Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 26

31.08.2010 (08:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2293×

Nedokázala by říct, nebo dokonce vysvětlit, co se to s ní děje. Jacob byl pryč pár hodin a ona už pochopila, že jí samotné se po něm tolik nestýská, to její miminko bylo neklidné a rozladěné. Ztěžka dosedla na obyčejnou a nijak zvlášť pohodlnou židli za pultem a unaveně si opřela bradu o dlaně. S naprostou jistotou si troufala tvrdit, že krámek ještě nikdy neměl takovou návštěvnost a naštěstí i tržby jako toho dne. Přitahovala pozornost a lidé na ni byli zvědaví. Celý den courali do krámku, bez valného zájmu si prohlíželi knihy a pak nějakou bezmyšlenkovitě vzali a vydali se k pultu a za ní, aby zaplatili a seznámili se. Na všechny se pokoušela usmívat a být milá, ale čím větší zástupy zvědavců a slídilů měla za sebou, tím byla podrážděnější a bylo pro ni čím dál těžší neodsekávat a nebýt protivná.

Jake si hned ráno vzpomněl, že musí něco velmi naléhavého zařídit. Překvapenou Bellu požádal, jestli by do večera nepočkala v obchodě. Návštěvnost nikdy nebyla nijak závratná. Tak dva tři lidé denně. Rozhodně nebude mít moc práce. Ani ho nenapadlo, jak moc se mýlil. Po městečku se jako požár poháněný větrem rozšířila zpráva, že ta tajemná paní Cullenová, která se nedávno přistěhovala, zaskakuje v krámku s knihami. Jedinečná příležitost nenápadně si ji prohlédnout a zjistit, co je zač. První návštěvníci se trousili postupně, ale po poledni už se Bella nezastavila. Odpovídala na všetečné otázky a musela se pekelně soustředit, aby se nějak nepodřekla a aby všechno, co prozradí, souhlasilo a ničemu neodporovalo. Do toho v rozsáhlém seznamu hledala ceny knih, přebírala peníze, vracela drobné zpátky a zapisovala tržby. Takový zápřah nikdy nezažila.

Konečně kostelní hodiny odbily šestou večer a ona bez milosti vypoklonkovala zbývající dva čumily z obchůdku a se srdcem třepetajícím radostí a úlevou zamkla dveře. Pro jistotu je ještě dvakrát zkontrolovala a teprve potom si oddychla a z posledních sil došla zpět za pult. Nevěřícně přepočítala tržbu. Cullenovi byli bohatí a peněz měli víc než dost, ale ona s nimi vlastně nikdy nepřišla do kontaktu.  S výjimkou té truhličky od Alice. Za jediný den tady utržila zhruba tolik, co obyčejně Jakův strýc za tři měsíce. Ušklíbla se a unaveně si odhrnula pár uvolněných pramenů vlasů z čela. Nikdo z dnešních zákazníků neměl skutečný zájem o literaturu a knihy. Všichni byli zvědaví jen a jen na ni. Na důvod, co tu dělá. Na nepřítomnost jejího manžela. Na její minulost. Na dobu, po kterou ve městě zůstane. S úlekem také zpozorovala pár starších žen, typických drben, které si zkoumavě prohlížely její břicho. Těhotenství na ní ještě nebylo vidět. Vždy byla možná až moc štíhlá a nyní měla konečně ženské tvary. Změna, kterou mohla pozorovat ona, ale ne někdo cizí. Děsila se ale okamžiku, kdy se její těhotenství provalí. Nepochybovala, že si každý bude myslet to samé jako Jacob. Že vdaná není a jen to kvůli rostoucímu břichu předstírá. Její rozhodnutí odejít někam do ústraní se ukázalo být nezbytností z vícero důvodů.

I když se sotva držela na nohou pocítila až fyzickou potřebu jít ven a projít se. Sama. Být na čerstvém vzduchu jen s vlastními myšlenkami a pořádně všechno promyslet a naplánovat. Její hlava bolela, třeštila a pod náporem tolika témat k přemýšlení hrozila prasknout. Spěšně si ovázala kolem ramen šál a vyšla postraním vchodem ven. Už se šeřilo a ona s úlevou zpozorovala, že náměstí je prázdné. Uměla si živě představit, jak místní obyvatelé právě sedí buď doma a baví se o ní, nebo v hostinci a také se baví o ní. Znechuceně si odfrkla. A to si kdysi myslela, že je velmi společenská a bez lidí by nemohla být. Se sklopenou hlavou a rychlým krokem prošla úzkou uličkou vedoucí k lesu. Jakmile míjela první stromy, ještě zrychlila a během chvíle běžela. Klopýtala přes vyviklané kořeny i trsy trávy či popadané větve. Vyšlapané cesty si nevšímala a prodírala se dál. Po několika minutách doběhla až na menší mýtinu, kde zastavila a snažila se popadnout dech. Nemohla sama sobě logicky zdůvodnit, proč tak strašně pospíchala. Věděla jen, že musela. Potřebovala pryč ze svého bytu, z krámku i z města. Posadila se na jeden pařez a zhluboka se nadechla. Svěží vzduch ji až zaštípal v nose a vůně dřeva, trávy a hlíny ji omamovala. Tohle milovala. Klid, ticho podbarvené jen  šuměním větru v korunách stromů a zpěvem ptáků, možnost volně se nadechnout a nemuset kontrolovat každičký pohyb s obavou, co tomu řeknou lidé.

Pohladila se po bříšku a miminko poměrně spokojeně její pohyb kopírovalo zevnitř. Už věděla, že bude hodně výjimečné. Dávalo jí poznat své pocity, dokázala odhadnout některá jeho přání a když ona sama potřebovala, vysílalo jí jakousi pozitivní energii. Ale to, co předvedlo při Jacobově doteku, bylo ještě jiné. Bella v tu chvíli s jistotou pocítila sílu svého děťátka a jeho nezměrnou radost. Bylo to tak zvláštní…

Jemně a rytmicky přejížděla bříšky prstů od jednoho boku k druhému. Umívala se. Představovala si, jak by její těhotenství prožíval Edward, kdyby byl s ní. Určitě by se strašně bál a nedovoloval jí ani vstát z postele. Zpíval by jí, hrál na klavír a vyprávěl pohádky. Celou noc by se k ní tulil a hladil ji po vlasech. Probouzely by ji jeho polibky. Připravoval by jí vydatné snídaně a krmil ji, kdyby o to stála. Nosil by jí ven na terasu a zabalenou v dece objímal na houpačce. Opatrně a s láskou by se dotýkal jejího bříška a mluvil na miminko. Možná by i slyšel jeho myšlenky a tlumočil jí je. Bylo by to tak krásné, kdyby byl opravdu s ní. S nimi.

„Štěstí,” uslyšela tichoulinký dívčí hlásek. Zmateně se rozhlédla kolem sebe, ale nikoho neviděla. A pak si uvědomila, že to slůvko slyšela ve své hlavě. Byla to spíš myšlenka, ale ne její.

Zamrkala a nevěřícně se povívala na své břicho. Vypadalo stále stejně, ale ona nějakým šestým smyslem věděla, že je něco jinak.

„Sluníčko, tos bylo ty?” zašeptala tiše a téměř s posvátnou úctou. Odpovědí jí bylo pohlazení dlaně a vlna spokojenosti a lásky, kterou miminko vyslalo do jejího těla. Do očí jí vystoupily slzy a ona se roztřásla. Její děťátko s ní komunikovalo. Jako kdyby ani nebylo tak maličké a teprve v jejím lůně.
„Takže ty jsi opravdu holčička?” zeptala se s něžným úsměvem, když si uvědomila, že slyšela dívčí hlas.
Její mysl zaplavil zvonivý smích, který působil jako pohlazení. Jemný balzám léčící jakékoliv chmury.

Děvčátko… Dceruška. Bella se také tiše zasmála. Představovala si spíš syna, který byl byl podobný Edwardovi, ale najednou byla za holčičku nesmírně ráda. Kdyby ji Edward viděl, jistě by si ji okamžitě zamiloval a rozmazloval by ji jako správný tatínek. Posmutněla. Tohle byla hloupá úvaha, vzhledem k tomu, že jí ani neodpověděl na dopis a zřejmě ji nechtěl přijmout zpět. Uražená pýcha, zvláště ta mužská, je zhoubná a ničemná záležitost. Jednala nelogicky, úplně necitlivě, unáhleně a zbrkle. Nedivila se, že už ji neměl třeba ani rád. Nikdy moc nechápala, co na ní viděl.
Radost se rázem změnila v žal a Bella se rozplakala. Horké slzy jí stékaly po tvářích a neslyšně padaly na trávu. Její miminko bylo také smutné a dávalo jí najevo, že tahle emoce se mu ani trochu nelíbí. Nespokojeně se zavrtělo, ale Bella na něj nedokázala dát a dál plakala.

Najednou se napřímila v zádech a přestala vzlykat. Ji sice Edward třeba už nechtěl, ale jejich dcerka měla právo svého otce znát. Co by to byla za matku, kdyby jí to upírala? Stejně tak Edward by byl jistě z dítěte nadšený. To, že oni dva se rozešli, nesmělo zničit vztah mezi ním a jejich holčičkou. Sice o ní ještě nevěděl, ale Bella nepochybovala, že ji bude mít rád a udělá pro ni, co jí na očích uvidí. Pro Bellu to sice bude jistě bolestné být mu tak blízko, ale nesmět ho líbat, držet za ruku ani ho nazývat svou láskou a manželem, ale pro svojí holčičku byla ochotná podstoupit i jeho křik, výčitky a třeba i chlad v očích při pohledu na ni. On svou dcerku prostě musel znát. Musel ji vidět růst a být s ní, když bude potřebovat tatínka.

S novou energií se vydala na cestu zpět do města. Rozhodla se, že si sbalí pár nejnutnějších věcí a hned ráno pojede za Edwardem a jeho rodinou. Ji mohou odmítat a třeba se na ni dívat i skrz prsty, ale maličkou ne. Ona je součástí jejich rodiny a Bella věděla, jak laskavá a minující rodina to je. Vezmou ji mezi sebe a dají jí tolik lásky, podpory a štěstí, že žádné jiné dítě tolik nemělo. Ona sama může bydlet někde poblíž a vzájemně se mohou navštěvovat. A maličká tak bude s oběma rodiči. To přeci bylo ideální řešení. Tajně také doufala, že jí třeba Edward časem odpustí a uvědomí si, že matku svého dítěte, naprosto nečekaného zázraku, má rád a chce, aby oni tři byli rodina.

Rázovala už úplně setmělým lesem a teprve když kdesi v dálce uslyšela šramot, začala pociťovat strach. Okamžitě si vzpomněla na velká divoká prasata, která občas tábořila a rochnila se za jejich chaloupkou. Se staženým hrdlem polkla a bez dalšího rozmýšlení se rozběhla ke stromu s větvemi tak nízko, že na ně dosáhla. Na tu nejnižší se vyšvihla a lezla výš. Teprve dva metry nad zemí se trochu uklidnila. V duchu si nadávala, jak byla hloupá, že nešla po cestě a že vůbec musela tak pozdě večer do lesa. Srdce jí tlouklo velmi rychle, ale ona si i v té hrůze uvědomovala, že jeho rytmus a hlasitost jsou nějak zvláštní a jiné než dříve. Neměla však čas nad sebou a svým srdcem víc uvažovat. Její oči přivyklé tmě spatřily obrovské zvíře, které přiběhlo kousek pod strom a tak zastavilo.

V Belle by se krve nedořezal. Jen pár metrů od ní stál vlk velký jako kůň a hlasitě čmuchal kolem sebe. Bylo to nemožné, ale zdálo se jí, že se rozhlíží a o něčem uvažuje. Modlila se, aby na ni nedosáhl, když vyskočí. Při jeho velikosti by se tomu nedivila a vzhledem k tomu, jak blízko byl, ji musel brzy zavětřit. K tomu však nedošlo a vlk udělal něco, co Bellu skoro donutilo překvapení spadnout ze stromu.

Tiše zaskučel, zavřel oči a podivně se začal třást. A pak najednou se ozvalo takové zvláštní lupnutí a místo vlka stál bosý v trávě nahý Jacob. Otřepal se a sehnul. U jeho nohou se válel malý balíček, který rychle rozdělal a vytáhl z něj kalhoty a košili. Spěšně se oblékl a už chtěl odejít. Jenže Bella se zrovna v tu chvíli nešikovně pohnula a praskla pod ní větev. S vyjeknutím se řítila k zemi. Na trávu ale dopadla až neuvěřitelně ladně a ani na okamžik neztratila rovnováhu. Dokonce dopadla na chodidla a ani se neskácela na pozadí.

Jacob na ni strnule hleděl a ona mu pohled oplácela. Po pár vteřinách se ale rozesmála a vykročila k němu. On se ani nehnul a snažil se vymyslet, co jí poví. Doufal, že ho neviděla úplně jasně, a pokud ano nebude chtít věřit vlastním očím. Ona mu ale vyrazila dech.

„Ach, Jacobe, mně asi není souzeno být s obyčejnými lidmi. Odešla jsem od upírů, abych se vyhnula nadpřirozenu, a natrefím na měniče-vlkodlaka. Asi se přestanu snažit být normální. Mám pocit, že svět lidí mě mezi sebou nechce, když mi staví do cesty jednu mýtickou bytost za druhou,” smála se a bez obav došla až k němu.

Jacobovi trvalo hodnou chvíli, než se trošku vzpamatoval. Věděla to! Znala jeho nejtajnější tajemství a očividně měla s nadpřirozenem zkušenosti. Když si přehrál celou její řeč, vytřeštil na ni oči.
„Odešla od upírů?” zakoktal nechápavě. Od upírů se nedá jen tak odejít. Upíři jsou tím největším zlem a člověk po setkání s nimi živý nevyvázne. Bella ale žila a dokonce vypadala v pořádku.
„Můj manžel je upír a jeho rodina taky. Živí se ale zvířaty, ne lidmi,” vysvětlila s úsměvem. Spadl jí kámen ze srdce. S Jakem mohla mluvit bez obav z podřeknutí a mohla k němu být úplně upřímná.

Zíral na ni a nebyl schopen slova. Celý den se bál, že někam odejde a on už ji a hlavně její miminko nikdy nenajde a neuvidí. Rozhádal se s celou radou starších, protože mu nepovolili nic jí říct. Zakázali mu prozradit jeho podstatu a druhou tvář matce. Dítěti jednou samozřejmě ano, to otisk umožňuje, ale matka musela zůstat neinformovaná. Trápil se a přemýšlel, jak jí zůstat nablízku a nebýt nijak nápadný. Měl vztek na celou smečku, která ho nepodpořila i radu starších, kterou nezajímaly jeho argumenty ani prosby o udělení výjimky. A to všechno zbytečně, protože Bella to sama od sebe věděla. Nebála se ho a nemusel jí nic vysvětlovat. Situace se vyřešila k jeho spokojenosti a sama.
S úsměvem ji objal a byl rád za její předchozí setkání s nadpřirozenem. Pak se ale zase zarazil a doslova zkameněl. Její manžel byl upír… Ona mu vyprávěla, že si mysleli, že nemohou mít děti a její těhotenství je malý zázrak… Říkala, že s jiným mužem než s manželem nikdy nebyla a ani nebude, protože ho miluje… Její miminko, to děťátko, do kterého se tak nečekaně otiskl, bylo dítětem upíra. Až se  mu zatočila hlava…


………………..


Jako tygr v kleci přecházel tam a zpět po pokoji. Mračil se a ani nedýchal. Přemýšlel, uvažoval a sám sebe přemlouval, že je to špatný nápad. Rozum ale neměl nad srdcem šanci zvítězit. Musel ji vidět. Jen zkontrolovat, že je v pořádku a nic jí nechybí. Ani by o něm nevěděla. V noci by se vyhoupl oknem do ložnice a ani by ji nevyrušil ze spaní. Jen jedna malá, nikým netušená kontrola, že jeho žena stále žije, je zdravá a nijak nestrádá.
Nemohl déle čekat. Musel za ní. Nešlo se tomu bránit. Nebylo možné poslouchat rozum a nechat ji žít, aniž by měl jistotu jejího bezpečí a pokud možno i štěstí.

Nikdo nebyl doma. Esmé s Carlislem si odskočili na lov a Rose s Emmettem prý také, ale on věděl, že mají v plánu poněkud jinou aktivitu. Alice a Jasper se zdržovali na louce několik mil za domem. S bodnutím svědomí si přiznal, že je vlastně vyhání z domu on, protože Jazz není schopen vydržet v jeho blízkosti a nezbláznit se. Vyběhl směrem k nim, aby je informoval, že si udělá malý výlet. Znal své sourozence a věděl, že ho nebudou vyslýchat. Alice stejně asi uvidí pravdu, ale její vidění poslední dobou selhávala. Nikomu o tom neřekla, ale občas se do budoucnosti nedokázala podívat. Její osobní teorií byl smutek a stres z Bellina odchodu, ale jistě to nevěděla. Bylo to od Edwarda podlé, ale doufal, že výpadek nastane i ohledně jeho současných plánů.

Kus od louky se zastavil a uslyšel slova, která ho přikovala na místě a drolila jeho kamenné srdce na prach.
„Jaspere, ona je mrtvá! Nevidím ji, jen černočernou tmu. Bella umřela.”

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 26: