Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 27

04.09.2010 (12:00) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2167×

To nemohla být pravda! Odmítal něčemu takovému uvěřit. Aliciny vize se sice ještě nikdy nemýlily, ale tohle prostě byla nějaká hloupá chyba. Bella nemohla být mrtvá, byl si naprosto jistý, že kdyby se jí něco zlého stalo, cítil by to, ať už byla jakkoliv daleko. Už nemohl čekat a neměl čas nikomu říct, že jde někam pryč. Musel za Bellou, třeba ji jen z dálky vidět, cítit její vůni, slyšet tlukot jejího srdce nebo dokonce její hlas. Nemeškal a vyběhl směrem k jejímu novému domovu.

Už mu nezáleželo na tom, že ji třeba spatří po boku jiného muže. Ani by mu to v tu chvíli nevadilo, jen potřeboval vědět, že je živá. Živá a v pořádku. Nepřipouštěl si myšlenku, že našel jen  prázdný byt s její vyčpělou vůní a někdo z obyvatel města by mu s lítostí sdělil, že Bella Cullenová měla nějakou strašlivou nehodu nebo smrtelnou nemoc a její duch se odebral na onen svět, zatímco tělo odpočívá uložené v hrobě. Tak to nebylo a jeho až trochu děsilo, že se o ni nebojí a pociťuje tak silnou jistotu jejího bezpečí, že může být velmi a zákeřně zrádná.

Běžel lesem a ani nevnímal okolní krajinu. V hlavě měl prázdno a soustředil se jen a jen na cíl své cesty. Odstěhovali se daleko, takže kostelní věž, nejvyšší bod města, spatřil až za několik hodin.

S největším sebezapřením zvolnil tempo a lidským krokem vešel na prostranství, kde ho už mohl někdo spatřit. Opatrně a bázlivě se nadechl. Jen o tisícinu vteřiny později se mu téměř podlomila kolena úlevou. Cítil její vůni. Byla silná a poměrně hodně koncentrovaná. Byla tady. Živá a zdravá tudy prošla před méně než dvaceti čtyřmi hodinami.
Zavřel oči a krátce se v duchu pomodlil a poděkoval Bohu. Až když byl téměř u ní, přiznal si, že o ni měl strach. Byla tak křehká a zranitelná.

Nikým nepozorován prošel náměstím k úzké postranní uličce, kam ústilo jedno z oken Bellina bytu. Přímo pod ním se zastavil a soustředil se na myšlenky lidí kolem. Nikde blízko se nikdo nenacházel. Usmál se a rychle se vyšvihl k oknu. Bylo zavřené, ale otevřít ho pro něj nepředstavovalo problém. Neslyšně vklouzl do bytu a zhluboka se nadechl. V ten samý okamžik se z jeho hrdla vydralo temné a dunivé zavrčení. Slaboulince cítil Bellinu vůni. Zastiňoval a zastíral ji podivný a nepříjemný pach zmoklých psích chlupů. Neznal ho a nevěděl, odkud se tu vzal, ale přirozené instinkty na něj křičely Nebezpečí.

Proběhl bytem. Zkontroloval každou místnost, ale Bellu, ani zdroj toho příšerného zápachu neviděl. Ve dřezu leželo umyté a již úplně suché nádobí, postel byla vzorně ustlaná, šaty ve skříni pověšené na ramínkách. Mohla byt opustit před hodinou stejně dobře jako před týdnem. Náhle ho kolem srdce zamrazilo. Ten podivný pach zastíral vůni krve, čerstvé krve, až když se sklesle posadil v kuchyni na židli ke stolu, její aroma ho až udeřilo do nosu svou intenzitou. Jako stroj se podíval pod sebe a ztuhnul. U nohy stolu se skvělo několik kapek jasně rudé tekutiny. Tahle barva a konzistence byla nezaměnitelná. Pocítil úlevu, jelikož se jednalo o zvířecí krev. Zároveň ho to ale vyděsilo. Co tu dělala a jak se tu vzala?

S neblahým tušením opustil spěšně byt a zaklepal na dveře obchodu pod ním. Otevřel mu postarší muž s červeným nosem a lesknoucíma se očima. Očividně měl horečku a byl nachlazený. Bodře Edwardovi sdělil, že má neskutečné štěstí, že ho zastihl tady, protože je tu jen na skok, zkontrolovat tržbu. Edward se představil a i když se obával, jestli nedělá chybu, oznámil, že je Bellin manžel a hledá ji. Majitel krámku s knihami byl možná jeho sdělením překvapený, ale nedal to najevo. Nevěděl, kde Bella je. Přesto Edwarda nasměroval. Pomyslel na svého synovce, který tak náhle musel odejít, i když mu den předtím slíbil, že krámek týden povede. Edward v jeho hlavě spatřil mladého indiána s tetováním na rameni.

Okamžitě si dal dvě a dvě dohromady a žaludek mu sevřel děsivý chlad. To tetování znal z Carlisleových zápisek o jeho dřívějších místech pobytu. Patřilo kmeni, jehož muži se měnili v obrovské vlky. Oni a jeho druh byli přirozenými nepřáteli. Sám se s nimi nikdy nesetkal osobně, ale od svého otce věděl, že mohou bez větší námahy upíra zničit. Jaké nebezpečí tedy zástupce tohoto kmene představoval pro Bellu?

Rychle se s poněkud zmateným majitelem obchodu rozloučil a vydal se po stopě toho pachu. Nemusel ani moc zhluboka dýchat, aby se mu neztratil. Dráždil ho a popoháněl kupředu. Po pár minutách prožil další šok. Stopa ho neomylně vedla k jejich bývalému domu. K místu, kde prožil největší štěstí i nejhorší zármutek.

Zrychlil tempo a odpočítával vteřiny, než Bellu zachrání. Jen doufal, že nepřijde pozdě.

…………………

Bella čekala dítě s upírem. To zjištěním jím otřáslo skoro stejně tak mocně jako jeho otisk do nenarozené holčičky. Bylo to něco výjimečného, ojedinělého a neobvyklého. Znal legendy o těchto dětech. Všechny měly zvláštní schopnosti a jejich věk se zastavoval někdy kolem dvacátého roku života. Do té doby byly zranitelné a více podobné lidem, až na rychlejší růst a nutnost pití krve. Ve dvaceti se jejich tělesný vývoj zastavil a ony se staly nesmrtelnými.
Každé upíří dítě bylo výsledkem čisté a ryzí lásky jeho rodičů. Potomka mohl zplodit jen upír se svědomím a dobrým srdcem. Když tohle kdysi slyšel, smál se a neuměl si nikoho takového představit. Upíři pro něj představovali monstra, která je nutné co nejrychleji zničit a jejich ostatky spálit na prach. Zabíjeli lidi a neohlíželi se na důsledky svých činů. Slýchal i o “lidských” studených, tedy upírech se zlatýma očima, kteří v sobě našli sílu a bojovali se svou temnou podstatou. Živili se krví zvířat a jejich povaha se od té běžných upírů lišila jako den od noci. Nikdy žádného takového nepotkal, ani o něm neslyšel, ale byl si naprosto jistý, že Bellin manžel takový byl. Vztah s člověkem by klasický, zlý upír mít nemohl. A ona sama ho upozornila na odlišnost ve způsobu stravy její rodiny.

Odvedl ji domů a vyslechl si celý její příběh. Hodinu v kuse mu vyprávěla o své rodině, kterou tak neuváženě opustila, i o tom nečekaném štěstí rostoucím v jejím lůně. Mluvila bez přestávek a ke konci už jí docházel dech a nadechovala se namáhavě a lapavě. Byla na první pohled vyčerpaná a unavená. Během pouhého dne její pleť skoro zprůsvitněla, vlasy ztratily lest a oči jiskru. Jacoba napadlo, co jí chybí, kromě manžela a podporující rodiny, ale váhal jí navrhnout pití krve. Dítě upíra rostlo jen z krve.

Bella domluvila a najednou vypadala o několik let starší. Znaveně si promnula víčka a rozpustila si zplihlé vlasy. Nemohl ji svou znalost déle zamlčovat. Jeho svědomí a čest by mu to nedovolily.

„Bello, potřebujete krev. Tvoje miminko je částí upír a ten se ničím jiným neživí,” vyhrkl, jako, kdyby se bál, že při normálním tempu řeči by ztratil odvahu tuhle větu vyslovit.
Překvapeně zamrkala a pak se uvolněně rozesmála. Smála se tak moc, že jí až tekly slzy.
„Pít krev, samozřejmě. Na to, že jsem těhotná, jsem přišla po tom, kdy jsem snědla polosyrové maso, ze kterého krev ještě tekla. Když jsem snědla celou porci a olízala si zakrvavené prsty, prvně jsem ucítila pohyb miminka. A pak… kousla jsem se do rtu a polkla pár kapek vlastní krve. Měla jsem pocit, že mi narostlo břicho, ale zdálo se mi to nemožné. Jistě, moje děťátko potřebuje krev,” ne úplně souvisle sdělovala svůj postřeh Jacobovi.
„Ano, těhotenství s upírem může nepozorovaně trvat i několik dlouhých měsíců, něž žena většinou omylem pozře krev a dodá tam miminku potřebné živiny,” přitakal Jake s úlevou. Bál se, že se Bella pití krve zhrozí a bude se jí něco takového hnusit a protivit.

Zarazila se a zamračila. Soustředěně stáhla obočí a maličko vystrčila  jazyk.
„Takže jsem mohla maličkou čekat už několik měsíců?” zeptala se překvapeně a pohladila se současně po bříšku. Pokud tomu tak bylo, dávaly by její sny o dětech a náhlé změny nálad smysl. Nejednala hloupě. Tedy, jednala, ale pod vlivem rozbouřených hormonů. Když Jake přikývl, usmála se a pocítila krásný klid. Nebyla úplně pitomá, jak se do té doby domnívala, ale prostě a jednoduše těhotná a tím pádem přecitlivělá.
„Už nemám žádné krvavé maso,” skoro vzlykla, protože ta náhlá chuť na onu lahodnou tekutinu jí skoro rozežírala žaludek a způsobovala závrať.
„Nějakou seženu,” usmál se na ni Jake a zmizel. Bál se, že se ho Bella zeptá, co se stane s matkami poloupířích dětí po porodu. Z jejího vyprávění pochopil, že nechce a nikdy nechtěla stát se upírem. Až zoufale moc si přála zachovat si lidství. To bylo ale nemožné. Ve chvíli, kdy otěhotněla, přestala být člověkem…

Vrátil se za necelou hodinu a našel Bellu tvrdě spící u stolu s hlavou složenou na předloktích. Opatrně ji probudil a podal jí pohár naplněný hustou, červenou tekutinou. Nestačil jí říct, že musí pít pomalu a po malých doušcích. Bella žíznivě pohár téměř do poslední kapky vyprázdnila a okamžitě ho upustila na zem a chytila se za břicho.
Bolestivě zalapala po dechu a vytryskly jí slzy. Jake jen zděšeně pozoroval, jak se její břicho před očima zvětšuje a  jí praskají švy na šatech. Až po několika minutách se uklidnila a vyčerpaně se opřela. Nechápavě zírala na své ještě před chvílí téměř neviditelné bříško. Nyní ho měla vyboulené, veliké a vypadala jako těsně před porodem.
„Musíme pryč z města. Tohohle by si všiml snad i slepý,” zašeptal poněkud rozechvěle Jake.

Bella jen přikývla, ničeho víc nebyla schopná. Jacob umyl pohár i nádobí ve dřezu, sbalil jí několikery šaty a doufal, že alespoň některé oblékne.

Odešli v noci, za úplné tmy, aby je nikdo neviděl. Jacob netušil, kam jít. Jeho kmen by Bellu nepřijal. Nelíbil se jim už jeho otisk do její nenarozené dcery. Kmen měl spoustu legend a ve všech sice vystupovaly matky poloupírů jako nevinné a čisté bytosti, ale rada starších by nikdy neriskovala, že zrovna tahle bude jiná. A pak tu byl porod a všechna ta rizika kolem. Ne, ke svému kmeni vzít Bellu nemohl. Odnesl ji až na kraj lesa a tam se bezradně zastavil. A potom ho napadlo dokonalé řešení. Sama Bella přeci mluvila o přání, aby její dcerka znala svého otce.
Nesměle navrhl návrat k její rodině. Bella se skoro rozplakala, když přikyvovala. Připadala si hrozně unaveně a vysíleně. Po krvi jí sice bylo lépe, ale cítila, jak jí děťátko vyčerpává. Byla také trošku zmatená z nenadálého vývoje událostí a vystrašená z budoucnosti.

Popsala Jacobovi cestu a on ji po celou dobu nesl a běžel. Strachovala se, aby ho tím nějak nepřepnula a nevysílila, ale s úsměvem jí vysvětlil, že vlkodlak se jen tak neunaví a síly mu taky po takové malé námaze nedojdou.
Věděl to dříve, než viděl. Cítil nasládlé upíří aroma, ale jen velmi slabě. Kdyby se na něj nesoustředil, možná by mu i uniklo. Bellina rodina už tu nebyla. Odešli a dům nechali prázdný.
Nemohl tomu zabránit, musela se dozvědět, že už tu nikdo kromě nich není. S těžkým srdcem doběhl až před dům, kde Bellu postavil na zem. Obklopovala je tma, ale hvězdy a měsíc jí ubíraly na temnotě. Zářily a dovolovaly i pouhému člověku vidět věci kolem sebe.

„Odešli,” zašeptala tak tiše, že ji skoro neslyšel. K jeho neskonalému překvapení se usmála.
„Na dopis mi neodpověděl, protože ho pravděpodobně nedostal. Určitě se odstěhovali hned po mém útěku od nich. Třeba mě má ještě rád,” vysvětlovala svůj úsměv, který ale rychle pohasl. Vytrhla se mu z náručí a těžkopádně se rozběhla k verandě. Na schodech zakopla a dopadla na zem.

„Už ho neuvidím! Nemám šanci ho někdy najít. Nikdy nepozná svoje děťátko. Nebude s námi a ani se nedozví, že existuje,” štkala usedavě.
Jacob seděl v mžiku vedle ní a něžně ji hladil po vlasech.

………….

Nejvyšší rychlostí, jakou byl schopen vyvinout, se přiřítil na dohled k domu. Výjev, jaký se mu naskytl, ho donutil zastavit na místě a vytřeštit oči.
Na schodech terasy seděla zhroucená Bella a plakala. Opatrně ji objímal mladý indián ze vzpomínek majitele obchodu s knihami. Ona se ho zcela jistě nebála a on nevypadal, že by jí chtěl ublížit. Nerozuměl tomu.

„Už ho neuvidím! Nemám šanci ho někdy najít. Nikdy nepozná svoje děťátko. Nebude s námi a ani se nedozví, že existuje,” vzlykla a on zkameněl.

Až v tu chvíli se dokázal zaměřit na indiánovy myšlenky. Nevěřil jim. A přesto se k nim upnul jako ke světýlku na konci temného tunelu. Bella, jeho milovaná Bella, s ním čekala dítě. Něco takového bylo zhola nemožné. Nemožné a zároveň pravda. Konsternovaně se zadíval na její břicho a ten pohled ho téměř připravil o rozum. Bylo absolutně nemožné, aby byla vůbec těhotná, ale břicho vzdouvající se jí pod šaty, to musel být nějaký optický klam. Viděl ji před pár týdny a to bylo její břicho úplně ploché. Musel ho šálit zrak. Ten jeho dokonalý a neomylný zrak.

Najednou Bella přestala plakat a vzhlédla k místu, kde stál. Byl od ním moc daleko, nemohla vidět ani jeho siluetu.
„Edwarde,” zašeptala a usmála se přímo na něj.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 27: