Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 15

10.07.2010 (10:15) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2581×

Čas plynul dál svým tempem. Avšak zdálo se, že běží rychleji než obvykle. Všichni věděli, jak tento klam vznikal. Byli šťastní a spokojení. Vytvářela se tak iluze, že čas zrychlil. Samozřejmě tomu tak nebylo, ale jim to tak připadalo.

Bella se uzdravila a nezůstaly jí žádné trvalé následky. Kromě jizvy přes pravou holeň už nikde na těle neměla ani ten nejmenší šrám. Každý den trávila s Edwardem venku. Procházeli se ruku v ruce, povídali si, nebo jen mlčeli a užívali si přítomnost a blízkost toho druhého. Už nikdy nezašli v důvěrnostech tak daleko jako toho dne v altánku. Toužili po sobě a každý, i ten úplně nevinný dotyk v nich rozdmýchával oheň a vášeň. Přesto zůstávali jen u polibků.

……………

Bella spala stulená do klubíčka jako malé dítě. Byla pečlivě zabalená do teplé peřiny a v nohách postele měla ohřívací láhev, kterou Edward v pravidelných intervalech plnil horkou vodou. Za okny hustě chumelilo, v krbu praskalo dřevo, po domě voněla vanilka. Za pár dní měly být Vánoce. Edward seděl v houpacím křesle u Belliny postele a celou noc ji pozoroval. Stále nemohl uvěřit, že tahle kouzelná a čistá bytost jeho lásku opětuje a činí ho tak až neuvěřitelně a nesnesitelně šťastným. Sledoval její spánkem zněžnělou tvář a cítil se zase jako člověk. Snažil se nemyslet na to, co bude za pár let. Trápilo ho, že nemohl stárnout s Bellou a dát jí děti. Připadl si jako strašný sobec, když se rozhodl být s ní a o tohle ji připravit. Ale už nedokázal svému srdci poručit. Miloval ji víc než cokoliv na světě.

„Edwarde,” zašeptala ze spánku a rty se jí roztáhly do nádherného a spokojeného úsměvu.

Slyšel, jak její srdce trochu zrychlilo, když vyslovila jeho jméno, a pak se zase zklidnilo. V něm však to jedno jediné slůvko vyvolalo touhu slýchat ho z jejích úst každou noc. Přál si, aby mu ho šeptala přímo do ucha. Přál si, aby usínala v jeho náručí. Celou noc by hlídal její sny a kdyby byla jen trochu neklidná, klidně by jí zpíval a hladil její hebké vlasy. Přál si, aby byli svoji. Oficiálně svoji. Jeho svědomí a vychování by mu nedovolilo léhat s ní v jedné posteli, byť ve vší počestnosti, a nebýt zároveň jejím manželem. V tu chvíli se rozhodl. Ač to od něj bylo drzé a troufalé a jí takový svazek snad ani nemohl přinést nic dobrého kromě jeho nezměrné a nekonečné lásky, požádá ji o ruku.

Jakmile toto rozhodnutí učinil, jeho tělem se roznesl zvláštní klid a mír a zároveň netrpělivost a rozrušení. Najednou neměl stání. Rychle se zvedl, něžně ji políbil na čelo. Když se jeho ledové rty dotkly její teplé a hebké kůže, tiše zasténala a znovu se usmála. To jeho rozhodnutí jen potvrdilo. Vyběhl ze dveří a děkoval Bohu, že je zbytek rodiny na lovu. Rozčilení by na něm poznali na první pohled a jeho malá sestřička by mu nedala pokoj a chtěla se okamžitě bavit o detailech, jako květinové výzdobě, šatech a špercích. Na to neměl náladu, potřeboval být chvilku sám a promyslet, co přesně Belle řekne. Jak jí vysvětlí svou troufalost a přesvědčí ji, že jeho návrh není tak špatný, jak se jí jistě bude zdát. Kdyby jen slůvkem naznačila, že ho už nemiluje a že s ním být nechce, bez jediného slova protestu by ji nechal jít. Ale ona mu stále opakovala, že ho miluje. Neměl by se tedy bát její odpovědi. Nebyl k tomu důvod, přesvědčoval se. Přesto, když z šuplíku svého pracovního stolu vytahoval vyřezávanou dřevěnou truhličku posázenou růžovými perlami, cítil zvláštní třes prstů. Chtělo se mu smát se. Jemu se ruce nikdy nechvěly, ale nyní se doslova třásly. Když truhlu otevíral zdobeným stříbrným klíčem nemohl se jím ani trefit do zámku.

Nakonec se mu podařilo šperkovnici otevřít. Pomalu odklápěl víko. Na červeném sametu před ním ležela sada šperků zdobených bílými a růžovými perličkami. Hřebeny do vlasů, náušnice, náhrdelník, náramek, brož a prstýnek. Po každém kousku opatrně přejel rozechvělými prsty a vzpomínal na maminku, které je nosívala na významné plesy a společenské akce. Nebo když byli doma s tatínkem sami a večeřeli při svíčkách. Musel se usmát, když si vybavil, jak je jako malý kluk tajně pozoroval ze schodů. Nikdy o něm nevěděli a jemu se zdálo trochu jako svatokrádež koukat na své rodiče, jak večeří a mezi nimi jiskří láska a radost z blízkosti toho druhého. Jako kluk tomu nerozuměl, ale atmosféra v jídelně ho znovu a znovu nutila utíkat z postele, kam ho maminka ukládala, a schovávat se za sloupkem na schodišti. Po večeři vždy tatínek mamince políbil ruku v bílé rukavičce, načež se maminka úžasně roztomile zarděla. Pak pokaždé tančili. Bez hudby. Přesto to byl nejkrásnější tanec, jaký kdy Edward viděl. Usmál se a vzpomínku uložil zpět do svého šuplíku šťastných chvil lidského života, které si chtěl navěky uchovat. Prsty se přesunul na jemné náušnice jakoby utkané tisící zlatými pavoučky. Vzor na nich byl tak složitý a jednotlivé zlaté linky jemné, že ani nyní jako upír, nemohl uvěřit, že je vytvářel člověk. Opustil náušnice a dotkl se elegantních dámských hodinek. Dávno se v nich zastavil čas. Úplně nakonec si nechal poslední ze šperků. Prsten se safírem a bílými perličkami. Nebyl to masivní šperk, naopak. Byl jemný a vzbuzoval v něm pocit romantiky. Dědil se v tatínkově rodině po celé generace. Nejstarší syn ho navlékal ženě, kterou si vybral jako družku na celý život.

Edward se ušklíbl. On byl poslední, který tento prsten daruje a spolu s ním i srdce. O nebude mít žádného syna, ani snachu kterou by prstýnek jednou mohl zdobit. Bella se stane úplně poslední ženou, která tenhle rodinný šperk dostane. Na okamžik posmutněl, ale takové myšlenky si rychle zakázal. Nikdo a nic mu nemohlo zkazit tu chvíli, kdy před ni poklekne a vysloví ty věty, které už slyšely tisíce dívek od tisíců mužů. Nenapadalo ho nic originálního, žádné jedinečné vyznání, ale cítil, že i ta prostá, tolikrát již opakovaná slova, se jeho citem stanou jedinečnými a získají zcela neopakovatelný nádech.

Sevřel prstýnek v dlani a truhlu opět zavřel a zamkl do šuplíku. Neměl strach, že by ho někdo okradl nebo se bez jeho svolení procházel jeho věcmi. Ale tohle bylo jediné, co mu po matce zůstalo a zdálo se mu na místě takový poklad zamykat.

K kuchyni uvařil punč podle návodu, který mu tam nechala Esmé, a připravil palačinky. Nemohl se dočkat svítání. Silou vůle se snažil popohnat Měsíc i Slunce na jejich pouti oblohou. Když se první paprsek ospalého světla dotkl sněhu před domem a ten se zatřpytil, Edward nandal palačinky, skleničku s teplým punčem a poupě růže z Esmeniny zimní zahrady na servírovací tác. Prsten ho hřál v kapse a najednou se mu zdál hrozně těžký a měl pocit, že ho Bella musí vidět i přes tlustou látku kalhot. Kdyby byl člověk, srdce by mu tlouklo až v krku a měl by mírné potíže s dechem. Takhle se mu zdálo, že mu ještě více zledověly ruce a jeho kamenné srdce se chvěje.

Pomalým a rozvážným krokem došel až ke dveřím Bellina pokoje. Tác podržel v jedné ruce a druhou tiše otevřel. Neslyšně vešel dovnitř. Bella ještě spala. Při pohledu na ni se téměř až zalykal láskou a něhou. Miloval ji tak moc, až si občas myslel, že musí být snad pod vlivem nějakého kouzla. Jasper se mu smál, že to podivuhodné kouzlo se jmenuje Láska a když nad ním jednou získalo moc, jen tak se ho nepustí. Edward rozhodně nechtěl, aby se ho pouštělo. Svým způsobem se mu líbil pocit nejistoty, radostné očekávání každého jejího slova a gesta, to zvláštní třepotání motýlích křídel na hrudi, když se na něj usmála. V těch chvílích nemohl být dál svému nenáviděnému démonovi. V těch chvílích byl člověkem víc, než když mu ještě v žilách proudila krev.

Postavil tác na noční stolek a sedl si k Belle na postel. Neubránil se sám sobě a pohladil ji po líčku. Bella zareagovala úsměvem. Aniž otevřela oči, chytila jeho ruku a políbila ho do dlaně. Slyšel, jak se její srdce rozběhlo rychleji. Sklonil se nad ní a svou dlaň vyměnil za rty. Nikdy ho nemohlo přestat udivovat, jak její hebké, měkké rty můžou tak dokonale kopírovat tvar těch jeho tvrdých a studených. Bylo to, jako by pro sebe byly vzájemně stvořeny. Něžně se o sebe třely, až to Bella nevydržela, zasténala a rty pootevřela. Polibek se okamžitě prohloubil. Přitáhla si k sobě Edwarda ještě blíž a zamotala mu ruce do vlasů. Nevěděla, čím to bylo dané, ale cítila, že tenhle polibek je jiný než všechny ty předchozí. Cítila z něj očekávání, radost, ale snad i obavu a nejistotu. Tentokrát to byla ona, kdo se první odtáhl a opřel si čelo a toho druhého. Zhluboka dýchala a snažila se uklidnit se natolik, aby mohla zformulovat otázku. Edward ji předběhl.

Něžně se vyprostil z její objetí. Vpíjel se jí do očí svým medovým pohledem. Spatřovala v něm rozčilení a napětí. Nechápala, co dělá, když se od ní odtáhl a pomohl ji posadit se. Sám si přitom klekl na koleno. Ani na vteřinu nepřerušoval oční kontakt. Aniž by se podíval, co dělá a kam sahá, natáhl se na tác a vyndal z vázy růžové poupátko.

„Bello, miluji tě víc, než jsem vůbec schopen vyslovit. Dala jsi mé existenci smysl, s tebou se cítím být člověkem a mé mrtvé srdce ožívá. Snesl bych k k nohám modré z nebe, kdybys po tom jen trošku zatoužila. Nemůžu ti dát to, co by sis zasloužila a co by ti jiný muž, člověk, poskytnout mohl. Můžu ti dát jen svou nekonečnou lásku a slíbit ti, že se o tebe po zbytek života budu starat jako o nejvzácnější poklad. Bello, prokážeš mi tu obrovskou čest a staneš se mojí ženou?”

Když mluvil, hlas se mu nezvykle chvěl a díku tomu zněl ještě podmanivěji a sametověji než obvykle. Bella nemohla svým nedokonalým lidským zrak postřehnout pohyb jeho ruky, když si sáhl do kapsy kalhot a pak opatrně vložil prstýnek mezi okvětní lísky růžičky.

Srdce jí radostně bilo a ona se cítila, jako by letěla. Všechno se s ní točilo a její hlava se motala. Do očí jí vstoupily slzy a rty se samovolně roztáhly do šťastného úsměvu. Nemyslela v tu chvíli na to, čeho se možná vzdává. Nemyslela na své vychování a tradice, který ji celý dosavadní život tak svazovaly a  určovaly každý její krok i myšlenku. Nemyslela na dalekou budoucnost, kdy ona bude stará a blízká smrti, zatímco Edward bude stále tak krásný a zamrzlý ve věku necelých dvaceti let. Myslela jen a jen na něj. Byla polapena jeho očima a ztrácela se v nich. Viděla jeho nádhernou, čistou duši a ani na okamžik nepochybovala, že dělá správně.

Trvalo snad jen pár vteřin, než našla hlas, ale Edwardovi se to zdálo jako celé století.

„Ano,” zašeptala roztřeseně a on měl v tu chvíli pocit, že ho srdce znovu bije. Hlasitě jako zvon všem oznamovalo, jak je šťastný. Nedokázal ani promluvit.
Opatrně a pomalu jí dal růži do dlaní. Oběma se chvěly ruce a prstýnek tak sklouzl do jeho dlaně. Nebylo to tak, jak si představoval, a přesto mu ta chvíle přišla dokonalá. Vzal Bellu za ruku a velmi pomalu jí navlékal prstýnek na prsteníček. Vychutnával si jeho posun o každičký milimetr. Prstýnek jí padl, jak by byl dělaný pro ni.

Se slzami v očích se na ruku se šperkem podívala. Vlastnila mnoho ozdob ze zlata, některé i zdobené diamanty, ale cítila, že nic cennějšího než je tenhle prstýnek nikdy neměla a mít už ani nebude. I kdyby jí Edward navlékl místo zlata s drahokamy kroužek uvitý ze sedmikrásek, neznala by nic s větší hodnotou.

„Chtěla bych se vdávat na Vánoce,” zašeptala a on se v odpověď šťastně rozesmál a objal ji. Byla jeho a za pouhých pár dní bude jejich vztah platný i před Bohem. Všechno bude, jak má být.




Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 15: