Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomnění - 2. a 3. Kapitola

11.09.2009 (07:00) • Terkaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1931×

2. Kapitola

„Alecu, Demetri, vítejte!“ přivítal je vřele Carlisle ihned po vystoupení z auta. Panický strách na mě dopadl tíživou silou. Můj pud sebezáchovy bil na poplach. Nutil mě vzít nohy na ramena a utéct tak daleko jak jen to bude možné. Ale má rodina mě potřebovala. Nemohla bych je tady nechat, a tak jsem potlačovala nutkání prchnout a bez hnutí jsem stála vedle Edwarda. Edward vyhledal mou ruku a propletl nám prsty.

„Co Vás k nám přivádí?“ ptal se Carlisle. Demetri s Alecem si vyměnili záhadné pohledy.

„No… Popravdě řečeno tady Isabella.“ Řekl Alec hlasem průzračným jako křišťál.

„Bella…“ zamumlala jsem téměř neslyšně. Sama sobě jsem se divila, že mi i v tuhle chvíli, kdy mě chce nejspíš zabít celá garda Volturiových, záleží na takových malichernostech. Periferním viděním jsem zřetelně uviděla, jak Carlisle ztuhl. Edward vedle mě tiše zavrčel, skrčil se do obranné pozice a rukou mě jemně odstrčil za sebe, aby mě před našimi návštěvníky skryl. Všichni jsme vyčkávali, jestli bude Alec pokračovat, ale rozhostilo se mezi námi napjaté ticho.

„A mohu se zeptat proč?“ zeptal se Carlisle mile, ale v jeho hlase šlo slyšet velké přemáhání.

„Ona se vám nepochlubila?“ zeptal se výsměšně Demetri. „Zabila Volturiovou! Dceru Ara!“ vykřikl. Všichni na mě upřeli nevěřícné pohledy. V očích mé rodiny jsem viděla nevyslovenou otázku.

„Ehm…“ začala jsem nejistě. „Já jsem Vám to nějak zapomněla říct… Elizabeth byla dcerou Ara….“ Přiznala jsem se sklopenou hlavou. Všichni na okamžik zmrzli šokem. Nikdo neměl ani tušení, že má Aro dceru a už vůbec je nenapadlo, že by to mohla být Elizabeth. Cítila jsem, jak se Edward nadechuje, aby něco řekl, ale Alec ho předběhl.

„A navíc zabila i Felixe a mou sestru Jane. Aro si žádá její smrt.“ Řekl ledovým hlasem, až mě zamrazilo. Tentokrát bylo Edwardovo zavrčení zřetelnější.

„Nikdy ji nezkřivíte ani vlásek.“ Pronesl mezi zaťatými zuby. Nahnul se ještě více dopředu – chystal se k útoku.

„Ne…“ zašeptala jsem a pevně ho chytila za ruku, abych mu zabránila v nějaké hlouposti. Když mám zemřít já, nemusí se mnou jít celá rodina. A hlavně ne Edward.

„Bello…“ oslovil mě Jasper. Musel cítit mé pocity. Neochotně jsem se na něj otočila. Díval se na mě vážným pohledem a vedle něj se na mě mračila Alice. A když mé rozhodnutí viděla Alice, musí ho už vědět i Edward… Někdy je vážně nevýhoda mít tak talentovanou rodinu.

Edward zalapal po dechu. „Tak na to okamžitě zapomeň! Žádné obětování! Jsi člen rodiny. Budeme za tebe bojovat!“ Všichni horlivě přikyvovali. Dokonce i mírumilovný Carlisle a mateřská Esmé se hrnuli do boje. Jako kdyby právě na tohle čekali, se celá garda postavila do bojových pozic.

Odpovědí na to jim bylo hlasité vrčení z naší strany. Všichni se připravovali na boj. Natáhla jsem pečlivě štít přes všechny členy mé rodiny. Snad jen můj štít nás může zachránit. Je jich téměř dvojnásobná přesila. Kdyby se na nás vrhli a my neměli žádnou ochranu, okamžitě by nás rozcupovali na kousíčky.

„Klid.“ Poručila jsem mé rodině. Všichni pochopili, co chci udělat.

Celá garda nás obklíčila a poté se na nás vrhla, ale můj štít je zastavil. S hlasitou ránou všichni do jednoho spadli na zem. Za necelou sekundu se však již všichni postavili znovu na nohy a začali útočit na novo.

Já a moje rodina jsme jen nečinně stáli. Počkáme, až se trochu unaví, a poté zaútočíme. Útoky na nás přicházely ze všech stran. Viděla jsem, jak sebou Emmett několikrát trhl. Chtěl bojovat.

„Edwarde!“ zakřičel Alec. „Víš, co s tou tvou courou udělá Aro?“ zeptal se posměšně. Nejspíš nemyslel na květinky a andílky, protože Edward proti němu vystartoval.

„Edwarde! NE!!“ zakřičela jsem, ale už bylo pozdě. Edward se najednou zastavil a hned na to po něm skočil Demetri a přišpendlil ho k zemi. Edward se ale vůbec nebránil. Musel být pod vlivem nějaké psychické schopnosti. Chtěla jsem přes něj přetáhnout svůj štít, ale Demetri mě zastavil.

„Jenom to zkusíš a já mu ve vteřině utrhnu hlavu.“ Zavrčel. Vyděšeně jsem zírala na nehybného Edwarda. Co jsem to k čertu udělala?? Kvůli mně teď možná zemře! Kdybych se nebránila, nikomu by se nic nestalo.

„A teď hezky stáhneš ten svůj štít a nikdo z Vás nebude bojovat.“ Pokračoval Demetri.

„Bello, ne!“ zašeptal Jasper. „Všechny nás zabijí!“

„Slíbíte mi, že se mé rodině nic nestane?“ zeptala jsem se přiškrceným hlasem nespouštějíc oči z Edwarda.

„Víš, že nejsi v pozici, ve které bys mohla vyjednávat. Stáhni ten štít nebo je po něm!“ pohrozil Alec.

Sklopila jsem hlavu a zašeptala ke své rodině. „Omlouvám se… Vy víte, že nemám jinou možnost…“ dovolila jsem si na ně jeden krátký pohled. Všichni se na mě soucitně dívali a v jejich očích se zračilo pochopení. Oni by udělali pro svého milovaného to samé. Dokázali by obětovat celou svou rodinu jen za to, aby své lásce zajistili bezpečí.

Jen co jsem stáhla svůj štít, nepřátelští upíři se na nás vrhli…

3. Kapitola

Jeden z upírů na mě skočil a přimáčkl mě k zemi. Můj pud sebezáchovy mě nutil bránit se, ale nebylo mi to nijak platné. Kopala jsem nohama a snažila jsem se shodit ho ze sebe, ale byl na mě moc silný. Když jsem se rozhlédla kolem sebe, uviděla jsem, že jsem jediná, kdo se brání. Ostatní museli být pod vlivem nějaké psychické schopnosti.

Nasadili nám pouta. Snažila jsem se je roztrhnout, ale byly odolné. Musely být z nějakého velmi kvalitního materiálu vyrobeného speciálně pro upíry. Stále jsem se vzpírala svému vězniteli.

„Okamžitě toho nech.“ Zasyčel na mě Alec. „Jinak se můžeš rozloučit se svou rodinou.“ Hlasitě jsem na něj zavrčela, ale přestala jsem se vzpouzet. Nesmím dovolit, aby jim ublížili.

Viděla jsem, jak si Demetri přehodil Edwarda přes rameno a nesl ho k jednomu z aut.

„Ne!“ zakřičela jsem. „Kam ho vedete?!!“

„Sklapni!“ sykl mi Alec přímo do obličeje. „Tohle je poslední varování! Ještě jednou cekneš a…“ výhružně se podíval na Edwarda a nechal větu nedokončenou. Ten pohled mluvil za vše. Strachy jsem se rozklepala a raději držela jazyk za zuby.

Můj věznitel mě táhl k dalšímu autu. Poslušně jsem za ním klopýtala. Poté mě ne zrovna šetrně strčil dovnitř.

Vystrašeně jsem se rozhlížela zpoza tmavých oken a hledala jsem zbytek mé rodiny. Všechny postupně nastrkali do zbylých aut. Alec, který se posadil vedle mě, mi zavázal oči černým šátkem, takže jediné, co jsem viděla, byla struktura látky. Poté se naše kolona dala do pohybu.

***

Netuším, jak nás dostali na letišti do letadel, ale nejspíš měli pod palcem celý letištní personál. A hned o pár hodin jsme vystupovali na dalším letišti, tuším někde ve Francii. Naložili nás do dalších aut a odváželi do Volterry.

Měla jsem obrovský strach – jak o sebe, tak i o svou rodinu. Máme vážně dost malou pravděpodobnost, že se z tohohle dostaneme živí. Musím doufat, že když vezmu všechnu zodpovědnost na sebe, když jim vysvětlím, že já zabila Elizabeth, že je nechají v klidu odejít.

Po slabé půlhodince v autě jsem ucítila pachy dalších upírů. Už musíme být ve Volteře. Začali jsme zpomalovat, až jsme zastavili úplně. Alec mě chytil pod loktem a násilím mě vytáhl ven z auta a vydal se za ostatními. Mě táhl za sebou jako hadrovou panenku.

Během pár minut se vzduch citelně ochladit. Museli jsme být někde v nějakém hradu či pevnosti. Všude šla cítit zatuchlina a plíseň.

Po dvě stě padesáti třech krocích se ovzduší opět změnilo. Oteplilo se na pokojovou teplotu a zatuchlinu vystřídala jemná květinová vůně drahého parfému, lahodná vůně lidské krve, ale také nové upíří pachy. Prošli jsme ještě několika dveřmi, a poté jsme se konečně octli u cíle.

Alec mi strhl pásku z očí. Naskytl se mi pohled na honosnou, kulatou místnost s vysokým stropem, jako kdybychom byli v nějaké věži. U jedné stěny byly rozestavěny tři trůny a na nich seděli Aro, Marcus a Caius. Vypadali přesně jako na obraze, který visí v Carlisleově pracovně. Bílá, téměř průsvitná pleť, rudé zakalené oči.  Otřásla jsem se odporem.

Zdálo se, jako by má rodina konečně procitla. Všichni se zmateně rozhlíželi kolem a snažili se přijít na to, jak se tady dostali.

Aro na mě shlížel s nenávistí v očích. Ten pohled sliboval smrt. Pomalou a bolestivou. Ještě chvíli si mě prohlížel a poté promluvil.

„Isabella Swanová. Zrovna tebe bych na vražedkyni netipoval.“

„Ona není žádná vražedkyně!“ zakřičel Edward. „Kdyby se Elizabeth nesnažila–“ začal, ale nemohl dopovědět větu, protože se v křečích sesunul k zemi.

„Ne!!“ zaječela jsem a vymrštila jsem štít přes celou místnost až k Edwardovi. Ten se okamžitě přestal zmítat a hbitě vyskočil na nohy.

„Stáhni štít!“ zavrčel Demetri, který držel Alici pod krkem. Vyděšeně jsem střelila pohledem z Edwarda na Alici. Z její tváře nešla vyčíst žádná emoce. Nakonec jsem si poraženecky povzdechla a stáhla jsem svůj štít. V tu chvíli se na mě vrhli tři upíři a přimáčkli mě na zem tak silně, že jsem se nedokázala ani nadechnout.

„Myslím, že to nebudeme dál protahovat.“ Pokračoval Aro, jako by si ničeho nevšiml. „ Je jasné, co s tebou uděláme. Život za život. Taková jsou pravidla. Ale neboj se, pořádně ti to umírání ztížím.“ Zachechtal se.

Odpovědí mu bylo sborové zavrčení z naší strany.

„Teď už s tím nic nenaděláte.“ Promlouval k nám Aro, ale oči upíral na Carlislea. Ten mu pohled tvrdě opětoval. „Nemáte proti nám vůbec žádnou šanci.“ Poté se obrátil na Aleca. „Odveďte je prozatím do cel.“

Alec přikývl a v tu ránu všichni opět zkameněli a mě někdo znova přetáhl pásku přes oči. Hlasitě jsem vyjekla, když si mě někdo přehodil přes rameno. Podle vůně jsem poznala, že to je Demetri. Podle sklonu podlahy jsme museli jít někam do podzemí. Zatuchlina se vrátila.

Najednou se Demetri zastavil a setrvačností mě shodil na zem. Rychle mi sundal pouta a najednou zmizel. Hbitě jsem si sundala pásku z očí a rozhlédla jsem se kolem. Byla jsem v nějaké celé nebo spíše kleci. Všude bylo šero, že i já jsem měla problém vidět. Po chvíli se z pravé strany ozvalo tiché žuchnutí. Otočila jsem hlavu za tím zvukem. Ve vedlejší cele se zrovna zvedal Edward ze země a Alec stál ve dveřích jeho cely.

„Alespoň si můžete užít poslední chvilky spolu.“ Řekl tvrdě, poté se otočil a zmizel v temnotě.

Autor: Terkaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomnění - 2. a 3. Kapitola: