Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenuté království 14

13.06.2010 (15:30) • Evelyn • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3356×

Vzal její obličej do dlaní a vpíjel se jí do očí. Pomalu se uklidňovala a nakonec se usmála.

„Omlouvám se, promiň. Nenapadlo mě, že Carlisle… že to byl on. Chci být s tebou, ale nechci být jako vy. Chci být člověk a nic jiného.” Rozpačitě sklopila oči a on ji něžně a s láskou objal.

„To je době, miláčku, moc dobře. Nedovolil bych, abys přišla o duši. Nejsem si jistý, jestli ji máme, ale nehodlám riskovat. Nepřipravím tě o možnost projít jednou bránou nebeskou.”

Bella se k němu přimkla a opřela si hlavu o jeho rameno. Pomalu se uklidňovala a srovnávala si v hlavě nově získané informace. Další jistota vzala za své a další postoj a názor na svět se zbortil. Najednou se jí zdálo, že celý její předchozí život nebyl skutečný. Bylo to, jakoby se na něj dívala skrz barevné, tepané sklo, které obraz měnilo a vše kolem ní zkreslovalo. Carlisle nebyl žádnou bezcitnou stvůrou. Z hloubi srdce byl dobrý a ona asi nikdy nepoznala nikoho obětavějšího a starostlivějšího. Ač upír, spalován žízní po její krvi a jistě zmítán touhou svlažit vyprahlé hrdlo a ochutnat tu životodárnou tekutinu, zachránil ji. Dnem i nocí se o ni staral, pečoval o ni a uzdravil ji. Svým způsobem zachránil i Edwarda, Esmé, Rosalie a Emmetta. Nedokázala se ho bát, nebo mu jeho skutky vyčítat.

„Je to těžké?” zašeptala náhle.

Edward se mírně zamračil a opět litoval, že zrovna její mysl mu zůstává zapovězena. Dal by snad cokoliv za krátký náhled do jejích myšlenek.

„Co je těžké?” zeptal se a bylo mu líto, že jí nerozumí tak dobře, aby mu každý její myšlenkový pochod byl hned jasný.

„Být upírem. Je to těžké?” vysvětlila.

Dál měla zavřené oči a tiskla se k němu. Povzdychl si a objal ji ještě pevněji. Chvíli mlčel a pak jí začal tiše vyprávět.

„Stále v sobě cítím toho netvora. Neuplyne ani jediná vteřina, abych o jeho všudypřítomné existenci nevěděl. Snaží se mě ovládnout a zničit mou svobodnou vůli. Svádí mě na scestí a láká ke špatnostem. Občas se mu podaří vytvořit představu, že někoho zabíjím a saju jeho krev. A… líbí se mi to. To chce. Touží po nadvládě a krutosti. Víš, někdy mě to až do morku kostí děsí, jak bych mohl být zlý. Bez přestávky svádím boj sám se sebou. Nechci se opět stát monstrem, které bere životy a bez rozmyslu vraždí. Má lidská část je silná a vítězí, ale nikdy nemůžu povolit na ostražitosti. Nikdy se nemůžu úplně uvolnit a zapomenout na všechno a všechny kolem. V takovém nestřeženém okamžiku by mohlo dojít ke katastrofě. Stačila by kapka krve a já bych nemusel být dostatečně pohotový, abych démona v sobě ukočíroval a nedovolil mu vyplout na povrch.”

Domluvil a hladil Bellu něžně po vlasech. Bedlivě poslouchal tlukot jejího srdce, který se k jeho potěšení nezrychlil. Svým přiznáním ji nevyděsil.

„Když jsi se mnou, musí to pro tebe být ještě těžší,” zašeptala. Nebyl to otázka, ale konstatování.

„Ano, je to mnohem těžší, ale zároveň se nikdy jindy necítím být tak lidský jako s tebou. To ty jsi ve mně probudilo všechno dobré. Vím, že bych ti nedokázal ublížit a jsem si docela jistý, že ani tvoje krev by nedokázala přemoci mou vůli. S tebou je mi krásně a ten oheň v hrdle je jen nepatrnou daní za štěstí, které mi dáváš,” šeptal jí do vlasů.

Mírně se od něj odtáhla a podívala se mu do očí.

„Takže už ti má blízkost nevadí? Už se nebojíš, že ztratíš své sebeovládání a přestaneš se kontrolovat, jako po našem prvním polibku?” ujasňovala si.

„Jsem si sám sebou jistý jako v žádné jiné situaci,” odpověděl jí s úsměvem.

Zatvářila se pochybovačně a roztomile nakrčila nos. Měl chuť ji škádlit.

Na důkaz svých slov jí zasypal čelo drobnými polibky. Zlíbal celý její obličej. Lehce ji políbil na rty a jen s obrovským sebezapřením je po chvíli opustil. Jeho polibky vytvořily cestičku přes její bradu a čelist k hrdlu. Jeho ledové rty se motýlími polibky dotýkaly jemné kůže jejího krku. S důvěrou a bez obav zaklonila hlavu a nabídla mu tak lepší přístup. Zastavil se až na její divoce tepající krční tepně.

V ústech se mu tvořil jed a jeho pachuť ho dráždila. Uvědomoval si, jak snadné by bylo otevřít ústa a svými ostrými zuby prokousnout tu tenoučkou kůži. Dokonale si uměl představit chuť její krve na svém jazyku. Téměř cítil, jak mu proudí vyprahlým hrdlem a utišuje žízeň.

Vteřinu. Tak dlouho bojoval se svým démonem, než ho bezpečně uvěznil hluboko ve svém nitru. Měl chuť se rozesmát. Perfektně se ovládal a Belle od něj nehrozilo žádné nebezpečí.

V záchvěvu radosti se nechal unést. Byla tak blízko! Její srdce prudce bilo a pro něj to byl ten nejkrásnější zvuk. Tiše vzdychala a zatínala mu své drobné prsty do zad. Nyní to nebyla její krev, po čem byl až spalován touhou.

Ani nepostřehl jak, ale najednou ho její ruka hladila pod košilí. Rytmicky přejížděla po jeho nahé kůži a jemu se zdálo, že její dotyk za sebou zanechává horkou stopu. Přesně by dokázal určit každičký milimetr kůže, kterého se dotkla. Stále ji líbal na krku a velmi pomalu svými rty putoval níž. Nikdy nic takového neprožil a nedělal, ale zcela instinktivně věděl, co se jí to bude líbit.

Belle se točila hlava a musela si opakovat, že nespí. Tohle bylo skutečné a ona se zalykala štěstím. Dotýkal se jí a ona se mohla dotýkat jeho. Zdálo se jí, že jeho ledová pokožka se do té její horké vpíjí. Přestávala vnímat hranice mezi jejich těly a látka, která je oddělovala, ji rozčilovala. Netušila, kde vzala odvahu, ale když ucítila jeho rty pod svou klíční kostí, nepozorovaně si povolila šněrovačku a nechala živůtek šatů sklouznout.

Edward se na okamžik zastavil. Zvedl hlavu a podíval se na ni. Její oči byly rozšířené úžasem a nadšením, rty měla mírně nateklé polibky a tváře jí hořely. Dýchala rychle a přerývavě. Usmála se na něj. Nemohl jinak a musel jí úsměv opětovat.

Jeho ruka putovala po její boku, pase a stoupala výš. Aniž by přerušoval oční kontakt, pohladil ji po odhaleném ňadru a lehce ho stiskl. Zasténala a zvrátila hlavu. Ač on dýchat nepotřeboval, nyní se musel zhluboka nedechnout a trochu se uklidnit. Její vůně nyní získala nový odstín. Takový zemitý a přírodní. Nikdy mu nevoněla lépe. Toužil po ní. Doslova cítil, jak jeho tělo touhou pulzuje. Toužil po ní tak, že to až bolelo.

Ale nemohl si ji vzít. Nesměl ji něčím takovým zneuctít. To si nezasloužila.  

Ruku nechal tam, kde byla. Druhou si přitáhl její tvář a vyhledal její rty. Líbala ho lačně a vášnivě. Zabořila mu prsty do vlasů. Vzal její tvář do dlaní a ona mu na protest zavzdychala do úst. Nyní to byl on, kdo udával tempo polibku. Pomalu ho zjemňoval a zklidňoval, až se nakonec jen dotýkaly roztouženými rty.

Opírali se o sebe čely a on jí přes ramena přehodil deku. Pečlivě ji do ní zabalil a přitáhl si ji na klín. Stále jí bilo srdce rychleji než obvykle a dýchala jen povrchně. Opřela se o něj a tvář jí šťastně zářila.

Toužila po něčem víc. Chtěla přestat být já a na pár chvil být my. Chápala, jak těžké to pro něj musí být. Po jeho přiznání už ho nechtěla nijak svádět na scestí. Věděla, že pouhá její blízkost mu způsobuje muka, ale věděla také, že on tuhle bolest vítá. Uvědomovala si, že jí dává vše, co může a ona mu chtěla dát na oplátku sama sebe. Ale ne teď. Dokázala být trpělivá a byla si jistá, že jednou ta správná chvíle pro naplnění jejich lásky přijde.

„Miluji tě,” zašeptal jí do vlasů a políbil ji na temeno hlavy.

Byl si svým sebeovládáním jistější než kdy dříve. Nemyslel si, že by mohli mít úplně normální vztah jako muž a žena, ale alespoň zlomek toho všeho jí poskytnout mohl. Bez obav, že ji zabije, nebo jí ublíží.

„Miluji tě,” usmála se blaženě a měla pocit, že se vznáší.

·········

„Noha už je v pořádku. Sundám ti dlahu a můžeš začít na nohu pomalu a zlehka došlapovat,” oznámil Carlisle Belle s úsměvem.

Rozzářila se. Kovové pláty svírající její pravou nohu už ji unavovaly a otravovaly. Byly těžké a jejich zapínání ji dřelo. Nemohla se dočkat, až se jich zbaví a její noha bude volná. Volná…

Posmutněla a snažila se nedat najevo svůj strach. Noha byla jejím posledním zraněním. Jinak už byla zcela zdravá. Až se úplně zahojí i takhle bolístka, nebude už žádný logický důvod pro její pobyt zde. Už nebude potřebovat lékařskou péči.

„Bello, ty už jsi sice zdravá, ale neznamená to, že bys měla odejít. Máme tě rádi a už tě počítáme do rodiny. Budeš-li to tak chtít, patříš k nám.” Carlisle okamžitě uhodl, co ji trápí.

Bella se začervenala a rozpačitě se na něj usmála.

„Ale já jsem jen obyčejný člověk. Budu stárnout a nakonec jednou umřu. Vy budete navěky mladí a krásní. Půjde to vůbec, abychom žili společně?”

Carlisle odložil desinfekci a posadil se k Belle. Svým dokonalým sluchem slyšel tichý hovor mezi Esmé a Rosalií. Měly Bellu rády a nechtěly, aby od nich odešla, ale stejně jako ona si uvědomovaly její smrtelnost a konečnost jejího života.

„Jistě to půjde. Nic není nemožné,” odpověděl a vzal ji za ruku. ,,Ale máš pravdu. Jako člověk budeš stárnout a měnit se.”

Dívali se jeden druhému do očí a ani jeden z nich nechtěl začít o přeměně. Ač nevysloveno, to slovo se mezi nimi vznášelo a houstlo.

„Nechci se stát upírem. Chápu, že vy jste jiní než ostatní upíři, ale nikdo z vás si tenhle osud nevybral. Nezvolili jste si ho. Jste dobří a neubližujete lidem, ale nikde nemám jistotu, že já bych byla taky taková. Bojím se, že bych touhu po krvi nezvládla a byla stejná jako ta krvelačná monstra. Přeji si zůstat člověkem,” zašeptala a cítila, jak ji pálí v očích slzy.

Carlisle ji pohladil po hřbetu ruky a otcovsky se na ni usmál.

„To je v pořádku. Je to tvé rozhodnutí a my ho budeme plně respektovat. Nějak to naše společné soužití půjde, nemusíš se bát.”

Belle se ulevilo, ale zároveň cítila podivou tíseň kolem srdce. Až nyní si naplno uvědomila svou smrtelnost a stárnutí, které ji čekalo. Teď byl Edward o dva roky starší, ale jemu bude stále stejně a ona bude stárnout. Zatřepala hlavou a zaplašila ty nepříjemné myšlenky. Na takové úvahy měla dostatek času. V tuhle chvíli se rozhodla být šťastná, že se zbaví dlahy a bude moci začít chodit.

Autor: Evelyn (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenuté království 14: