Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Zamilovaný anděl - 11. kapitola

04.04.2011 (08:45) • Petronela • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2054×

11. kapitola - Keltský kříž

Edwardův pohled:

Když už jsem byl nad ránem ve svém hostinském pokoji a ležel jsem se založenýma rukama na posteli, přemýšlel jsem nad událostmi posledních dnů. Nechápal jsem ten náhlý obrat ve svých myšlenkách a postojích. Nikdy předtím jsem se nemotal do problémů obyčejných lidí. Nic pro mě neznamenali, tak proč jsem měl tu potřebu jí pomoct? Proč jsem začal zasahovat do něčeho, do čeho mi nic není?!

Měl bych toho nechat, než bude moc pozdě a já toho nakonec budu litovat.

Měl bych odejít z tohoto prokletého místa, které mi opět začalo drásat zahojené rány a nenechalo mě v klidu. Smířil jsem se s tím, co pro mě osud nachystal, ale teď… připadal jsem si jako v bludišti. V obrovském labyrintu s mnoha cestami, se spoustou odboček, z nich jedna vede ven, na svobodu, a ostatní vás ještě víc zamotávají do jeho sítí.

S pocitem beznaděje, který po dlouhých desetiletích obklopil mé srdce, jsem udeřil do malého stolku přistaveného u postele. Tohle nebyl pocit, který bych uvítal s nadšením.

Beznaděj a stereotyp - dvě věci, které jsem na světě nejvíc nenáviděl a do kterých jsem postupně zabředával, až jsem v nich až po uši. Malá vesnice ani sousední o trochu větší - možná o deset nebo patnáct chalup, nepředstavuje žádnou zábavu, žádné rozptýlení mé nudy. A když už se tu nějaké objeví v podobě té cikánky a její kamarádky, jenom ve mně začnou vzbuzovat dávno zapomenuté city.

Lidské city.

Něco, co bytost jako já nesmí mít, aby mohla přežít. Můžu si stejně jako kdejaký člověk něco oblíbit, typ hudby nebo styl oblečení, ale to jsou jediné city, které ke svému okolí můžu chovat. Pokud tedy nepočítám to neustálou touhu. Touhu po jejich krvi. Věčnou, někdy všespalující chuť.

Dokonce ani ta usměvavá blondýnka, ta Miracle, nevoněla špatně. Voněla sladce jako víno rostoucí na jižných francouzských vinicích zatímco Isabella byla jako víno z hornatého severního Španělska, její vůně byla kořeněná a vábivá, ale dokázal jsem se v její přítomnosti ovládnout. Pokaždé, když se snažíme něco ovládnout, trvá nám to hodně dlouho - v mém případě to bylo skoro třicet let, než jsem mohl vyjít ven mezi lidi a rozmlouvat s nimi, jako by se nic nestalo.

Ale teď jsem nechtěl vzpomínat na minulost a mé začátky v tomto novém životě. Stačilo, že jsem ve vzpomínkách musel znovu prožít ten osudný den, kdy jsem všechno ztratit. A vzpomínky se mi opět vracely i teď.

Věděl jsem, že pokud něco hned nepodniknu, prolomí se ta bariéra a já budu opět na začátku. Kdyby mě někdo chtěl v tuhle chvíli srovnávat s člověkem, kterým jsem před dlouhým časem byl, řekl by, že se ze mě stal pěkný cynik a egoista, který si s ostatními jenom pohrává pro vlastní potěšení. A možná by měl pravdu. Abych zabránil opakování toho, co jsem jednou už prožil, zakázal jsem si někde v nitru všechny city a dokonce jsem si to i užíval.

Byl jsem krutý, ale neměl jsem výčitky svědomí. Bylo to perfektní. Nic nemělo chybu, užíval jsem si a nad ničím nijak zvlášť nepřemýšlel. Až teď!

Ne, že by mi přemýšlení nějak vadilo. To vůbec, jenom se mi nelíbily myšlenky, které se mi usadily v hlavě po návštěvě té kartářky. Potřeboval jsem odpovědi na všechny ty otázky.

A potřeboval jsem je hned!

Isabellin pohled:

Cingarův návrat se oslavoval do brzkých ranních hodin. Všichni tančili a zpívali, Cingar jim k tomu hrál na housle a musím přiznat, že už dlouho nebylo v táboře takhle veselo.

Všechno to veselí jsem pozorovala ze schodku u mé maringotky. Miracle odešla hodně brzy, aby prý nešla domů za tmy, když se po okolí pohybuje vrah, a tak jsem tu teď seděla, v ruce držela hrnek s kávou a přemýšlela nad tím, co po mě může pan Masen chtít.

Tu noc jsem toho potom moc nenaspala. Chvíli potom, co se všichni odebrali spát, se spustila ohromná bouřka. Kapky prudce dopadaly na střechu. Po chvíli mě sice ukolébaly až ke spánku, ale nebyl vůbec klidný. Dokonce se mi i něco zdálo, ale pokaždé, když jsem se s trhnutím probudila, jsem to zapomněla.

Nad ránem se liják proměnil v mírný deštík. Znamenalo to tedy, že dnes si opět nic nevyděláme. Stejně cesta sem byla jenom taková sázka na štěstí. Severní Francie není pro cikány zrovna kraj zaslíbený. Lidé nás tu hodně odsuzují, ačkoliv nás a náš život vůbec neznají.

Žijeme pospolu jako jedna velká rodina. Máme své hodnoty, ale lidé nás i přesto považují za kramáře a zloděje. Ačkoliv jsem nebyla rozená cikánka, tohle se mě dotýkalo. Lidé, kteří se o mě starali víc, jak moje vlastní rodina, jsou lidmi, kteří jí měli být, uráženi.

„Můžu dál, Bello?“ ozval se od dveří Jesseniin rozrušený hlas.

„Jasně, jen pojď,“ vyzvala jsem ji a usmála se na ni. Jessenii jsem za tu dobu, co se k nám přidala, považovala za sestru. Nebude to vlastně trvat už ani dlouho a skutečně se jí stane. Cingar ji pojme za manželku a stane se vůdcem našeho kmene.

„Včera jsem mluvila s Gasparem… víš, on si myslí, že už je nejvyšší čas, abych se za Cingara provdala,“ vyhrkla na mě důvod své návštěvy. Popravdě mě to vůbec nepřekvapilo a Jessenii Gasparova slova udělala jenom radost - přestože se to snažila nedávat tak najevo. Její vztah k Cingarovi byl naprosto úžasný. Oni dva si budou navzájem skvělými manžely.

„Tak to jsem skutečně ráda. A už Gaspar stanovil den?“ otázala jsem se zvědavě. Svatbu v našem táboře jsem zažila už dvakrát a jednou mimo náš tábor, když se Rumer, Cingarova sestra, vdávala. Napadlo mě, jestli na bratrovu svatbu také dorazí, ale bylo to hodně nepravděpodobné.

„Neuvěříš tomu, ale svatba bude už pozítří!“ jásala - konečně nechala padnout všechny ty zábrany a upřímně se radovala z nastávajícího svazku s Cingarem.

„To ti upřímně gratuluju,“ usmála jsem se spokojeně a došla ji obejmout. „A… nebude ti líto, že tu nebudeš mít nikoho ze své rodiny?“ zaváhala jsem na malý okamžik. Tohle byla důležitá chvíle v jejím životě a určitě by se s ní chtěla s někým podělit.

„Tohle už vyřešila Chavi. Nevím, jak to udělala, ale slíbila mi, že v den svatby rozhodně nebudu sama,“ odpovídala mi dál spokojeně a v očích ji hrály jiskřičky nadšení.

„Pokud to tedy říkala Chavi, tak tomu věř,“ přitakala jsem.

„Vždyť já jí věřím,“ přikývla. „Potom jsem mluvila i s Merengou. Má z naší svatby velkou radost a taky mi svěřila, že bude potřeba, abychom se po svatbě co nejdříve vydali znovu na cestu. Nejlépe zpět na jih,“ dodala něco, na co jsem zrovna před chvílí myslela.

Jih France a Španělsko, to jsou kraje pro nás zaslíbené. Lidé zde nemají takové předsudky, jako tady na severu. Navíc je tam daleko příznivější počasí. Možná už bylo skutečně na čase vrátit se domů.

„Není to špatný nápad,“ podotkla jsem.

„Ale co ta tvoje kamarádka? Chavi se právě obávala, že kvůli ní nebudeš chtít odejít,“ zeptala se s obavou.

„S tím nebude žádný problém,“ namítla jsem, přestože se mi moc nelíbilo, nechat ji tady s panem Masenem. Pořád jsem z něho neměla dobrý pocit a pochybovala jsem, že jeho další návštěva můj názor změní. Přišlo mi, že Miracle vidí ve všech jenom to nejlepší a někdy vůbec neodhadne pravý charakter.

„Dobře, jak myslíš - no, já už budu muset jít, ještě toho mám moc na práci,“ zvedala se najednou k odchodu, takže jsem jí v tom nebránila.

„Můžu ti s něčím pomoct?“ zeptala jsem se ještě mezi dveřmi.

„Ne, myslím, že to nebude potřeba - navíc, jak to tak vypadá, jde ti zákazník,“ podotkla, když v posledních kapkách deště, který dopadal na zem, zahlédla tmavou postavu, zahalenou do dlouhého pláště, jak jde směrem k mé maringotce.

„Jo, zákazník,“ povzdechla jsem si. „Potom se stavím,“ rozloučila jsem se s ní.

„Přišel jste si svou odměnu?“ zeptala jsem se trochu kysele, ale Edward se na mě k mému překvapení usmál.

„To taky, ale přece jsem se nemohl připravit o to, strávit čas s někým, kdo je ke mně tak neskutečně milý,“ podotkl a vešel za mnou do maringotky, kde si rukou trochu protřepal vlasy, na kterých uvízlo několik dešťových kapek. Ačkoliv jsem si to nechtěla přiznat, docela mu to tak slušelo, ale i tak jsem cítila nepříjemný pocit v břiše.

„Jak myslíte. Tak, co si tedy přejete za to, že jste mi pomohl vysvobodit Cingara, protože mám ještě spoustu práce, Cingar se bude pozítří ženit a je potřeba toho ještě hodně zařídit,“ vybídla jsem ho trochu netrpělivě.

„Cingar se bude ženit? Tak, že mu gratuluju. A co se týče mé odměny. Chci, abyste mi znovu vyvěštila,“ řekl naprosto vážně.

„Znovu? Myslíte, že jsem vám něco zatajila, nebo že nám karty řeknou ještě něco víc?“ podivila jsem se. Tehdy karty mluvily zcela jasně, tak co se mu nezdálo?

„Chci vědět víc o té lásce, protože nevěřím, že jste měla pravdu. Já a láska, to nejde prostě k sobě,“ vyšel s pravdou ven. Takže, tady je ten problém. Láska se mu nelíbí, což je poněkud zvláštní - všem, kterým jsem vždy předpověděla novou lásku, tak byli neskutečně šťastní.

„Dobře tedy, zkoušeli jsme věštění z ruky i normální výklad karet. Co kdybych tedy dneska zkusili tarot? Sice to obvykle nebývá zrovna nejpřesnější, ale záleží na tom, jak si vyložíte to, co vám karty řeknou,“ navrhla jsem.

„Nechám to na vás. Klidně i tarot,“ souhlasil, a tak jsem vytáhla na stůl tarotové karty a nechala ho, aby si vybral deset karet, které jsem postupně rozložila po stole.

Edwardův pohled:

Vytáhl jsem si z balíčku nabízených karet deset. Obrázky na kartách mi ani v nejmenším nic nenapověděli o tom, jakým směrem se bude dnešní věštba ubírat. Pod každým z obrázků bylo napsáno, co karta znamená. Byl tam - Mág, Císařovna, Soud, Velekněz, Síla, Spravedlnost, Blázen, Mírnost, Císař a jako poslední Poustevník.

„Co vidíš?“ zeptal jsem se jí přímo. Samotnému mi nedávaly karty vůbec žádný smysl, ale možná to bylo jenom tím, že jsem si je neuměl správně vyložit.

„Vydrž moment,“ zarazila mě a pečlivě si prohlížela karty. „Pochybuješ o sobě, nevím proč ani kvůli čemu, ale měl by sis začít věřit a s pochybnostmi přestat, potom se ti otevře nová cesta plná optimismu a lásky…,“ dodala po chvíli a opět jsme se dostali k jádru věci. Opět v kartách vidí lásku!

„Je tam něco víc o té lásce?“ zeptal jsem se zvědavě.

„Nevím, jak to říct,“ namítla a já jsem byl ještě víc netrpělivý.

„Tak je tam o ní něco?!“ Možná jsem v tu chvíli byl až moc netrpělivý, protože se na mě Bella podívala a v jejich očích jsem na malý okamžik zahlédl snad strach. Musím se uklidnit, jinak se nic nedozvím. „Omlouvám se, jsem trochu výbušný,“ omluvil jsem se a lehce se usmál.

Bella si mě ještě chvíli na to prohlížela, než sklopila zrak znovu ke kartám.

„Ta karta Soudu… vždy za každý zločin následuje nějaký trest. Nějaká činnost vyvolá jinou… když zatoužíte po lásce, dostanete ji, pokud ji budete schopen sám oplatit.“

„Co když toho nejsem schopen?“ skočil jsem jí do výkladu a Isabella se na mě znovu podívala. Její čokoládové oči, kterých jsem si předtím nevšiml, si mě teď velmi zvědavě prohlížely.

„Má to co dělat s tou smrtí, co provází tvůj život?“ otázala se.

„Možná,“ odpověděl jsem jí vyhýbavě, ale dál jsem se jí díval do očí.

„Karty říkají, že si musíš dodat odvahu. Musíš se smířit s minulostí a udělat konečně jistý krok k jiné a jak se zdá i lepší budoucnosti,“ odpovídala mi, jako by věštila z karet, ale zároveň se na ně znovu nepodívala.

„Mám na minulost zapomenout?“ pobídl jsem ji otázkou, když se na chvíli odmlčela. Ve chvíli, kdy jsem promluvil, a pokojem se roznesl můj hlas, jako by se Isabella probudila z nějakého transu.

„Omlouvám se, říkal jsi něco?“ zeptala se a sklonila pohled ke kartám. Zopakoval jsem ji tedy svou předchozí otázku, ale dál jsem si ji prohlížel. V tu krátkou chvíli, kdy byla myšlenkami mimo, se něco stalo. Nebylo to nic magického, to bych cítil, ale něco to bylo. Škoda jenom, že jsem si toho nevšiml hned, mohl jsem nahlédnout do jejich myšlenek a odpověď bych měl hned.

„… rozhodně na ni nesmíte zapomenout. Nevím, co se ve vaší minulosti odehrálo, ale muselo to být něco, co vás hodně změnilo. Jak se zdá, o životě už něco víš, využij to. Nový začátek v životě ti může pomoct zahojit hluboké rány z minulosti,“ pokračovala melodickým hlasem.

„To je tam skutečně napsáno?“ zeptal jsem se trochu pochybovačně.

„Skutečně,“ odsekla uraženě a prstem ukázala na kartu Blázna. Ano, já jsem přesně ten blázen. Chovám se tak, nemám to zapotřebí, ale dělám věci, které bych dělat nemusel. Stejně jako jsem si to vyčítal před tím, než jsem se vydal sem.

„Považuješ mě za blázna? Sedím tu už po třetí a stále si nechávám vykládat karty a stále se z nich nedozvídám nic, co by mě zajímalo. Stále mluví jenom o lásce, ve kterou nevěřím,“ vybídl jsem ji k volnější diskuzi.

„Blázen? Nevím, neznám vás, tahle karta navíc neříká nic o tom, jaký jste. Znamená jenom tu novou cestu,“ vrátila se zpět ke kartám. „Jako poslední je tu ještě karta Poustevníka. Pokud se vyrovnáš s minulostí a začneš nový život, nalezneš vše, po čem si kdy toužil,“ dodala.

„A ty víš, po čem toužím?“ zajímal jsem se, protože já sám jsem to nevěděl.

„Tvé tužby neznám. Ty znáš jenom ty a tvoje srdce,“ odpověděla mi vážně a sama si ruku položila na to svoje, které svým tlukotem a pohybem rozšiřovalo po místnosti tu její kořeněnou vůni krve.

„Co mám ale dělat, pokud mé srdce mlčí?“ namítl jsem. Pro ni to bylo pouze obrazně, ale ve skutečnosti moje srdce nevydalo jediný zvuk už hodně dlouho.

„Myslím, že mluví pořád, jenom ty mu nenasloucháš,“ promluvila klidně a opět se mi zahleděla do očí. Z těch jejich pohledů jsem měl zvláštní pocit. V první chvíli jasně viděla mou minulost a teď jsem se začínal bát, že v mých očích uvidí i to, co před celým světem ukrývám.

Nechápal jsem to. Nikdy jsem tenhle pocit neměl. Ale ona mi můj pohled oplácela a ani na okamžik nezaváhala. Byla si tak jistá, sebevědomá… to se lidem v mé přítomnosti mnohdy nestávalo. Spíš jenom tehdy, když jsem je donutil, aby se sebevědomě chovali.

Isabellin pohled:

Ačkoliv se snažil působit přátelsky, já byla v jeho přítomnosti jako na jehlách. Oplácela jsem mu sice pohled velmi neohroženě, ale měla jsem trochu strach, ten jeho chvilkový výbuch vzteku mě vylekal. Měla jsem strach mu cokoliv říct, aby ho to nerozčílilo.

Nakonec se však konečně měl k odchodu. Na stolek mi položil opět dvě zlaté mince. Nechápavě jsem se na něj podívala. „Neměla jsem tou věštbou odčinit vaši pomoc za osvobození Cingara?“ zeptala jsem se ho.

„Jen to nech tak, ještě se ti možná budou hodit,“ prohodil a odešel. Byl to podivín.

Jen co tedy odešel, jsem se vydala za Jessenii, abych jí mohla pomoct s přípravami na svatbu. Neměla toho sice tolik na práci, jako tomu bývá na svatbách normálně, ale i tak to chtělo aspoň malou přípravu, aby se den stal nezapomenutelným.

Jak jsem ji tak viděla v maringotce spolu s Chavi a dvěma dalšími dívkami, přemýšlela jsem, co bych jí tak mohla dát za svatební dar. Nic vhodného mě nenapadlo. Potom jsem si však vzpomněla na ty dva zlaťáky. Mě teď k ničemu nejsou, ale Jessenie s Cingarem to jistě ocení. Nebude to zrovna úchvatný svatební dar, ale aspoň něco.

„Nebude škoda, že Rumer nedorazí?“ prohodila jsem. „Byli si s bratrem tak blízcí,“ dodala jsem, když se na mě Chavi podívala.

„A kdo tvrdí, že nedorazí?“ zeptala se mě vševědoucně a mě mohlo hned napadnout, že na Cingarovu sestru nezapomněla. Však – jak by vlastně mohla, když Rumer vlastně odešla do tábora, kde do té doby žila Jessenie. Našla si tam milého manžela a v tuhle chvíli už měla jistě kopu malých capartů.

„Chavi tvrdí, že spolu s mým otcem, Bevalem, přijede i Rumer s Coingarem,“ dodala spokojeně Jessenie a já jsem mohla být spokojená taky.

Sluníčko se na obloze ukázala až odpoledne, ale hned začalo dohánět to, co za dopoledne nestihlo. Země začala pozvolna vysychat a do teď tichý tábor se znovu oživil vším tím shonem a přípravami.

Miracle se tu dneska neukázala a tak jsem se plně mohla věnovat své rodině. Nikdo kromě Edwarda a Miracle si ke mně nepřišel nechat vyvěštit budoucnost - bylo to přesné, všichni měli předsudky.

Večer jsme opět seděli všichni u ohně. Cingar chvíli vyprávěl o tom, co se dělo na zámku po dobu, co ho tam drželi. Kvůli malým dětem to trochu přikrášlil, aby to znělo strašidelně a jako by zdolal tu největší příšeru - takže to v konečném výsledku znělo spíš jako nějaká pohádka.

Potom se ti nejmladší od nás oddělili a šli do hajan. My ostatní jsme ještě seděli a povídali si. Cingarův kamarád k tomu brnkal nějakou melodii na kytaru a vytvářel tak příjemnou letní náladu.

Nad ránem byl potom v táboře neobvyklý ryk. Přes stěny maringotky jsem slyšela všechny ty bujaré a veselé hlasy, které se s někým vítali. Nechápala jsem to, a jelikož jsem byla zvědavá, rychle jsem se oblékla, pročesala si vlasy hřebem a nakonec si je stáhla do uzlu. Do uší jsem si zavěsila klasické kruhové náušnice a konečně vykoukla ze stanu.

„Zdravím, Bello!“ pozdravila mě Rumer a za sebou táhla nějakého mladíka.

<<< Předchozí kapitola ooooo Další kapitola >>>

>>> Moje shrnutí <<<

Autor: Petronela (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Zamilovaný anděl - 11. kapitola: