Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá duše 17. kapitola

15.05.2010 (19:15) • misppule • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2784×

17. kapitola

Jela strašně rychle, ani ne za půl hodin  jsme byly v Seattlu. Vystoupila a během chvíle mě už táhla z auta.

„Čas na odvykačku!" zasmála jsem se. Alice běhala od regálu k regálu, zavřela mě do kabinky a házela mi na hlavu tuny oblečení.

Potom mě táhla k botám. Zkusila jsem si snad všechny boty co tam měli.

Nakonec jsme z obchodu šly s třiceti taškama, ve kterých bylo oblečení a s deseti páry bot. Alice to hodila do kufru auta a táhla mě do dalšího obchodu.

Znova mě zavřela do kabinky a házela mi do ní oblečení. „Alice dost!" zaskučela jsem a ztěžka dopadla na lavičku u fontány, lehce jsem se pokropila vodou.

„Bello, no tak, ještě jeden obchod!" prosila.

„Ne, to nezvládnu, jdi sama, nech mě tu umřít!" zasténala jsem. Alice mě čapla za ruku a táhla mě pryč.

Do dalšího obchodu. „Ne!!" zasténala jsem a zapřela se nohama o podlahu.

 „Prosím," pípla.

„No dobře, povolila jsem," zase mě zavřela do kabinky. připadám si jako ve vězení, konečně mě propustila. Sedla jsem si na zadní sedadlo, schoulila se do klubíčka a usnula. Cítila jsem, jak mě někdo bere do náruče a pokládá mě do postele.

Ráno mě probudila nádherná vůně z kuchyně, protáhla jsem se a zase se zavrtala do peřiny. Nechtělo se mi vstávat, a když si vzpomenu na včerejšek, tak mě zase začnou bolet nohy. Dneska mě z postele nikdo nedostane, ani atomovka. „Bell, vstávej!" usmál se Edward.

„Ne, ja mám stávku!" zaskuhrala jsem se a objala peřinu.

„Bell, půjdeme na procházku!" snažil se mě vylákat ven z postele.

„Dneska mě z postele nikdo nedostane. A už vůbec ne na procházky!" křikla jsem na něho.

„Ale Bello," zarazil se. Dělala jsem, jako že neslyším, ven nepůjdu ani náhodou! Tam mě nedostane. „Bell, jen na malinkou procházečku!" prosil, on mě chce vážně zabít, po včerejšku neudělám ani krok.

„Ne, po včerejšku neudělám ani krok, natož procházku," škemrala jsem.

„A když tě ponesu?" uchechtl se, otočila jsem se čelem k němu.

„Vážně?" ptala jsem se pochybovačně.

„Přísahám!" zasmál se.

„Tak dobře," povzdechla jsem si a sedla si, bolely mě příšerně nohy.

Snědla jsem snídani, kterou dělal Edward a musím uznat, že byla dobrá, povedla se mu. Ztěžka jsem vylezla z postele a po čtyřech dolezla do koupelny, Edward se mi smál.

„Hele, kdybys byl člověk a měl jít s Alicí na nákupy, taky by tě bolely nohy! A ještě když mě přítel tahá na procházku. Sice mě ponese, ale i tak. Radši bych ležela v posteli!" stěžovala jsem si.

„Já jsem tvůj přítel?" zněl překvapeně, otočila jsem se.

„Jo i tak by se tomu dalo říkat," konstatovala jsem a zase začala lézt do koupelny.

Jenže mě někdo zvedl ze země a odnesl pryč. „Hele, já ulezla takovej kus a ty mě neseš zpátky!" ohradila jsem se.

„Takže já jsem tvůj přítel?" zašeptal Edward a položil mě na postel.

„Neptal si se mě na to už?" zasmála jsem se.

„Já se jen ujištuju," zašeptal a políbil mě na krk.

„Jo, takhle, hele, nechtěl si jít na procházku?" chichotala jsem se.

„To počká," zašeptal.

„Ne, nepočká!" zasmála jsem se, zvedla se a utíkala do koupelny. Vlezla jsem do sprchy, pak jsem vylezla ven. Omotaná jen v ručníku, v pokoji na mě číhala Alice, zkoušela jsem se schovat za noční stolek, nepovedlo se. 

„Bello, vylez!" poručila.

Narovnala jsem se a nevinně se usmála, hodila mi na hlavu nějaké oblečení a zmizela. Překvapeně jsem zírala na zeď na proti sobě, já si asi nikdy nezvyknu na to, že jsou tak rychlí. Oblékla jsem si to a podívala se do zrcadla, měla jsem na sobě modré kalhoty, tričko dlouhým rukávem mikinu, boty a kšiltovku.

„Páni!" ozvalo se ode dveří, překvapeně jsem se otočila, ve dveřích stál Edward. „Sluší ti to!" sklonil mi poklonu.

„Díky!" špitla jsem a zčervenala.

„Červenáš se vždycky, když ti někdo skloní poklonu?" zasmál se.

„No, poklony mi moc lidí neskládá, takže se tak moc nečervenám," zchladila jsem ho, vyskakovat si na mě chlapeček nebude. „Půjdeme?" ptala jsem se.

„Jistě," usmál se, vzal mě za ruku, políbil na tvář a vyšli jsme z pokoje.

„Promluvíme si!" zamračila se Rosalie a pohledem propalovala naše propletené ruce.

„Jo, Edwarde, jdi napřed, snad tě dohoním!" usmála jsem se a šla za Rose.

„Víš o nás!" konstatovala suše fíha, to se mi na ní líbí, vždycky jde k věci, nechodí kolem horké kaše.

„Jo, vím že jste upíři!" potvrdila jsem jí to.

„Odkud znáš Edwarda?" mračila se, sakra, co jí mám říct, znám ho od doby co jste se přistěhovali, jenže mě neviděl. Pak se to nějak rozbilo, viděla mě Alice a pak nějak on, no a potom si mě zavolal bůh s tím, že mám v nebi zůstat. Potom jsem ho namíchla a vykopl mě zpátky sem jako člověka a Edward byl tak hodný a nechal mě tady.

„No, znám ho!" odbyla jsem ji, nebo jsem se o to pokusila.

„Odkud!" zavrčela.

„Do toho ti s prominutím nic není!" vyštěkla jsem a šla za Edwardem, ten se na mě vykuleně podíval. Jejda, že on slyšel rozhovor s Rose.

„Páni," vydechl, dělala jsem, jako že si ho nevšímám a vyšla ven, on mě samozřejmě následoval. Došla jsem na svoji louku, lehla jsem si doprostřed a přemýšlela. Edward si lehl vedle mě a pozoroval mě, samozřejmě mě to znervózňovalo, zavřela jsem oči a snažila se myslet na něco hezkého, jenže se mi pokaždé v hlavě objevil Edward a nešel vyhnat. Chtělo by to koupit koště na myšlenky, vždycky je zamést a mít klid. Jenže nic takového neexistuje. „Ty se nebojíš bydlet s upíry?" ptal se, proč se mě na to ptá, neptá se nějak pozdě, když jsem u nich nastěhovaná už dva dny.

„Když jsem byla duch, tak tu bydlely upíři, poloupíři a vlkodlaci, nemám proč se vás bát," odpověděla jsem se zavřenýma očima, kdybych se na něj podívala, myšlenky by se mi rozutekly a měla bych v hlavě jen jeho. „Omlouvám se za to, jak jsem vyjela na Rose," zašeptala jsem, Edward se napřímil.

„Někdo sem jde!" potichu zavrčel, překulila jsem se na bok a podívala se na něj. „Jaspere?" vypadlo z něj, „co tu děláš?" nechápal. „Měla by odejít, nepatří k nám, není jako my!" zavrčel.

„Já to vím, ale miluju ji!" nedal se.

„Nepatří sem!" zavrčel a spěšně odešel.

„Měla bych odejít, zbytečně vyvolávám hádky mezi vámi," konstatovala jsem suše.

„Ne! Ty nikam nepůjdeš a když jo, tak se mnou!" zavrčel. Já si ho nezasloužím, kývla jsem, jako že rozumím.

„Pojď, Esme bude mít starost, není ráda, když se touláš po večerech!" usmál se, vstala jsem a vydala se za ním domů, k němu domů. Mě ten dům už nepatřil, nikdy mi už patřit nebude.

Potřebovala sem ze sebe ten vztek nějak dostat, do rány mi padl klavír, svlékla sem si bundu a sedla si za něj. Neodolala jsem a začala hrát, potom jsem začala i zpívat. Byla to taková smutná písnička.

 Alice si ke mně sedla a zpívala se mnou, ani jsem si nevšimla, že se tu sešla celá rodina, posedali si na gauč a poslouchali, písnička se pomalu chýlila ke konci až úplně skončila.

„Omlouvám se, neodolala jsem," pípla jsem a jemně rukou přejela po klávesách.

„To bylo úžasné!" zašeptala Esme.

„Děkuji!" pípla jsem.

„Čím mě ještě překvapíš," zašeptal Edward.

„Neboj, to je skoro všechno, nejsem nijak zajímavá," usmála jsem se.

„Bell, dáš si večeři?" křikla na mě Esme z kuchyně.

„Jistě, ráda, mám docela hlad," řekla jsem normálním hlasem, věděla jsem, že mě uslyší, docela jim ten upíří sluch závidím.

Ale to, že slyší, co se děje v druhé místnosti jim nezávidím. „Máš to na stole," usmála se Esme, ani jsem si nevšimla, že stojí za mnou.

„Děkuju," špitla jsem, ani nevím, proč jsem se před ní styděla, připomínala mi matku, kterou už si nepamatuju. Vstala jsem od klavíru a mířila si to do kuchyně, sedla jsem si za stůl a pustila se do té dobroty.

 Emmett se na mě znechuceně podíval. „Jak to můžeš jíst?" šklebil se.

„Chutná mi to, já za to nemůžu, mě zase nechutná medvěd!" zamumlala jsem s plnou pusou.

„Co? Tobě nechutná medvěd!" zděsil se.

„Upřímně řečeno, puma asi chutná líp!" smála jsem se.

„Mami! Ona mi uráží medvědy!" stěžoval si.

„Ne, já jen říkám, že puma je lepší, asi, teda," bránila jsem se.

„Má vkus," zasmál se Edward.

„I ty Brute!" zasténal Emmett.

„Nic si z toho nedělej, medvěd je určitě taky dobrej," konejšila jsem ho a dala si další kousek té dobroty do úst.

Tak nevím, mam pokračovat  v psaní téhle povídky, připada mi to, jako že to nikdo nečte. :(

Autor: misppule (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá duše 17. kapitola: