Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zapomenutá 3

18.11.2010 (16:45) • NancyWhite • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 1815×

Zapomenutá 3

Dnes jsem přišla brzy, ještě tady nebyli… Ze začátku jsme měli celkem nestabilní a ne příliš vřelý vztah, ale co jsme si vymezili teritoria na území New Yorku, neměli jsme žádné neshody.

Když jsem tady v baru byla prvně, byl tu jenom ten vysoký kluk s uhlově černými vlasy stiženými do krátkého, zubatého a věčně rozcuchaného stylu. Tenkrát to byl přesně týden, co jsem zabila Clarka. Nevím, jak se o mně ten kluk dozvěděl, ale přestože jsem vypadala jako člověk, byl přesvědčený, že to já jsem zabila jeho přítele. Měli s Clarkem dlouholeté nevyřešené spory a já je ukončila jako by nic. Možná kvůli tomu jsem v jeho očích viděla respekt, když se mnou mluvil. Za pár dní se k našim upířím večerům připojila i ta zvláštní žena. Při přeměně jí mohlo být něco kolem třiceti, ale stále byla krásná. Jed zapečetil zralé křivky jejího těla, které jí při lovu musely velice dobře sloužit. Nebyla nijak zvlášť vysoká… Kaštanové vlasy jí sahaly sotva po lopatky a rámovaly její jemně zakulacený obličej. Gunter a Meredith byli tak odlišní, jak to jen u upírů šlo, přesto se však velice dobře snášeli. Oběma byl Clark trnem v oku, a proto si mě našli a uzavřeli příměří. Za nějaký čas jim představím i Riffa, ale teď jsem si ještě nebyla moc jistá jeho sebeovládáním. Přestože se choval rozumně, pořád byl novorozený a neměla jsem tušení, jak by se choval v přítomnosti cizích upírů. Uměl být velice přímočarý a já nechtěla riskovat, že kvůli němu přijdu o naši dohodu. Mně a Riffovi patřila západní část New Yorku a Gunter s Meredith si hleděli té své východní. Bar byl přesně v centru a vymezili jsme ho jako neutrální půdu. Riff věděl, že se nemá pouštět na východ, netušil však proč.

„Časem ti to vysvětlím… Zatím to není podstatné. Jenom mi prostě věř a drž se na západní straně města.“ řekla jsem mu a on se dál neptal.

Scházeli jsme se tu vždycky ve čtvrtky. Nechodila jsem za nimi každý týden, ale oni tu každý týden byli. Vždycky jsem se dozvěděla něco nového o světě mimo New York. Novinky z upířího společenství se hodily a díky nim jsem je měla pohodlně naservírované až pod nos.

Barman už mě tady dobře znal. Moc dobře věděl, že nejsem obyčejný člověk a taky moc dobře věděl, že se nemá ptát. Věděl to i o Gunterovi a Meredith, ale to nebylo těžké poznat – když vám do baru chodí lidi s červenýma očima, není to zrovna nejobvyklejší, přestože v New Yorku žili všelijak podivní lidé.

„Ahoj, Wendy,“ pozdravil mě s přátelským úsměvem. Z nás tří mě měl nejradši a nepochybovala jsem o tom, že je to kvůli mému lidskému vzhledu.

„Ahoj, Berry… Byl bys tak hodný?“ Věděl, co po něm chci a divila jsem se, že je pořád tak ochotný. Nalil do malé skleničky vodu, řízl se do dlaně a nechal trochu krve stéct do sklenky. Za to vždycky dostal rovnou stovku na dřevo. Kdo by neobětoval pár kapek krve za takové spropitné?

„Jsi vážně podivínka…“ zasmál se a podával mi skleničku.

„Díky, Berry…“ Mrkla jsem na něj a šla se posadit do našeho obvyklého boxu. Nikdy jsme neseděli zády ke dveřím. Bylo to proti našim instinktům… Zamyšleně jsem brčkem míchala ředěnou krev a poslouchala. Někteří návštěvníci se normálně vesele bavili, ale štamgasti, kteří sem chodili pravidelně, si zase šeptali. Někteří měli teorie o drogových dealerech, jiní přemýšleli o uctívání ďábla. Bylo to k smíchu…

„Ta holka je ale kus, co?!“ zaslechla jsem z druhé strany místnosti. Pořád skloněná nad svou skleničkou jsem k těm chlápkům střelila pohledem – nebylo pochyb, že se baví o mně.

„Jo, to je… Nebýt těch dvou, co s ní sedávaj, byla by už moje… Ale z toho kluka jde strach a z tý ženský zrovna tak!“

„Ale prosím tě! Teď tu přece nejsou! A koukni na ni… Kráska, kterou nepotkáš každej den… A viděls ty oči? Kámo, v té modři je nevinnost sama… Někdo by ji měl trochu zaučit…“ Chlapi u stolu se hurónsky zasmáli a jeden z těch drzounů se na mě otočil. Koukl do mých nevinně modrých očí, které před jeho zrakem zčernaly a nemilosrdně ho probodávaly. Ještě neoklepal úlek z náhlého zčernání mých očí a už se stihl leknout po druhé. Doprostřed jejich stolu udeřila mramorová pěst a udělala tam jemný důlek. Všichni strachem oněměli.

„Nechte si zajít chuť, pánové!“ zavrčel Gunter, otočil se k nim zády a s přátelským úsměvem se ke mně šel posadit. Všem těm chlapům naskočila husí kůže a pochybuju, že to způsobilo otevřené okno u jejich stolu.

„Ty idioty jsem slyšel už na ulici… Že si to necháš líbit!“ kroutil hlavou, a co chvíli jeho rudé oči střelily jejich směrem.

„Řeči mi nevadí… Jo, kdyby přišel – to by byla jiná…“ Tiše se zasmál a pak se spokojeným výrazem sledoval, jak se ti chlápci vytratili. „Kde je Meredith?“

„Meredith je mimo město… Udělala si výlet za jednou starou známou. Já osobně bych do Itálie nikdy nejel – rozhodně ne dobrovolně a už vůbec ne rovnou do Volterry. Ale Meredith má na Volterru jiný názor a na rozdíl ode mě – má na to místo pěkné vzpomínky.“ Kysele se zašklebil a já si nebyla jistá – moje zvědavost byla dost silná, ale nechtěla jsem Guntera naštvat, tak jsem zvolila tu mírnější cestu.

„Meredith má známou ve Volteře?“

„Jo, to má. Tys tam nikdy nebyla, že ne?“ zajímal se.

„Ne,“ odpověděla jsem popravdě, „nikdy jsem neopustila Ameriku.“

„Meredith je na světě už hodně dlouho… Za těch tři sta dvacet let procestovala snad všechny kouty světa… Není divu, že skončila ve Volteře.“

„Ona žila ve Volteře? Jako s Volturiovými?“ O Volturiových jsem věděla jen z doslechu. Nic moc konkrétního…

„Ano. Meredith poznala ve světě spoustu upírů, ať už šlo o nomády nebo o celé klany. V Rusku se seznámila s Vorobyovovými, což je patrně největší klan v celém Rusku. Vyprávěla mi i o dalších, se kterými se setkala… Fiedermayerovi, Richárdovi (čteno rišárdovi), Cullenovi a spousta jiných.“

„Cullenovi? Jsi už pátý upír, kterého jsem o nich slyšela mluvit. Slavní Cullenovi… Co s nimi všichni mají?“ Nechápala jsem to. Na světě jsou kvanta upířích klanů, ale žádné nejsou tak známé jako Volturiovi a Cullenovi. U Volturiových to bylo pochopitelné, ale co bylo tak zvláštního na těch Cullenových?

„Za sto let jsi nezjistila, kdo jsou Cullenovi? Upíři popírající vlastní podstatu!“

„Cože?“ nechápala jsem. Gunter si přisunul židli blíž ke stolu, opřel se o lokty a naklonil se ke mně.

„Hele, Cullenovi jsou divní. Neloví lidi… Přežívají na krvi zvířat a žijí mezi lidmi, skoro jako by byli jedni z nich… Slyšel jsem, že nemají červené oči a ten jejich vůdce je dokonce doktor! Chápeš? Lidskej doktor!“ V jeho očích se mísil obdiv s nepochopením. Usrkla jsem svého speciálního drinku a poslouchala jeho pokračování.

„Právě díky Cullenovým se Meredith zná s Nerrisou. Nerrisa bývala jednou z nich, ale jejich způsob života jí nevyhovoval, takže když se Meredith setkala s Cullenovými, Nerrisa odešla s ní. Společně se dostaly do Volterry a několik let tam žily, jako členky gardy, ale Nerrisa ve Volteře zůstala. Meredith potřebuje rozlet. Život, jaký vedla v Itálii, pro ni nebyl… Myslím, že teď je spokojená.“ Poslouchala jsem, jak o ní mluví a snažila se rozlousknout tu záhadu jejich vztahu. Co to mezi nimi bylo za vztah? Co mohlo tak rozdílné upíry spojit dohromady? Gunter byl mladý, dával přednost usedlejšímu životu před neustálým křižováním světa a byl docela společenský, zatímco Meredith byla zralá a dospělá žena, docela samotářka, zvyklá cestovat, vytvářet si nové známé, ale větší společnost nesnesla. Jak spolu dokázali existovat? Několikrát jsem se ptala, jestli opravdu vystupují jako jeden klan a odpověď byla kladná. Mnohem pochopitelnější by pro mě bylo, kdyby tady žili každý sám za sebe, ale oni k sobě skutečně patřili… Neměla jsem dost odvahy, abych se ptala na jejich vztah… Spíš mě zajímalo, jaké vzpomínky má na Volterru Gunter.

„A co tys dělal ve Volteře?“ V okamžiku, kdy jsem to vyslovila, jsem zaváhala, jestli jsem udělala správně, když jsem se zeptala. Ale couvnout už jsem nemohla – bohužel…

Tadá! =D Takže?

2. díl Shrnutí 4. díl

Autor: NancyWhite (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zapomenutá 3: