Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 24

23.08.2010 (17:45) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2339×

Čekala na něj. Modlila se, aby přišel, aby ji vzal zpátky k sobě a odpustil jí. Seděla u okna a vyhlížela ho. Tři dny. Ani spát nechodila do postele. Jen si položila na parapet polštář, složila na něj hlavu a zabalila se do teplé deky. Nechtěla propást jeho příchod. Jenže k tomu stále nedocházelo. A ani žádná odpověď. Pomalu, ale jistě ztrácela naději. Chápala ho a nedivila se mu, ale přesto ji jeho němé odmítnutí bolelo.

Nemohla plakat. Slzy jí došly a dalších se už nedostávalo. S těžkým srdcem čtvrtého dne ráno vstala a šla se umýt. Nechtěla se o sebe starat, nechtěla jíst ani se koupat. Ale nemohla svůj život neuváženě zahodit. Znovu už ne. Udělala osudovou a největší chybu, aby získala tenhle zoufalý a osamělý život. Byla by bláhová, kdyby se vzdala i toho. Bláhová a pitomá. Připadala si jako stroj. Bezduchý stroj s mrtvým srdcem.

Pečlivě se vykoupala a převlékla do čistých šatů. Učesala si vlasy do prostého copu, který stočila na temeni do drdolu a převázala stuhou. Před zrcadlem se štípla do bledých tváří a ty mírně zčervenaly. Se zarudlýma a vyplakanýma očima ale nic udělat nedokázala.

„Lepší už to nebude,” ušklíbla se na svůj vlastní odraz, ale vlastně jí to ani nevadilo. Ta dívka s úsměvem na rtech a jiskrou v očích, ta dívka s krásně rovnými zády a ladnými pohyby, ta dívka, která spokojeně zářila, dívka, jíž byla ještě před pár dny, ta se ztratila do nenávratna. Nyní stála mírně shrbeně a celá si připadala povadlá. Nezáleželo jí na tom, jak vypadá.

Vzala si kabelku s penězi a proutěný košík na nákup zeleniny. Pomalu a beze spěchu vyšla ven. Hlavu držela sklopenou a dívala se na dláždění na zemi. Slyšela kolem sebe šum města a vzpomněla si, jak kdysi, před více než rokem, chtěla město poznat. Milovala svoji vesnici, ale moc si přála nějakou dobu žít ve městě a užívat si možností, které nabízelo. Jak ráda by teď měnila za malou chaloupku hluboko v lesích v srdci své rodiny! Až sebou cukla. Cullenovi už nebyli její rodinou. Svým odchodem se jich zřekla.

Duchem nepřítomná si nakoupila zeleninu, ovoce, sýr a mléko na trhu. V pekárně se zastavila pro chléb, bagety a sladké pečivo. U řezníka si koupila takovou zásobu masa a ryb, že už od počátku věděla, že to všechno nebude moci sníst. Cestou se vyhýbala dalším lidem. Mluvila, jen když to bylo nezbytně nutné. Nevšímala si mužů, kteří si ji zvědavě a se zájmem prohlíželi, ani žen, které si už mezi sebou šeptaly a dohadovaly se, kdo asi je a co tu dělá.

„Slečno, slečno! Ztratila jste klíče,” zapředla s ní rozhovor starší žena. Na první pohled vypadala mile, ale cosi v jejím pohledu dávalo Belle tušit, že na první dojem nesmí dát. Překvapeně se na svazek klíčů v ženině ruce podívala. Nechápala, jak je mohla ztratit, když je měla přivázané k pásku u šatů. Nosila je  tak vždy a nikdy se klička neuvolnila. Mírně se zamračila.
„Oh, děkuji, nevšimla jsem si,” poděkovala nepřítomně a natáhla po klíčích ruku.
„Není za co, není za co. Ale povězte mi, když už si tu tak hezky povídáme, kdopak jste, slečno. To víte, jsme malé městečko a víme tu o každém šustnutí,” usmála se žena a Belle nemohl uniknout zvídavý a zároveň falešný tón, jaký použila.
„Nejsem slečna, ale paní. Můj muž musel odcestovat za prací a protože cesty nejsou v dnešní době zcela bezpečné, musela jsem zůstat tady. Manžel pokládá město za bezpečnější než vesnici, kde jsme žili, tak jsem se přestěhovala sem,” hluše odříkala naučenou historku. Vzala si klíče a s ne úplně upřímným přáním hezkého dne se rozloučila.

Zpět do bytu se vrátila vyčerpaná svojí krátkou pochůzkou. Vrhla se na vaření. Zase se jí to předtím nezdálo, ale nyní měla pocit, že hlady snad umře. Nenasytně se pustila do baget se sýrem. Polykala je skoro bez kousání. Do pekáče na kamna dala péct maso, ale ve výsledku ho jedla téměř syrové. Vonělo úžasně lákavě a chutně. Dokonce si pak olízala prsty, které k rychlému jídlu používala místo příborů, od krve, která na nich z polosyrového masa ulpěla.

Když si uvědomila, co udělala, ztuhla hrůzou. A přesně v tom okamžiku její ruce sklouzly na mírně se vzdouvající bříško. Nevěřícně se po něm pohladila a něco jako by pohladilo její dlaně zevnitř ní  samé. Sípavě se nadechla a zakuckala se. Okamžitě vystřelila do koupelny, kde všechno snědené vyzvracela. Ledovou vodou si opláchla obličej a znovu se zaměřila na své bříško, které zcela nepochybně postrádalo nedávnou plochost.

Svět se s ní zatočil a nohy zrosolovatěly. Svezla se na zem k vaně a zírala před sebe. Ruce stále přitisknuté k bříšku, v němž nosila nový život. Srdce jí splašeně bušilo a před očima měla barevné mžitky. Miminko! Její vysněné miminko, které nikdy nemohla mít. Bylo naprosto nemyslitelné, aby byla těhotná. Nemyslitelné a nemožné. Přesto nepopiratelná pravda. Její muž byl upír a ti se nerozmnožují přes děti. Svůj druh doplňují kousnutím jedovými zuby, ne láskyplným aktem. Nechápala to. Nikdy přeci s nikým jiným nebyla. Jiného muže ani nepolíbila, natož aby se mu dala celá. Navíc jí zachutnala krev. Její miminko muselo být Edwarda, jiná možnost neexistovala. Ale to znamenalo, že čekala dítě napůl upíří. Nemohla ani tušit, co od takového tvora čekat.

Zachvěla se a její děťátko jí dalo najevo svou podporu. Z lůna se jí do těla šířil příjemný pocit bezpečí a lásky, který ji příjemně otupoval a uvolňoval. Malátně se vyškrábala na nohy a doklopýtala do ložnice. Svlékla se jen do spodní košile a zalezla si do peřin. Bylo jí jedno, jak nebezpečné její miminko může třeba být. Věděla o něm pár vteřin a už ho bezbřeze milovala. Sice se sama svou vlastní hloupostí připravila o Edwarda, ale jeho dítě byla odhodlaná chránit jako ten nejvzácnější poklad. Myslela si, že je úplně sama. Ale nebyla. S Edwardem počali nový život a ten v ní rostl. Cítila štěstí, ale i zvláštní únavu. Byla vyčerpaná. Fyzicky i psychicky. Zavřela oči a tu chvíli tvrdě usnula.

……………

Edward skolil velkého, hnědého medvěda a zakousl se do něj. Medvědí krev mu svlažila vyprahlé hrdlo a zahnala žízeň. Odhodil bezkrevnou mrtvolu zvířete kus od sebe a zhnuseně se otřásl. Nedivil se, že Bella, trhl sebou při pouhé myšlence na její jméno, nechtěla být jako on. Byl zrůda. Ať se snažil, jak chtěl, nemohl popřít svou podstatu naplno. Nemohl žít, aniž by zabíjel.

Zatřepal hlavou a zakázal si podobné myšlenky. Ona si vybrala sama. Ona chtěla něco, čeho se jí od něj pravděpodobně nedostávalo. On byl šťastný a nic mu s ní nechybělo. Musel být slepý, nebo spíše zaslepený. Její rozhodnutí nemohlo přijít zcela náhle. Jistě mu předcházel nějaký čas, kdy se trápila a promýšlela své další kroky. Nebyl jí dobrým manželem a nemohl se tudíž divit, že ho opustila.

Snažil se zjistit, jestli je pro něj lepší na ni myslet, nebo se snažit předstírat, že nikdy žádná Bella v jeho životě nebyla. Správné řešení téhle hádanky ne a ne najít. Nemohl se ale donutit na svou ženu zapomenout. Byla pro něj vším. Svým odchodem od něj odnesla kus jeho samého, kus, bez něhož nemohl jen tak volně žít. Přál si, aby alespoň ona nalezla štěstí, ale zároveň ho trýznila a mučila představa, že by se zamilovala do jiného muže. Myslel na ni stále jako na svou manželku a snubní prstýnek nemínil nikdy sundat.

Několik metrů od sebe zaslechl šramot. Neubránil se úšklebku. Esmé mu chtěla dát najevo, že za ním jde, jinak se samozřejmě pohybovala stejně tiše a nehlučně jako ostatní upíři. Na zlomek vteřiny zavřel oči a donutil se uvolnit ztuhlé svaly. Když oči otevřel, měl už na tváři nasazenou masku, kterou ukazoval své rodině i celému zbylému světu. Masku, kterou říkal: Ano, mrzí mě to a bolí, ale věčnost je dlouhá doba a já se během ní vzpamatuji a všechno zase bude v pořádku. Ani na okamžik si nemyslel, že by to tak skutečně mohlo být.

……………

Bella se s trhnutím probudila a lapavě se nadechla. Obklopovalo ji ranní šero. Musela spát více něž šestnáct hodin. Posadila se a okamžitě se zhroutila zpět do peřin. Motala se jí hlava a na spáncích jí prudce a bolestně tepalo. Nemohla si vzpomenout, co se předchozího dne stalo. Měla pocit, že to bylo důležité.

Ležela na zádech v posteli a opět zavřela oči. Snažila se silou vůle se uklidnit. Promnula si spánky a trpělivě čekala, až se jí udělá dobře. Když jí přestalo srdce tak rychle a splašeně bušit a mžitky před očima zmizely, pomalu a opatrně se posadila a spustila nohy na zem. Zakručelo jí v žaludku a udělalo se jí až nevolno hlady.

Vstala a svlékla si propocenou košili. Když byla nahá, vytřeštila oči na svůj odraz v zrcadle. Bříško měla zcela jasně vyboulené a na  několika místech zafialovělé. Ňadra se jí zdála být větší a plnější. Těhotná! Jako kdyby to slovo vytáhlo mlžnou oponu, která jí zakrývala včerejší den. Všechno se jí vybavilo a náhle jí bylo až do zpěvu. Miminko, její a Edwardovo miminko, bylo skutečné. Nebyl to sen nebo přelud. Nezbláznila se. Opatrně přejela bříšky prstů po modřinách. A její děťátko její pohyb kopírovalo zevnitř.

Se spokojeným úsměvem se oblékla a posadila se k snídani. Opět spořádala naprosto neuvěřitelné množství jídla. Nebránila se tomu. Pokud to miminko bude potřebovat, přibere klidně na tunu váhy, jen aby mu poskytla vše nezbytné. Po jídle se přesunula k oknu a když se podívala ven, uvědomila si, že je ve městě plném neznámých lidí. Ve městě, kde může těžko být jen tak těhotná s upírem a uniknout pozornosti. Netušila, jak její dítě poroste a jak bude těhotenství probíhat. Nevěděla, jestli ji nějak nezmění, ani jestli třeba nebude lidem nebezpečná. Pocítila osten strachu, když si uvědomila, že bude muset všechno zvládnou sama. Nikdo jí nemohl pomoci a ti, kteří třeba mohli, byli její vinou daleko a nestáli o ni.

Ztěžka dosedla na křeslo a snažila se na svou situaci se podívat střízlivě a rozumně. Nepochybovala, že bude muset město opustit a uchýlit se někam na samotu. Děsilo ji ale, že neměla nápad ohledně získávání potravy. S tím, kolik toho byla schopná sníst, nemohla bydlet úplně mimo dosah civilizace. Zoufale vzlykala a nevěděla, co má dělat.

Dříve jí v přemýšlení pomáhalo chodit. Něco ji náhle táhlo ven na procházku. Rychle si přes ramena přehodila teplý šál a skoro vyběhla ven. Zamkla byt a pospíchala po schodech dolů. Dívala se pod nohy, ale ne před sebe. Na posledním schodě škobrtla a padala. Překvapeně vyjekla, ale než se její tělo zřítilo na zem, narazilo do někoho dalšího. Dvě pevné a rozpálené paže ji chytily a nedovolily spadnout. Stála s tím někým v těsném objetí. Zrychleně dýchala a snažila se se uklidnit.

Až po pár vteřinách se jí podařilo překonat záchvat paniky a zvednout svou tvář ke svému zachránci. Ten se na ni s úlevou usmíval.
„Trochu jste mě vylekala, slečno. Skoro jsme spadli oba,” porušil napjaté ticho, které nastalo, když se jejich pohledy, čokoládový a oříškově hnědý, setkaly. Bella zatřepala hlavou, aby se trochu vzpamatovala. V náručí tohoto cizince jí bylo až moc hezky.
„O-omlouvám se,” vykoktala a zčervenaly jí tváře.
„To je v pořádku, hlavně že se vám nic nestalo. Copak tady ale děláte?” zajímal se upřímně.
„Já… tady bydlím. Nahoře v bytě,” slyšela vlastní rozechvělý hlas.
„Ah, jistě, paní Cullenová. Strýc mi o vás říkal. On je majitelem tady toho krámku,” vysvětlil a jeho hlas už ji tak nehřál. I rysy mu malinko ztvrdly.

Nedokázala se na něj nedívat. Milovala Edwarda a o jiného muže nestála, ale tenhle mladík, který mohl být přibližně stejně starý jako ona, ji něčím přitahoval. Nevyznala se sama v sobě, ale s jistotou náhle věděla, že o něj nechce přijít, že se od něj nechce vzdálit a nechce, aby ji přestal objímat.
„Říkejte mi prosím jen Bello, paní Cullenová je moc formální,” usmála se na něj a nechápala, kde se to v ní bere. Chvilku si ji měřil nepřístupným pohledem, ale pak se jeho rty roztáhly do širokého úsměvu. Belle se rozbušilo srdce a její děťátko ji zevnitř pošimralo. I jemu se tenhle mladík zamlouval. Bella zřetelně cítila spokojenost, kterou dítě vysílalo do jejího těla.
„Dobře, Bello, v tom případě vy mně říkejte Jacobe,” odvětil a vesele na ni mrkl.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 24: