Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá duše 18. kapitola

27.05.2010 (13:30) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2779×

Rychlostí blesku jsem to do sebe naházela, začali se sem scházet všichni Cullenovi, a sakra rodinná porada, tak to nebudu zaclánět. Vstala jsem a šla se projít, šla jsem na kraj lesa, hádali se, to nešlo přeslechnout. Vyškrábala jsem se na větev stromu, po chvíli z domu vyběhl naštvaný Edward, opřel se o strom, začala jsem slézat a skočila mu na záda. 
„Baf!“ smála jsem se, „odejdeme," zašeptal mi do ucha.
„Nechtějí mě tu?“ posmutněla jsem, z domu se vyřítila Alice.
„Nikam nejdete!“ zařvala, „zůstanete tu oba!“ křičela dál.
„Alice, už jsme se rozhodli!“ zaskučel Edward.
„Ty, ale ne Bella!“ odsekla.
„Alice, moje místo je vedle Edwarda, promiň,“ šeptla jsem, připadala jsem si jako nejhorší člověk na světě. Zradila jsem svoji nejlepší kamarádku, ale kdybych to neudělala, přišla bych o Edwarda.

„Sbohem,“ zašeptal Edward a Alici z úst vyšel tichý vzlyk. Edward se otočil a rozeběhl se pryč.
Pevně jsem se k němu přitiskla, bylo mi ze sebe špatně a v očích se mi objevily slzy. Edward zastavil.
„Pššš, to bude dobré. Zvládneme to,“ uklidňoval mě, z úst se mi vydral vzlyk. Edward mě pevně objal.
„Co když nebude?“ zašeptala jsem s obavami v hlase.
„Bude, uvidíš!“ Usmál se a vzal mě do náruče. Po chvilce se znovu se mnou rozeběhl lesem. Cítila jsem, jak mi klesají víčka a padá na mě únava.
(...)
Probudila jsem se v nějaké místnosti, tipovala bych hotel, rozhlédla jsem se kolem sebe. Edwarda jsem tu nikde neviděla, on mě taky opustil! Zač ten život stojí - za nic! Tiše jsem plakala do polštáře. 
„Bell?“ ozvalo se ode dveří. Edward ke mně přiběhl a začal mě utěšovat. 
„Pššt, začneme znovu. Sami, ano?" zašeptal a políbil mě do vlasů.
„Koupil jsem nám dům.“ Ztuhla jsem, on to myslí vážně. 
„Cože?" vypadlo ze mě překvapeně.
„Slyšela jsi dobře, koupil jsem nám dům.“ Usmál se a pohladil mě po tváři. Pořád jsem se na něj vykuleně dívala. 
„Bell, aspoň zavři pusu!“ smál se.
„Promiň“ pípla jsem,

„Půjdeme?“ Tázavě zvedl obočí. 
„Kam?“ nechápala jsem.
„Musíme ti koupit nějaké oblečení,“ řekl mi s úsměvem.
„Ty jsi už jako ta Alice!“ Smála jsem se. Alice - au, to jméno ve mě vyvolávalo pocit viny a zrady. 
„Pojď,“ šeptl Edward a smutně se usmál. Ztěžka jsem se zvedla z postele a šla za ním ke dveřím. Edward zaplatil pokoj, ten recepční si mě zvědavě prohlížel a dokonce na mě mrkl! Edward potichu zavrčel. Chytla jsem Edwarda za ruku a táhla ho ven.

Ruku v ruce jsme vešli do obchodního domu. Všichni si nás zvědavě prohlíželi, zamířila jsem ke stojanu s riflemi. Vzala jsem si dvoje, velikost jsem odhadla od oka. Edward šel koupit nějakou elektroniku. Pomalu jsem šla ke stojanům, na kterých byly tuny triček, prohrabovala jsem je a hledala něco, co by se mi líbilo, našla jsem jedno tričko. Zvědavě jsem si prohlížela. „Tohle by ti slušelo víc,“ řekl někdo za mnou, prudce jsem se otočila a uviděla Alici s širokým úsměvem a tričkem v ruce.
„Alice," vydechla jsem a padla jsem jí kolem krku.
„Jak?“ nechápala jsem, ona se jen usmála a poklepala si na čelo.
„Co tu děláš?“ nechápal Edward, v ruce držel MP3 přehrávač. 
„Vraťte se, Esme je líto, že jste odešli,“ prosila Alice.
„Ne!“ zavrčel Edward.
„Proč?“ Zazněla její otázka.
„Kde nechtějí Bellu, nechtějí mě!“ šeptal.
„To není pravda, já ji u nás chci!“ vyštěkla Alice.

„Ale Jasper s Rose ne!“ odsekl a táhl mě k pokladně. Zaplatili jsme a spěšně odešli.
„Měl by ses vrátit domů!“ řekla jsem a zastavila se.
„Jak to myslíš?“ zeptal se mě nechápavě.
„Já zůstanu tady a ty se vrátíš ke svojí rodině,“ vysvětlila jsem mu.
„Bello, ty to nechápeš!“ zaskučel a sedl si na obrubník. 
„Tak mi to tedy vysvětli,“ šeptala jsem.
„To není tak jednoduché,“ posmutněl.
„Třeba to pochopím,“ řekla jsem s nadějí v hlase, tolik jsem toužila po odpovědi.
„Ty patříš ke mně, já k tobě, nikdo nás nerozdělí,“ řekl stroze. „Víš, můj život bez tebe byl pustý, prázdný. Jako nebe bez hvězd. Já se tě jen tak nevzdám, Bello, ty jsi můj život!" Byla jsem zaskočená jeho slovy, tolik mě miluje, on se kvůli mně vzdal rodiny.
„Nezasloužím si tě,“ zašeptala jsem.
„Omyl, já si nezasloužím tebe!“ Usmál se, „půjdeme domů?" Domů? To slovo znělo tak krásně, domov – rodina, kterou nemáme, ale máme sebe a to stačí. Kývla jsem, Edward se usmál, vstal a ohnul se v pase. 

„Nastupovat!“ zasmál se a já jsem se na něj nechápavě podívala.
„No, bydlíme daleko, ještě musím koupit auto,“ vysvětloval, došla jsem k němu a zvědavě si ho prohlížela. Edwardovi unikl ze rtů povzdech, usmál se a hodil si mě na záda.
„Jdeme!“ zasmál se a nesl mě pryč. Hlavu jsem si opřela o jeho rameno a zavřela oči.
„Bell?“ uslyšela jsem šeptání.
„Hmm,“ zabručela jsem.
„Vstávej, jsme doma.“ Zasmál se Edward.
„Cože?“ párkrát jsem zamrkala, abych zahnala únavu. Stáli, teda Edward stál před krásným větším domem.
„To je nádhera,“ vydechla jsem a slezla Edwardovi ze zad.
„Jsem rád, že se ti líbí,“ usmál se, „půjdeme dovnitř?“ zeptal se a dal mi ruku kolem pasu. Kývla jsem a Edward se rozešel, směr nový domov. 

„Ještě to není úplně dodělané!" řekl, když otevíral dveře.
„Ložnice je dodělaná, ale kuchyně s obývacím pokojem a chodbou ne,“ pokračoval a odemkl dveře.
To, co jsem uviděla, mi málem vyrazilo dech, byla to nádherná, prostorná chodba. Naproti ní bylo zrcadlo, obývák byl zatím prázdný a v kuchyni byla jen kuchyňská linka se stolem a židlemi. 
„Pojď, ukážu ti ložnici!“ vyhrkl Edward a táhl mě po schodech nahoru.
„Brzdi.“ Smála jsem se jeho nadšení. 
„Zavři oči!“ Zavelel a rozpustile se na mě usmál. 
„Cože?“ Chechtala jsem se. 
„Zavři je, prosím!“ Udělal na mě psí kukuč. 
„Dobře no.“ Usmála jsem se a zavřela oči, byla jsem hrozně zvědavá. Edward mě chytl za ruku a někam mě vedl. 
„Už můžu?“ zeptala jsem se nedočkavě, zvědavost mě přímo ovládala. Tolik jsem chtěla vědět, co tam je.
„Ještě počkej, nedíváš se?“ ujišťoval se.
„Už tam budeme?“ vyzvídala jsem.
„Počkej ještě chvíli.“ Smál se. Byla jsem nervózní, ale taky jsem se bála - bála jsem se toho, co tam bude. 
„Můžeš,“ řekl pyšně Edward, pomalu jsem otevřela oči a zalapala po dechu. Ložnice byla překrásná, stěny byly světle modré a strop bílý. Naproti dveřím bylo okno a u zdi na levé straně byla obrovská postel. 

„Líbí se ti to? Dělal jsem to sám," šeptal mi Edward do ucha.
„Je to nádherné,“ vydechla jsem omámená tou nádherou. Edward si opřel hlavu o moje rameno, usmála jsem se a propletla naše ruce.
„Miluju tě,“ zašeptal mi do ucha, ztuhla jsem, zvláštní, co dokáží tyto dvě slova s člověkem udělat.
„Taky tě miluju,“ zašeptala jsem mu zpátky do ucha a políbila ho na tvář.

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá duše 18. kapitola: