekl, pořád mu něco padalo z rukou. Očividně neměl svůj den.

A taky po mně pokukoval. Tak opatrně, pokradmu. Asi aby si toho nikdo nevšiml. Ale to se mu nějak nepodařilo. Když jsem si všimla, jak Jess při každém jeho pohledu zatnula ruce v pěst, musela jsem se zasmát.

 No jo, je pravda, že Edward byl opravdu krásný chlap. Na takového bych se dokázala dívat po zbytek života. Je mi jasné, proč se všechny ženské tak vyšňořily a doslova ho hltaly pohledem. Chtěly ho dostat. A já se jim nedivím.

 Bože, ty jseš opravdu vtipálek. Tolik průměrných chlapů pobíhá po světě a ty si jako svého posla víry na zemi zvolíš takového krasavce. Ty opravdu víš, jak nalákat lidi do kostela, pomyslela jsem si a koutky mi cukaly.

 Když mše skončila, vstali jsme a pomalu, velmi pomalu jsme se blížili k východu. Bylo mi divné, proč je taková zácpa, až sem se dostala blíž a zjistila jsem, že Edward stojí ve dveřích a loučí se se svými ovečkami. S každým prohodil pár slov a potřásl si rukou. Dámy se před ním promenádovaly a doslova jim odkapával med od rtů, když vychvalovaly jeho kázání. Edwarda to ale nechávalo ledově chladným. Nebo se uměl dokonale přetvařovat.

 Holky, vy jste trapný až na půdu. Vždyť je to kněz, tak co blbnete? Ano, vypadá božsky, je mladý, galantní… Ale pořád kněz. Běžte se zchladit, pomyslela jsem si.

 „Edward byl dnes nějaký jiný, takový roztržitý. Takového ho neznám. A koukal po tobě,“ šeptal mi Charlie do ucha.

 Policajt se nezapře. Ten si všimne i záděru na prstu v rukavičce.

 „To asi, že jsem tu nová, tati. Každý se na mě dívá.“

 „Hm, asi jo. Jo, Bells, tady máš klíčky od auta. Jeď domů a můžeš udělat nějakou dobrou baštu na oběd. Já si s Edwardem a chlapama zahraju fotbal a někdo mě pak hodí domů. Co ty na to? Mám ale perfektní nápady, že?“

 „Báječné, tati,“ špitla jsem si spíš pro sebe a brala si klíčky od auta.

 „Charlie, rád jsem tě dnes viděl,“ natáhl se Edward k mému otci.

 „Skvělé kázání. Ale ještě skvělejší bude dnešní odveta. Vím, že tě má pánbíček v oblibě, ale dnes se nedáme a natrhnem ti pr… sutanu,“ opravil se táta.

 „Nezlob se, Charlie, ale musíme to odložit. Něco mi do toho vlezlo,“ řekl omluvně Edward a při těch slovech ke mně střelil pohledem.

 „Bello,“ kývl ke mně hlavou, otočil se a odešel.

 …

„Jejda, tati, ty naděláš, no tak holt nemůže. Zakopete si jindy,“ uklidňovala jsem svého otce a jeho stejně zhrzené mužstvo.

 „Bello, ty seš ženská, ty to nepochopíš. Je to tradice. Těšíme se na to celý týden,“ vysvětloval mi jako nějakému idiotovi asi po sto padesáté.

 „Tak si zahrajte bez něj.“

 „Nemůžem, jedem muž nám chybí!“

 Byl nabručenej a vzteklej. Bylo mi jasné, že pokud něco nepodniknu, ale rychle, bude to šílený zbytek dne.

 „Tak víš co? Budu hrát místo něj. Jako za starých časů. Platí!“

 To nebyla otázka. Byl to fakt a já jsem nehodlala diskutovat.

 „Kde máte míč?“

 „Vzadu za kostelem je taková malá dřevěná bedna. Není zamčená,“ směroval mě táta trochu v šoku.

 „Jdu pro něj a vy se rozdělte,“ poručila jsem a šla pro míč.

 „Charlie, ona je skvělá. Doufám, že bude tak dobrá i na place,“ slyšela jsem pochvaly svých budoucích spoluhráčů za zády.

 Obcházela jsem kostel a hledala tu bednu, když jsem se zhrozila toho, co jsem spatřila.

Vedle té zpropadené bedny byl barel plný dešťové vody. To bylo normální, ale normální nebylo, že z té vody čouhala ramena a zbytek těla nějakého chlapa. No, nějakého, Edward to byl. Byla jsem si jistá. Měl ponořenou hlavu a voda mu prosakovala od límečku zbytkem jeho bílé košile.

Instinktivně jsem se rozběhla, čapla ho za ramena a škubla s ním, abych mu dostala hlavu z vody.

 „Zbláznil ses?“ křičela jsem na něho. „Chceš se utopit, ty magore?! To snad není možný! Pane Bože, kněz se ti tu topí v dešťovce a ty ho necháš!“

 Edward tam stál, oči černé, vykulené. Voda z vlasů mu skapávala na teď už dokonale mokrou košili a odhalovala tak jeho bezchybnou hruď. Jen jsem polkla.

 „Musím jít,“ zavrčel na mě, otočil se a zmizel v lese.

 Tak to bylo zvláštní, hodně, pomyslela jsem si.

 Sebrala jsem míč, otřepala jsem se z toho zážitku, zhluboka se nadechla a vydala se za tou partou přestárlých puberťáků, aby mi mohli dokopat holeně.

Rozhodla jsem se, že o svém setkání s Edwardem a jeho potápěcí akci pomlčím.

 „No to je dost, Bello! Už jsme si mysleli, že ti ten míč sežral grizzly a ty ho teď honíš po Forks,“ smál se táta na celé kolo. Už byl spokojený a to bylo hlavní.

 Skopla jsem ze sebe lodičky, popřála svým prstům hodně štěstí a bosá se rozběhla na hřiště.

 Edward

Ve Forks se mi líbí. Je to malé, klidné město, skoro pořád tu prší, nebo je alespoň zataženo. Kolem dokola je spousta lesů plných zvířat, takže o potravu nouzi nemám.

Kostelík jsme s pomocí místních občanů - a dokonce občanek - opravili a teď v něm kážu.

Lidi jsou tu báječní, srdeční a dopřávají mi pro mě tak důležité soukromí.

I když zdejší ženy mi občas dávají zabrat. Nechci je urazit a to je boj.

Věděl jsem, že jako upír jsem pro své okolí přitažlivý. Zvykl jsem si na žádostivé pohledy místních žen. Slyšel jsem jejich mysl a viděl v jejich představách jejich živé představy. Ano, hrál jsem v nich hlavní roli. Nechávalo mě to chladným. Nikdy jsem k nikomu necítil lásku, takže mi nechyběla. Ale v jejich představách to nebyla láska. Byl to jen chtíč. Touha po vzrušení, touha po tom dostat kněze do postele. Bylo to tak povrchní.

 Oblíbil jsem si hlavně Charlieho, místního šerifa, a to nejen proto, že mi voněl. Už dávno jsem v sobě překonal touhu po lidské krvi.

 Ve své daleké minulosti, když mě Carlisle přeměnil a já jsem měl období vzpurného chování, zabíjel jsem. Říkal jsem si - proč ne, je to moje přirozenost.

Ale nemohl jsem zabíjet jen tak. Bezbranné lidi. Najednou byla výhoda, že umím číst lidskou mysl. Procházel jsem mysl každého a zabíjel jen ty zlé. Vrahy, násilníky, surovce. Ale když jsem se po čase vrátil ke Carlisleovi, ke kterému se přidala i Esmé, měl jsem výčitky svědomí. Byl jsem na sebe naštvaný, nenáviděl jsem se, že jsem se snížil k zabíjení. A bylo jedno, kdo byl mou obětí. Nikdo mi nedal právo, abych někoho zbavil života.

 Utápěl jsem se ve svém svědomí a nepomohlo mi ani to, když pro mě Carlisle přeměnil Rosalii. Krásnou, ale panovačnou dívku. Měla krutý osud, o kterém má právo mluvit jen ona, a bylo mi jí popravdě líto, ale nemohl jsem ji milovat, byli jsme příliš rozdílní. Nerozuměli jsme si. Nenáviděli se. Když si pak Rose dovedla Emmetta, byl to pro mě dar od Boha. Dar, který se občas stával prokletím. Emmetta jsem měl hodně rád. Byl to švihlý, vtipný, hodný, ale hodně živelný bráška. A hlavně, jeho sexuální apetit ve spojení s tím Rosaliiným a jejich otevřená mysl, to bylo na zbláznění.

 Po nějakém čase se k naší rodině přidali Alice s Jasperem. Oba byli nadaní, takže dokázali pochopit mé pocity. Alice viděla do budoucnosti a Jasper uměl vycítit a ovládat pocity a nálady lidí.

 Miloval jsem svoji rodinu, ale pořád mě něco tížilo, chybělo. Cítil jsem se nenaplněný. A tak jsem se rozhodl stát se knězem. Vystudoval jsem teologii, zfalšoval pár papírů, protože mi jako upírovi připadalo divné nechat se opravdově vysvětit, a odjel do Forks činit své pokání.

 Ale teď to není jen pokání. Teď je to doslova očistec.

 Jestli mi Charlie jen pěkně voněl, vůně jeho dcery mě dováděla k šílenství.

Když jsem ji ucítil v jeho autě poté, co jí vítr profoukl vlasy a donesl mi tak její vůni pod nos, vynaložil jsem všechny síly, abych si ji tam nevzal. A to jsem ji ani neviděl, ale hlavně neslyšel. Byla to první bytost, které jsem nemohl číst mysl.

 A když jsem ji dnes spatřil v kostele, v těch nádherných modrých šatech, které obepínaly jeji bezchybnou postavu, a pohlédla na mě svýma hlubokýma hnědýma očima a ucítil jsem dotek její ruky, který pálil, byl jsem v pekle.

 Celé kázání jsem protrpěl. Ne, že by mi její vůně způsobovala bolest, v takto přeplněné místnosti se mísila s vůní ostatních, ale nemohl jsem se v její přítomnosti na nic pořádně soustředit.

Koktal jsem, nenacházel jsem slova, občas mi něco upadlo a pořád jsem se na ni musel dívat.

Seděla vedle Jessicy Stanleyové, místní sexbomby, která mnou byla doslova posedlá. Chtěla mě dostat za každou cenu. Neměl jsem ji rád. Když něco chtěla, nebrala si servítky a už se vůbec neohlížela na city ostatních.

 Z kostela jsem vypadl rychlostí blesku, hned po tom, co jsem se se všemi rozloučil. Charlie se na mě zlobil, že kazím tradici pokostelových fotbalových utkání, ale nemohl jsem. Musel jsem být sám.

 Když jsem se snažil uklidnit s hlavou ponořenou v barelu vody, kdosi mě chytil za ramena a škubnutím mě vytáhl.

Jako upír vládnu bezmeznou silou a jen tak nikdo se mnou nehne, ale toto jsem nečekal, takže se mu to podařilo.

 Vlastně jí.

Bože, za co mě trestáš? Jsem parchant. Upír, vraždící monstrum, ano. Ale tohle snad není možné, pomyslel jsem si.

 Bella stála přede mnou a křičela na mě: „Zbláznil ses? Chceš se utopit, ty magore?! To snad není možný! Pane Bože, kněz se ti tu topí v dešťovce a ty ho necháš!“

 Ona je neuvěřitelná. Ale to nedokážu. Nechci jí ublížit. Nechci ji zabít.

Musel jsem utéct. Nevěřil jsem, že bych se udržel, když mě tak přitahovala. Zmizel jsem v lese. Běžel, běžel a běžel. Cestou jsem natrefil na stádo srnek, tak jsem se nakrmil, až to ve mně žbluňkalo.

Když jsem se vracel ke kostelu, upoutaly mě myšlenky a hlavně vzpomínky lidí v mém okolí. Nestačil jsem se divit, co v nich vidím. Bella hrála hlavní úlohu. Pobíhala bosá po fotbalovém plácku a honila se v těch upnutých pouzdrových šatech za míčem s partou udýchaných tatíků, kteří se nechtěli vzdát svého nedělního fotbálku.

 Ano, je neuvěřitelná, ale já odtud musím alespoň na nějakou dobu vypadnout.

 shrnutí

Autor: eivliS (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapovězená láska 3. kapitola: